4 Tz 67/2010 — Nejvyšší soud

4 Tz 67/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 148 odst. 1, písm. c) tr.ř., § 88 odst. 1 tr. zák. Datum rozhodnutí:21. 12. 2010 Spisová značka:4 Tz 67/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.67.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Podmíněné propuštění Dotčené předpisy:§ 62 odst. 1 tr. zák. § 88 odst. 1 tr. zákoníku § 88 odst. 4 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 3. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 67/2010-25ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010, ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 PP 21/2010 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o : Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 61 odst. 1 a § 62 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) v neprospěch obviněného P. S. Napadené usnesení krajského soudu, jakož i usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP 21/2010 s e z r u š u j í . Odůvodnění: Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného P. S. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010, jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP 21/2010. Tímto rozhodnutím byla podle § 61 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve spojení s § 62 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., zamítnuta žádost obviněného P. S. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý ve výměře 10 měsíců, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004 sp. zn. 46 T 16/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 1 To 17/2005. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na znění ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 a na ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, jakož i na ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom konstatoval, že v projednávaném případě nelze použít ustanovení § 2 tr. zákoníku o časové působnosti, a tedy vycházet z právní úpravy rozhodné v době spáchání činu, respektive nelze příslušnou právní úpravu vybírat podle toho, zda je pro obviněného příznivější. V daném případě se totiž neuplatní zásada, že zákona se musí užít jako celku. Výjimkou z pravidla, že určitého souhrnu trestněprávních norem je třeba použít jako celku, jsou ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 a § 419 tr. zákoníku. I když se trestnost činu posuzuje podle dřívějšího zákona, v době, kdy už je v účinnosti zákon nový, použije se tohoto nového zákona vždy také při rozhodování případů týkajících se výkonu trestů pravomocně uložených před účinností nového trestního zákona. Je-li předmětem řízení žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, užije se znění trestního řádu účinného v době rozhodování soudu o podmíněném propuštění. Je rozhodné, že P. S. byl odsouzen pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 4 tr. zák. č. 140/1961 Sb., jemuž za současné právní úpravy odpovídá ustanovení § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Soudy měly hodnotit podmínky stanovené pro podmíněné propuštění v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že předmětný trestný čin absentuje ve výčtu uvedeném v § 88 odst. 4 tr. zákoníku, neobstojí závěr učiněný soudy obou stupňů, a sice že podmíněné propuštění je možné až po dvou třetinách vykonaného trestu odnětí svobody. Stěžovatel zároveň nesdílí argumentaci stížnostního soudu, že absenci intertemporálních ustanovení v trestním zákoníku v tom směru, že na rozhodování o výkonu trestu se má použít nové právní úpravy, je nutno vykládat jako úmysl zákonodárce, aby soud postupoval podle úpravy účinné v době spáchání činu. Takový závěr by snad bylo možné učinit v případě výslovného zákonného zakotvení pravidla, že na rozhodování ve vykonávacím řízení se použije zákon účinný v době rozhodování o vině a trestu; podobné „primární“ pravidlo zákon nezná a judikatura, o níž krajský soud své závěry opírá (usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 17/2006 a 4 Tz 79/2003, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. 8 To 220/2002) se vztahuje k časové působnosti trestněprávních norem aplikovaných na rozhodování ve věci samé a neřeší otázku časové působnosti norem upravujících výkon trestu. Použití zákona účinného v době rozhodování o žádosti obviněného je podle stěžovatele logičtější, neboť předmětem řízení je zkoumání okolností a podmínek vztahujících se k přítomnosti, včetně chování obviněného v době po nabytí účinnosti trestního zákoníku. Správnost aplikace novější úpravy lze dovodit i výkladem systematickým; soud postupuje podle procesních norem účinných v době uskutečnění procesního úkonu, popř. v době zahájení řízení. Řízení o podmíněném propuštění je upraveno v ustanoveních § 331 a násl. tr. ř., přitom nelze přehlédnout, že v ustanovení § 331 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2010, je výslovně odkazováno na žádost obviněného ve smyslu § 88 odst. 2 tr. zákoníku. Zákonodárce tudíž implicitně předpokládá, že v řízeních zahájených od 1. 1. 2010 bude hmotněprávním podkladem oddíl 7 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. V závěru ministr spravedlnosti shrnuje, že byl-li pachatel uznán vinným trestným činem, který by jinak patřil do okruhu trestných činů vyjmenovaných v ustanovení § 88 odst. 4 tr. zákoníku za dřívější úpravy a nový trestní zákoník už nezná trestný čin s takovým označením, ale odpovídá mu skutková podstata trestného činu s jiným označením, která je rovněž zahrnuta v § 88 odst. 4 tr. zákoníku, může být pachatel podmíněně propuštěn až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Tato podmínka však v daném případě splněna není, neboť nová právní úprava trestný čin odpovídající někdejšímu ustanovení § 250 odst. 4 tr. zák. ve svém taxativním výčtu neobsahuje. Obviněný P. S. si tedy mohl požádat o podmíněné propuštění již po výkonu poloviny jemu uloženého trestu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010 byl v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadené rozhodnutí zrušil a zrušil rovněž jemu předcházející usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP 21/2010, jakož i všechna případná rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li zrušením svého podkladu. Dále aby postupoval dle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen. Podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a a) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Podle § 62 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, osoba odsouzená za trestný čin mj. podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák., jakož i zvlášť nebezpečný recidivista nebo osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody, mohou být podmíněně propuštěni až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu