4 Tz 143/2006 — Nejvyšší soud

4 Tz 143/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 12. 2006 Spisová značka:4 Tz 143/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.143.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 143/2006 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. prosince 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. M., proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o : Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného M. M. Tento rozsudek se z r u š u j e . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný M. M. z p r o š ť u j e obžaloby prokurátora býv. Vojenské obvodové prokuratury v Hradci Králové ze dne 7. 12. 1988, sp. zn. 4 OPv 342/88, pro skutek spočívající v tom, že dne 3. 10. 1988 do 12.00 hodin ani později nenastoupil k v. ú. H. v úmyslu nekonat vojenskou základní službu, jak měl stanoveno v povolávacím rozkaze řady C, který dne 6. 9. 1988 osobně převzal na OVS T., čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem. O d ů v o d n ě n í : Obviněný M. M. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88, který nabyl právní moci téhož dne, tedy 20. 12. 1988, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že ačkoliv dne 6. 9. 1988 převzal povolávací rozkaz řady C vydaný Okresní vojenskou správou v T., podle kterého měl nastoupit k výkonu vojenské základní služby k VÚ H. dne 3. 10. 1988 do 12.00 hod., takto neučinil a v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě k útvaru nenastoupil ani do 24 hodin po této lhůtě a zdržoval se v místě trvalého bydliště. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně se zařazením do první nápravně výchovné skupiny. Rozhodnutím ministra národní obrany z pověření náčelníka správy vojenských soudů FMNO ze dne 21. 12. 1989, č. j. 7/36-9, bylo podle § 367 písm. b) tr. ř. nařízeno, aby obviněnému M. M. byl do konečného rozhodnutí o milosti přerušen výkon trestu odnětí svobody. Na základě usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 1990, sp. zn. 4 T 204/88, bylo rozhodnuto, že obviněný M. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 a podle čl. II. odst. 1 písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se mu promíjí zbytek trestu odnětí svobody. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 2. 1990. Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného M. M. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88. Napadeným rozhodnutím byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák., s přihlédnutím k článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v neprospěch obviněného. V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti poukázal na doslovné znění jednotlivých shora citovaných ustanovení, kterými se býv. Vojenský obvodový soud v Hradci Králové při svém rozhodování neřídil. Z provedených důkazů podle stěžovatele vyplynulo, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby. Obviněný však neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli svoboda svědomí je základním lidským právem absolutní povahy, které je v případě odepření vojenské služby právem určujícím. Jednání obviněného přitom směřovalo k uplatnění uvedeného základního práva, které mu bylo zaručeno zejména článkem 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Čin obviněného byl navíc považován za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. K ustanovením tohoto zákona je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahují, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle § 5 zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán. Bývalý vojenský soud proto podle ministra spravedlnosti pochybil, když nepřihlédl ke skutečnosti, že posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného M. M. nebyl vůbec trestným činem, neboť obviněný svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly. Za těchto okolností je třeba napadený rozsudek hodnotit jako rozhodnutí, jímž byl v uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného. V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tehdy účinného tr. ř., jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen. Podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Z trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88 Nejvyšší soud zjistil, že skutkový stav věci byl provedenými důkazy plně objasněn. Obviněný se ke svému jednání doznal, přičemž na svou obhajobu uvedl, že vojenskou základní službu nevykoná, neboť mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, jelikož je zastáncem víry svědků J. Vojenskou službu nehodlá nastoupit ani v budoucnu. Z dokladů k osobě obviněného mj. vyplývalo, že mezi svědky J. aktivně pracuje, k čemuž byl veden svým otcem. Jeho pracovní hodnocení bylo kladné, jakož i jeho pověst v místě bydliště. Soudně trestán do té doby nebyl. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný odmítl nastoupit službu v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Dekl