4 Tz 39/2023 — Nejvyšší soud

4 Tz 39/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 5. 2023 Spisová značka:4 Tz 39/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:4.TZ.39.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náboženství Stížnost pro porušení zákona Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř. § 269 odst. 2 tr. ř. § 271 odst. 1 tr. ř. § 254 odst. 1 tr. ř. § 256 odst. 1 tr. ř. § 226 odst. b tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 39/2023-39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2023 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. H., nar. XY v XY, okr. XY, bytem XY, XY, proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: I. Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného V. H. II. Zrušuje se usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, rovněž jemu předcházející rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Obviněný V. H., nar. XY v XY, okr. XY, bytem XY, XY, se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že: ve dnech 11., 18., 25. 7. a 8. 8. 1970 nezúčastňoval se všeho zaměstnání podle rozvrhu zaměstnání a plánu bojové a politické přípravy u v. ú. XY, odvolávaje se na svou příslušnost k církvi „Adventistů sedmého dne“, při čemž jmenovaný ve svém počínáním pokračuje i nadále v sobotních dnech, tedy odpírá konat vojenskou službu, ve kterém byl usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, jako soudem odvolacím ve věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 331/70 shledán trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odůvodnění: 1. Ministr spravedlnosti návrhem ze dne 14. 4. 2023, pod sp. zn. MSP-762/2022-ODKA-SPZ/4, podal podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. H. (dále jen „obviněný“) z důvodu, že pravomocným usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, ve spojení s rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70, byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Poukazuje na skutečnost, že těmito rozhodnutími byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zákona zařazen do I. nápravné výchovné skupiny. 2. Stěžovatel následně poukazuje na skutečnost, že obviněný se k trestné činnosti doznal, když na svoji obhajobu uvedl, že mu náboženské přesvědčení bránilo o sobotách konat povinnosti spojené s výkonem vojenské činné služby. Jeho obhajoba a postoj se podle soudů ovšem nesrovnávaly s požadavky vojenské kázně, s ustanoveními vojenských základních řádů ani s Ústavou ČSSR. Proto se podle soudů vojenské službě vyhýbal a jeho jednání naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zákona. Podle stěžovatele z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že důvodem údajné trestné činnosti obviněného bylo jeho náboženské přesvědčení. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci. Zmíněná rozhodnutí zdůrazňují, že tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Podle stěžovatele je tyto závěry nutno vztáhnout i na případ obviněného, i když se obviněný vyhýbal výkonu vojenské služby již v době účinnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala. Nalézací a následně ani odvolací soud tedy nevzaly v potaz skutečnost, že obviněný v inkriminované dny odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby. Obviněný však neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Stěžovatel zdůrazňuje, že právo na svobodu svědomí je třeba dle ustálené judikatury vnímat jako základní právo absolutní a pokud jde o odepření vojenské služby, tak rovněž jako právo určující (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 72/2009, či sp. zn. 7 Tz 14/2021). Stěžovatel tak má za to, že v případě jednání obviněného se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu zejména čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a Ústavou, ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, k čemuž je nutno přihlédnout, byť návrh na rehabilitační řízení nebyl podán. Porušení zákona v neprospěch obviněného tak stěžovatel spatřuje v tom, že obviněný byl proti své vůli nucen konat vojenskou službu způsobem, při kterém nebylo přihlédnuto k jeho právu na svobodu svědomí a náboženského vyznání, jak vyplývá i z nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, které jsou na předmětnou věc aplikovatelné. 3. Podle ministra spravedlnosti tak byl porušen zákon v § 280 odst. 1 tr. zákona v neprospěch obviněného, přičemž odkazuje na § 280 odst. 1 tr. zákona, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř. 4. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. v tehdy platném znění a v řízení, které mu předcházelo, rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70, v § 280 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění, a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. 5. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dne 24. 4. 2023, sp. zn. 1 NZZ 2032/2023. Státní zástupce předně nepovažoval za potřebné podrobně rozvádět podstatu řešené problematiky a okolnosti, které se staly podkladem pro odsuzující rozhodnutí, neboť všechny významné skutečnosti byly podle jeho názoru v míře zcela dostatečné rozvedeny na stranách 2 až 4 podané stížnosti pro porušení zákona. S tou se ztotožnil, když v jednání obviněného absentovala protiprávnost a nemohlo se tedy jednat o trestný čin, což však bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci ve svém rozsudku a následně ani Vyšší vojenský soud v Táboře v usnesení napadaném touto stížností pro porušení zákona nerespektovaly. 6. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70, v ustanovení § 280 odst. 1 tr. zákona, a podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 19