5 Tdo 1552/2018 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1552/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:13. 2. 2019 Spisová značka:5 Tdo 1552/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1552.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Porušení povinnosti při správě cizího majetku Zneužití informace a postavení v obchodním styku Dotčené předpisy:§ 255 odst. 2 tr. zákoníku § 220 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1552/2018-40 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný O. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 2 To 51/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 4/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 61 T 4/2018, byl obviněný O. M. uznán vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 12. 8. 2017 (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání 1 roku a 6 měsíců. 2. Uvedených trestných činů se obviněný podle tohoto rozsudku dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v době od 16. 11. 2015 do 10. 12. 2015 jako statutární ředitel obchodní společnosti G., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „G.“), a současně jako osoba spolupracující s obchodní společností F. F. G., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „F.“), tedy dvou podnikatelů se shodným předmětem podnikání zabývajících se mimo jiné též zprostředkováním v oblasti pojišťovnictví, se záměrem získat odměny od obchodní společnosti F. umožnil ve 4 případech uvedených ve výroku rozsudku klientům obchodní společnosti G. vypovězení pojistných smluv dříve zprostředkovaných touto obchodní společností a uzavření nových pojistných smluv prostřednictvím obchodní společnosti F. Tímto jednáním porušil povinnost statutárního orgánu obchodní společnosti G. vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, resp. v zájmu této obchodní korporace, která je obecně stanovena zejména v § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obč. zák.“), a v § 51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdější změny (dále ve zkratce jen „ZOK“), a k níž se výslovně zavázal i ve Smlouvě o výkonu funkce (statutárního ředitele) uzavřené s obchodní společností G. dne 1. 1. 2015 na základě § 59 ZOK. Tímto jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti G. škodu v celkové výši 50 952,59 Kč, která vyplývala z povinnosti vrátit část provizí z důvodu storna původních pojistných smluv. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2018 usnesením pod sp. zn. 2 To 51/2018 tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. 5. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť jsou zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, zejména proto, že jeho jednáním poškozené obchodní společnosti G. nebyla způsobena tvrzená škoda. Obviněný ve svém dovolání namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, v jehož důsledku došlo k nesprávnému právnímu hodnocení skutku. Obviněný předně zásadně nesouhlasil s popisem skutku užitým soudem prvního stupně, protože podle obviněného neodpovídá provedeným důkazům. Podle obviněného bylo prokázáno, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu, neboť nárok na tzv. storno provize vůbec neexistoval a protože nový jednatel, který nastoupil po něm, se touto otázkou vůbec nezabýval. Nesouhlasil ani s tím, že měl klientům umožnit vypovězení pojistných smluv a iniciovat uzavření nových smluv, což podle něj neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, neboť svědci sami uváděli, že sami chtěli smlouvy vypovědět. Obviněný se hájil tím, že by uvedení klienti uzavřeli nové smlouvy i prostřednictvím jiného zprostředkovatele, pokud by jim nepomohl on, takže vzniklá škoda by byla stejná. Jediným jeho pochybením by mohlo být, že nezabránil zrušení smluv, zároveň ale není jasné, jak toho měl dosáhnout. Nadto své počínání považoval za zcela obvyklou praxi v oblasti finančního poradenství. 6. Obviněný, aniž by tyto své námitky formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, dále odvolacímu soudu vytkl, že nerespektoval ani jeho řádnou omluvu ani omluvu jeho obhájce z nařízeného veřejného zasedání na den 14. 8. 2018 a že veřejné zasedání konal v jejich nepřítomnosti, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Podle obviněného také došlo k podstatné vadě řízení, neboť obviněný navrhl další důkazy, konkrétně připojení trestního spisu, přečtení protokolu o hlavním líčení a výpověď svědka M. P., které odvolací soud odmítl. Tím bylo ovlivněno objasnění věci a tedy i správnost rozhodnutí soudu druhého stupně. 7. V další pasáži obviněný rozvedl a dále doplnil své úvodní námitky proti zjištěnému skutkovému stavu a jeho právní kvalifikaci. Uvedl, že ani on ani obchodní společnost G., kteří byli pouhými zprostředkovateli, nemohli rozhodnout za klienty, zda smlouvy vypoví či nikoliv. Vypovídání pojistných smluv je běžnou praxí. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s otázkou platnosti ujednání o vrácení provize v případě tzv. storna pojistných smluv, kterou on s ohledem na § 662 obch. zák. zpochybňoval. Jeho odsouzení je podle něj založeno na spekulaci, že by svědci jinak smlouvy nevypověděli, popř. by následně uzavřeli smlouvy znovu prostřednictvím poškozené (to se týká zejména svědka K. Š.). Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudu, že porušil svou povinnost jednat jako správný hospodář. Nebyly tak podle něj naplněny znaky skutkových podstat přečinů, pro které byl odsouzen. Zpochybnil též naplnění znaku úmyslu a společenské nebezpečnosti svého jednání. 8. Soud prvního stupně se podle obviněného nezabýval ani skutečností, že v době spáchání skutků existovala dohoda mezi akcionáři poškozené obchodní společnosti, že obviněný se stane jediným akcionářem. Z tohoto důvodu nemohl jednat v úmyslu poškodit uvedenou obchodní společnost, která měla být „jeho“. Poškozený M. P. podle něj pouze zneužil orgány činné v trestním řízení k vyřízení občanskoprávní věci. 9. Soudy se nezabývaly právním posouzením věci a případnými nároky na náhradu škody. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, namítl, že výše skutečné škody nebyla prokázána, což dokazuje i uzavřená smlouva o narovnání mezi obviněným a obchodní společností G. 10. Obviněný ve svém jednání neshledal společenskou škodlivost, neboť jeho jednání bylo zcela běžnou praxí. Žádal důsledně aplikovat princip „ultima ratio“. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, a na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že beztrestnost má vždy přednost, což je v jeho případě přiléhavé. Obviněný také poukázal na porušení zásady presumpce neviny a zásady „in dubio pro reo“. 11. V další části svého dovolání obviněný upozornil na další ze svého pohledu důležité okolnosti, kterým podle něj soudy nižších stupňů nevěnovaly pozornost. Svědek M. P. byl jediným členem dozorčí rady a mohl kdykoliv kontrolovat veškeré transakce a žádat vysvětlení od obviněného či jiných osob. Není tak zřejmé, proč on nebyl obviněn z porušení povinnosti jednat jako řádný hospodář. Soudy nižších stupňů nespecifikovaly povinnost, kterou měl údajně porušit, neoznačily informace, které měly být neveřejné a