4 Tz 61/2006 — Nejvyšší soud

4 Tz 61/2006 citace  Právní věta:Trestní rozsudek (rozhodnutí o vině a trestu) soudu, a to včetně soudu vojenského, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, vyhlášený před 1. 1. 1993 má povahu rozsudku soudu cizího státu, byť byl vyhlášen soudem dříve společné soudní soustavy. Nelze jej proto napadnout stížností pro porušení zákona (§ 266 tr. ř.) ani návrhem na obnovu řízení (§ 277 tr. ř.). Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2006 Spisová značka:4 Tz 61/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.61.2006.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obnova řízení Řízení o stížnosti pro porušení zákona Dotčené předpisy:§ 266 tr. ř. § 277 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:13 / 2007 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 538/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 61/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. května 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R. O., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 10. 11. 1981, sp. zn. T 166/81, a podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl t a k t o : Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 10. 11. 1981, sp. zn. T 166/81, ve prospěch obviněného R. O. Podle jeho názoru došlo uvedeným rozhodnutím k porušení zákona v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného. Trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění, se obviněný podle citovaného rozsudku dopustil tím, že dne 3. 10. 1981 do 10.00 hod. nenastoupil k výkonu vojenské základní služby k VÚ, jak byl dle povolávacího rozkazu Okresní vojenské správy ve S. N. V. povinen, přičemž vojenskou službu odmítl vykonávat i nadále proto, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení. Za tento trestný čin byl obviněnému R. O. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do I. nápravně výchovné skupiny. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 11. 1981, když po jeho vyhlášení se jak obviněný tak vojenský obvodový prokurátor výslovně vzdali práva odvolání. Podle názoru ministra spravedlnosti byl tímto rozsudkem porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění, ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. v tehdy platném znění a článek 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ve znění zákona č. 120/1976 Sb. Posledně citované zákonné ustanovení zaručuje každému právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje svobodu vyznávat a přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním. V případě trestného činu obviněného se tak jednalo o čin směřující k uplatnění základního občanského práva. V případě obviněného R. O. nebyl podán návrh na soudní rehabilitaci ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přesto však je dle názoru ministra spravedlnosti nutno přihlédnout k ustanovení § 1 tohoto zákona při posuzování této trestní věci. Vojenský obvodový soud v Prešově proto pochybil, pokud obviněného R. O. uznal výše uvedeným trestným činem vinným, neboť za protiprávní označil to, že obviněný žalovaným jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu nevěnoval náležitou pozornost a důvody, které obviněného vedly k odmítnutí vojenské základní služby měl proto pečlivě objektivizovat. Pokud jde o otázku přípustnosti podané stížnosti pro porušení zákona, vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byl obviněný odsouzen soudem se sídlem na území Slovenské republiky, poukázal ministr spravedlnosti na skutečnost, že ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a volbách soudců, ve znění účinném do 13. 12. 1988, jsou vojenské obvodové soudy zařazeny mezi soudy Československé socialistické republiky, a jde tedy o soudy federální soudní soustavy. V tomto směru je tak nutno odlišovat soudy obecné soustavy, které byly v rozhodné době soudními orgány jednotlivých republik, a soudy vojenskými, které byly orgánem československé federace, jejímž nástupcem je Česká republika. Československé vojenské soudy tehdy při svém rozhodování postupovaly podle jednotlivých kriterií a teprve po rozdělení Československa se judikatura a právní názory vyvíjely v nástupnických státech odlišně. Občan České republiky má právo na ochranu českým soudem, vzhledem k tomu, že Česká republika je nástupnickým státem České s Slovenské Federativní Republiky, proto se ministr spravedlnosti domnívá, že občan České republiky by měl mít nárok na soudní ochranu i ve vztahu k předchozím rozhodnutím federálních vojenských soudů. Platná právní úprava, jak vyplývá zejména z ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 25/1993 Sb., ochranu práv nedůvodně limituje náhodným kriteriem, tj. umístěním prvoinstančního soudu na území České republiky. Při striktním výkladu uvedeného ustanovení by tak bylo nepřípustně omezeno právo občanů na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Za těchto okolností ministr spravedlnosti dovodil přípustnost podané stížnosti pro porušení zákona na základě přímé aplikace čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 10. 11. 1981, sp. zn. T 166/81, byl v neprospěch obviněného R. O. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a § 269 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinných zněních. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle § 271 odst,. 1 tr. ř., tj., aby sám ve věci rozhodl. Obviněný se k podanému mimořádnému opravnému prostředku vyjádřil prostřednictvím svého obhájce, který se s argumentací podané stížnosti pro porušení zákona v celém rozsahu ztotožnil, a navrhl, aby jí bylo vyhověno. V řízení o této stížnosti pro porušení zákona je podle jeho názoru třeba upřednostnit Listinu základních práv a svobod, a to čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 před ustanovením čl. II. odst. 1 zákona č. 25/1993 Sb. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně vyjádřil názor, že mimořádným opravným prostředkem – stížností pro porušení zákona je napadáno rozhodnutí soudu se sídlem ve Slovenské republice, tedy rozhodnutí cizího soudu. Ministr spravedlnosti možnost podání tohoto mimořádného opravného prostředku opřel o polemiku s příslušným ustanovením zákona, což mu nepřísluší. Ve stížnosti pro porušení zákona může ministr spravedlnosti vytýkat porušení zákona vyplývající z pravomocného rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, či vadného postupu řízení, které takovémuto rozhodnutí předchází. Nemůže však napadat samotný zákon, což v posuzovaném případě činí. Za liché považuje i tvrzení, že aplikace čl. II odst. 1 zákona č. 25/1993 Sb. porušuje ústavní právo občanů na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto právo občanů není totiž příslušným ustanovením zákona č. 25/1993 Sb. dotčeno, neboť v takovýchto případech, v nichž je vyloučeno rozhodování ze strany Nejvyššího soudu České republiky, se obviněný může nápravy rozhodnutí domoci u příslušného soudu ve Slovenské republice. Navrhl, aby stížnost pro porušení zákona byla jako nepřípustná podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnuta. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) se především zabýval otázkou zda podaná stížnost pro porušení zákona splňuje zákonné požadavky ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je zásadním hlediskem řešení otázky, zda rozsudek soudu se sídlem na území Slovenské republiky vydaný v době před rozdělením federativního státu je nutno pokládat za rozsudek cizího státu, a v případě, že ano, zda může Nejvyšší soud České republiky rozhodovat o podané stížnosti pro porušení zákona a případně rušit pravomocný rozsudek vydaný soudem cizího státu. Po rozdělení společného státu, kdy se podle čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České