4 Tdo 438/2011 – Nejvyšší soud

4 Tdo 438/2011-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného S. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 To 182/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 222/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 91 T 222/2009, byl obviněný S. H. uznán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 213 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v době od března 2008 do 26. 10. 2009, kdy převzal sdělení podezření, v B. ani jinde neplnil vyživovací povinnost na svoji dceru N. K. a na svého syna S. K., ačkoli mu tato povinnost vyplývala nejen ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ale i z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 1997, sp. zn. 22 Nc 188/96, který nabyl právní moci dne 13. 2. 1998, na základě kterého měl povinnost přispívat na výživu dcery N. částkou 1.200,- Kč a na výživu syna S. částkou 1.000,- Kč, a to vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky dětí J. K., které tak za uvedené období dluží na výživném částku 44.000,- Kč. Za uvedené jednání byl obviněný S. H. odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 91 T 222/2009, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 To 182/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově sám rozhodl tak, že obviněného opět uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., ovšem na podkladě odlišných skutkových zjištění, která spočívala v tom, že v době od března 2008 do října 2009 včetně, v B. ani jinde ničím nepřispěl na výživu svých dětí N. K. a S. K., ačkoli mu vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 1997, sp. zn. 22 Nc 188/96, který nabyl právní moci dne 13. 2. 1998, dle kterého je povinen přispívat na výživu dcery N. částku 1.200,- Kč a na výživu syna S. částkou 1.000,- Kč měsíčně, splatných vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky dětí J. K., přičemž obviněný byl po celé uvedené období evidován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, kvůli svému zdravotnímu stavu měl omezené možnosti zaměstnání a výdělku a od Úřadu městské části Brno-Slatina pobíral dávky sociální pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí) ve výši 4.206,- Kč měsíčně a od dubna 2009 z důvodu neplacení výživného na děti pouze ve výši 2.020,- Kč měsíčně, byl tedy schopen přispívat na výživu svých dětí alespoň částkou 300,- Kč měsíčně na každé dítě a dluží tedy za uvedené období na výživném celkem 12.000,- Kč, z toho 7.800,- Kč k rukám matky J. K. a 4.200,- Kč k rukám dcery N. K. za dobu od dosažení její zletilosti. Za to odvolací soud obviněného odsoudil podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 To 182/2010, podal následně obviněný S. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítá, že o trestný čin zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 1 tr. zák. jde pouze tehdy, jestliže vyživovací povinnost není plněna zaviněně anebo při vyhýbání se plnění takové povinnosti, které však nadto musí být soustavné a trvat po delší dobu. Obviněný zpochybnil svoji schopnost výživné plnit z důvodu špatného zdravotního stavu, poukázal na to, že trpí řadou nemocí a že z důvodu nepříznivého zdravotního stavu dokonce nedostával od úřadu práce ani doporučenky do zaměstnání, takže si nemohl finanční situaci prostřednictvím pracovního zařazení zlepšit. Obviněný projevil nesouhlas s právním závěrem nalézacího soudu o tom, že je jeho chybou, že se nepokusil zvýšit si vlastní příjem nad rámec sociální podpory, a to ani formou brigád. Rovněž zpochybnil výši vyživovací povinnosti, kterou v rámci posouzení trestnosti jeho jednání vzal za podklad svého rozhodnutí soud odvolací. Vzhledem k uvedeným okolnostem je obviněný toho názoru, že neměl být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť v posuzované době nebyl vůbec schopen s ohledem na svoji zdravotní indispozici výživné plnit, a to ani v rozsahu, který jako podklad svého rozhodnutí vzal za prokázaný Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Obviněný v podaném dovolání zpochybnil také výrok o trestu a poukázal na jeho nepřiměřenou tvrdost. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že při rozhodování o vině posuzuje soud rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., přičemž není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním (opatrovnickém) řízení byla tato povinnost včetně rozsahu výživného stanovena. Závěr odvolacího soudu, že obviněný byl schopen přispívat na výživu svých dětí pouze částkou 300,- Kč měsíčně na každé z nich, je zcela rozdílný od závěru nalézacího soudu, který rozhodl, že obviněný je povinen přispívat na výživu dcery N. částkou 1.200,- Kč měsíčně a na výživu syna S. částkou 1.000,- Kč měsíčně. Soudy obou stupňů tak zjevně odlišným způsobem posuzovaly a zvažovaly osobní a sociální situaci obviněného, neboť odlišně hodnotily, že jde o osobu, která je v hmotné nouzi a má zdravotní omezení, která brání tomu, aby se na trhu práce zařadil do zaměstnání. Pokud obviněný pobíral příspěvek na živobytí ve výši 4.206,- Kč, tento příspěvek do března 2009 včetně zohledňoval i výši výživného, která byla obviněnému stanovena soudním rozhodnutím. Poté, co Úřad Městské části Brno-Slatina zjistil, že obviněný výživné nehradí, byl mu příspěvek na živobytí snížen na částku existenčního minima, tedy na částku 2.020,- Kč. Je tedy zřejmé, že v době od března 2008 do března 2009 včetně byl obviněný schopen výživné plnit. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že odpovídající za posuzovanou dobu byla částka 300,- Kč na každé z nezaopatřených dětí, rozhodl tak výrazně ve prospěch obviněného. Pro dobu od dubna 2009 do října 2009 je třeba přihlédnout k tomu, že obviněný se sám připravil o možnost výživné z příspěvku na živobytí hradit a ve smyslu zásady potencionality příjmů byl bezesporu schopen výživné v minimální výši stanovené odvolacím soudem hradit. Obviněný byl tedy schopen v posuzovaném období výživné na své dvě děti hradit a pokud Krajský soud v Brně jako soud odvolací stanovil tuto jeho povinnost ve výši 300,- Kč měsíčně na každé z dětí, zohlednil tak maximálně osobní, zdravotní a sociální situaci obviněného. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízen