5 Tdo 413/2012 — Nejvyšší soud

5 Tdo 413/2012 citace  Právní věta:Účast advokáta při podání vysvětlení (§ 158 odst. 5 věta první tr. ř.) se omezuje pouze na právní pomoc a jen v tomto rozsahu může advokát při podávání vysvětlení vystupovat. Nejde o činnost, která by byla srovnatelná s účastí obhájce obviněného, a proto advokát nemůže postupovat ani analogicky podle § 41 tr. ř., protože zákon výslovně omezuje jeho činnost na poskytnutí právní pomoci. Advokát tedy nemůže do průběhu podávání vysvětlení zasahovat např. kladením otázek osobě, která vysvětlení podává, nemůže požadovat účast na jiných úkonech ve věci, kterých se osoba podávající vysvětlení neúčastní. Naproti tomu je např. oprávněn v průběhu podávání vysvětlení uskutečnit poradu s touto osobou, navrhovat provedení důkazů, účastnit se rekognice, při níž má být poznána osoba, které poskytuje právní pomoc. Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 5. 2012 Spisová značka:5 Tdo 413/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.413.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Práva obviněného Dotčené předpisy:§ 41 tr. ř. § 158 odst. 5 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:19. 6. 2012 Publikováno ve sbírce pod číslem:50 / 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.8.2012 -I.ÚS 3319/12 I.ÚS 1186/16JUDr. Vojen Güttler JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto odmítnuto7.11.2012 15.5.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 413/2012-26 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného V. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 10 To 2/2012, který rozhodl jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 207/2011, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 10 To 2/2012, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 T 207/2011. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hradci Králové p ř i k a z u j e , aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 T 207/2011, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného V. Č. pro skutek, ve kterém je spatřován přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoníku“), spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v tom, že dne 6. 3. 2011 kolem 03:00 hod. v H. K. , na P. náměstí před barem R. poté, co jako člen pořádkové služby vyvedl před bar poškozeného V. P. , a ten se pokusil vrátit zpět do baru, udeřil jmenovaného pěstí do levé části obličeje tak silně, že poškozený v důsledku tohoto úderu upadl na zem a způsobil mu tak zhmoždění měkkých tkání hlavy a obličeje, podvrtnutí krční páteře a uzavřenou zlomeninu vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků s dobou léčení v trvání nejméně tří měsíců. Toto usnesení napadla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové stížností, o níž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 10 To 2/2012, tak, že jí podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Proti uvedenému usnesení stížnostního soudu ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 T 207/2011, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení. V návaznosti na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nejvyšší státní zástupce konstatoval, že soudy obou stupňů bez dalšího vycházely ze skutečnosti, že fotorekognice provedená dne 3. 5. 2011 nepochybně ovlivnila průběh rekognice „in natura“, která proběhla dne 27. 9. 2011, avšak uvedený názor je zřejmě nesprávný, jak vyplývá i ze zákonného znění ustanovení § 104b odst. 4 věta druhá tr. ř., který jednoznačně za splnění přesně definovaných podmínek připouští, aby po fotorekognici byla provedena rekognice ukázáním osoby. Skutečnost, že je naopak žádoucí, aby po rekognici podle fotografií následovala rekognice „in natura“, je pregnantně vyjádřena v komentáři trestního řádu (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, s. 863). Soudy ve věci činné se přitom omezily na pouhé konstatování, že poškozený byl při rekognici „in natura“ nepochybně ovlivněn průběhem rekognice podle fotografií, přičemž neuvedly žádný argument na podporu takového tvrzení. Z rozhodnutí není zřejmé, z jakého konkrétního důvodu se soudy domnívají, že rekognice „in natura“, která proběhla s téměř pětiměsíčním časovým odstupem, mohla být nepříznivě ovlivněna rekognicí podle fotografií, tím spíše, byly-li poškozenému předkládány několik let staré fotografie tehdejšího podezřelého. Současně je třeba odmítnout tvrzení soudů o tom, že obě provedené rekognice byly nezákonné. V soudních rozhodnutích je přitom argumentováno tím, že poškozený V. P. ve své výpovědi popsal oba muže zúčastněné na incidentu, z nichž však pouze jeden jej udeřil, přesto orgány přípravného řízení vůbec nevěnovaly pozornost důkaznímu dokumentování vzhledu obou podezřelých. Poškozený V. P. přitom popsal oba členy ochranky baru, kteří jej z baru vyváděli. Policie skutečně následně nedokumentovala formou měření vzhled popsaných osob (obviněného V. Č. a svědka J. P. ), nicméně který popis odpovídá kterému ze jmenovaných je více než zřejmé z fotodokumentace provedené rekognice „in natura“, na níž jsou zachyceni oba podezřelí. Ustanovení § 104b tr. ř. nehovoří o tom, že mezi ukázanými osobami musí být obligatorně pouze jedna poznávaná osoba. Takový postup je pouze pravidlem, které vychází z praxe. Tato praxe však zcela nezpochybnitelně v mnohých případech akceptuje i opačný postup, tedy zařazení více poznávaných osob mezi osoby ukazované. Je třeba též vzít v potaz, že účelem sporné rekognice bylo poznání jediné osoby, a to té, která poškozeného v průběhu incidentu napadla. Poškozený v průběhu rekognice uvedl, že poznává osobu pachatele. Z kontextu jednotlivých úkonů provedených v rámci přípravného řízení je přitom zřejmé, že pachatelem je myšlena osoba, která mu úderem pěstí způsobila pád na zem a s ním související zranění. Následně se nejvyšší státní zástupce zabýval výtkou soudu, podle níž se měl policejní orgán dopustit procesního pochybení, když neumožnil obhájci obviněného účast u svědecké výpovědi poškozeného V. P. , která předcházela rekognici „in natura“. Rekognice totiž byla realizovaná jako neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání a v takovém případě nelze hovořit ani o obviněném, ani o obhájci. Obviněný V. Č. se v dané fázi řízení nacházel v postavení podezřelého a jako takovému mu nenáleželo právo zvolit si obhájce, nýbrž pouze právo na právní pomoc advokáta podle § 158 odst. 4 tr. ř. v tehdejším znění. Právo na právní pomoc advokáta má přitom podle citovaného ustanovení ten, kdo podává vysvětlení a i toto právo má podle konstantní judikatury (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 386/04) své hranice. Umožnil-li následně vyšetřovatel advokátovi účastnit se rekognice „in natura“, učinil tak zcela v souladu se zákonem, neboť na této rekognici se již V. Č. účastnil jako osoba, která má být poznána a jako taková např. musí být vyzvána, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby a logicky jí proto náleží per analogiam právo na právní pomoc advokáta ve smyslu § 158 odst. 5 tr. ř. (dříve podle § 158 odst. 4 tr. ř.). K námitce soudu o neprovedení konfrontace mezi obviněným V. Č. a svědkem J. P. nejvyšší státní zástupce uvedl, že orgány činnými v přípravném řízení nebyla shledána nezbytnost provedení tohoto úkonu. Nalézací soud vytkl rovněž státnímu zástupci, že v přípravném řízení nedostál svým povinnostem, které mu vyplývají z trestního řádu, konkrétně z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. s tím, že nedokázal vinu obviněného. Podle nejvyššího státního zástupce je však třeba do