5 Tdo 752/2011 — Nejvyšší soud

5 Tdo 752/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:28. 6. 2011 Spisová značka:5 Tdo 752/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.752.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 752/2011 - 15 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2011 o dovolání, které podala obviněná H. T. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 8 To 430/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 98/2009, t a k t o : Z podnětu dovolání obviněné H. T. L. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 8 To 430/2010, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 24 T 98/2009. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Obviněná H. T. L. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 24 T 98/2009, uznána vinnou přečinem porušování práv k ochranné známce a jiným označení podle § 268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustila tím, že nejméně dne 22. 9. 2009 v P. v prostorách Pražské tržnice ve stáncích v rozporu s ustanovením § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, měla uloženo a připraveno k prodeji a nabízela k prodeji celkem 30 kusů zboží popsaného ve výroku o vině v citovaném rozsudku, které bylo neoprávněně opatřeno ochrannými známkami zde uvedených vlastníků ochranných známek. Za tento přečin byla obviněná H. T. L. odsouzena podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále byl obviněné uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rovněž trest propadnutí věci. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná H. T. L. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 8 To 430/2010, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Obviněná H. T. L. podala dne 19. 5. 2011 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná především vytkla nesprávné posouzení společenské škodlivosti spáchaného činu, jakož i to, že se soudy nižších stupňů podle jejího názoru dostatečně nevypořádaly ani se zásadou subsidiarity trestní represe. V této souvislosti obviněná poukázala na menší počet kusů nabízeného zboží a na neobjektivní a nadhodnocené vyčíslení škody samotnými poškozenými. Přitom obviněná s odkazem na respektovanou teorii a soudní praxi zdůraznila, že při stanovení rozsahu protiprávního jednání je třeba přihlédnout též k dalším okolnostem, které mají význam pro naplnění materiální stránky trestného činu. Jak dále obviněná připomněla, nebyla vlastníkem nabízeného zboží a neměla žádný prospěch z posuzovaného jednání. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí jde, k novému projednání a rozhodnutí podle závazných pokynů Nejvyššího soudu. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné H. T. L. ke dni vydání tohoto usnesení nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná H. T. L. podala dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Pokud jde o dovolací důvod, obviněná H. T. L. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože dovolací námitky obviněné H. T. L. částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je zčásti důvodné. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Citovaný dovolací důvod přitom naplňují ty námitky obviněné H. T. L. , v nichž vytkla nesprávné posouzení otázky společenské škodlivosti spáchaného činu a vyslovila nesouhlas s tím, pokud v jejím případě nebyla uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uplatněnému dovolacím důvodu odpovídá též tvrzení obviněné, podle něhož s ohledem na dobu spáchání skutku měl být její čin posouzen i z toho hlediska, zda naplňuje materiální stránku trestného činu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zák.“). K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině nejdříve připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posouzen čin obviněné H. T. L. , je obecně trestným činem jen protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným (formálním) znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto také trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378. v sešitě 75 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011). Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažnějšího porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhod