5 Tdo 1530/2017

Úvodem Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve stručně připomenout dosavadní průběh posuzované trestní věci. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 podal dne 10. 12. 2013 na obviněné T. P. a J. S. obžalobu č. j. 1 ZT 178/2013-153 k Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Stalo se tak poté, co státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2013, č. j. KZT 464/2013-69, rozhodla podle § 12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, o odnětí trestní věci obviněných T. P. a J. S. státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a přikázala ji k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a provádění dalších úkonů trestního řízení státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5. Důležité důvody pro tento procesní postup spatřovala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství ve skutečnosti, že vedoucí státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, které by jinak bylo příslušné, byla z projednávání věci vyloučena z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu, a to pro poměr k osobě znalce Z. K. Poté, jako soud prvního stupně rozhodoval o vině a trestu obviněných Obvodní soud pro Prahu 9, který rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013, podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil oba obviněné obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5. Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obou obviněných odvolání státní zástupce žalujícího Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, na jehož podkladě soud druhého stupně rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 5 To 304/2014, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), tr. řádu, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a podle § 259 odst. 1 tr. řádu trestní věc obviněných vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Ve svých argumentech Městský soud v Praze v podstatě odmítl většinu hodnotících úvah soudu prvního stupně v rámci posuzování trestní odpovědnosti obou obviněných za žalovaný skutek (je možné již na tomto místě avizovat, že řada názorů vyslovených ve zprošťujícím rozsudku obvodním soudem se v zásadě shoduje s nahlížením dovolacího soudu na okolnosti doprovázející uzavření obou smluv o dílo, resp. samotné postavení obviněných coby zaměstnanců DP, kteří byli zodpovědní za jejich přípravu a bylo od nich požadováno stanovisko k nabídce HAGUESS, a. s., včetně ceny díla). Městský soud v Praze tak svým usnesením prakticky zavázal soud prvního stupně k opětovnému posouzení důkazního řízení v této věci s poměrně zřetelnými pokyny ke způsobu jeho hodnocení, které mělo vyústit v odsuzující rozsudek nad obviněnými. Obvodní soud pro Prahu 9 poté, co dne 31. 3. 2015 konal ve věci nové hlavní líčení, rozhodl rozsudkem sp. zn. 3 T 88/2013, jímž uznal obviněné T. P. a J. S. vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“). Oba obviněné odsoudil podle § 255 odst. 3 tr. zákona k trestům odnětí svobody, a to obviněného T. P. v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu třiceti měsíců, a obviněného J. S. podle stejných ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v totožné délce tedy dvacet čtyři měsíců. Současně byl podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozený DP odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvodní soud pro Prahu 9 sice znovu poměrně pečlivě posuzoval veškeré významné okolnosti, avšak evidentně tak činil při respektování pokynů vyslovených ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně se odvolali oba obvinění, v jejich neprospěch také státní zástupce a současně i poškozený DP. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu ve výroku o náhradě škody, jímž byl DP v souladu s § 229 odst. 1 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že oběma obviněným uložil povinnost nahradit poškozenému DP škodu, a to obviněnému T. P. ve výši 350 000 Kč a obviněnému J. S. ve výši 250 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak soud odkázal poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných byla podle § 256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.

Proti usnesení Městského soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Nejvyšší soud o nich rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2016, č. j. 5 Tdo 461/2016-68, jímž z podnětu obou podaných mimořádných opravných prostředků zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Stručný obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu bude rozveden v následující části tohoto rozsudku. Trestní věc obviněných se tak opětovně vrátila do stadia trestního řízení před odvolacím soudem.

Městský soud v Praze tedy znovu projednal odvolání obou obviněných, státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 podané v jejich neprospěch a též poškozeného proti výroku o náhradě škody a rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 5 To 310/2015, rozhodl v zásadě shodně jako ve svém předcházejícím rozsudku, neboť znovu podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu jsou oba obvinění povinni nahradit škodu poškozenému DP, a to obviněný T. P. ve výši 350 000 Kč a J. S. ve výši 250 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu Městský soud v Praze odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obou obviněných městský soud zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu (shodně jako již v předcházejícím odvolacím řízení je vzhledem k povaze těchto výroků zřejmé, byť městský soud explicitně nevyjádřil podnět k citovanému způsobu rozhodnutí, že tak učinil na podkladě odvolání státního zástupce a poškozeného, jelikož se jedná o výroky v neprospěch obviněných T. P. a J. S.).

Citované rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 5 To 310/2015, napadli oba obvinění dovoláními. Obviněný T. P. svůj mimořádný opravný prostředek podal prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Jilga, a to z důvodů § 265b odst. 1 písm. a), b), e), g), l) tr. řádu a obviněný J. S. jej podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondřeje Kuchaře s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. a) Dovolání obviněného T. P.

