4 Tdo 32/2021

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 67 T 20/2017, byl A. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil společně s obviněnými D. F., P. H. a J. J. [bod 51. obžaloby] a dále s obviněným S. P. [bod 55. obžaloby]. Dále byli tímto rozsudkem uznání vinnými obvinění P. Č., a to spácháním zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [bodem 33. obžaloby], T. D. trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona [bod 30. obžaloby] a trestným činem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [body 32. a 33. obžaloby], J. Ch. trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona [bod 1. obžaloby], trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona [body 30. a 31. obžaloby] a trestným čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [bod 33. obžaloby], M. M. trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona [bod. 31. obžaloby], F. M. trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona [bod 32. obžaloby], S. P. trestným činem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [bod 55. obžaloby] a obviněný F. Š. trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona. ve stadiu pokusu podle ust. § 8 odst. 1 tr. zákona [bod 32. obžaloby]. Obviněný A. H. se předmětné trestné činnosti podle skutkových zjištění dopustil tím, že :, (pod bodem 51 obžaloby) D. F., A. H., P. H. a J. J. po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy, poté, co dne 6. 5. 2009 P. H. sjednal s osobou, která se vydávala za T. D. k úvěrové smlouvě č. 90041024 na vozidlo zn. Audi A4 Avant (8K) Diesel - 2,0 TDI Quattro, VIN: XY, jehož vrak dle pokynu Z. Č. pro tento účel opatřil D. F., smlouvu o havarijním pojištění č. 4956198017 k tomuto vozidlu u České pojišťovny, a. s., na pojistnou částku ve výši 995.000 Kč, a to přesto, že věděli, že předmětné vozidlo je havarovaným vrakem, A. H. za úplatu pro Z. Č., ač předmětné vozidlo neopravoval, pro budoucí oznámení pojistné události - odcizení vozidla vystavil fiktivní fakturu na jeho opravu datovanou dnem 6. 5. 2009, dále dne 14. 7. 2009 v 16.10 hodin za účelem vylákání pojistného plnění z výše uvedené pojistné smlouvy, J. J. nepravdivě oznámil policejnímu orgánu MOP Praha 10, Vršovice, že předmětné vozidlo, které měl zapůjčeno od T. D., odcizil v XY, ul. XY v době od 21.00 hodin dne 13. 7. 2009 do 13.30 hodin dne 14. 7. 2009 neznámý pachatel, což učinil s vědomím, že se jeho oznámení nezakládá na pravdě, po nahlášení odcizení tohoto vozidla jako pojistnou událost na Českou pojišťovnu, a. s., která tuto událost zaevidovala pod č. 2976553, kdy Česká pojišťovna, a. s. po provedeném šetření odmítla vyplatit neoprávněně nárokované pojistné plnění, tímto jednáním by v případě jeho vyplacení způsobili poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., IČ: 45272956 škodu ve výši cca 770.450 Kč, (pod bodem 55 obžaloby) A. H. a S. p. po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy, nejprve za účelem zakrytí pojistné historie vozidla zn. Subara B9 Tribeca WX, r. v. 2006, barva modrá metalíza, VIN:XY toto vozidlo odděleně trestně stíhaný J. P. dne XY v XY odhlásil na S. P., poté A. H. za úplatu pro Z. Č., ač předmětné vozidlo neopravoval, pro budoucí oznámení pojistné události -odcizení vozidla vystavil fiktivní fakturu za jeho opravu datovanou dnem 10. 9. 2009, následně dne 11. 9. 2009 uzavřel S. P. prostřednictvím společnosti IBS M. K. u České podnikatelské pojišťovny, a.s., pojistnou smlouvu o havarijním pojištění uvedeného vozidla zn. Subara B9 Tribeca WX, č. 0012432253, a dále za účelem vylákání pojistného plnění z pojistné smlouvy S. P. dne 6. 11. 2009 neoprávněně oznámil policejnímu orgánu MOP Modřany, že mu výše uvedené vozidlo v době od 23.30 hodin do 10.45 hodin dne 6. 11. 2009 v XY, ul. XY, odcizil neznámý pachatel, což dne 3. 12. 2009 oznámili také na telefonickou linku České podnikatelské pojišťovny, a.s., kdy uvedli jako korespondenční adresu S. P. adresu XY, ulice XY, přičemž na této adrese bydlí otec J. P., následně dne 2. 1. 2010 své oznámení S. P. písemně stvrdil na tiskopisem pojišťovny k pojistné události, Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., šetřila tuto událost pod č. 2090519337, kdy požadovali zaslat pojistné plnění na účet úschov u advokáta F. M. č. 1002373323/2700, po provedeném šetření česká podnikatelská pojišťovna, a. s., vyplatila dne 29. 4. 2010 na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na uvedený úschovní účet F. M. částku ve výši 407.170 Kč a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., IČ: 63998530 škodu ve výši 407.170 Kč.

Za uvedený zločin uložil Obvodní soud pro Prahu 1 obviněnému A. H. podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.

Současně byla obviněnému uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit společně se spoluobviněným S. P. poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna a.s. IČ 639 98 530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, na náhradě škody částku ve výši 61 075,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Česká podnikatelská pojišťovna a.s. IČ 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha, se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dále byly tímto rozsudkem uloženy tresty spoluobviněným a rozhodnuto o nárocích na náhradu škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.

