4 Tdo 438/2011 — Nejvyšší soud

4 Tdo 438/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:27. 4. 2011 Spisová značka:4 Tdo 438/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.438.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 213 odst. 1 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 5. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 438/2011-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného S. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 To 182/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 222/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 91 T 222/2009, byl obviněný S. H. uznán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 213 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v době od března 2008 do 26. 10. 2009, kdy převzal sdělení podezření, v B. ani jinde neplnil vyživovací povinnost na svoji dceru N. K. a na svého syna S. K., ačkoli mu tato povinnost vyplývala nejen ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ale i z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 1997, sp. zn. 22 Nc 188/96, který nabyl právní moci dne 13. 2. 1998, na základě kterého měl povinnost přispívat na výživu dcery N. částkou 1.200,- Kč a na výživu syna S. částkou 1.000,- Kč, a to vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky dětí J. K., které tak za uvedené období dluží na výživném částku 44.000,- Kč. Za uvedené jednání byl obviněný S. H. odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 91 T 222/2009, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 To 182/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově sám rozhodl tak, že obviněného opět uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., ovšem na podkladě odlišných skutkových zjištění, která spočívala v tom, že v době od března 2008 do října 2009 včetně, v B. ani jinde ničím nepřispěl na výživu svých dětí N. K. a S. K., ačkoli mu vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 1997, sp. zn. 22 Nc 188/96, který nabyl právní moci dne 13. 2. 1998, dle kterého je povinen přispívat na výživu dcery N. částku 1.200,- Kč a na výživu syna S. částkou 1.000,- Kč měsíčně, splatných vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky dětí J. K., přičemž obviněný byl po celé uvedené období evidován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, kvůli svému zdravotnímu stavu měl omezené možnosti zaměstnání a výdělku a od Úřadu městské části Brno-Slatina pobíral dávky sociální pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí) ve výši 4.206,- Kč měsíčně a od dubna 2009 z důvodu neplacení výživného na děti pouze ve výši 2.020,- Kč měsíčně, byl tedy schopen přispívat na výživu svých dětí alespoň částkou 300,- Kč měsíčně na každé dítě a dluží tedy za uvedené období na výživném celkem 12.000,- Kč, z toho 7.800,- Kč k rukám matky J. K. a 4.200,- Kč k rukám dcery N. K. za dobu od dosažení její zletilosti. Za to odvolací soud obviněného odsoudil podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 To 182/2010, podal následně obviněný S. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítá, že o trestný čin zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 1 tr. zák. jde pouze tehdy, jestliže vyživovací povinnost není plněna zaviněně anebo při vyhýbání se plnění takové povinnosti, které však nadto musí být soustavné a trvat po delší dobu. Obviněný zpochybnil svoji schopnost výživné plnit z důvodu špatného zdravotního stavu, poukázal na to, že trpí řadou nemocí a že z důvodu nepříznivého zdravotního stavu dokonce nedostával od úřadu práce ani doporučenky do zaměstnání, takže si nemohl finanční situaci prostřednictvím pracovního zařazení zlepšit. Obviněný projevil nesouhlas s právním závěrem nalézacího soudu o tom, že je jeho chybou, že se nepokusil zvýšit si vlastní příjem nad rámec sociální podpory, a to ani formou brigád. Rovněž zpochybnil výši vyživovací povinnosti, kterou v rámci posouzení trestnosti jeho jednání vzal za podklad svého rozhodnutí soud odvolací. Vzhledem k uvedeným okolnostem je obviněný toho názoru, že neměl být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť v posuzované době nebyl vůbec schopen s ohledem na svoji zdravotní indispozici výživné plnit, a to ani v rozsahu, který jako podklad svého rozhodnutí vzal za prokázaný Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Obviněný v podaném dovolání zpochybnil také výrok o trestu a poukázal na jeho nepřiměřenou tvrdost. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že při rozhodování o vině posuzuje soud rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., přičemž není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním (opatrovnickém) řízení byla tato povinnost včetně rozsahu výživného stanovena. Závěr odvolacího soudu, že obviněný byl schopen přispívat na výživu svých dětí pouze částkou 300,- Kč měsíčně na každé z nich, je zcela rozdílný od závěru nalézacího soudu, který rozhodl, že obviněný je povinen přispívat na výživu dcery N. částkou 1.200,- Kč měsíčně a na výživu syna S. částkou 1.000,- Kč měsíčně. Soudy obou stupňů tak zjevně odlišným způsobem posuzovaly a zvažovaly osobní a sociální situaci obviněného, neboť odlišně hodnotily, že jde o osobu, která je v hmotné nouzi a má zdravotní omezení, která brání tomu, aby se na trhu práce zařadil do zaměstnání. Pokud obviněný pobíral příspěvek na živobytí ve výši 4.206,- Kč, tento příspěvek do března 2009 včetně zohledňoval i výši výživného, která byla obviněnému stanovena soudním rozhodnutím. Poté, co Úřad Městské části Brno-Slatina zjistil, že obviněný výživné nehradí, byl mu příspěvek na živobytí snížen na částku existenčního minima, tedy na částku 2.020,- Kč. Je tedy zřejmé, že v době od března 2008 do března 2009 včetně byl obviněný schopen výživné plnit. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že odpovídající za posuzovanou dobu byla částka 300,- Kč na každé z nezaopatřených dětí, rozhodl tak výrazně ve prospěch obviněného. Pro dobu od dubna 2009 do října 2009 je třeba přihlédnout k tomu, že obviněný se sám připravil o možnost výživné z příspěvku na živobytí hradit a ve smyslu zásady potencionality příjmů byl bezesporu schopen výživné v minimální výši stanovené odvolacím soudem hradit. Obviněný byl tedy schopen v posuzovaném období výživné na své dvě děti hradit a pokud Krajský soud v Brně jako soud odvolací stanovil tuto jeho povinnost ve výši 300,- Kč měsíčně na každé z dětí, zohlednil tak maximálně osobní, zdravotní a sociální situaci obviněného. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených