5 Tdo 730/2022 – Nejvyšší soud

5 Tdo 730/2022-1239 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 10 To 233/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 41/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. 1 T 41/2021, byl obviněný J. P. bod body 1. a 2. výroku o vině uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem 3. pokusem přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 21 odst. 1 a § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem 4. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 5. přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Za skutek pod bodem 1. a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 T 99/2020, mu soud podle § 175 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně okresní soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 T 99/2020, včetně dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutky pod body 2. až 5. uložil okresní soud obviněnému podle § 175 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu včetně příslušenství, jak je specifikováno ve výroku o tomto druhu trestu. Okresní soud následně podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému zabezpečovací detenci. 2. Proti citovanému rozsudku podali obviněný J. P. a v jeho prospěch též jeho družka J. S. odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 10 To 233/2021, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. 3. Skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou podrobně popsány v označených rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně, která jsou stranám známa, proto na ně lze plně odkázat a též se zřetelem k dovolacím námitkám je není třeba opakovat. II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím své obhájkyně včasné dovolání, ve kterém pouze označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), k) tr. ř. a v závěru svého podání avizoval, že jej doplní o veškeré zákonné náležitosti na výzvu předsedkyně senátu. Té tudíž nezbylo, než vyzvat obviněného prostřednictvím jeho obhájkyně podle § 265h odst. 1 tr. ř. k odstranění vad dovolání, k čemuž došlo podáním ze dne 18. 7. 2022 v určené lhůtě. Obviněný znovu poukázal na výše uvedené důvody dovolání, jeho konkrétní námitky formálně odpovídají jen důvodům podle § 265b odst. 1 písm. i), k) tr. ř. Sám obviněný rozčlenil své výhrady do dvou okruhů, z nichž první se týká výlučně přiměřenosti uložených trestů a ve druhém napadl uložení ochranného opatření ve formě zabezpečovací detence. Především obviněný považuje uložené tresty odnětí svobody v trvání 4 a 5 let za současného uložení zabezpečovací detence za nepřiměřené. V tomto ohledu poukázal na zásady spravedlnosti, humánnosti trestních sankcí a proporcionality trestní represe. Na jednu stranu sice připustil, že z procesního hlediska mohly být splněny podmínky pro uložení dvou trestů odnětí svobody vedle sebe, zdůraznil však, že tyto tresty přesahují ve svém součtu horní hranici sazby trestných činů, pro které byl odsouzen, a zároveň jsou i hrubě nepřiměřené vzhledem k povaze těchto trestných činů. V této souvislosti obviněný odkázal na některé jiné trestní věci, ve kterých i v případě vraždy nebo těžkého ublížení na zdraví byly uloženy tresty odnětí svobody v trvání 8 až 10 let. Nepřiměřenost trestů odnětí svobody pak umocňuje současné uložení zabezpečovací detence, což pro obviněného v konečném důsledku znamená časově fakticky neomezené odnětí svobody. Obviněný se také ohradil proti hodnocení povahy a závažnosti trestných činů soudy obou stupňů. Připomněl, že se ke všem skutkům přiznal, přičemž zároveň nebylo prokázáno, že by své vyhrůžky myslel vážně a byl schopen je realizovat. Soudům nižších stupňů vytknul, že nepoužily procesní postupy, jejichž prostřednictvím mohly uložení nepřiměřeného trestu předejít, například upuštění od potrestání za současného uložení zabezpečovací detence podle § 47 odst. 2 tr. zákoníku, nebo zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 tr. ř. 5. Obviněný dále zpochybnil podmínky pro uložení zabezpečovací detence, resp. pro její uložení vedle trestu odnětí svobody. Poukázal v této souvislosti na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která považuje tento druh ochranného opatření za krajní řešení v případě, jestliže všechny ostatní prostředky ochrany selhaly. V podrobnostech citoval obviněný závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 7 Tdo 213/2011, přičemž zdůraznil zejména skutečnost, že doposud žádnou psychiatrickou léčbu zaměřenou na usměrnění jeho duševní poruchy neabsolvoval, přestože se v průběhu trestního řízení vyslovil k takové možnosti kladně, včetně uložení ochranného léčení psychiatrického. Podle názoru obviněného nebyla navíc v trestním řízení dostatečně prokázána jeho nebezpečnost pro okolí, oba znalci tuto otázku ve svých posudcích relativizovali a vytvořili ničím nepodloženou teorii o tom, že by nebezpečný být mohl. Hodnocení míry nebezpečnosti obviněného zůstalo v rovině domněnek, obviněný nebyl shledán vysoce nebezpečným agresorem útočícím na základní lidské hodnoty, jakými jsou zájem na zachování lidského života a zdraví všech osob. Obviněný si je plně vědom, a potvrzuje to ostatně i výsledek provedeného dokazování, že trpí smíšenou poruchou osobnosti, která ve spojení se zneužíváním alkoholu způsobuje jeho neuvážené a zkratkovité chování. Pro takový případ by však podle názoru obviněného ochranné léčení splnilo svůj účel lépe než zabezpečovací detence. Bez ohledu na předchozí námitky má obviněný za to, že soudy obou stupňů porušily základní zásady ukládání ochranných opatření, neboť podle § 97 odst. 2 tr. zákoníku lze vedle trestu obdobné povahy uložit ochranné opatření jen, jestliže by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a z hlediska ochrany společnosti. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů však postrádají jakékoliv hodnotící úvahy o splnění podmínek citovaného ustanovení trestního zákoníku. 6. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně, aniž by upřesnil, jaký procesní postup by měl po zrušení těchto rozhodnutí následovat. 7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejdříve konstatoval, že část dovolacích námitek se věcně rozchází nejen s uplatněnými, ale též s dalšími zákonnými důvody dovolání. V této souvislosti připomenul, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře trestu v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který reaguje na situace, jestliže byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu, což však není případ obviněného. Potenciálně by mohl přicházet v úvahu ještě dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou-li v jeho rámci namítány jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Obviněný nicméně žádnou takovou výhradu v dovolání nepřednesl. Námitku spočívající v nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podle státního zástupce až na zcela výjimečné případy uplatnit v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, a to ani v případě subjektivního přesvědčení obviněného o nesprávném hodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku. Individualizace trestu je otázkou volné úvahy soudu, do níž zásadně nelze cestou dovolání zasahovat. Navzdory uvedenému však v posuzované trestní věci soudy obou stupňů v tomto směru nijak nepochybily a uložily tresty, které jsou odpovídající a přiměřené. Obviněným zmíněný postup podle § 47 odst. 2 tr. zákoníku, resp. § 172 odst. 2 tr. ř. navíc představuje pouze možnost, nikoliv povinnost soudu. 8. Výhrady obviněného