Obvodní soud pro Prahu 1 citovaným rozsudkem současně pod bodem II. podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil spoluobviněné T. D. obžaloby pro skutky uvedené pod body 50., 51. obžaloby, obviněného M. M. pro skutek pod bodem 32. obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se žalovaných skutků dopustili právě tito obvinění.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 67 T 20/2017, podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Odvolání podali rovněž spoluobvinění T. D., D. F., F. M. a manželka obviněného M. L. M., jenž směřovala do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Státní zástupkyně podala odvolání proti výrokům o náhradě škody ve vztahu k obviněným P. Č., T. D., D. F., A. H., P. H., J. Ch., M. M., F. M. a S. P. v jejich neprospěch, když v případě obviněného F. M. podala odvolání i do výroku o trestu v jeho neprospěch.

O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to ve výroku o trestu v případě obviněného D. F., a ve výrocích o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. v případě obviněných P. Č., T. D., D. F., A. H., P. H., J. Ch., M. M., a S. P. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám uložil obviněnému D. F. při nezměněném výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona a trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, za shora uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákona z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 3 T 105/2014, přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 1 T 255/2013 (doručeného mu dne 17. 3. 2014), a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 8. 2013, sp. zn. 3 T 105/2013 (doručeného mu dne 15. 8. 2013), podle § 250a odst. 4 tr. zákona a § 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 35 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 3 T 105/2014, z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 1 T 255/2013, a z trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 8. 2013, sp. zn. 3 T 105/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Dále Městský soud v Praze podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině [P. Č. zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku; T. D. trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona, trestným činem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku; D. F. trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona, trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona; A. H. trestným činem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku; P. H. trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona, trestným činem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku; J. Ch. trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona, trestným. činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona, trestným činem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku; M. M. trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona; S. P. trestným činem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku] a při nezměněných výrocích o trestech, s výjimkou obviněného D. F., podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu, a to obviněnému J. Ch., nar. XY, poškozené společnosti Kooperativa, a. s., se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČ 47116617, částku ve výší 375 967 Kč, obviněným T. D., nar. XY, P. H., nar. XY, a J. Ch., nar. XY, společně a nerozdílně společnosti Santander Consumer Finance, IČ 25103768, se sídlem Šafránkova 1, Praha 5, částku ve výši 181 039 Kč, obviněným P. Č., nar. XY, T. D., nar. XY, P. H., nar. XY, a J. Ch., nar. XY, společně a nerozdílně poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3 Praha 8, IČ 47115971, částku ve výši 308 750 Kč, obviněným P. H., nar. XY, a D. F., nar. XY, společně a nerozdílně poškozené společnosti společnost ESSOX, s. r. o., IČO 267 64 652, se sídlem Senovážné nám. 231/7, České Budějovice, částku ve výši 588 420 Kč, obviněným A. H., nar. XY, a S. P., nar. XY, společně a nerozdílně poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., IČ 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, částku ve výši 407 170 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Allianz, a. s., se sídlem ke Štvanici 656/3, Praha 8, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného F. M., nar. XY, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu tohoto zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle § 256 tr. ř. Městský soud v Praze odvolání obviněných T. D. a A. H. zamítl.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, podal dovolatel prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., neboť bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné a rovněž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel následně naplnění zvolených dovolacích důvodů spatřuje ve skutečnostech, jež rozdělil do šesti podskupin.

V prvé řadě obviněný namítá užití nesprávného trestního zákona. Neztotožňuje se se závěrem soudu druhého stupně, že k dokonání trestného činu došlo dne 29. 4. 2010, kdy došlo k vyplacení pojistného plnění, neboť byl odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně za pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za rozhodné datum, pro posouzení toho, zda se použije trestní zákon či trestní zákoník, pak považuje dovolatel datum 10. 9. 2009, kdy byla vystavena druhá „fiktivní“ faktura z jeho strany. Tímto se měl dopustit pokusu trestného činu, pro který byl odsouzen. Současně zdůrazňuje, že podle komentáře k trestnímu zákoníku se trestný čin podvodu považuje za předčasně dokonaný trestný čin, který je dokonán, aniž by vyžadoval vznik škody (viz DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře). Dovolatel rovněž odkazuje na § 2 tr. zákoníku a komentář k němu od Wolters Kluwer, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchána a že není rozhodující, kdy je čin dokonán. Navíc jeho jednání skončilo ve stádiu pokusu, takže následek ani nenastal. Proto dovozuje, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle předchozího zákoníku.

Ve vztahu k druhé dovolací námitce uplatňuje nesprávné hmotněprávní posouzení jeho jednání-podřazení pod základní skutkovou podstatu. Následně namítá absenci rozboru znaku skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu z akcentací na skutečnost, že jeho jednání mělo být posouzeno podle tr. zákona, podle kterého je § 250a odst. 2 tr. zákona koncipován úžeji, než § 210 tr. zákoníku. Obviněnému není zřejmé, zda vyvolal, předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržoval, ani zda tak činil v úmyslu získat prospěch sobě nebo jinému. Zdůrazňuje, že § 250a tr. zákona neobsahuje znak „předstírat událost“. Dále namítá naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu. Ve vztahu k subjektivní stránce akcentuje, že se v případě obou právních úprav vyžaduje úmyslné zavinění, které ovšem nebylo nikterak prokázáno. Pokud soudy odkazují na listinné důkazy-faktury, které podle jejich názoru mají prokazovat jeho subjektivní stránku, tak má za to, že tyto listinné důkazy-faktury naopak svědčí v jeho prospěch. Zdůrazňuje, že faktury předložil sám. Domněnka soudů nižší instance o fiktivnosti faktur, a že předmětná auta pravděpodobně neviděl, je podle názoru obviněného nepodložená a zcela v rozporu s principem in dubio pro reo, zejména s ohledem na skutečnost, že se jedná o stěžejní usvědčující důkaz.

Dále vyjadřuje přesvědčení, že nemůže být úmyslem rozumně smýšlejícího pachatele, který vystaví faktury na opravu motorového vozidla ve výši 18 539 Kč včetně DPH do 39 323 Kč včetně DPH za jednotlivá motorová vozidla, domnívat se, očekávat či dokonce mít v úmyslu, že by na základě takových faktur mohlo dojít k vyplacení ze strany pojišťovny nebo ze strany třetí osoby k uplatnění pojistné události, jejímž předmětem bude odcizení motorového vozidla, a tím související vyplacení peněžní částky za luxusní motorová vozidla v hodnotě od 600 000 Kč do 800 000 Kč, tedy ve výši přesahující částky uvedené na fakturách o dvacetinásobek až třicetinásobek. Dále zdůrazňuje skutečnost, že oprava motorového vozidla v hodnotě 18 539 Kč ani 39 323 Kč včetně DPH nemůže mít za následek to, že by vozidlo v hodnotě 600 000 až 800 000 Kč bylo schopné provozu na pozemních komunikacích. Oprava nepojízdného vraku by byla mnohonásobně vyšší a v žádném případě by nebyla ve výši uváděné na fakturách. Proto má za to, že spáchání daného trestného činu mu nebylo vůbec prokázáno.

Stran objektivní stránky dovolatel uvádí, že z rozhodnutí soudu nižšího stupně není patrné, jaký znak skutkové podstaty je naplněn (vyvolal, předstíral nebo udržoval podvodnou pojistnou událost), přičemž orgány činné v trestním řízení se vůbec nezabývaly příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Podle dovolatele není příčinná souvislost dána, neboť obě vozidla prošla evidenční kontrolou vždy až po vystavení faktury, když akcentuje, že podle vyjádření České pojišťovny, a. s., neměla vystavená faktura na šetření pojistné události žádný vliv, dle vyjádření České podnikatelské pojišťovny, a. s., mohla mít faktura vliv na posouzení pojistné události, nicméně nemůže mít vliv na fingování krádeže. Současně upozorňuje, že pojišťovny mají přístup do databáze pojistných událostí a mohou si stav vozidla ověřit. Namítá rovněž, že s ohledem na 90 bodů obžaloby vůči Z. Č. ani nelze dovodit, že by to bylo jeho modusem operandi, když faktury byly vystaveny pouze ve dvou případech. S ohledem na zásadu umělé izolace jevů není možné příčinnou souvislost dovodit, neboť není zřejmé, jakým způsobem měl přispět k pojistnému podvodu, když legálně opravil předmětné automobily.

Z hlediska právní kvalifikace současně rozporuje postup soudů nižší instance, když není nijak zdůvodněno, pokud by se vědomě dopustil trestného činu, což ovšem odmítá, proč je věc kvalifikována jako pojistný podvod namísto prostého podvodu podle § 209 tr. zákoníku, přičemž napadené rozsudky se jeho úmyslem spáchat pojistný podvod vůbec nezabývaly a ničím nepodkládají tvrzení o tom, že musel vědět o úmyslu Z. Č. spáchat pojistný podvod.

Obviněný jako třetí námitku rozporuje své odsouzení ve kvalifikované skutkové podstatě pojistného podvodu, jíž se měl dopustit jako člen organizované skupiny a měl způsobit značnou škodu. Ve vztahu k organizované skupině odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 247/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 362/2017, a následně namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by znal kohokoliv jiného než Z. Č., se kterým jednal ohledně opravy automobilů, přičemž ostatní spoluobviněné nezná. Zdůrazňuje, že vůbec nevěděl, že Z. Č. by měl použit jím vystavené faktury za poctivě odvedenou práci k podvodnému jednání, takže nelze dovodit jeho účast na organizované skupině a pokud tak Z. Č. činil, nebylo mu o tom nic známo.

Stran výše způsobené škody dovolatel uvádí, že taktéž není zřejmé na základě čeho, dospěly soudy ke kvalifikaci jeho jednání jako způsobení značné škody. Připouští, že faktury vystavil, ovšem netušil, že Z. Č. chce spáchat pojistný podvod, natož v jaké výši. Současně rozporuje výši způsobené škody, jež se neodráží v napadených rozsudcích, když přiznaná náhrada škody České podnikatelské pojišťovně, a. s., nedosahuje požadované výše 500 000 Kč nutné ke způsobení značné škody. V souvislosti se způsobením značné škody odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, podle kterého je výše způsobené škody chápána jako rozdíl mezi podvodně vylákaným pojistným plněním a skutečnou výší způsobené škody, na které vzniklo právo z pojistného plnění. Obviněný tvrdí, že nevěděl o modu operandi Z. Č. ani o jeho úmyslu spáchat pojistný podvod. Nemohl mít v úmyslu způsobení či počítat s určitou výši způsobené škody.

Ve vztahu ke čtvrté skupině námitek dovozuje porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, přičemž odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, a právo na spravedlivý proces. Vyjadřuje přesvědčení, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Porušení zmíněných principů dovozuje v hodnocení jím předložených faktur, absenci dalších důkazů o jeho vině, skutečností, že žádný z dalších spoluobviněných a svědků ho neznal kromě Z. Č., neprokázání jeho jednání v kvalifikované skutkové podstatě, neprokázání zneužití faktur k pojistnému podvodu, skutečnosti, že jeho vina je vyvozování toliko na základě domněnek a pravděpodobnostních závěrů soudů obou stupňů, neprokázání subjektivní stránky, nezabývání se tím, že on sám byl ze strany Z. Č. podveden Stran presumpce neviny odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08.

Pátý okruh námitek obviněný zaměřil na existenci významného nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu a právo na spravedlivý proces. Odkazuje na své předchozí dovolací argumenty, když ze strany soudů nebyla odůvodněna aplikace § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, jeho spolupráce s ostatními spoluobviněnými a získání majetkového prospěchu.

Závěrečná část dovolacích námitek obviněného se týká promlčení trestnosti jeho údajného trestného činu. Zdůrazňuje, že jeho jednání mělo být posouzeno podle trestního zákona a mělo být kvalifikováno jako pojistný podvod § 250a odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona, přičemž v takovém případě podle § 67 tr. zákona se trestnost činu promlčuje po 5 letech. K tomu dále dovolatel uvádí, že byl odsouzen za 2 jednání, a to ve stádiu pokusu. Opětovně vyjadřuje nesouhlas se soudem druhého stupně, že skutek byl ukončen dne 29. 4. 2010, kdy bylo vyplaceno pojistné plnění. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010. Zcela chybně je pak podle názoru obviněného vyvozován počátek a konec promlčecí lhůty společně pro obě jednání. Z napadených rozsudků však nevyplývá, že by byl odsouzen za pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku. K promlčení jednání č. 1 došlo dne 6. 5. 2014 a k jednání č. 2 dne 10. 9. 2014, přičemž jeho trestní stíhání bylo zahájeno až dne 28. 4. 2015. I v případě, že by v případě jednání č. 2 počala promlčecí doba běžet dne 29. 4. 2010, což dovolatel odmítá, tak jednání č. 1 by bylo jistě promlčeno, neboť z rozsudku nevyplývá, že by se jednání dopustil jednání ve formě pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Tudíž proti němu bylo podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. vedeno nepřípustné trestní stíhání.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 67 T 20/2017, a věc podle § 265m odst. 1 písm. a) tr. ř. sám rozsudkem rozhodl tak, že se trestní stíhání zastavuje.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 590/2020, nejprve shrnul průběh trestního řízením, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného.

Státní zástupce zdůrazňuje, že lze považovat dokazování soudu prvního stupně za dostatečné, neboť tento obstaral dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedl a hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., a zodpovědně přistoupil k posouzení všech důkazů, a dospěl tak ke skutkovým závěrům, z nichž lze logicky dovodit závěr o vině obviněného. Skutková zjištění soudů pak považuje za správná a provedeným důkazům odpovídající, když u dvou dílčích útoků byl dovolatel součástí rozsáhlé skupiny osob, které se podílely na vylákání pojistného plnění od pojišťoven v souvislosti s předstíráním fiktivních pojistných událostí. V případě dovolatele se jednalo o pojistnou událost-nepravdivé nahlášení odcizení automobilů, když obviněný za úplatu po dohodě se Z. Č., po předchozí domluvě, vystavil faktury o údajných opravách vozidel, ačkoliv žádný z automobilů ve skutečnosti neopravoval. Tyto faktury pak měly prokazovat existenci vozidel a měly zároveň osvědčovat řádné užívání a fungování vozidel v dobrém stavu, tedy že se nejednalo o vraky. Část námitek obviněného tak stojí mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů, zbylé je na místě posoudit jako neopodstatněné. Sama nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudů není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná.

Podle názoru státního zástupce jsou skutková zjištění správná a logická a odpovídající zvolené právní kvalifikaci. Naplnění znaku spáchání činu členem organizované skupiny spatřuje státní zástupce v prokazatelné známosti s Č., pro kterého fiktivní faktury dovolatel vyhotovil. Není podstatné, zda znal přesnou identitu ostatních členů skupiny, neboť podstatné je, že ze strany pachatelů šlo v jednotlivých případech o společné, koordinované a předem naplánované jednání, ve kterém měla každá z participujících osob svou předem danou roli. Právě plánovaný a koordinovaný postup pachatelů, podstatnou měrou zvyšoval pravděpodobnost úspěšného provedení činu a naopak snižoval možnost odhalení. Za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupce rovněž námitku vztahující se ke kvalifikaci podle tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Poukazuje na § 2 odst. 2 tr. zákoníku a podotýká, že předmětné ustanovení se týká jednak dokonaných trestných činů, tak i jejich přípravy a pokusu. Dobou jednání pachatele je míněn okamžik posledního jednání v rámci přípravy nebo pokusu trestného činu. U pokračujícího trestného činu tvořícího jediný skutek se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy dokončení při posledním útoku a nikoliv dokonání trestného činu.

V projednávané věci státní zástupce akcentuje skutečnost, že obviněný se aktivně podílel na dvou útocích, u nichž soudy dovodily pokračování v trestném činu, přičemž jeho jednání bylo součástí jednání dalších osob, které ve svém souhrnu směřovalo k vylákání pojistného plnění a způsobení škody ve výši významně přesahující hranici 500 000 Kč. Obviněný se tak mýlí ve stanovení stěžejního data jako datum vydání faktur, neboť vystavení faktur bylo jen jedním z dílčích kroků pachatelů, jejichž úmyslem bylo vylákat pojistné plnění, neboť na to navazovaly další kroky a úkony související s neoprávněným získáním pojistného plnění. U skutku pod bodem 55) obžaloby byly kroky činěny ještě v roce 2010, a tyto představovaly nezbytné kroky k následnému získání pojistného plnění. Státní zástupce tak zastává názor, že k ukončení pokračujícího trestného činu pojistného podvodu, byť částečně ukončeného ve stádiu pokusu, došlo až za účinnosti trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. V důsledku nastíněných tvrzení považuje kvalifikaci jednání dovolatele soudy za správné a v souladu s § 2 tr. zákoníku.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. e) tr. ř. a vzhledem k použité argumentaci vztahující se k přesvědčení obviněného o použití tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, považuje výhradu dovolatele spočívající v údajné nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. za zjevně neopodstatněnou, neboť soud prvního stupně jednání dovolatel správně kvalifikoval jako pokračující zločin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 5 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Obviněný využil možnosti repliky a dne 11. 9. 2020 zareagoval na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž nesouhlasí. Neztotožňuje se s tvrzením, že byl odsouzen za pokus pokračujícího trestného činu, neboť takové tvrzení nevyplývá z žádného z napadených rozsudků. Poukazuje na § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. a rovněž akcentuje chybějící slovní označení spáchání pokračujícího trestného činu, zákonného ustanovení o pokračování v trestném činu a rovněž chybějící odůvodnění pokračování v trestném činu. Obviněný zmiňuje zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo stran uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Ve vztahu k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu odkazuje na text dovolání. Ohledně spáchání činu jako člen organizované skupiny zdůrazňuje skutečnost, že pachatel musí vědět, že se svého jednání dopouští jako člen organizované skupiny, tj. že se jedná o trestnou součinnost alespoň tří trestně odpovědných osob. Zdůrazňuje, že kromě pana Č. další osoby neznal a nevěděl, že ti se dopouští podvodného jednání. Stejně tak ostatní odsouzení nepotvrdili, že by ho znali. Podle jeho názoru tak nemohl být naplněn znak organizované skupiny, jestliže nebyla naplněna subjektivní stránka. Ohledně běhu promlčecí lhůty dovolatel opětovně poukazuje na odsouzení za pokus trestného činu, když do údajného podvodného jednání Č. po vydání předmětné faktury nezasahoval, což nevyplývá ani z napadených rozsudků. K počátku běhu promlčecí doby u pokusu trestného činu cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010, či komentářovou literaturu, z nichž dovozuje rozporné závěry s vyjádřením státního zástupce. Následně připomíná rozhodná data – spáchání skutků (6. 5. 2009, 10. 9. 2009) a data promlčení těchto skutků (6. 5. 2014, 10. 9. 2014) včetně data zahájení trestního stíhání (28. 4. 2015). S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 67 T 20/2017, a aby sám ve věci rozhodl tak, že trestní stíhání dovolatele zastaví.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, přestože převážná část zvolené dovolací argumentace stojí mimo zvolené dovolací důvody. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se otázky právní kvalifikace jednání obviněného z toho pohledu, podle kterého trestního zákona má být jednání obviněného kvalifikováno a s tím související námitku promlčení a subjektivní stránky tohoto trestného činu, přestože ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s velkou dávkou tolerance, neboť podstatnou částí zvolené argumentace dovolatel rozporuje proces dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas.

Stran námitek ohledně nesprávné aplikace trestního zákoníku a v důsledku toho promlčení trestní odpovědnosti je třeba konstatovat, že tato námitka byla uplatněná právně relevantním způsobem, neboť obviněný namítá, že jeho trestní odpovědnost byla promlčena. Zde se sluší poznamenat, že obviněný předmětnou námitku váže primárně na řešení otázky, podle kterého trestního zákona mělo být jeho jednání posuzováno, zda podle zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009 či podle zákona č. 40/2009 Sb, účinného od 1. 1. 2010, když v návaznosti na to odkazuje na právní úpravu týkající se promlčení trestního stíhání (terminologie podle zákona č. 140/1961 Sb.) a promlčení trestní odpovědnosti (terminologie podle zákona č. 40/2009 Sb.). V dané souvislosti je ještě vhodné uvést, že obviněný také v dovolání okrajově, bez nějaké podrobnější argumentace zmiňuje, že z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by se předmětného jednání dopustil ve formě pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat, že obecně je vyřešení otázky, zda se jedná o pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 668/2016). Stejně tak otázka, podle kterého zákona má být jednání obviněného posouzeno je podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2010, sp. zn. 11 Tdo 615/2010). Protože však obviněný váže tyto námitky primárně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když namítá, že jeho trestní stíhání je nepřípustné, protože mělo být posouzeno podle tr. zákona a že se nejedná o pokračování v trestném činu, považoval Nejvyšší soud na potřebné a vhodné argumentaci stran toho, podle kterého zákona mělo být jednání obviněného posouzeno a stran otázky pokračování v trestné činnosti, vyřešit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť na vyřešení těchto otázek je závislé konečné řešení otázky nepřípustnosti trestního stíhání. Zde je také třeba pro jistou přesnost podotknout, že v rámci dovolací argumentace není zcela přesně odlišeno, které argumenty se vztahují k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Jak již bylo naznačeno, obviněný bez nějaké bližší argumentace uvádí, že z rozsudku soudu prvního stupně není patrno, že by byl odsouzen za trestný čin podvodu ve formě pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Vzhledem k nějaké bližší chybějící argumentaci obviněného se lze toliko domnívat, že obviněný má za to, že aby se mohlo jednat o pokračující trestnou činnost, musí být tato skutečnost výslovně vyjádřena ve výroku rozhodnutí citací ustanovení § 116 tr. zákoníku. Předně je třeba uvést, že proto, aby bylo určité jednání posouzeno jako pokračování v trestné činnosti, není nutno tuto skutečnost výslovně vyjádřit ve výroku rozhodnutí, byť by to bylo vhodné a žádoucí, a samotná tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když ustanovení § 116 tr. zákoníku (za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. § 89 odst. 3 tr. zákona) představuje výkladové ustanovení a jako takové nemusí být vyjádřeno ve výroku o vině. Rozhodující je skutečnost, že to, že jednotlivé dílčí útoky považuje soud za pokračovaní v trestném činu, je vyjádřeno v právní kvalifikaci takového jednání, tedy, že soud jednání posoudí jako jeden trestný čin, nikoliv jako více stejných trestných činů, když není vyloučeno, spáchaní tohoto trestného činu v jednočinném souběhu s jinými trestnými činy. Zde je nezbytné také akcentovat, že skutečnost, že v případě skutku pod body 51. a 55. obžaloby se jednalo o dílčí útoky pokračujícího trestného činu pojistného podvodu, byla výslovně uvedena v odůvodnění rozhodnutí soudu (viz str. 43 rozsudku soudu prvního stupně, bod 20. rozsudku soudu druhého stupně), takže obviněnému byla dána možnost se se závěry soudů seznámit a popř. na ně reagovat v rámci odvolacího řízení.

Nejvyšší soud si je ovšem vědom skutečnosti, že námitka proti posouzení trestného činu jako pokračujícího trestného činu podle § 116 tr. zákoníku je za situace, kdy uplatněná námitka směřuje do posouzení výkladového stanoviska § 116 tr. zákoníku právně relevantní z hlediska předpokladů naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 668/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019). Proto bez ohledu na skutečnost, že obviněný neuvádí žádnou právní argumentaci ve vztahu k tomu, že by zpochybňoval naplnění pokračování ve smyslu výkladového stanoviska podle § 116 tr. zákoníku, považuje za vhodné se stručně otázkou, zda skutky, kterými byl obviněný uznán vinným, naplňují znaky pokračování v trestném činu zabývat.

Dovolací soud především považuje za vhodné připomenout relevantní teoretická východiska. V případě pokračujícího trestného činu podle § 116 tr. zákoníku se jím rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Trestná činnost u pokračujícího trestného činu se skládá z řady dílčích aktů a platí pro něj, že se na něho hledí jako na jeden trestný čin, který trvá po delší dobu. Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány, a útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin. Dílčí útoky (a to každý z nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení. Může se jednat dílem o skutkovou podstatu základní a dílem kvalifikovanou. Podle okolností může jít zčásti o trestný čin dokonaný a zčásti o nedokonaný, např. ve stadiu pokusu (srov. R 35/1961 a R 15/1996-I). Každý dílčí akt pokračování v trestném činu musí znovu naplňovat znaky trestného činu, ať dokonaného, nebo nedokonaného. Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Pro pokračování v trestném činu je nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný. Toto plyne ze samotného pojmu pokračování v trestném činu, neboť pokračovat lze jedině v činnosti velmi podobné nebo stejnorodé. Stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele (srov. R 29/1977). Trestní zákoník také vyžaduje k naplnění pokračování blízkou souvislost časovou a souvislost v předmětu útoku. Pro pokračování je charakteristické, že pachatel napadá týž předmět útoku. Vzhledem k tomu, že však zákon vyžaduje jen souvislost v předmětu útoku, nemusí být předmět útoku zcela totožný.

S ohledem na shora naznačené teoretická východiska je nepochybné, že obviněný naplnil znaky pokračujícího trestného činu ve všech jeho znacích, tj. že oba útoky naplňují skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu, jsou vedeny jednotným záměrem, spojeny stejným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí (6. 5. 2009, 10. 9. 2009) i předmětem útoku. V tomto směru je nezbytné akcentovat zejména zcela totožný způsob jednání obviněného, který záměrně vystavoval nepravdivé faktury na opravu osobních automobilů a to vždy na základě žádosti obviněného Z. Č., když ve věci je dána i blízká časová souvislost. Nad rámec tohoto závěru je také třeba zdůraznit, že při posuzování skutečnosti, zda se jedná o pokračující trestný čin nelze přehlédnout, že ohledně části útoků, kterých se měl dopustit obviněný a které byly spáchány zcela totožným jednáním, došlo k vyloučení věci k samostatnému řízení, když i tyto vyloučené útoky byly spáchány stejným způsobem a ve stejném časovém období (viz útoky č. 45 a 63 z obžaloby Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 48 T 11/2016). Nelze ani pominout, že v případě všech útoků bylo následně ve vztahu k pojistnému podvodu nahlášena stejná pojistná událost spočívající v odcizení vozidla, ačkoliv k odcizení vozidla nedošlo. Nejvyšší soud dále nepovažoval za nutné na tuto námitku reagovat vzhledem k nedostatku bližší dovolací argumentace, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť právně fundovanou argumentaci v dovolacím řízení zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem [§ 256d odst. 2 tr. ř.]

Jak již bylo shora uvedeno, platí, že pokračující trestný čin se posuzuje jako jeden trestný čin a není rozhodné, zda dílčí útok (pod bodem 51. obžaloby) nebyl dokonán a skončil ve stádiu pokusu, nýbrž je podstatné, kdy bylo dokončeno jednání při posledním útoku, neboť je nutno posuzovat oba dílčí útoky jako celek, když skutek je ukončen v okamžiku, kdy bylo ukončeno jednání v případě posledního dílčího útoku. Současně je nezbytné zdůraznit, že pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku je pro posouzení, zda došlo k promlčení trestní odpovědnosti podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodné, kdy byla trestná činnost ukončena. Jinak vyjádřeno, počátek běhu promlčecí doby podle § 34 odst. 2 tr. zákoníku nelze odvíjet samostatně od spáchání jeho dílčích útoků, eventuálně jen některých z nich, ale až od toho okamžiku, kdy bylo ukončeno jednání u posledního dílčího útoku, anebo od okamžiku, kdy nejpozději nastal účinek vyvolaný některým z dílčích útoků, jde-li o trestný čin, u něhož je účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 245/2011). Z pohledu zvolené dovolací argumentace je také nutno zdůraznit, že pokud je alespoň jeden dílčí útok pokračování v trestném činu spáchán za účinnosti nového (pozdějšího) trestního zákona, pak se trestný čin v celém rozsahu pokračování pokládá za spáchaný až po nabytí účinnosti nového (pozdějšího) zákona, a to bez ohledu na skutečnost, zda z hlediska ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku jde o zákon, který je pro pachatele příznivější, či nikoli a bez ohledu na skutečnost, že některý z dílčích útoku pokračujícího trestného činu byl spáchán za účinnosti předchozího zákona (tr. zákona). Zde je třeba akcentovat, že podle § 2 odst. 2 tr. zákoníku platí, že se trestnost činu posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje doba jednání, kterým byly naplňovány znaky trestného činu, a to jednak u dokonaných trestných činů, tak i jejich přípravy či pokusu. Dobou jednání pachatele v případě pokusu je míněn okamžik, v němž bylo podniknuto poslední jednání v rámci pokusu trestného činu.

V dané věci není pochyb o tom, že předmětný trestný čin úvěrového podvodu, kterým byl dovolatel uznán vinným, byl spáchán dvěma útoky, kdy případě prvního útoku (bod 51. obžaloby) k vyplacení pojistného nedošlo, takže útok byl ukončen za účinnosti tr. zákona. V případě druhého útoku (bod 55. obžaloby) bylo jednání všech pachatelů ukončeno až za účinnosti trestního zákoníku, konkrétně dne 29. 4. 2010, kdy pojišťovna vyplatila pojistné plnění. Je tomu tak proto, že samotné vystavení fiktivních faktur obviněným by k naplnění dané skutkové podstaty nestačilo, jednání obviněného bylo jen součástí dalšího společného jednání dalších spolupachatelů, které teprve ve svém souhrnu mělo naplnit danou skutkovou podstatu. Jinak vyjádřeno, promlčecí doba nezačala běžet v okamžiku, kdy obviněný vystavil poslední předmětnou fakturu (dne 10. 9. 2009), jak se obviněný nesprávně domnívá, neboť jeho jednání bylo jedním z dílčích kroků směřujících k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, když cílem předmětné trestné činnosti bylo neoprávněné vylákání pojistného plnění, takže na jednání obviněného muselo navazovat jednání dalších spolupachatelů a samotné vystavení fiktivních faktur by k naplnění předmětné skutkové podstaty nestačilo. K naplnění dané skutkové podstaty bylo totiž nutné, aby bylo nahlášeno odcizení vozidla na Policii ČR, přičemž následně bylo nezbytné pojistnou událost nahlásit České podnikatelské pojišťovně, a. s. (dne 3. 12. 2009), když ovšem nestačilo jen telefonické nahlášení, bylo také nutno oznámení pojistné události stvrdit písemně, čímž byly učiněny kroky k tomu, aby bylo pojistné plnění vyplaceno (předstírání pojistné události, s níž je spojeno práva na pojistné plnění). Na jednání obviněného tedy nezbytně muselo navazovat jednání dalších spoluobviněných, přičemž teprve jednání všech spoluobviněných mělo naplnit danou skutkovou podstatu. Jde totiž o to, že obviněný se jednání dopustil formou spolupachatelství, byť to výslovně není uvedeno v právní kvalifikaci (není tam citováno ustanovení § 23 tr. zákoníku), ovšem spolupachatelství vyplývá z popisu skutku, ze kterého je zřejmé, že se jednalo o společné jednání více osob vedené jednotícím úmyslem, jenž ve svém souhrnu směřovalo k vylákání pojistného plnění. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné konstatovat, že byť to není obviněným v rámci dovolání namítáno, tak skutečnost, že ve výroku meritorního rozhodnutí nebylo uvedeno, že příslušný trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, není důvodem pro zrušení rozhodnutí v řízení o dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1250/2018). Obecně je nutno uvést, že spáchání trestného činu společným jednáním podle § 23 tr. zákoníku jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. O takový případ se v dané věci jednalo.

Lze tedy uzavřít, že útok pod bodem 55. obžaloby nebyl ukončen vystavením fiktivních faktur dovolatelem, nýbrž byl ukončen jednáním ostatních spoluobviněných, které ve svém souhrnu směřovalo k naplnění všech znaků dané skutkové podstaty. V tomto směru je třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění není pochyb o tom, že minimálně spoluobviněný S. P. činil ještě v roce 2010, konkrétně dne 2. 1. 2010, tedy za účinnosti nového trestního zákoníku, aktivní kroky k tomu, aby bylo pojistné plnění vyplaceno. Jmenovaný spoluobviněný totiž uvedeného dne písemně na tiskopisu pojišťovny ztvrdil své telefonické oznámení o pojistné události, čímž činil kroky k získání pojistného plnění na základě předstírání pojistné události, která byla nepravdivá (nepravdivé tvrzení o odcizení vozidla). Zde je třeba uvést, že samotné telefonické oznámení pojistné události k spáchání pojistného podvodu nestačilo, bylo nezbytné činit další kroky, aby pojišťovna mohla zahájit nezbytné šetření v tom směru, zda se pojistná událost skutečně stala a posléze rozhodnout o tom, zda bude pojistné plnění poskytnuto či nikoliv a v jaké výši, což se v případě druhého útoku stalo nejméně dne 2. 1. 2010, když tímto dnem byla pojistná událost nahlášena písemně spoluobviněným S. P., který uzavřel předmětnou pojistnou smlouvu o havarijním pojištění. Navíc je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že k vyplacení pojistného plnění došlo (dne 29. 4. 2010), takže tímto dnem došlo k dokonání předmětného útoku.

Vzhledem ke shora naznačeným závěrům je nutno promlčení trestní odpovědnosti posuzovat podle trestního zákoníku, konkrétně podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně 5 let. Je tomu tak proto, že v dané věci byl obviněný uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od dvou let do 8 let. Protože obviněnému bylo sděleno obvinění a doručeno dne 28. 4. 2015, je nepochybné, že v dané věci nedošlo k promlčení trestní odpovědnosti obviněného. Proto nelze námitce obviněného přisvědčit a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl naplněn.

Ve vztahu ke zbývající dovolací argumentaci lze konstatovat, že v rozhodující míře pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze tuto podřadit, neboť většina námitek primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění a způsobu hodnocení provedených důkazů, byť by se navenek mohlo jevit, že tyto námitky jsou uplatněny právně relevantním způsobem (naplnění zvolené kvalifikované skutkové podstaty). S velkou dávkou tolerance lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitku týkající se naplnění subjektivní stránky, přestože většina námitek směřuje do způsobu hodnocení důkazů. Ve vztahu ke zbývajícím argumentům obviněný soudům především vytýká významný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním (viz bod e). Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přes tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se k určitým argumentům dovolatele, přestože tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, stručně vyjádřit. Obviněný, jak již bylo naznačeno, namítá významný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, čím zřejmě měl na mysli námitku existence extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovým stavem věci, když toliko obecně odkazuje na právo na spravedlivý proces. Z pohledu této argumentace je nezbytné především naznačit určitá východiska týkající se problematiky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně platí, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může vést k porušení práva na spravedlivý proces a naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Vzhledem k judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba uvést, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

Z pohledu shora naznačených východisek je současně nezbytné uvést, že nestačí pouhé tvrzení existence extrémního rozporu, tento musí být prokázán. Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Nejvyšší soud v dané věci existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neshledal. V tomto směru je také nutno uvést, že samotná dovolací argumentace je stručná, když obviněný výslovně namítá, že jeho odsouzení je založeno toliko na vystavených fakturách a že zbytek je doplněn nepodloženými úvahami soudů nižších stupňů. Z pohledu těchto stručných námitek je třeba především akcentovat, že obviněný nezpochybňuje rozsah dokazování, tedy, že by nějaký důkaz nebyl proveden, vyslovuje toliko nesouhlas s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil posléze soud druhého stupně. Nejvyšší soud z pohledu této stručné argumentace odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování (což ani není namítáno) a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil a rozvedl, byť lze připustit, že stručněji a Nejvyšší soud si dokáže představit pregnantnější odůvodnění (viz str. 40-43 rozsudku soudu prvního stupně). Dovolací soud ovšem považuje za nutné zdůraznit, že přes jistou stručnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, není pochyb o tom, že soud prvního stupně všechny provedené důkazy hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném kontextu, ale i kontextu další projednávané trestné činnosti v předmětné věci, když nyní projednávané dva skutky tvořily součást rozsáhlé organizované trestné činnosti skupiny osob, které se zabývaly pácháním pojistných podvodů s vozidly, která byla založena na obdobného modu operandi (předstírání dopravních nehod a odcizení vozidel). Soud prvního stupně tak zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný p