5 Tdo 315/2024 – Nejvyšší soud

5 Tdo 315/2024-183 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 6 To 256/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 67/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 6 T 67/2023, byl obviněný M. H. (dále jen obviněný či dovolatel) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen jednak podle § 274 odst. 2, § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, jednak podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, jednak podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců a současně s ním podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku povinnost podrobit se terapeutickému programu podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v XY dne 7. 5. 2023 ve 22:30 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů, když měl v krvi 2,69 g/kg alkoholu, řídil osobní automobil, pro podnapilost nepřizpůsobil rychlost vozidla podmínkám a stavu komunikace, vyjel z vozovky a narazil do skalního masivu, přičemž utrpěl lehká poranění a na vozidle způsobil škodu ve výši 12 126 Kč. 2. Proti výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl ve veřejném zasedání Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 6 To 256/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl následovně. Obviněnému za uvedený trestný čin uložil jednak podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon podle § 84, § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků za současného vyslovení dohledu a za současného uložení povinnosti podle § 85 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, jednak podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků. II. Dovolání obviněného 3. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 4. Svým dovoláním namítal, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť mu byl odvolacím soudem uložen přísnější trest než soudem prvního stupně, ačkoli bylo odvolání podáno pouze v jeho prospěch. 5. Odvolací soud totiž zpřísnil výměru podmíněného trestu odnětí svobody ze 4 na 8 měsíců, navíc nad ním vyslovil dohled, který soudem prvního stupně vysloven nebyl. Pochybení spatřoval i v tom, že mu odvolací soud uložil povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, v jehož průběhu by měl spolupracovat s probačním úředníkem, ačkoli soud prvního stupně je ve svém rozsudku neuvedl. Soud prvního stupně uložil obviněnému pouze povinnost podrobit se terapeutickému programu podle zákona o silničním provozu, ale učinil tak podle dosud neúčinného ustanovení trestního zákoníku (účinnosti nabylo až dne 1. 4. 2024), tedy nezákonně. Pokud mu tedy odvolací soud uložil povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, zpřísnil mu tím vlastně trest původní, neboť mu nebyla uložena rozsudkem soudu prvního stupně a k povinnosti podrobit se terapeutickému programu podle dosud neúčinné úpravy nelze přihlížet. 6. Podle přesvědčení dovolatele by se zásada zákazu reformationis in peius měla posuzovat v rámci každého uloženého trestu zvlášť (míněno zjevně druhu trestu – pozn. Nejvyššího soudu), proto nelze zpřísnění některého z uložených (druhů) trestů vyvážit snížením či zrušením jiného (druhu) trestu. Stejně tak nelze podle obviněného zpřísnit trest (resp. konkrétní jeho druh) přidáním další povinnosti, pokud tuto povinnost neuložil již soud prvního stupně. 7. Závěrem odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 252/15, ze kterého plyne, že odvolací soud, omezen zásadou zákazu reformationis in peius, by v případě zpřísnění alespoň jednoho z uložených (druhů) trestů měl náležitě odůvodnit, proč k této změně došlo a uvést konkrétní dopady tohoto trestu do života pachatele. 8. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání 9. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. 10. Státní zástupkyně nejprve zopakovala dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Následně uvedla, že zásadu zákazu reformationis in peius je třeba chápat jako garanci svobody odvolacího práva a v důsledku toho i práva na obhajobu, proto je nutno vykládat ji co nejšířeji. Podle ní je třeba pro posouzení otázky, zda došlo ke zpřísnění trestu, posuzovat celý výrok o trestu, přičemž pokud nebude zhoršeno postavení obviněného, může dojít i k uložení trestu nového, musí se však zohlednit, jak změnu vnímá sám obviněný. 11. Podle státní zástupkyně v této trestní věci nedošlo k rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch obviněného, neboť zrušení trestu obecně prospěšných prací bylo změnou, která výrazně změnila postavení obviněného v jeho prospěch. Pokud by obviněný nevykonal trest obecně prospěšných prací, hrozila by mu přeměna tohoto trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 200 dní, což je doba delší než 4 měsíce, o které byl navýšen podmíněný trest odnětí svobody. Dále uvedla, že také nelze uvažovat o zpřísnění, pokud odvolací soud uložil obviněnému povinnost absolvovat vhodný program sociálního výcviku a převýchovy, neboť tato povinnost odpovídá povinnosti podrobit se terapeutickému výcviku uložené soudem prvního stupně podle doposud neúčinné právní úpravy. 12. Závěrem doplnila, že změna výroku o trestu nepředstavuje takovou změnu, která by postavení obviněného zhoršovala, naopak pro takový závěr chybí reálný podklad. Postavení dovolatele totiž zůstalo v zásadě stejné. 13. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 14. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněnému k případné replice, který tohoto práva nevyužil. IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 17. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle nějž lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací dů