První z obviněných T. P. úvodem svého podání nejprve odkázal na argumentaci svého dřívějšího dovolání ze dne 1. 2. 2016, které směřovalo proti původnímu ˗ dovolacím soudem zrušenému ˗ rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015, [lze se domnívat, že tak učinil zejména ve vztahu k námitkám, v nichž spatřoval naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu, neboť k nim v aktuálním mimořádném opravném prostředku nepřednesl žádné konkrétní výhrady]. Poté vyslovil názor, podle něhož nejenže Městský soud v Praze při opakovaném rozhodování o řádných opravných prostředcích jeho a spoluobviněného J. S. po zrušení a vrácení věci dovolacím soudem nerespektoval zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale navíc se dopustil celé řady nových pochybení. Závěry, k nimž dospěl dovolací soud, navíc Městský soud v Praze bagatelizoval a dezinterpretoval jejich obsah. Soud druhého stupně zjevně vycházel z domněnky, že pokud Nejvyšší soud sám nerozhodl o zproštění obviněného T. P. (a spoluobviněného J. S.) obžaloby, důvody pro takový postup vůbec neexistují. Podle názoru obviněného je však zcela mylné se domnívat, že využití apelačního prvku dovolacím soudem dokládá správnost dosavadního rozhodování soudů nižších stupňů. Navíc jedinou soudní instancí, která po celou dobu trestního řízení trvá na závěru o jeho vině (resp. i vině spoluobviněného J. S.), je právě jen senát 5 To Městského soudu v Praze, neboť odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 byl vydán na podkladě závazných pokynů nadřízeného soudu. Ačkoli již ve svém předcházejícím rozhodování odvolací soud tvrdil, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, zcela zjevně se jeho způsob hodnocení výsledků dokazování od prvoinstančního odlišuje. V souvislosti s množstvím provedených důkazů a s odkazem na stranu 14 napadeného rozsudku Městského soudu v Praze obviněný dále poukázal na úvahu, podle níž „…je to právě obviněný, kdo se musí ‘vyviňovat’ a nikoli státní zástupce, který je povinen předložit soudu důkazy, a to nikoli pouze ty, které jsou v neprospěch obviněného.“.

Další vadu rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný shledává v politicko-společenských úvahách týkajících se tzv. kauzy Opencard, které jsou v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně na mnoha místech rozváděny. Obviněný T. P. nerozumí tomu, co městský soud k této polemice vedlo, když on ani spoluobviněný J. S. nebyli těmi, kterým se z tohoto projektu dostalo jakéhokoli majetkového či jiného prospěchu.

Opětovně dovolatel upozornil, že implementace projektu Opencard do struktur DP byla prováděna nikoli v běžném systému pracovního zařazení (v tzv. liniovém systému řízení), ale způsobem tzv. projektového systému řízení. Zvláštním rozhodnutím nejvyšších orgánů DP bylo rozhodnuto o vytvoření projektu, za který odpovídaly konkrétní osoby, a to napříč liniovým systémem (rozdíly mezi těmito systémy jsou navíc popsány v tehdy platném Organizačním řádu i v dalších vnitřních normách DP). Přestože byl spoluobviněný J. S. v rámci běžného systému řízení DP jeho podřízeným, v hierarchii realizace projektu Opencard byl osobou mající funkčně vyšší postavení. Nepochopení tohoto základního faktu vedlo městský soud v mylné přesvědčení o jakémkoli propojení obou obviněných.

Navzdory řadě důkazů založených v trestním spisu se soud ani tentokrát nevypořádal se stěžejní rolí orgánu DP včetně skladby jeho členů, a to s tzv. řídící radou, ve vnitřních dokumentech DP zvanou „projektová rada“. Za podstatné obviněný považuje, že to byla právě tato řídící rada, která schválila rozpočet nákladů na implementaci Opencard do struktur DP, čímž došlo de facto ke stanovení maximální ceny pro zadávací řízení, a to ještě před hodnocením nabídek na realizaci obou zakázek podaných obchodní společností HAGUESS, a. s.

Další výhrady spatřoval obviněný v určité nesrozumitelnosti samotného obsahu obvinění, pro něž je vedeno trestní stíhání a jak je popsáno v odsuzujícím výroku o vině, zejména pak poukázal na rozpornost této části výroku s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze. Ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je mj. uvedeno, že společně s „obviněným J. S. nepožadovali předložení kalkulace cenové nabídky zhotovitele, tj. HAGUESS, a. s.“, naproti tomu na straně 20 rozsudku Městského soudu v Praze je jim vytýkáno, že „nezadali či nenechali zadat k otázce obvyklé ceny (…) kontrolní ověření či expertízu“. Ve smyslu této námitky obviněný proto položil otázku, co je tedy z pohledu soudů považováno za trestné jednání. Městský soud závěry o vině obviněných, k nimž dospěl na základě svých úvah, navíc vzápětí popřel na straně 27 rozsudku, když za trestné považuje, že obvinění nepožadovali předložení cenové kalkulace od zhotovitele ˗ obchodní společnosti HAGUESS, a. s.

Dalšího pochybení se podle obviněného odvolací soud dopustil v otázce způsobené škody. Navzdory výtkám Nejvyššího soudu dostatečně neobjasnil otázku osoby poškozeného, zda se jím stal Magistrát hl. m. Prahy [(dále též „MHMP“ nebo „pražský magistrát“) správně však hlavní město Praha (dále též „hl. m. Praha“ nebo „HMP“), pozn. Nejvyššího soudu] nebo DP ani výši způsobené škody, a to v jejích obou podobách coby škody skutečné (damnum emergens) a ušlého zisku (lucrum cesans). Nezvažoval zřejmě skutečnost, že finanční prostředky na úhradu nákladů zakázek byly v plné výši a předem poskytnuty Magistrátem hl. m. Prahy, nebyly tudíž vyplaceny z rozpočtu DP.

Zásadní pochybení napadeného rozsudku pak dovolatel spatřoval v tom, že městský soud rezignoval na posouzení subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona. Pokud považoval za protiprávní jednání opomenutí obviněných, nijak svůj závěr nerozvedl, a to ani ve vztahu k nepřímému úmyslu či v úvahu přicházející nedbalostní alternativě tohoto trestného činu podle § 255a tr. zákona. Na stranách 38 a 39 svého rozsudku vyjádřil soud úvahy na téma obecné korupční problematiky, než zákonem a v daném případě i Nejvyšším soudem požadované argumenty konkrétní formy zavinění každého z obviněných.

Ze všech shora rozvedených důvodů proto obviněný T. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, a ve věci sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí. Obviněný rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání. b) Dovolání obviněného J. S.

Obviněný J. S. ve svém dovolání v krátkosti zrekapituloval dosavadní rozhodovací proces v této trestní věci a zdůraznil, že se odvolací soud v napadeném rozsudku prakticky vůbec nevypořádal s vadami, které jeho předcházejícímu rozsudku vytkl Nejvyšší soud v rozhodnutí o prvním dovolání obou obviněných. Navíc do svého posledního rozsudku promítl další pochybení, jichž se v odvolacím řízení konaném po zrušení věci dovolacím soudem dopustil včetně nesprávné interpretace způsobu rozhodování v dovolacím řízení, z něhož mylně dovodil, že obviněné nelze zprostit obžaloby.

Dovolatel podotkl, že se městský soud nezabýval naplněním znaku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vznikem škody, jež byla přičtena obviněným, ačkoli na straně 38 rozsudku je tvrzen opak. Tato obligatorní náležitost skutkové podstaty trestného činu tedy nebyla ani v novém odvolacím řízení řádně objasněna, resp. zdůvodněna, což je samo o sobě důvodem pro zrušení rozsudku. Odvolací soud se rovněž žádným způsobem nevypořádal se zkoumáním situací, které nastínil Nejvyšší soud ve vztahu k možnému průběhu a výsledkům uzavření obou smluv se zhotovitelem, jednak pokud by obvinění konali podle představ obžaloby, resp. městského soudu, stejně tak pokud by oba dovolatelé odmítli připojit své kladné stanovisko k uzavření obou smluv. Městský soud v Praze se zkoumání varianty jiného možného děje vyhnul pouhým konstatováním na straně 17 svého rozsudku s tím, „že tuto eventualitu děje nepovažuje za nosnou“. Dále obviněný J. S. podotkl, že městský soud vychází z „neotřesitelného“ přesvědčení, že každý znalecký posudek by nutně musel zjistit předraženost projektu Opencard. Avšak minimálně z důkazů předložených obhajobou, a to ze znaleckých posudků vypracovaných Equity Solutions Appraisals, s. r. o., a Accenture, je patrný pravý opak, přičemž k oběma těmto důkazním prostředkům se soud druhého stupně nevyjádřil, natož aby se s nimi vypořádal.

Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky soudy shledaly u obou obviněných nepřímý úmysl, s čímž dovolatel nesouhlasil, citoval příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, že se „napadený rozsudek na mnoha dalších místech (nejenom na straně 40) vrací ke skutečnosti, kdy bylo všem, ale zejména obviněným zřejmé a zjevné, že cena dané veřejné zakázky je nadsazená“. Pro takový závěr však podle obviněného není opora v žádném z provedených důkazů. Dále obviněný J. S. zopakoval, že vzhledem k jím zastávané pracovní pozici v DP, resp. k zadaným úkolům, jež měl plnit v průběhu zadávacích řízení, nebylo jeho povinností zkoumat cenu ani jedné z předmětných zakázek, nýbrž měl posuzovat vhodnost nabízeného technického řešení z hlediska potřeb a fungování informačních technologií.

Stejně jako obviněný T. P. i podle názoru tohoto dovolatele se Městský soud v Praze zcela opomenul zabývat otázkou, kdo je vůbec v posuzované věci poškozeným (zda DP, anebo hl. m. Praha), a to i přesto, že bylo v řízení prokázáno a odvolacím soudem nezpochybněno, že ani neuzavření smluv s obchodní společností HAGUESS, a. s., by nemělo na finanční bilanci DP žádný vliv. Pokud by tedy mělo jít o škodu na cizím majetku, je právě tento cizí subjekt (HMP) tím, kdo byl poškozen. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 1 Az 256/2015 (správně 1 As 256/2015, pozn. Nejvyššího soudu), na který Městský soud v Praze odkázal, považuje obviněný za nepřiléhavý, stejně tak i zmínku o „stínu dopadnuvšího na DP z důvodu poškození jeho pověsti“, coby imateriální újmy, kterou DP utrpěl.

Obviněný též postupu odvolacího soudu vytkl, že ačkoli mu Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí uložil doplnit dokazování ve směru naplnění znaků trestného činu a posoudit možnost právního posouzení podle jeho nedbalostní varianty, městský soud tak neučinil.

Rovněž ve shodě se spoluobviněným T. P., poukázal i obviněný J. S. na nedodržení jednoty skutku. V popisu skutku výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je obviněným kladeno za vinu, že „…nestanovili a ani nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli nebo nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek v rámci již realizovaných stejných nebo obdobných zakázek v rámci České republiky a taktéž nevypracovali ani nezajistili vypracování cenové kalkulace ceny upgrade…“, avšak v odůvodnění rozsudku jsou obviněným vytýkána provinění zcela jiná.

Obviněný J. S. proto závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a sám rozhodl tak, že ho zprošťuje obžaloby. Dovolatel současně Nejvyšší soud požádal, aby mu byl odložen výkon rozhodnutí s ohledem na jeho tíživou finanční situaci. Vyjádřil rovněž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery (dále jen „státní zástupce“), který ve svém stručném podání konstatoval, že městský soud dostál v rámci odůvodnění napadeného rozsudku svých povinností a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který vyjádřil ve svém usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 461/2016, napravil veškeré vytýkané vady. Přezkoumávané rozhodnutí Městského soudu v Praze proto považoval za bezvadné.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných T. P. a J. S. jako zjevně neopodstatněná podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice oběma obviněným, z nichž tohoto práva využil pouze obviněný T. P. V rámci své stručné repliky obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Jilga sdělil, že zastává zcela odlišný názor než státní zástupce. Je totiž přesvědčen, že Městský soud v Praze rozhodl nejen v rozporu se zákonem, ale i se závaznými závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v jeho zrušovacím usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 461/2016. Závěrem zopakoval, že trvá na obsahu svého mimořádného opravného prostředku.

Nejvyšší soud po zjištění, že u obou obviněných byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení včetně obsahu obou mimořádných opravných prostředků, shledal, že většina dovolacích námitek má opodstatnění a napadené rozsudky soudů obou stupňů nemohou obstát.

Oba obvinění T. P. a J. S. shodně využili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, a to na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolání z tohoto důvodu dopadá na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, jež jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku lze dovodit i tam, kde učiněná rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek trestným činem, event. o jaký trestný čin se může jednat. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze dovodit za situace, kdy určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování. O takovou situaci však v projednávané trestní věci obviněných T. P. a J. S. nešlo, jejich stěžejní námitky směřují proti právní kvalifikaci skutkových zjištění soudů nižších stupňů a poukazují na nedostatečný podklad pro vyslovení viny trestným činem, za který byli oba odsouzeni, zejména ve vztahu ke znakům objektivní i subjektivní stránky jeho skutkové podstaty.

Jak již bylo úvodem (bod II. tohoto rozsudku) Nejvyšším soudem poznamenáno, dovolatel T. P. uplatnil současně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu. Zároveň však odkázal na námitky, které zahrnul do svého prvního mimořádného opravného prostředku. Lze se tudíž logicky domnívat, že tyto argumenty, jejichž část podřadil pod citované důvody [§ 265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu], měl v úmyslu opětovně namítat i v tomto „novém“ dovolacím řízení. V této souvislosti však Nejvyšší soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010), podle níž se dovolací soud může zabývat jen těmi důvody podaného dovolání v rámci aktuálního dovolacího řízení, které jsou v něm výslovně uvedeny, protože je jimi zásadně vázán i ve své přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Nelze proto akceptovat tento odkaz obviněného T. P. na obsah dřívějšího mimořádného opravného prostředku [vztahující se k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu], na jehož podkladě bylo konáno předchozí dovolací řízení a rozhodnuto usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 461/2016. Navíc je nutné připomenout, že Nejvyšší soud se v předešlém dovolacím řízení zabýval jednotlivými argumenty, které obviněný T. P. podřadil dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu, a se všemi se vypořádal (viz strany 26 až 31 citovaného usnesení dovolacího soudu), a vzhledem k tomu, že odvolatel nepředložil k těmto důvodům dovolání žádné výhrady, lze jen spekulovat, že je ani nehodlal uplatnit v tomto druhém dovolacím řízení. Za této situace je možné jen stručně shrnout, že vytýkaná vada změny v osobě předsedy senátu odvolacího soudu vůbec neodpovídala důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, druhý okruh námitek se týkal možného naplnění podmínek vyloučení orgánů činných v trestním řízení, resp. soudců trestního úseku Městského soudu v Praze z rozhodování v této trestní věci, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jednu z dovolatelem tvrzených skutečností oprávněnou, když v podstatné části se vytčené vady míjely s obsahem důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. e) tr. řádu dopadá na případy vedení trestního stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. Obviněný T. P. spatřoval podmínku nepřípustnosti svého trestního stíhání v jeho promlčení, resp. v promlčení své trestní odpovědnosti, avšak Nejvyšší soud zjistil, že je zjevně neopodstatněná, a podrobně vysvětlil, z jakých důvodů. Na tuto část odůvodnění uvedenou na stranách 29 až 31 předešlého usnesení dovolacího soudu je proto možné odkázat.

Posledním dovolacím důvodem rovněž uplatněným obviněným T. P. byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který má dvě alternativy, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný uplatňoval druhou alternativu, neboť brojil proti rozsudku soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, ač z jeho pohledu v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v němž tak spočívá podstata podaného dovolání. Tento důvod dovolání byl tudíž uplatněn přiléhavě jednak s ohledem na danou procesní situaci (zamítnutí řádného opravného prostředku dovolatele soudem druhého stupně), jednak s ohledem na současně tvrzenou vadu odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému pod písm. g) ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. (Jak bylo uvedeno v předchozím bodu tohoto rozsudku, Nejvyšší soud se nezabýval v rámci druhého dovolacího řízení ostatními důvody dovolání, na něž obviněný T. P. ve svém dovolání pouze formálně odkázal, aniž by zformuloval jakékoli konkrétní výhrady, jimiž by v dané trestní věci mohlo dojít k jejich zákonnému naplnění.)

Jak již bylo naznačeno, námitky nesprávného hmotněprávního posouzení žalovaného skutku týkající se naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky žalovaného trestného činu, stejně jako znaku příčinné souvislosti mezi jednáním, resp. opomenutím a vznikem škodlivého následku uplatněné dovolateli T. P. a J. S. v zásadě odpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu [byť jej označil pouze obviněný T. P., a to navíc ve vztahu k důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, což ale nevyloučilo možnost přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení vzhledem k využití již citovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu oběma dovolateli]. Nejvyšší soud studiem obsahu spisu a obou mimořádných opravných prostředků dospěl k závěru, že předložené výhrady mají své opodstatnění, tudíž podaná dovolání nelze odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. řádu. Na jejich podkladě poté podle § 265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku Městského soudu v Praze i řízení jemu předcházející v rozsahu a z důvodů uvedených v obou dovoláních a zjistil, že rozhodnutí soudů obou stupňů nemohou obstát. b) Okolnosti předcházející žalovanému jednání obviněných

Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že akceptuje skutková zjištění, která mají svůj podklad v trestním spise, resp. v něm nashromážděných důkazních prostředcích, nicméně považuje za nutné ještě v úvodu poznamenat, že vytvoření tzv. Univerzální karty Pražana, resp. Opencard probíhalo po dobu poměrně dlouhého časového období, na jehož jednotlivých etapách vztahujících se k realizaci dílčích vytčených cílů se podílelo především hlavní město Praha, resp. Magistrát hl. města Prahy, jehož dva bývalí zaměstnanci byli již pravomocně odsouzeni (I. S., v minulosti zastávající pozici ředitele odboru informatiky MHMP odpovědný za řádná zadávací řízení k veřejným zakázkám v rámci projektu „Vybudování pražského centra kartových služeb“, kterému bylo orgány činnými v trestním řízení prokázáno dlouhodobé napojení na obchodní společnost HAGUESS, a. s., jakož i J. Ch. v pozici vedoucího oddělení realizace řešení odboru informatiky MHMP; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 5 Tdo 592/2015-170). Zavedení Opencard a navázání spolupráce s obchodní společností HAGUESS, a. s., jež měla tento projekt realizovat, bylo doprovázeno poměrně razantní mediální kampaní tehdejších představitelů HMP. Největším propagátorem tohoto projektu se stal tehdejší primátor MUDr. Pavel Bém, který veřejně proklamoval obrovský přínos karty nejen pro obyvatele hlavního města, ale též pro jeho návštěvníky zejména díky široké škále jejího využití v souladu s přijatou strategií „cesta k e-Praze“. Tímto způsobem rovněž vypovídal v předmětné trestní věci obou obviněných v procesním postavení svědka s tím, že celou realizaci projektu si každý subjekt zajišťoval sám a koordinovali jej zaměstnanci odboru informatiky MHMP.

Základy pro monopolní pozici obchodní společnosti HAGUESS, a. s., díky níž měl být realizován záměr vytvořit pro hl. m. Prahu svým způsobem unikátní technický prostředek s velmi širokým využitím pro jeho obyvatele i návštěvníky, byly tedy položeny dávno předtím, než oba obvinění T. P. a J. S. v roce 2007 uzavřeli pracovní, resp. manažerské kontrakty s DP, a to již v roce 2005, kdy došlo k podpisu první ze série smluv mezi HMP a obchodní společností HAGUESS, a. s. Konkrétně se jednalo o smlouvu o dílo ze dne 6. 12. 2005 č. DIL/40/05/000946/2005, tj. smlouvu na tzv. malé kartové centrum (srov. strana 19 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 To 41/2014, jímž bylo rozhodováno ve věci obviněného I. S. a spol.). Následující rok 2006 byl z pohledu realizace celého projektu považován za tzv. rok pilotní, během něhož mělo dojít ke zbudování „velkého“ Pražského centra kartových služeb (dále jen „PCKS“), vyvíjely se marketingové aktivity za účelem získání první skupiny občanů hl. m. Prahy, bylo naplánováno zprovoznění kartové aplikace pro využití Opencard (tehdy stále ještě pod názvem „Univerzální karta Pražana“), rovněž i detailní rozpracování rozvoje městských služeb s využitím této karty a vytvoření standardů pro budoucí zajištění regionální kompatibility identifikace držitelů karet (viz č. l. 1339 trestního spisu). Cílem pro rok 2006 tedy byla implementace pilotních aplikací a jejich zprovoznění a uvedení Opencard mezi obyvatele hl. m. Prahy v omezené míře, a to před datem 30. 9. 2006. Usnesením Rady HMP č. 1438 ze dne 26. 9. 2006 byla jako jediný strategický partner vybrána HAGUESS, a. s., pro zmíněný projekt „Vybudování pražského centra kartových služeb“. Krátce na to byla tato akciová společnost určena na základě usnesení Rady HMP č. 1488 ze dne 29. 9. 2006 rovněž pro účely realizace Servisního kartového centra (dále jen „SKC“). Následně došlo k uzavření kontraktů v podobě smlouvy o dílo ze dne 27. 10. 2006, č. DIL/40/05/001120/2006, a licenční smlouvy ze dne 6. 11. 2006, č. LIC/40/05/001128/2006 mezi hl. m. Prahou a HAGUESS, a. s. V této licenční smlouvě byly nad rámec zadávací dokumentace a nad rámec předmětné veřejné zakázky sjednány pro HMP zjevně nevýhodné finanční parametry jednotkové ceny za licenční modul vedoucí k následnému ekonomicky neopodstatněnému nárůstu plateb za licenční položky (tyto skutečnosti byly konstatovány již v trestní věci obviněných I. S. a J. Ch., srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 40 T 9/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 To 41/2014). Předpokládaný objem první emise karet již v rámci „velkého“ PCKS byl počítán v množství 50 000 ks karet. Podle Přílohy k důvodové zprávě k usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 38 ze dne 25. 5. 2006 blíže popisující využití čipové karty v podmínkách hl. m. Prahy, konkrétně v jejím bodě 8. 2., byl položkově vyjádřen plánovaný rozpočet této pilotní etapy projektu (viz č. l. 1361 trestního spisu), přičemž v rámci realizace projektu PCKS byla pro jeho financování v souladu s usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 25. 5. 2006 užita neúčelová rezerva v celkové výši 165 000 000 Kč. Cena všech položek, které tato částka měla pokrývat, byla vyčíslena na 164 952 523 Kč, přičemž pro rok 2007 zbývalo z této sumy k čerpání 77 105 427 Kč. Přitom bylo dohodnuto, že tyto nedočerpané finanční prostředky na realizaci PCKS budou využity v roce 2007 před ukončením zkušebního provozu (viz č. l. 1438 trestního spisu). Dne 6. 11. 2006 byl uzavřen jeden z více dodatků původní licenční smlouvy, a to v této trestní věci rozhodný dodatek č. 2, v němž bylo HMP de facto a pro futuro deklarováno monopolní postavení HAGUESS, a. s., vyplývající ze striktně sjednaných podmínek přístupu a využívání softwaru vyvíjeného obchodní společností HAGUESS, a. s., pro účely realizace projektu Opencard, neboť v něm bylo konstatováno, že součástí zhotovitelem díla poskytnuté licence nejsou zdrojové kódy k softwaru SKC s tím, že nabyvatel (v dané věci DP) nemá oprávnění provádět jakékoli změny v poskytnutém softwaru a není ani oprávněn jej zkoumat, studovat či zkoušet a k jeho případným úpravám či změnám bude nutný předchozí písemný souhlas HAGUESS, a. s. (srov. č. l. 1427 až 1428 trestního spisu).

K zapojení DP do projektu Opencard došlo až v roce 2007, poté co HMP vyjádřilo prostřednictvím usnesení Rady hl. m. Prahy č. 517, ze dne 17. 4. 2007, mj. svou vůli na uzavření implementačních smluv o dílo s obchodní společností HAGUESS, a. s., a v rámci tohoto usnesení „požádalo“ představenstvo DP, aby poskytlo pražskému magistrátu součinnost při implementaci jedné z předpokládaných funkcí Opencard, a to možnosti použít tuto kartu jako elektronický dopravní časový kupón, jenž bude sloužit cestujícím k prokázání úhrady jízdného. To vše stále bez účasti obviněných T. P. nebo J. S.

Zvýhodnění obchodní společnosti HAGUESS, a. s., nastalo tudíž v důsledku kroků tehdejších představitelů HMP, resp. zaměstnanců MHMP, které se uskutečnily již v roce 2006. V tomto období a naznačeným způsobem v podstatě došlo k „předvýběru“ nejenom subjektu, který i v následujících etapách zavádění jednotlivých funkcí karty měl vystupovat v pozici zhotovitele, ale současně došlo i k faktickému „přednastavení“ cenových podmínek jednotlivých etap realizace, jak vyplývá především z listinných důkazů založených v trestním spise, ale i z výpovědí svědků M. D., I. Š. a J. S. S ohledem na obsah svědeckých výpovědí je taktéž zřejmé, že Magistrát hl. m. Prahy nejprve požadoval, aby se DP podílel na hrazení nákladů této části projektu i z vlastních zdrojů, na což DP však nehodlal přistoupit (požadovaným objemem peněz ani nedisponoval), a proto bylo sjednáno, že potřebná výše finančních prostředků bude z rozpočtu hl. m. Prahy vždy alokována na bankovní účet DP, který je následně užije k úhradě předem s pražským magistrátem sjednanému účelu v rámci svěřené části projektu.

Obviněný T. P. byl ustanoven do funkce ředitele úseku služeb v DP na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 4. 2007 ve znění dodatku ze dne 1. 5. 2007 a manažerské smlouvy uzavřené rovněž dne 1. 5. 2007, přičemž představenstvo DP ho dále pověřilo jednáním jménem zadavatele (tj. DP) ve věci výkonu práv a povinností souvisejících se zadávacím řízením (srov. č. l. 2267 až 2285 trestního spisu). Obviněný J. S. se stal na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2007 vedoucím jednotky informační technologie na DP a byl podle organizačního řádu DP odpovědný především za organizaci, přípravu i realizaci veřejných zakázek pro všechny útvary DP týkajících se pořizování licenčních práv v oblasti informačních technologií (srov. č. l. 2249 až 2264 trestního spisu).

Následně o několik měsíců později bylo vydáno usnesení Rady hl. města Prahy č. 1287 ze dne 28. 8. 2007, v němž tento orgán hl. města Prahy uložil odboru informatiky Magistrátu hl. města Prahy zajistit potřebnou součinnost při realizaci nové kartové služby „předplatné“ v Dopravním odbavovacím systému pražské integrované dopravy (dále jen „DOS PID“) ve spolupráci s DP a současně byl generální ředitel DP požádán o zahájení prací na projektovém záměru dalšího rozvoje zavedení (implementace) Opencard v DOS PID (srov. č. l. 1519 až 1521 trestního spisu). c) K trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku

Oba obvinění shodně učinili podstatou své dovolací argumentace zpochybnění naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona. Podle jejich přesvědčení nebyla naplněna subjektivní stránka citovaného trestného činu, tedy úmyslná forma zavinění, rovněž nebylo možné dovodit existenci příčinného vztahu mezi jejich jednáním a škodlivým následkem, který měl utrpět DP. Obvinění dále namítli, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku osoby poškozeného, konkrétně zda jím byl DP, anebo hl. m. Praha. Oba také vytkli napadenému rozsudku rozpory týkající se samotného jednání, které odvolací soud považoval za protiprávní, čímž v zásadě vytkli vadu objektivní stránky tohoto trestného činu spočívající v protiprávním jednání. K těmto námitkám Nejvyšší soud dodává, že je obvinění správně podřadili pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, jež jsou s nimi obsahově ztotožnitelné.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zákona se dopustil ten, kdo jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podle § 255 odst. 3 tr. zákona byl přísněji potrestán, kdo způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, kterou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zákona rozuměla částka nejméně 5 000 000 Kč.

Podstatou tohoto trestného činu podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, je tedy jednání, kterým pachatel porušil povinnost, jež mu vyplývá ze zákona nebo ze smlouvy a spočívá ve spravování nebo opatrování cizího majetku, jímž dojde ke vzniku škody na cizím spravovaném nebo opatrovaném majetku, aniž by bylo třeba, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Takové jednání pachatele (resp. opomenutí) musí být úmyslné, úmysl musí zahrnovat nejen porušení uvedené povinnosti, ale též způsobení škody nikoli malé (§ 3 odst. 3 tr. zákona), zatímco ve vztahu ke škodě velkého rozsahu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí zavinění z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zákona].

Konkrétní porušení povinnosti při správě majetku DP obviněnými spočívalo podle odsuzujícího výroku o vině popsaného v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 v tom, že i když měli obvinění T. P. a J. S. vědomost o značném nadhodnocení cenové nabídky navržené zhotovitelem, tj. obchodní společností HAGUESS, a. s., „…nestanovili, resp. nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli nebo nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek (…) a taktéž nevypracovali a ani nezajistili vypracování cenové kalkulace ceny upgrade licence (…) a při vlastním projednávání návrhu smluv (…) nepožadovali kalkulaci cenové nabídky zhotovitele…, …Smlouvu schválili a doporučili k realizaci…, jako odpovědní zpracovatelé ji předložili jako obsahově a věcně správnou k podpisu a konečnému schválení generálnímu řediteli DP…“ (srov. tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). Vina obviněných je tudíž spatřována v tom, že ačkoli věděli o nadsazení ceny obou zakázek, neprovedli věrohodné a náležitě odborně podložené úkony směřující k ochraně majetkových zájmů DP, např. zajištění dostatečně fundovaných znaleckých posudků, či zadání expertízy, které by před podpisem sporných smluv o dílo ověřily, zda lze výši ceny požadované obchodní společností HAGUESS, a. s., považovat při zohlednění jedinečnosti projektu za obvyklou v místě a čase, nebo naopak za předraženou (srov. strana 20 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). S tímto názorem se ztotožnil i Městský soud v Praze (např. strany 20 až 21 rozsudku odvolacího soudu). Je třeba podotknout, že jej právě tento soud v zásadě předtím již vyslovil ve svém prvním usnesení, jímž zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že již v rámci předchozího dovolacího řízení a v něm vydaném rozhodnutí poukázal na to, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se všemi nezbytnými okolnostmi významnými pro náležité posouzení znaku jednání a příčinného vztahu mezi jednáním (opomenutím) obou obviněných a způsobeným následkem, i se samotným následkem ve formě škody včetně určení poškozeného subjektu. Současně Nejvyšší soud vytýkal napadenému rozsudku i předcházejícímu řízení zejména nedostatečné prokázání (též zdůvodnění) nejen znaku zavinění úmyslného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, ale i všech dalších skutečností významných pro naplnění dalších znaků skutkové podstaty citovaného trestného činu. Jak již dovolací soud konstatoval, byly to zejména právě tyto vady, pro které vydal kasační rozhodnutí a danou věc vrátil Městskému soudu v Praze s tím, aby se důsledně zabýval skutkovým stavem věci tak, aby naplnění zmíněných formálních znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku nevyvolávalo žádné pochybnosti. Jednoznačně již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud dokonce zdůraznil, že dosavadní výsledky provedeného dokazování jasně nevypovídají o objektivních možnostech obviněných konat způsobem, který je od nich požadován soudy ve shodě s obžalobou, dále poukazoval na značné pochybnosti o zachování příčinné souvislosti mezi zjištěným (a též obžalobou vytýkaným) jednáním, resp. opomenutím a vznikem škody, o naplnění znaku úmyslného zavinění obviněných, stejně tak dovolací soud měl pochybnosti o tom, zda tím subjektem, komu měl být způsoben škodlivý následek, byl skutečně tehdejší zaměstnavatel obviněných, tj. DP.

Nejvyšší soud proto přikázal Městskému soudu v Praze napravit vady, na něž upozornil ve svém usnesení jak ve vztahu k pečlivému posouzení znaků skutkové podstaty s ohledem na všechny dosud opatřené a provedené důkazy, případně o důkazy nové, a rovněž uložil tomuto soudu, aby se vyvaroval vnitřních rozporů při hodnocení výsledků dokazování, z nichž zásadní protichůdné úvahy Nejvyšší soud přímo označil. V rámci procesu posuzování všech významných skutkových okolností, které by mohly odůvodnit naplnění znaků charakterizujících úmyslný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, pak vzhledem k pochybnostem, jež dovolací soud vyjádřil, bylo rovněž Městskému soudu v Praze uloženo zabývat se i v úvahu přicházející nedbalostní alternativou citovaného trestného činu podle § 255a tr. zákona. Navzdory všem těmto výtkám Městský soud v Praze v rámci veřejného zasedání dne 29. 6. 2017 dokazování doplnil jen o takové listiny, které v souladu s ustanovením § 213 odst. 1 tr. řádu předložil stranám k nahlédnutí, jimiž ovšem nebyly odstraněny zmíněné pochybnosti o právní kvalifikaci posuzovaného skutku. Konkrétně se jednalo o dokumenty poskytnuté DP (dokládající předešlé vzdělání a pracovní hodnocení obviněných a zápisy z porad DP), rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 62 Af 112/2013, ve věci žalobců DP a hl. m. Prahy proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 1 As 256/2015, jímž došlo k částečnému zrušení citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně a vrácení věci k dalšímu řízení). Ve vztahu k dalšímu doplnění dokazování se soud druhého stupně vyjádřil tak, že „…ani obžalovaní či jejich obhájci, ani státní zástupce, ani zmocněnec poškozené organizace DP, po dílčím doplnění dokazování v posledním veřejném zasedání listinnými důkazy (…) provedení dalších důkazů nežádali, ani nové důkazní návrhy nepodali, zjevně tak (…) vskutku není co dokazovat, neboť za daného důkazního stavu zcela zřejmě již nejsou k dispozici další důkazy, o nichž by se bylo lze domnívat, že na jednání obviněných vrhnou světlo, jež by vyjevilo okolnosti či faktory případu dříve nepoznané, a tak reálně opodstatnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či náhradě škody.“ (viz strana 15 rozsudku Městského soudu v Praze). Byť odvolací soud naznačeným způsobem doplnil dokazování, žádný z těchto důkazních prostředků neposkytl podklady k objasnění skutkového stavu, jež by bez jakýchkoli pochybností mohl vést k závěru o vině obviněných v souladu s obžalobou, tj. že T. P. a J. S. svým jednáním, resp. ve smyslu § 89 odst. 2 tr. zákona opomenutím takového konání, k němuž byli podle okolností a svých poměrů povinni a které je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, skutečně naplnili všechny zákonem vyžadované znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona. Na tomto místě lze ještě dodat, že i přes poměrně zřetelně formulované výhrady vyjádřené v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu, nevyvinula ani strana veřejného žalobce jakoukoli aktivitu, nepředložila žádné nové důkazy ani nenavrhovala jejich opatření soudem, přestože bylo její povinností vyvrátit dosud trvající pochybnosti o důvodném postavení obviněných před soud, navíc pro spáchání úmyslné formy trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona. Odsouzení obviněných je totiž primárně věcí státního zastupitelství, které nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena všemi dostupnými a procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině, o něž se obžaloba ve svých tvrzeních opírá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, publikovaný pod č. 86 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Ve shodě s dovolacími výhradami obou obviněných musí Nejvyšší soud konstatovat, že Městský soud v Praze i po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí dovolacím soudem dospěl k právním závěrům, které zcela neodpovídají skutkovým zjištěním, především