4 Tdo 662/2016 — Nejvyšší soud

4 Tdo 662/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:21. 6. 2016 Spisová značka:4 Tdo 662/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.662.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Usmrcení z nedbalosti Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 9. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 7.9.2016I.ÚS 3011/16JUDr. David Uhlířodmítnuto29.8.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 662/2016-44 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2016 o dovolání obviněného MUDr. P. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 3 To 11/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 125/2013, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. P. V. odmítá. Odůvodnění: Obviněný MUDr. P. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 11. 2015 sp. zn. 13 T 125/2013 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a zároveň s ním byla spoluobžalovaná MUDr. H. B. v H., trvale bytem Z., J., uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se dopustili tím, že jako lékaři pediatrického oddělení dětí do 6 let Nemocnice J., a to obžalovaná MUDr. H. B. jako zástupkyně primáře v té době jako službu konající lékařka se specializovanou způsobilostí a mimo jiné též dohlížející na službu konajícího obžalovaného MUDr. P. V., který měl v té době pouze odbornou způsobilost k výkonu povolání lékaře bez specializované způsobilosti (atestace) a který tak nebyl dle čl. 6 závazného stanoviska ČLK č. 1/2000 oprávněn samostatně provádět lékařské výkony a musel být pod trvalým a bezprostředním dohledem lékaře oprávněného k výkonu samostatné lékařské praxe, kterým v té době byla právě obžalovaná MUDr. H. B., dne 21. 5. 2012 u nezletilého pacienta „X. X.“*), přijatého na pediatrické oddělení předchozího dne kolem 18:30 hod. pro akutní gastroenteritidu (zánět tenkého střeva a žaludku), v dopoledních hodinách dne 21. 5. 2012 řádně nevyhodnotili klinický stav dítěte, zejména prohlubující se dehydrataci způsobenou rotavirovou infekcí zažívacího traktu, a nezabezpečili provedení nezbytných opatření k odvrácení zhoršujícího se zdravotního stavu nezletilého, tj. zejména provedení dalších kontrolních krevních testů, zavedení nitrožilní linky pro nitrožilní zavodnění a přeložení pacienta včas na jednotku intenzivní péče, v důsledku čehož došlo v době od 12:45 hod. do 14:26 hod. k prudkému zhoršení zdravotního stavu nezletilého a jeho přeložení na jednotku intenzivní péče až ve 14:40 hod., kde pak došlo k rozvoji hypovolemického šoku s následným otokem mozku při těžké dehydrataci organismu, následkem čehož nezletilý „X. X.“*) téhož dne v 16:15 hod. zemřel, a obžalovaná MUDr. H. B. tak porušila ustanovení § 49 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře. Za to byl obviněnému MUDr. V. podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. MUDr. B. byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Zároveň jí byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce dohlížejícího lékaře na dobu trvání 18 měsíců. Proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný MUDr. P. V., které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 3 To 11/2016 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Toto usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které založil na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný, vědom si skutečnosti, že dovolání nemůže směřovat proti způsobu hodnocení důkazů nižších soudů, namítl, že v předchozím řízení byla porušena zásada presumpce neviny, která vyplývá z ústavních předpisů České republiky, řady nálezů Ústavního soudu a judikatury Nejvyššího soudu. Právě z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že soudům nepřísluší přehodnocovat odborné závěry provedené soudními znalci či znaleckými ústavy v odborných otázkách medicínských či jiných. Mohou toliko poukázat na nelogičnost jejich závěrů, nebo na rozpory mezi znaleckým posudkem a skutkovými zjištěními. Pokud se nepodaří odstranit rozpory mezi znaleckými posudky navzájem, měl by soud vycházet z ústavní zásady presumpce neviny, která se projevuje v zásadě v pochybnostech pro obviněného. V projednávané trestní věci se znalci prof. MUDr. Miloš Velemínský, CSc., prof. MUDr. Hana Hrstková, CSc. a zpracovatelé revizního znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni shodli, že obviněný při výkonu lékařské služby jako lékař – školenec – neporušil své profesní povinnosti, když pracoval pod přímým odborným dohledem zástupkyně primáře a plnil její pokyny. Jediný odlišný názor pak znalec MUDr. Pavel Mokroš ve svém posudku nedokázal specifikovat. Taktéž soudy obou stupňů nedokázaly specifikovat konkrétní provinění obviněného a rozsudek tak spíše vychází ze zásady „kolektivní viny“. Obviněný dále polemizuje s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, který nad rámec odůvodnění rozsudku soudu nalézacího rozvedl, v čem spatřuje opomenutí obviněného. Konkrétně uvedl, že se obviněný neřídil pokyny zástupkyně primáře a nevěnoval dostatečnou péči dohledu nad poškozeným. Tyto závěry, na rozdíl od závěrů znalců, podle obviněného svědčí o naprosté neznalosti podmínek a prostředí nemocnice. Přímý ošetřovatelský dohled nad pacienty provádí zásadně (dnes již vysokoškolsky vzdělané) zdravotní sestry, pokud lékař nemá povinnost provádět konkrétní lékařská vyšetření. Není tak povinností lékaře sám bez důvodu navštěvovat pacienty v pokoji a kontrolovat jejich zdravotní stav, pokud k tomu nejsou dány zvláštní důvody, nebo pokud mu to nebylo uloženo lékařem vykonávajícím odborný dohled, čemuž tak v projednávaném případě nebylo. I pokud by tak obviněný učinil, ze závěrů znalců plyne, že by tato činnost sama o sobě neměla na zdravotní stav poškozeného vliv, neboť infuze měla být podána ještě před velkou vizitou v dopoledních hodinách, přičemž dohlížející lékařka MUDr. H. B. o podání infuze nerozhodla, naopak rozhodla o opačném postupu, což obviněný jako školenec s necelým rokem praxe akceptoval. V trestní věci obviněného MUDr. P. V. tak šlo o vyřešení odborné medicínské otázky, zda obviněný jako lékař porušil své profesní povinnosti a zda v příčinné souvislosti s tím došlo k úmrtní poškozeného. Skutečnost, kdy dva profesoři pediatrie a jedna lékařská fakulta shodně konstatovali, že obviněný své povinnosti neporušil, přesto je odsouzen za usmrcení z nedbalosti, vnímá obviněný jako porušení práva na spravedlivý proces, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 3 To 11/2016 zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného MUDr. P. V. ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje námitky z předchozího řízení, se kterými se krajský soud správně a přesvědčivě vypořádal, jak je vidno ze str. 3-7 napadeného usnesení. Z ustálené praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že tato skutečnost sama o sobě svědčí o neopodstatněnosti dovolání (srov. mj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). S tvrzením obviněného, že z provedených znaleckých posudků nelze vyvodit jeho trestní odpovědnost, nelze souhlasit. Krajský soud na str. 4 napadeného usnesení si všímá rozporů ve znaleckém posudku prof. Velemínského. Jeho závěry proto nemohou svědčit o nevině obviněného. Rovněž je z výše uvedené pasáže napadeného usnesení zjevné, že soudy podrobně rozebraly, čím konkrétně se obviněný provinil. Ke stěžejní námitce obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že znalecké posudky sice nevyznívají zcela shodně, ale soudy se s jejich možnými rozpory a nesrovnalostmi vypořádaly náležitým způsobem. Zejména pak krajský soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč neakceptoval závěry posudků, kterých se ve svůj prospěch dovolává obviněný. Státní