5 Tdo 318/2024 – Nejvyšší soud

5 Tdo 318/2024-2216 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný T. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 7 To 409/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 4/2023, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 7 To 409/2023. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 3 T 4/2023, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 100 000 Kč, jehož splácení bylo povoleno podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku v pravidelných 20 měsíčních splátkách po 5 000 Kč pod ztrátou výhody splátek, nezaplatí-li dílčí splátku včas (do 20. dne v měsíci). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena rovněž povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti D. I., s. r. o., v konkursu, škodu ve výši 3 800 000 Kč. 2. Uvedeného přečinu se obviněný (zjednodušeně uvedeno) dopustil tím, že jako jediný člen představenstva již zaniklé obchodní společnosti J. R., a. s. (dále jen J. R.) nevymáhal po obchodní společnosti Q. I., s. r. o. (dále jen Q. I.) pohledávku ve výši 3 800 000 Kč. Tato pohledávka obchodní společnosti J. R. vznikla tak, že obchodní společnost Q. I. jakožto prodávající uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí kupní se společností T. R. E. L. S.a.r.l. (dále jen T. R. E.) jakožto kupující, jejímž předmětem byl nejprve převod akcií obchodní společnosti J. R. (později ovšem byla tato smlouva zrušena a byl dojednán prodej pozemků ve vlastnictví obchodní společnosti J. R.). Obchodní společnost T. R. E. přitom na základě uvedené budoucí smlouvy kupní složila na účet obchodní společnosti Q. I. zálohu na kupní cenu ve výši 3 800 000 Kč, kterou obchodní společnost Q. I. byla povinna vrátit (resp. vyrovnat při následné dohodě tří zainteresovaných subjektů). Následně dne 15. 3. 2012 došlo mezi obchodními společnostmi Q. I. a J. R. k uzavření smlouvy o převodu práv a povinností, na základě které přešla práva a povinnosti z uvedené budoucí kupní smlouvy na obchodní společnost J. R., přešla tedy i povinnost vrátit (resp. vypořádat) zálohu na kupní cenu, kterou obchodní společnost Q. I. před postoupením práv a povinností ze smlouvy budoucí kupní obdržela na svůj účet. Tato částka byla obchodní společností J. R. v souladu s kupní smlouvou vrácena obchodní společnosti T. R. E. Obviněný částku ve výši 3 800 000 Kč jakožto bezdůvodné obohacení po obchodní společnosti Q. I. nijak nevymáhal a ani nepřijal žádné protiplnění. Tímto porušil povinnost stanovenou v § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdejším znění (dále jen „obchodní zákoník“ nebo ve zkratce jen „obch. zák.“), neboť nejednal s péčí řádného hospodáře. Následně se podle závěrů soudu prvního stupně obviněný zjevně účelovým jednáním snažil prokázat, že došlo k zániku této pohledávky započtením, neboť obchodní společnost J. R. údajně dlužila obchodní společnosti Q. I. částku 3 097 884,11 Kč z titulu vratné kauce z nájemní smlouvy. Obchodní společnost J. R. jakožto pronajímatel totiž uzavřela nájemní smlouvu s obchodní společností D. I., s. r. o. (dále jen D. I.) jakožto nájemcem, přičemž nájemce složil pronajímateli vratnou kauci ve výši 5 000 000 Kč. Následně došlo k uzavření dohody o narovnání, ve které byla nájemní smlouva zrušena a jako jediný přetrvávající závazek zůstala povinnost obchodní společnosti J. R. vrátit vratnou kauci v upravené výši 3 097 884,11 Kč. Obchodní společnost D. I. pak postoupila tuto pohledávku obchodní společnosti Q. I., která se tím měla stát věřitelem obchodní společnosti J. R. Dohoda o narovnání, smlouva o postoupení pohledávky, jakož i dohoda o vzájemném zápočtu pohledávek, však byly obviněným účelově ex post vytvořeny, aby došlo k umělému vyrovnání všech závazků mezi těmito vzájemně propojenými obchodními společnostmi. Tímto obviněný zmenšil jmění zaniklé obchodní společnosti J. R., jejímž jediným akcionářem byla obchodní společnost D. I., které tak způsobil škodu ve výši 3 800 000 Kč, a to ku prospěchu obchodní společnosti Q. I. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl ve veřejném zasedání Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 7 To 409/2023, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o náhradě škody. Sám pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a obchodní společnost D. I. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání obviněného 4. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. 5. Obviněný uvedl několik námitek týkajících se subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, za který byl odsouzen. Nejprve soudu prvního stupně vytkl, že tzv. skutková věta jeho rozsudku nesplňuje zákonné požadavky, neboť neobsahuje vyjádření subjektivní stránky. Otázce zavinění se nevěnoval ani v rámci svého odůvodnění, přestože dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Dále připomněl, že uvedené pochybení namítal již ve svém odvolání, ale odvolací soud se tímto vůbec nezabýval a tuto námitku přehlédnul, což činí rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zcela nepřezkoumatelná. 6. V této souvislosti namítal, že z provedeného dokazování ani nevyplývá jeho přímý úmysl porušit péči řádného hospodáře a tím způsobit značnou škodu. Připomněl, že úmysl pachatele se musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody, to však podle něj nebylo prokázáno. Podle něj jeho jednání v přímém úmyslu vyvrací skutečnost, že smluvní dokumentaci zaslal všem zúčastněným stranám prodeje, advokátům, daňovým poradcům a účetním, což by jistě neposílal, pokud by věděl, že páchá trestnou činnost. Proti naplnění subjektivní stránky podle něj svědčí i to, že do projektu byla zapojena nadnárodní společnost v oboru bankovnictví a jedna z největších mezinárodních advokátních kanceláří na světě. Na svou obranu dále uvedl, že o zápočtu pohledávek informoval jediného akcionáře obchodní společnosti J. R., a to obchodní společnost D. I., za kterou jednal V. S., jenž tento postup odsouhlasil. Navíc podle obviněného by se v případě přijetí závěrů soudů nižších stupňů ohledně škody způsobené obchodní společnosti D. I. jakožto jedinému akcionáři obchodní společnosti J. R. měl aplikovat § 30 tr. zákoníku, neboť poškozená s tímto jednáním souhlasila, a dokonce sama dovolatele uvedla do situace, ve které se dlužník obchodní společnosti J. R. z důvodu postoupení pohledávky stal i jejím věřitelem. Konečně uvedl, že o jeho nezaviněném jednání svědčí i to, že nemohl vymáhat jakoukoli škodu po obchodní společnosti Q. I., neboť se tato obchodní společnost zároveň stala i věřitelem obchodní společnosti J. R., a to okolnostmi zcela nezávislými na jeho vůli. Obchodní společnost Q. I. se totiž stala věřitelem obchodní společnosti J. R. na základě postoupení pohledávek mezi obchodními společnostmi D. I. a J. R., tedy mezi subjekty, na jejichž jednání neměl žádný vliv. 7. Dovolatel dále nesouhlasil ani se zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Uvedl, že byl odsouzen za to, že jako člen představenstva obchodní společnosti J. R. nevymáhal pohledávku ve výši 3 800 000 Kč vůči obchodní společnosti Q. I. Tento závěr však podle něj nemá oporu v provedeném dokazování. Mezi obchodními společnostmi J. R. a D. I. totiž došlo k dohodě o narovnání vzájemných závazků z nájemní smlouvy, na jejímž základě měla obchodní společnost J. R. zaplatit obchodní společnosti D. I. částku ve výši 3 097 844,11 Kč. Obchodní společnost D. I. postoupila tuto pohledávku na obchodní společnost Q. I., čímž se stala věřitelem J. R. Zároveň však měla obchodní společnost J. R. pohledávku ve výši 3 800 000 Kč proti obchodní společnosti Q. I. na základě postoupení smlouvy o koupi pozemků, proto došlo k zápočtu těchto vzájemných pohledávek. Zbýval