5 Tdo 288/2013 — Nejvyšší soud

5 Tdo 288/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:26. 6. 2013 Spisová značka:5 Tdo 288/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.288.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Úřední osoba Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:1. 8. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 4.11.2013I.ÚS 3337/13JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto8.9.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 288/2013-69 U S N E S E N Í   Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. F. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 6 To 445/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 47/2011, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. F. D. odmítá. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 39 T 47/2011, byl obviněný Ing. F. D. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“), a byl mu uložen trest odnětí svobody podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku v délce osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Proti uvedenému rozsudku podali obviněný a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 6 To 445/2011, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.     Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. F. D. dovolání prostřednictvím svých obhájců JUDr. Václava Vlka a Mgr. Jana Lžičaře. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný směřoval proti výroku o vině i proti výroku o trestu vysloveným rozsudkem soudu prvního stupně a opřel je o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve obsáhle zopakoval dosavadní průběh řízení včetně obsahu svého odvolání. Následně zpochybnil rozsah skutkových zjištění soudů a označil jej za neúplný. Podle jeho názoru „soud nalézací i soud odvolací automaticky a nesprávně dovozovaly z legitimity cíle kontroly hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu též naplnění požadavku na legalitu provedení kontroly“. Upozornil, že oba soudy se nevypořádaly s námitkami obhajoby, že kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu byla provedena v souladu s Kontrolním řádem kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a nikoli podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, jak tvrdil soud prvního stupně. Obviněný tak otázku, jaký právní předpis byl při provádění kontroly použit, označil za otázku hmotně právní a pro danou věc zcela zásadní, neboť pokud by byla kontrola provedena podle Kontrolního řádu kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, bylo by tím vyloučeno spáchání daného trestného činu. K naplnění jeho skutkové podstaty je totiž třeba, aby pachatel jednal v rozporu s právním předpisem, tím však označení „Kontrolní řád“ nebyl. Obviněný dále vyjádřil pochybnost, zda by se zákon o státní kontrole pro kontrolu Nejvyššího kontrolního úřadu dal vůbec použít, neboť pro tuto situaci chybí procesní úprava, bez níž není možné výše uvedený zákon aplikovat. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky není ani zahrnuta mezi kontrolní orgány, jak jsou vyjmenovány v zákoně o státní kontrole. Ustanovení § 33 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů, kterým je Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky svěřena kontrolní pravomoc, představuje podle mínění obviněného výjimku, na kterou nelze obecnou právní úpravu vztáhnout, a i z tohoto důvodu by měla být přijata právní úprava speciální, řešící možné sporné otázky jako např. námitky podjatosti či opravné prostředky. Kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu ze strany Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky není zákonem o státní kontrole vůbec předpokládána, jedná se totiž o dva orgány, které si nejsou vzájemně podřízeny. Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu je tak povinen střežit nezávislost svého úřadu vůči jiným orgánům státu a též i vůči Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, z jejíž strany by kontrola tohoto úřadu byla protizákonná a obviněný, jednajíc ve stavu krajní nouze, nemohl vyhovět jejím požadavkům. Jak již dříve dovolatel upozorňoval, v tomto případě se jedná o kompetenční konflikt mezi dvěma orgány veřejné moci a tento nelze řešit trestním stíháním své osoby. Obecné soudy nevyčkaly rozhodnutí o ústavní stížnosti a správní žalobě, které v dané věci obviněný podal, a místo toho si fakticky přisvojily právo na konečné právní posouzení věci. Obviněný dále namítl nedostatek zavinění, neboť své jednání konzultoval s řadou osob uvnitř Nejvyššího kontrolního úřadu i externích odborníků, snažil se tak zjistit rozsah svých zákonných povinností, jež by následně respektoval. Obviněný závěrem poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. II ÚS 451/2000, ve kterém Ústavní soud mj. uvedl, že Nejvyšší kontrolní úřad není orgánem veřejné moci rozhodujícím o právech a povinnostech a tedy „úřadem“ v běžně chápaném slova smyslu, z čehož lze podle obviněného dovodit, že jeho představitel nemůže být úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a tedy postrádá zvláštní postavení nezbytné pro naplnění skutkové podstaty daného přečinu. Vzhledem k výše uvedenému obviněný Ing. F. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 6 To 445/2011 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.             Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného Ing. F. D. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka. Ten ve svém vyjádření připomenul, že dovoláním obviněný opakuje argumentaci použitou již v odvolání a domáhá se tak dalšího přezkumu svých výhrad. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se obviněný pouze snaží „rozmělnit podstatu případu v izolované kvazi-konflikty jednotlivých právních norem“, z čehož pak dovozuje nezákonnost kontroly nařízené usnesením kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 23 z 18. 11. 2010. Za podstatnější ale státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství označil skutečnost, že skutková zjištění soudů jsou v souladu se znaky skutkové podstaty daného přečinu. Připomenul, že soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že v § 33 odst. 2 zákona č. 166/1993 je stanoveno, že hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu s majetkem státu včetně prostředků státního rozpočtu kapitoly Nejvyššího kontrolního úřadu kontroluje Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky nebo její orgán, který si pro tento účel zřídila nebo který tímto úkolem pověřila. Tento požadavek kontrolní výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky splňuje, taktéž vyhovuje i zákonné definici uvedené v § 2 písm. d) zákona č. 552/1991. Kontrolní řád tohoto výboru není jedinou normou upravující činnost kontrolního výboru při výkonu kontroly, naopak, je zde komplexní obecně platná právní úprava této oblasti. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství taktéž odmítl závěr obviněného, že Nejvyšší kontrolní úřad není orgánem veřejné moci a tedy jeho představitel nemůže být úřední osobou, který podle názoru obviněného vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 451/2000, což jasně vyvrací obsah § 8 a § 19 a násl. zákona č. 166/1993. Závěrem svého vyjádření tak státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.   Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. F. D. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad, k nimž došlo při aplikaci hmotně právních ustan