5 Tdo 391/2024 – Nejvyšší soud

5 Tdo 391/2024-2259 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný Vasyl Tofeliuk, trvale bytem nábřeží T. G. Masaryka 543, Rakovník II, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 77/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 65/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Vasyla Tofeliuka odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2023, sp. zn. 2 T 65/2016, byl obviněný Vasyl Tofeliuk uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Tímto rozsudkem mu byl uložen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 6 let a trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let. Tímto rozsudkem soud prvního stupně zároveň zrušil jednak podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku výrok o vině a trestu, jakož i dalších výroky, které měly svůj podklad ve výroku o vině, obsažené v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 T 63/2015 (přičemž výrok o vině převzal z uvedeného rozsudku), jednak podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 2 T 3/2015, a z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 2 T 76/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 12 To 389/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 2. Obviněný byl v nyní projednávané věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 T 65/2016 stíhán spolu s obviněnou právnickou osobou Euro Družba, s. r. o., se sídlem Kuštova 313, Rakovník II, IČ: 27108201 (dále jen „Euro Družba“), pro část (dílčí útoky) rozsáhlejší pokračující trestné činnosti, jejíž jiné dílčí útoky byly předtím projednány ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 7 T 63/2015 (rozhodnuto o nich bylo shora označeným rozsudkem). V nyní projednávané věci navíc byl obviněný původně stíhán a odsouzen jako uprchlý, k jeho návrhu však byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 8. 2023 podle § 306a odst. 2 tr. ř. zrušen jeho původní rozsudek z 24. 1. 2018, sp. zn. 2 T 65/2017, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2018 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 24/2018, a proto došlo k novému projednání této věci. Obviněný však v nařízeném hlavním líčení po zrušení původního rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (konaném dne 31. 8. 2023) učinil ohledně projednávaných skutků (dílčích útoků) prohlášení viny podle § 206c tr. ř., a to v rozsahu obžaloby přednesené státním zástupcem, který změnil právní kvalifikaci skutku s ohledem na změnu právní úpravy vyplývající ze zákona č. 333/2020 Sb. (změny § 138 odst. 1 tr. zákoníku a hledisek, z nichž se odvozuje rozsah činu). Soud prvního stupně toto prohlášení viny přijal. Dokazování se tak týkalo jen výroku o trestu. 3. Snad jen pro úplnost lze uvést, že trestná činnost obviněného (a to ve spojitosti s dříve posouzenými dílčími útoky) byla (zjednodušeně) spatřována v tom, že jako jednatel obchodní společnosti Euro Družba v Rakovníku v letech 2009 až 2013 úmyslně nevedl účetnictví této obchodní společnosti, jejímž prostřednictvím ale reálně vykonával podnikatelskou činnost, a to s cílem zkrátit daň z příjmu právnických osob a daň z přidané hodnoty. Ve sledovaném období tak za obviněnou právnickou osobu buď vůbec nepodal daňová přiznání k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmu právnických osob nebo je sice podal, ale uvedl v nich nepravdivé údaje a hrubě zkreslený hospodářský výsledek obchodní společnosti Euro Družba (vykazoval nulová zdanitelná plnění a nulovou daňovou povinnost bez vyplnění hospodářského výsledku a bez přiložení povinných příloh). Tímto jednáním zkrátil příjem státu na uvedených daních v celkové výši 8 765 806 Kč. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně (a to proti jeho výroku o trestu) podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 77/2023. II. Dovolání obviněného 5. Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 77/2023, podal obviněný Vasyl Tofeliuk prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 6. Svým dovoláním namítal nepřiměřenost jemu uloženého trestu, neboť podle něj není jasně vymezen vztah mezi zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen novela trestního zákoníku), kterým došlo ke zvýšení jednotlivých hranic škod, a § 45 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého nelze při ukládání společného trestu uložit trest mírnější, než který byl uložen dřívějším rozsudkem. 7. Obviněný dále uvedl, že za část dílčích útoků pokračující trestné činnosti a za sbíhající se trestnou činnost mu byl (v jiné než nyní řešené věci) uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let a trest zákazu činnosti v trvání 6 let. Trest odnětí svobody mu byl uložen podle tehdy aktuální zákonné sazby uvedené v § 240 odst. 3 tr. zákoníku v rozmezí 5 až 10 let. Novelizací trestního zákoníku ale mezitím došlo ke změnám hranice výše škod, což zohlednil i soud prvního stupně, když následně rozhodoval o všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu. Uznal totiž obviněného vinným sice týmž trestným činem, ale již podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, tudíž vycházel z trestní sazby ve výměře 2 až 8 let a uložil mu společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let s tím, že mu s ohledem na § 45 odst. 1 tr. zákoníku nelze uložit trest mírnější. 8. Podle dovolatele však zákonodárce při přijímání původního nenovelizovaného znění trestního zákoníku nepočítal s tím, že v budoucnu může dojít ke zvýšení hranic výší škod a tudíž nepředvídal, jaký bude mít uvedená změna dopad na další ustanovení, zejména na § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Za popsané situace se aplikace § 45 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jeho části ohledně zákazu uložení mírnějšího trestu, jeví podle obviněného jako ústavně nekonformní. 9. Nekompatibilitu § 45 odst. 1 tr. zákoníku a novely trestního zákoníku demonstroval na následujícím příkladu. Soud prvního stupně mu teoreticky mohl uložit za trestný čin podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku souhrnný trest v trvání 9 let (v rámci rozmezí 5 až 10 let). Následně by došlo ke změně hranice výše škod. Při rozhodování o všech dílčích útocích, v důsledku novely trestního zákoníku, již podle § 240 odst. 1, 2 tr. zákoníku se zákonnou sazbou 2 až 8 let, by soud s ohledem na § 45 odst. 1 tr. zákoníku musel uložit trest odnětí svobody v trvání 9 let, přestože nejvyšší možná výměra činí 8 let. Uvedené však podle obviněného porušuje čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť jen zákon stanoví, jaký trest lze za spáchání trestného činu uložit. 10. Soudy nižších stupňů tak při ukládání trestu neměly být vázány § 45 odst. 1 tr. zákoníku a trest odnětí svobody měl být ukládán v rámci zákonné sazby 2 až 8 let nelimitovaný minimálním trváním 6 let z předcházejícího rozsudku. Dále obviněný uvedl, že trest v trvání 6 let sice formálně spadá do rozmezí 2 až 8 let, ale je zjevné, že odpovídá zákonné sazbě 5 až 10 let. Proto se uložený trest jeví jako nepřiměřený. Podle obviněného se jedná o mezeru v zákoně, proto měly soudy nižších stupňů aplikovat ustanovení, které je pro něj příznivější. Tyto námitky uvedl i ve svém odvolání, avšak soud druhého stupně se k nim nevyjádřil. 11. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. In eventum navrhl, aby Nejvyšší soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) přerušil trestní řízení a předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení, zda je § 45 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na novelu trestního zákoníku ve vztahu k pokračující trestné činnosti, jejíž dílčí útoky byly dílem dokonány před a dílem po novelizaci trestního zákoníku, v rozporu s ústavním pořádkem. 12. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.