4 Tz 8/2024 — Nejvyšší soud

4 Tz 8/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 3. 2024 Spisová značka:4 Tz 8/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:4.TZ.8.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vyhýbání se výkonu vojenské služby Dotčené předpisy:§ 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 8/2024-24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného Š. K., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. Vt 3/52, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. Vt 3/52, byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, a v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného Š. K. Napadený rozsudek se zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný Š. K. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 15. 11. 1951 při výkonu základní vojenské služby u útvaru v XY odmítl převzít zbraň s poukazem na to, že mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, neboť označený skutek není trestným činem. Odůvodnění: 1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. Vt 3/52, který nabyl právní moci dnem 21. 6. 1952, byl zemřelý obviněný Š. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950, trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že dne 15. 11. 1951 při výkonu základní vojenské služby u útvaru v XY odmítl převzít zbraň s poukazem na to, že mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje. 2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 270 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let a 3 měsíců a podle § 43, § 44 tr. zák. byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu 3 let. Amnestií prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1955 byl obviněnému prominut zbytek neodpykaného trestu odnětí svobody. 3. Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. Vt 3/52, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. 4. Ve svém mimořádném opravném prostředku [s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu – § 1 odst. 1, § 2 odst. 3 a § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.] zaujal názor, že čin obviněného, tedy vyhýbání se služební povinnosti v souvislosti s výkonem vojenské služby z důvodu náboženského vyznání, směřoval k uplatnění základního práva občana zaručeného ustanovením § 15 odst. 1 Ústavy ČSR z r. 1948. Dále konstatoval, že Ústava z roku 1948 sice svobodu svědomí formálně zaručovala, avšak navazující norma nižší právní síly vydána nebyla. Š. K. neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, jelikož tato neexistovala, a proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím a dovodil, že jednání obviněného nemohlo být trestným činem pro absenci prvku protiprávnosti. K tomu však bývalý Nižší vojenský soud Plzeň v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 trestního řádu z r. 1950 nepřihlédl a obviněného uznal vinným nedůvodně. Vzniklá nezákonnost nebyla napravena ani po vydání zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neboť nebyl podán návrh na zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení. S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a reálně nepřipadá v úvahu doplňování dokazování, se domnívá, že je možné a vhodné, aby Nejvyšší soud též sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. 5. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. Vt 3/52, a v řízení mu předcházejícím, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v § 2 odst. 3 trestního řádu z roku 1950 ve vztahu k § 270 odst. 1 tr. zákona z r. 1950, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. 6. Obviněný se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona písemně prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera, který upozornil na právní názor, který vyslovil Ústavní soud a Nejvyšší soud v obdobných kauzách, v nichž šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Dodal, že stížnost odpovídá také judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Vyjádřil souhlas s návrhy ministra spravedlnosti. Podotkl, že v dané věci neproběhlo přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., a tak není třeba ho znovu opakovat u prvoinstančního soudu. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství projevil souhlas s argumentací podané stížnosti a uvedl, že neshledává jakékoliv pochybnosti o její důvodnosti. Stížnosti pro porušení zákona navrhl vyhovět, a to v souladu s návrhem formulovaným ministrem spravedlnosti, na který pro stručnost v podrobnostech odkázal. 8. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného. 9. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala, a to na úrovni ústavního zákona, svobodu svědomí, neboť § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že se svoboda svědomí zaručuje. 10. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. 11. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů. 12. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. 13. Ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního výkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení. 14. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu s reálným stavem věci. Z obsahu rozsudku Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. Vt 3/52, se podává, že obviněný dne 1. 11. 1951 nastoupil vojenskou základní službu, zpočátku na sebe nechtěl vzít vojenský stejnokroj, později ho však oblékl. Když mu ale byla dne 15. 11. 1951 předávána vojenská puška, odepřel ji přijmout a odůvodňoval to tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání. U hlavního líčení obviněný toto jednání doznal a prohlásil, že výcvik se zbraní by byl prohřešením proti ustanovením Bible. Nižší vojenský soud Plzeň v rozsudku napadeném stížností pro porušení zákona k obhajobě obviněného uvedl, že tato jej nemůže zbavit viny a dále argumentoval, že všem občanům je ústavou zaručena svoboda svědomí a vyznání (§ 15), současně však ústava ukládá občanům určité základní povinnosti, když vrcholnou povinností každého občana je obrana státu a jeho l