5 Tdo 439/2014 — Nejvyšší soud

5 Tdo 439/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:13. 8. 2014 Spisová značka:5 Tdo 439/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.439.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku § 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku § 234 odst. 1 tr. zákoníku § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku § 228 odst. 1 tr. zákoníku § 26 tr. zákoníku § 27 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 9. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 439/2014-50 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2014 o dovolání obviněného G. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 31 To 304/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 244/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného G. Š. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný G. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 34 T 244/2012, uznán vinným ze spáchání rozsáhlé trestné činnosti čítající třináct skutků a spočívající především v krádežích vloupáním, kterých se dopustil v době od prosince 2011 do září 2012 v L. a také na území hlavního města P., kde měl v té době zakázán pobyt postupně uloženými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 1991, sp. zn. 6 T 124/1990, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 12. 2011, sp. zn. 8 T 348/2011. Právně byla jeho trestná činnost posouzena jako dvojnásobný přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, dvojnásobný přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem 1), Okresní soud v Liberci podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 12. 2011, sp. zn. 8 T 348/2011, a za zbývající sbíhající se trestné činy spáchané skutku pod body 2) až 13) obviněného odsoudil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Vyjma toho byl obviněný G. Š. stejným rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby ze skutku, ve kterém byl spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Okresní soud v Liberci rozhodoval i v adhezním řízení a podle § 228 odst. 1 tr. řádu zavázal obviněného G. Š. k náhradě škody sedmi poškozeným, které ve výroku přesně specifikoval, a to ve výši odpovídající skutkovým zjištěním. U pěti poškozených, kteří nárokovali vyšší částky, rozhodl podle § 229 odst. 2 tr. řádu o tom, že se odkazují se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný G. Š. napadl rozsudek v jeho odsuzující části odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 31 To 304/2013, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný G. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Zrnovského dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tvrzením, že v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože soud prvního stupně chybně posoudil jeho subjektivní způsobilost být z hlediska duševního zdraví pachatelem trestných činů, kterými byl uznán vinným, a dále proto, že soud prvního stupně vyšel ve svých skutkových závěrech z jeho doznání učiněného v přípravném řízení, aniž by se zaobíral tím, zda a nakolik byla kvalita jeho tehdejší výpovědi ovlivněna špatným psychickým stavem, ve kterém se nacházel. Zásadní a v podstatě jediná dovolací námitka obviněného G. Š. konkrétně spočívala v tom, že soudy obou stupňů nezkoumaly jeho duševní stav v době páchání trestné činnosti a v průběhu trestního stíhání, přestože je nepohybné, že trpí zásadními zdravotními problémy, a to i psychického rázu, pro které mu byl přiznán rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Ústí nad Labem, č. j. LPS/2013/77-NR-LIB-CSSZ, dne 15. 5. 2013 invalidní důchod. Na tuto skutečnost obviněný podle svých slov poukazoval již před soudem prvního stupně a posléze i v odvolacím řízení, ale marně. Duševní porucha přitom může mít významný dopad na trestní odpovědnost pachatele, takže soudy jsou povinny se touto otázkou zabývat z úřední povinnosti. V závěru podaného dovolání obviněný G. Š. Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a odvolacímu soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně JUDr. Martina Havlíková působící u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělila, že k dovolání obviněného G. Š. se s ohledem na obsah dovolacích námitek nebude vyjadřovat. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/2004, nebo ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, a další). Takový rozpor je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z nich, případně jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V posuzované věci obviněný G. Š. podstatu svého mimořádného opravného prostředku postavil na námitce, která je zčásti souladná s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť brojí proti tomu, že soudy nezkoumaly, nakolik zdravotní problémy psychického rázu, kterými trpí, mohly ovlivnit jeho trestní odpovědnost, přičemž otázka trestní odpovědnosti je otázkou právní. Zčásti ale uplatněnému dovolacímu důvodu nekonvenuje, protože obviněný jejím prostřednictvím napadá také správnost skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, a to skrze zpochybnění jednoho z nosných důkazů o vině, kterým bylo jeho doznání učiněné v přípravném řízení. Nejvyšší soud přesto pokládá za vhodné vyjádřit se k dovolací námitce v celém jejím rozsahu, protože vytýkaná pochybení mají stejný základ spočívající v tom, zda soudy nižších stupňů se měly zabývat jeho příčetností a z tohoto důvodu přibrat znalce ke zkoumání duševního stavu obv