5 Tdo 491/2025 — Nejvyšší soud

5 Tdo 491/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:18. 6. 2025 Spisová značka:5 Tdo 491/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:5.TDO.491.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 491/2025-407 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný Dušan Heger, trvale bytem Trhová 2308/1, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 7 To 406/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 40/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného Dušana Hegera odmítá. Odůvodnění: 1. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 podal dne 30. 5. 2024 obžalobu na obviněného Dušana Hegera u Obvodního soudu pro Prahu 10 pro přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 1 T 40/2024, byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován tento přečin, obžaloby zproštěn. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Pražská správa sociálního zabezpečení, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 v neprospěch obviněného. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 7 To 285/2024, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V pořadí druhým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2024, sp. zn. 1 T 40/2024, byl obviněný uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 350 denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 350 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, poškozené Pražská správa sociálního zabezpečení, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 v neprospěch obviněného do výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Odvolání podal rovněž obviněný, a to do výroku o vině, trestu i proti adheznímu výroku. Odvolání proti výroku o náhradě škody podala i poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 7 To 406/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému Dušanu Hegerovi uložil povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu škodu ve výši 2 826 526 Kč, poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení škodu ve výši 1 835 240 Kč, poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 554 122 Kč, poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 63 100 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 182 234 Kč. Dále odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného Dušana Hegera. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, je podrobně popsán v rozsudku soudu prvního stupně a je účastníkům řízení dostatečně znám, přičemž pro účely rozhodnutí o dovolání obviněného není nezbytné jej opakovat. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Dušan Heger prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž namítl nesprávné hmotněprávní posouzení učiněných skutkových zjištění. Následně však označil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který by výtkám dovolatele odpovídal. Podle obviněného odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který v rozhodnutí „NS 12/2002-T 297“, resp. „TR NS 45/2008-T 1086“, konstatoval, že skutečnost, že obviněný byl členem statutárního orgánu obchodní společnosti, jež je plátcem předmětných zákonných odvodů, není dostatečným podkladem pro závěr o spáchání trestného činu podle § 241 tr. zákoníku, pokud společnost nebyla schopna plnit tyto odvody z důvodu špatné finanční situace. Dále obviněný ve shodě se svojí obhajobou uplatňovanou již v předchozím řízení zdůraznil, že od prosince roku 2018 měl akcionářem zakázáno schvalovat jakékoli platby a uvolňovat finanční prostředky, k tomu byl oprávněn pouze A. K. Dále dovolatel namítl, že hlavní účetní A. S. jej nikdy neinformovala, že nebyly odvedeny povinné platby za zaměstnance. Obviněný poukázal i na dopady opatření v souvislosti s COVID 19, které ovlivnily možnost plnit povinné odvody. Rovněž další argumentace dovolatele byla totožná jako v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s níž se vypořádal již odvolací soud. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze a tomuto přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 5. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle státního zástupce soudy nižších stupňů učinily dostatečná skutková zjištění a není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Státní zástupce vyslovil pochybnost, zda dovolání obviněného bylo podáno v zákonné lhůtě, pokud ano, navrhl je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejdříve zkoumal, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro podání dovolání a pro jeho projednání podle § 265a až § 265f tr. ř., a shledal, že tomu tak není. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání sice je ve věci přípustné a bylo podáno oprávněnou osobou, avšak nebylo podáno v zákonné lhůtě ve smyslu § 265e odst. 1 až 4 tr. ř. 7. V souvislosti s posouzením této otázky je nutno připomenout, že podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci i opatrovníku, pak podle § 265e odst. 2 tr. ř., běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V souladu s ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle § 265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. K běhu dovolací lhůty je třeba připomenout, že podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší pracovní den (§ 60 odst. 3 tr. ř.). 8. Z předloženého spisu a obsahu doručenek zařazených na č. l. 349 jednoznačně vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl obhájkyni obviněného JUDr. Janě Sládkové doručen do datové schránky dne 23. 1