4 Tdo 666/2020 — Nejvyšší soud

4 Tdo 666/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř. § 265b odst.1 písm. d) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. k) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:7. 10. 2020 Spisová značka:4 Tdo 666/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.666.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 1. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 193/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 666/2020-932 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2020 o dovolání obviněného D. H., nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem v XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 5 To 345/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 61/2013, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 2 T 61/2013 byl obviněný D. H. uznán vinným přečinem nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle § 160 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 25. 4. 2012 okolo 7:30 hodin v XY, blok XY, ve své soukromé gynekologicko-porodnické ambulanci N., XY, na základě písemné žádosti o umělé přerušení těhotenství pacientky V. B., dříve M., narozené XY, v rozporu s podmínkami pro tento zákrok upravenými v § 4 a § 7 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a § 4 a § 6 vyhlášky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí tento zákon, instrumentálním zásahem v děloze přerušil těhotenství poškozené s jejím souhlasem přesto, že má oprávnění poskytovat ambulantní diagnostickou, léčebně-preventivní a poradenskou péči v oboru gynekologie a porodnictví, nikoli však jako zařízení ústavní či jednodenní péče, ve kterém lze umělé přerušení těhotenství provádět“. Za to byl obviněný podle § 160 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Z podnětu následného odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. 5 To 345/2018 shora citovaný rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému podle § 160 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, nově uložil peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1.000 Kč, celkem tedy ve výši 60.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný D. H. dovoláním rozděleným do dvou podání, v nichž odkázal na důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a), d), g), h), k) a l) tr. ř. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítl, že krajský soud o jeho řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodoval ve složení senátu, které nemělo průkazný podklad v příslušném rozvrhu práce. Z toho dovozuje, že senát nebyl náležitě obsazen a tím mu bylo odepřeno ústavně garantované právo na zákonného soudce. Obviněný nezpochybnil, že k projednání odvolání byl příslušný senát 5 To krajského soudu, za spornou však považuje otázku, kdo měl ve věci rozhodovat z pozice předsedy senátu oprávněného určit jeho další dva členy. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak byl podle jeho názoru naplněn postupem samosoudce v hlavním líčení, který ho podle § 204 odst. 2 tr. ř. vykázal z jednací síně, aniž by ho zároveň poučil o tom, že mu posléze umožní být přítomen výslechu dalších svědků v pořadí. Z toho dovolatel vyvozuje, že neměl žádný rozumný důvod setrvávat v budově soudu. Pokud se přes jeho odchod a nepřítomnost v hlavním líčení pokračovalo, bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť slyšeným svědkům neměl možnost klást otázky. Další vadu napadeného rozhodnutí spatřuje obviněný v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že se dopustil maximálně správního deliktu spočívajícího v chybějící registraci svého pracoviště pro jednodenní nebo ústavní gynekologickou péči. Termín „nepřípustný způsob umělého přerušení těhotenství“ by se měl podle jeho mínění vztahovat čistě k otázce odbornosti provedení příslušného zákroku, a nikoli k otázce registrace zařízení, kde k němu došlo. Vlastním výkladem zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (dále také jen „zákon o umělém přerušení těhotenství”), pak dovozuje, že tzv. miniinterupce do 6. týdne těhotenství patří mezi výkony ambulantní a tudíž ji mohl provést i ve své ordinaci. Obviněný v uvedené souvislosti podotkl, že ambulantně jsou prováděny i jiné instrumentální nitroděložní výkony, které jsou co do techniky provedení s miniinterupcí víceméně shodné. V tomto směru soudy po jeho výtce opomněly celý případ posuzovat minimálně z hlediska zásady subsidiarity trestní represe. Kromě toho se domnívá, že závěr o jeho vině se odvíjí výhradně od interpretace vyhlášky ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 75/1986 Sb.”), která je ovšem jako prováděcí předpis v rozporu se zákonem o umělém přerušení těhotenství. Místa, kde lze předmětný lékařský úkon provést, totiž omezuje výhradně na „ústavní zdravotnická zařízení“, zatímco zákon v tomto směru hovoří obecněji o „zdravotnických zařízeních“. Soudy tedy byly povinny nejprve zkoumat právě onen nesoulad zákona a podzákonného předpisu, když je zjevné, že citovanou vyhláškou tehdejší ministerstvo zdravotnictví nedůvodně a především protiústavním způsobem stanovilo adresátům právní normy více povinností než zákon sám. Protiprávnost činu podle dovolatele vylučovalo i přípustné riziko podle § 31 tr. zákoníku, když se v případě pacientky mohlo jednat o mimoděložní těhotenství, kterým byla potenciálně ohrožena na životě. Společenská škodlivost jeho jednání pak měla být nazírána i v konkrétních podmínkách a širších souvislostech. Zákon o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhlášku označil dovolatel za předpisy společensky i medicínsky zastaralé. Současně zdůraznil, že v posuzovaném případě nešlo u pacientky o pokročilé těhotenství, když se v ní do té doby ani nevyvinul plod. Jednalo se o stádium, kdy je embryo „hmotou, která hledá sama sebe a hmota zatím nemá vlastní inteligenci jako hlavní parametr lidské bytosti“. Takové přerušení těhotenství tudíž nelze chápat jako trestný čin proti těhotenství ženy. Společenské závažnosti takový úkon nabývá teprve v „plodovém stadiu“ těhotenství, které navazuje na stadium embryonální, kdy již plod má schopnost citového prožívání nebo smyslového vnímání bolesti. Dovolatel dále zdůraznil, že byl a nadále je oprávněn k poskytování instrumentálních nitroděložních výkonů ambulantně, a to podle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Posléze účinný zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, z nějž při posouzení dané otázky vycházel odvolací soud, považuje za zcela bezpředmětný. Za významné v tomto ohledu naopak pokládá blíže stanovisko České gynekologické a porodnické společnosti se sídlem v Brně, které bylo vydáno ještě za účinnosti zákona č. 160/1992 Sb. Podle něj splňuje podmínku ústavního zdravotnického zařízení i příslušně vybaveného ambulantního zdravotnického zařízení se zákrokovým sálem a expektačními lůžky. Ty ve své ordinaci měl a má. Kromě toho provedl na pacientce instrumentální nitroděložní výkon (miniinterupci do 6. týdne stáří těhotenství), pro který stačí podle zákona č. 372/2011 Sb. i registrace pro ambulantní gynekologii. K nastíněné problematice pak dovolatel shrnul, že při posuzování podmínek určených zastaralým zákonem o umělém přerušení těhotenství a jeho prováděcí vyhláškou nelze příslušná ustanovení zmíněných předpisů pojímat pouze doslovně a gramaticky. Soud prvního stupně pak podle jeho názoru nesprávně vyhodnotil i objekt trestného činu, který zahrnuje svobodu rozhodování ženy o svém těhotenství a možnost svobodné volby zdravotnického zařízení k jeho umělému přerušení. Toto