5 Tdo 817/2018

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 61 T 2/2016, byli obvinění V. M., A. T. a E. Z. M. uznáni vinnými jednak zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněné společnosti P., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „P.“) a A., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „A.“) byli shora uvedeným rozsudkem uznány vinnými přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněným V. M., A. T., E. Z. M. podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody (pozn. Nejvyššího soudu v rozsudku je chybně uvedeno, že jde o souhrnný trest) v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Dále byl obviněným V. M. a A. T. uložen jednak podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 2 let a 6 měsíců, jednak podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 300 000 Kč (vyměřený ve 150 denních sazbách po 2 000 Kč), přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku jim byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 150 dní. Obviněným právnickým osobám - obchodním společnostem P. a A. byl podle § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „TOPO“), uložen peněžitý trest ve výši 300 000 Kč (vyměřený ve 150 denních sazbách po 2 000 Kč). Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku jim dále soud prvního stupně uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to financí na účtech blíže specifikovaných ve výroku jeho rozsudku na str. 4. Dále soud prvního stupně rozhodl, že se podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabírají věci, a to konkrétně náhradní díly, které byly zajištěny Celním úřadem pro Zlínský kraj a které byly specifikovány ve výroku rozsudku na jeho str. 4 až 5. Soud prvního stupně tímto rozsudkem též podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněné A. T. a právnickou osobu – obchodní společnost A. obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 KZV 18/2015-351, pro skutek, v němž byl spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním všichni obvinění, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 To 45/2017, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 1 To 45/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněných V. M., A. T., E. Z. M. a právnických osob – obchodních společností P. a A. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu a § 257 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích, jimiž byli všichni obvinění uznáni vinnými, a ve výrocích o uložených trestech a uloženém ochranném opatření ve formě zabrání věci. Za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněné V. M., A. T., E. Z. M. uznal vinnými zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to jim uložil shodný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Obviněným V. M. a A. T. dále uložil jednak podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 2 let a 6 měsíců a jednak podle § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 200 000 Kč (vyměřený ve 100 denních sazbách po 2 000 Kč), přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dní. Odvolací soud dále podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl, že se zabírají věci, a to v rozsudku konkrétně uvedené náhradní díly, které byly předtím zajištěny Celním úřadem pro Zlínský kraj. Trestní věc obviněných právnických osob – obchodní společností P. a A. byla za použití § 222 odst. 2 tr. řádu postoupena Ministerstvu průmyslu a obchodu k posouzení, zda se jedná o správní delikt. Podle § 256 tr. řádu bylo odvolání obviněného A. T. a obviněné právnické osoby – obchodní společnosti A. směřující do zprošťujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto.

Trestné činnosti se měli obvinění V. M., A. T., E. Z. M. podle rozsudku soudu druhého stupně dopustit (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný V. M. jako předseda představenstva obchodní společnosti P. a obviněný A. T. jako jednatel obchodní společnosti A., tedy jako osoby oprávněné jednat za uvedené obchodní společnosti, disponující povolením k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem a podrobně znalí povinností z takového obchodu vyplývajících, uzavřeli v Praze, v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v měsíci dubnu 2014, kupní smlouvu č. 05/POD/2014 mezi prodávající obchodní společností A. a kupující obchodní společností P., jejímž předmětem byla dodávka elektronických náhradních dílů pro pozemní bojová vozidla, které jsou vojenským materiálem ve smyslu § 5 zák. č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějším změn (dále ve zkratce jen „ZZO“, „zákon č. 38/1994 Sb.“), a položky SVMe 5 písm. b) přílohy č. 1 vyhl. č. 210/2012 Sb. Obviněná E. Z. M. jako vedoucí obchodní referentka divize obchodu s neleteckým materiálem obchodní společnosti P. ze své pozice dojednávala celý průběh uvedené obchodní transakce, včetně přípravy a náležitostí smlouvy a způsobu platby, a v součinnosti s V. M. zajišťovala komunikaci s A. T. Obchodní společnost P. pak dne 22. 7. 2014 uhradila obchodní společnosti A. na základě takto uzavřené kupní smlouvy zálohovou fakturu na částku 123 208,38 USD (včetně DPH ve výši 21 %), a podle uzavřeného kontraktu následně uskutečnili bez licence udělené Ministerstvem průmyslu a obchodu ve smyslu § 14 ZZO obchodní transakci s dodavatelem poptávaných dílů, ukrajinskou obchodní společností Ukrspecexport, se sídlem na Ukrajině. Obviněný A. T. po dohodě s obviněnými E. Z. M. a V. M. sice objednal požadované zboží u ukrajinského dodavatele, avšak současně vyvíjel snahy ke zlegalizování obchodu z Ukrajiny opatřením fiktivních smluv mezi obchodními společnostmi ELIPLAZA TRADING LTD (z Kypru) a A. a mezi TETRAKOM-2 LTD (z Bulharska) a ELIPLAZA TRADING LTD (z Kypru), které byly podkladem pro vydání mezinárodního importního certifikátu č. 135/2014 pro dovozce obchodní společnost A. a konečného uživatele obchodní společnost P., jejichž smyslem mělo být deklarování provedeného obchodu s vojenským materiálem v rámci zemí EU, které nepodléhá rozhodnutí o udělení licence. Obchod poté obvinění A. T. s E. Z. M. a V. M. dokončili dne 22. 8. 2014, kdy bylo objednané zboží v celkové hodnotě nejméně 246 000 USD „konspirativním“ způsobem jako součást oficiální licencované zakázky dopraveno z Ukrajiny do České republiky cílovému odběrateli obchodní společnosti P. do skladu v areálu obchodní společnosti A., na adrese XY, kde bylo zajištěno Celním úřadem pro Zlínský kraj. Obvinění A. T., E. Z. M., V. M., obchodní společnosti P. a A. měli společně zajistit a uskutečnit protiprávní vstup zboží uvedeného shora na území Společenství ve smyslu čl. 202 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, Nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, a tento dovoz zboží z Ukrajiny zatajit před celními orgány České republiky. Takto byl v zásadě popsán i skutek, který byl v tomto řízení kladen za vinu i obviněným právnickým osobám – obchodním společnostem P. a A., které tím navíc měly zapříčinit neodvedení dovozního cla v celkové výši 104 518 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Celním úřadem pro Zlínský kraj.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění V. M., A. T., E. Z. M. a obchodní společnost P. (tj. všichni obvinění vyjma obchodní společnosti A.). a) Dovolání V. M., E. Z. M. a společnosti P.

Tito obvinění podali společné dovolání prostřednictvím svého obhájce a opřeli je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), f) a g) tr. řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu uplatnili, protože podle nich ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Tím byl podle nich porušen princip zákonného soudce uvedený v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“), neboť došlo ke zcela netransparentní výměně jednoho z přísedících v průběhu trestního řízení. Obvinění nesouhlasili s argumentací odvolacího soudu obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku, kterou v dovolání citovali. Měli za to, že jednotu senátu, který ve věci rozhoduje, je potřeba zachovat po celou dobu trestního řízení. Stejné nároky jako na zákonného soudce je totiž potřeba klást i na přísedící. V řízení podle obviněných došlo k nezdůvodněné výměně přísedící Ing. Miroslavy Motyčkové, která byla stanovena rozvrhem práce a zúčastnila se předběžného projednání obžaloby, za nového člena senátu Iva Vaicenbachera. K výměně došlo z důvodu pracovní vytíženosti přísedící Ing. Miroslavy Motyčkové v novém termínu hlavního líčení, které bylo odročeno na žádost jednoho z obhájců obviněných.

Dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl podle nich naplněn, neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Rozsudek soudu druhého stupně napadli pro extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což se promítlo i do právních závěrů soudů nižších stupňů. Obvinění především shledali mezery ve skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně nedoplnil dokazování, jak po něm požadoval odvolací soud ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí ohledně zjištění více informací o ukrajinské společnosti Parallax, naopak se spokojil s informací státního zastupitelství o tom, že dosud bezvýsledně byly tyto informace požadovány v přípravném řízení na základě právní pomoci již dne 24. 4. 2015. Soudy nižších stupňů pak již rezignovaly na doplnění tohoto důkazu, a to i přesto, že situace na Ukrajině se oproti roku 2015 uklidnila. Obhajoba rovněž trvala na výslechu zahraničních svědků, proto měl být znovu učiněn pokus o justiční spolupráci v jazyce, kterému by svědci rozuměli.

Soudy nižších stupňů ani nijak nereagovaly na návrhy obviněných, aby ze zprávy Celního úřadu byla rozlišena celní řízení a dovozy v rámci celního skladu obchodní společnosti P. podle země původu dováženého zboží. Obvinění byli přesvědčeni, že z toho by pak bylo zjištěno, že u zboží dováženého z Ukrajiny (či obecně ze zemí bývalého Sovětského svazu) bylo až na zcela drobné výjimky prováděno tzv. velké celní řízení. Proto by se jevil značně nelogický (a až absurdní) postup popsaný ve skutkové větě, že by obvinění znalí situace riskovali, že dotčené zboží projde kontrolou celních orgánů bez povšimnutí.

Obvinění považovali za podstatné zjištění totožnosti P. V. a jeho výslech k provedené celní kontrole. Přitom odvolací soud pár dní před veřejným zasedáním o odvolání zjistil, že se jedná o zaměstnance Celní správy, avšak přes jeho ztotožnění jej nevyslechl. Dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že právě P. V. mohl ozřejmit, kdo a jaký podnět dal k celní kontrole, a podpořit tak verzi obhajoby, že umístění zboží „navíc“ bylo součástí konkurenčního boje a „podpásových“ jednání. Dovolatelé shrnuli, že odvolací soud odmítl provést důkazy, které navrhla obhajoba a které by logicky doplnily dokazování chybějícím směrem, a to dokonce i ty, na nichž původně sám trval.

Obvinění nerozporovali skutková zjištění soudů nižších stupňů spočívající v tom, že mezi obchodními společnostmi A. a P. byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem bylo dodání elektronických náhradních dílů pro pozemní bojová vozidla Kwadrat a Shilka. Obchodní společnost A. měla náhradní díly dodat obchodní společnosti P., která měla v úmyslu je následně dodat do Alžírska. O dodávkách zboží bylo jednáno s obchodní společností Parallax z Ukrajiny, neboť bylo známo, že by potřebné náhradní díly mohla mít k dispozici. Jelikož se s danou ukrajinskou společností nebylo možno dohodnout (bylo by potřeba rovněž mimo jiné získat licenci na dovoz tohoto zboží), obrátila se obchodní společnost P. na obchodní společnost A., která byla schopna dané zboží zajistit zřejmě z Bulharska, které je členskou zemi Evropské unie, odpadla by tak povinnost získat na dovoz zboží licenci.

Obvinění dále namítali, že obchod mezi obchodními společnostmi A. a P. není možno považovat za zahraniční obchod s vojenským materiálem ve smyslu ustanovení § 2 ZZO, neboť obchodní společnost A., která měla zajistit dovoz materiálu do České republiky, v níž též sídlí a podle jejíhož právního řádu podniká, měla následně na jejím území toto zboží prodat obchodní společnosti P., která zde též sídlí a podniká. Mezi uvedenými obchodními společnostmi tak neměl probíhat přeshraniční obchod ve vztahu k náhradním dílům. Aby obchodní společnost A. mohla do České republiky dovést dotčené náhradní díly, byla ze strany obchodní společnosti P. poskytnuta součinnost A. T., a to zejména při získání mezinárodního importního certifikátu. O celé činnosti (o průběhu celé transakce) byly předem orgány státní správy informovány. Konkrétní informace o tom, jakým způsobem zamýšlel A. T. celý obchod provést, neměli zástupci obchodní společnosti P. k dispozici a ostatně se o to podle smlouvy neměli starat, protože celou transakci měl zajistit A. T. a obchodní společnost P. za to měla zaplatit smluvenou kupní cenu, kterou z 50 % skutečně uhradila. Obvinění připomněli, že obviněná E. Z. M. vypověděla, že v rámci snahy sehnání daných náhradních dílů oslovili řadu dodavatelů (včetně těch z Ukrajiny), avšak ani u obchodní společnosti Parallax z Ukrajiny nenabyli dojmu, že jsou schopni náhradní díly dodat. Náhradní díly jim přislíbil dodat A. T. prostřednictvím jím ovládané obchodní společnosti A., což pro ně bylo z hlediska zajištění obchodu jednodušší, neboť se jednalo o tuzemský obchod mezi dvěma českými obchodními společnostmi. Obvinění zdůraznili, že záznam ze dne 10. 7. 2014, není záznamem o jednání, ale pouhé zachycení vzkazu obviněného A. T. obviněnou E. Z. M., neboť A. T. neuměl psát v českém jazyce. Rovněž z e-mailové komunikace ze dne 13. 8. 2014 nelze dovodit, že by se měla týkat dovozu zboží z Ukrajiny učiněném v rozporu s právními předpisy. Stejně tak e-mailové zprávy V. K. ze dne 21. 8. 2014 se týkaly výhradně dovozu zboží na další prodej do Egypta. E-mailová zpráva ze dne 21. 8. 2014, v níž měla obchodní společnost Parallax informovat o „alžírské dodávce“ a v příloze měla zpráva údajně obsahovat seznam inkriminovaného zboží, byla doručena blíže neztotožněnou osobou pouze obviněnému A. T. Není žádný důkaz prokazující, že by obdobná zpráva byla doručena také obchodní společnosti P. nebo některému jejímu zaměstnanci, což v řízení před soudem tvrdil také A. T.

Dovolatelé také zopakovali skutková zjištění, že dne 26. 8. 2014 byla v dočasném celním skladě obchodní společnosti P. v XY kontrolována zásilka zboží dovezeného z Ukrajiny na základě jiné smlouvy. Jednalo se o odlišné zboží s konečným určením v Egyptě. V rámci této celní kontroly bylo zjištěno, že součástí této dodávky zboží z Ukrajiny je také zboží, na nějž nebyla vydána dovozní licence Ministerstvem průmyslu a obchodu. Obvinění připomněli, že podmínky provozování dočasného celního skladu zajišťují, aby se v něm umístěné zboží nedostalo neoprávněně z celního skladu mimo dohled Celní správy České republiky. Je sledováno, jaké zboží vstoupí do skladu a jaké z něj odejde, „jak fyzicky, tak přes pečetě“ – označováním i dokumentárně. Obchodní společnost P. může s jednotlivými zásilkami ve skladu pracovat (přebalovat, měnit označení, rozdělovat zásilky nebo je scelovat apod.). V tomto případě s inkriminovanou zásilkou z Ukrajiny určenou pro Egypt nebylo od jejího umístění v celním skladu dne 22. 8. 2014 do příchodu celníků dne 26. 8. 2014 prokazatelně nijak manipulováno. Nedošlo k porušení pečetí, kterými jednotlivé bedny zásilky opatřily celní orgány na Ukrajině nebo na Slovensku, které byly při nakládce a uzavření dané zásilky bezpochyby přítomny. Celní kontrola byla provedena po předběžném upozornění Celní správy, kdy asi hodinu předem telefonicky informoval L. C. obviněného V. M., že bude provedena prohlídka dodaného zboží. Pokud by obvinění V. M. a E. Z. M. věděli o tom, že v zásilce je něco „navíc“, nic by jim nebránilo toto zboží z této zásilky jednoduše vyjmout. Průvoz neevidovaného zboží přes dočasný celní sklad P. by postrádal logiku, neboť společnost měla vědomost o tom, že zboží z Ukrajiny je celními orgány pečlivě kontrolováno po jednotlivých položkách s pořizováním fotodokumentace při tzv. velké celní kontrole, což dokládá také evidence Celní správy za roky 2012 a 2013. K tomu obvinění navrhovali provést důkaz dalším dotázáním na celní správu. Obvinění také vyjádřili přesvědčení, že tento závěr z dokazování je zcela v rozporu s názorem odvolacího soudu, že obvinění nepočítali s natolik precizní a podrobnou kontrolou s identifikací zboží ze strany orgánů celní správy, jíž mohlo být rozlišeno od podobných druhů zboží legálně dopravovaných. Při celní kontrole byli všichni zúčastnění doslova překvapeni obsahem beden, konkrétně tím, co v nich bylo „navíc“. Následně i proto probíhala e-mailová komunikace s ukrajinskou společností, aby vysvětlila, jak se dané zboží do zásilky dostalo a jak má být s tímto zbožím dále naloženo. Zboží bylo na žádost celníků ihned po provedení kontroly dopraveno na vlastní náklady obchodní společnosti P. Celnímu úřadu pro Zlínský kraj. Obvinění poznamenali, že standardně se zástupci obchodní společnosti P. účastní převzetí dodávky zboží přímo v zahraničí, ale v daném případě tomu tak nemohlo být z důvodu napjaté bezpečnostní situace na Ukrajině, neboť došlo k anexi Krymu a rozbrojům s Ruskem a byla vydávána doporučení nevjíždět do dotčených oblastí Ukrajinské republiky.

Dovolatelé měli za to, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky u žádného z trestných činů popsaných v obžalobě. Shledali absenci zavinění ve formě úmyslu ze strany obchodní společnosti P. a obviněných V. M. a E. Z. M.. V řízení nebyla prokázána jejich vědomost, že součástí dodávky zboží z Ukrajiny určené pro reexport do Egypta je také další zboží, které mělo být dodáno obchodní společností A. a které nebylo uvedeno v celním prohlášení. Obvinění tvrdili, že o dodávce zboží nevěděli a ani ji nemohli důvodně předpokládat. Obviněný A. T. v hlavním líčení popřel, že by obchodní společnosti P. přeposlal e-mail ze dne 21. 8. 2014 od ukrajinské společnosti Parallax, který měl obsahovat seznam inkriminovaného zboží. Z e-mailové komunikace pak nelze v žádném případě dovodit, že by se strany domlouvaly na čemkoliv protiprávním, např. převozu nedeklarovaného zboží z Ukrajiny. V důsledku toho nemůže obstát právní závěr Vrchního soudu v Olomouci, že obvinění jednali v úmyslu přímém v rozporu s pravidly obchodování s vojenským materiálem, která podrobně znali. Obvinění tak byli uznáni vinnými pouze na základě objektivní skutečnosti, že se v dočasném celním skladě v zapečetěné dodávce z Ukrajiny objevilo zboží nad rámec předpokládané dodávky a nad rámec celního prohlášení, aniž by byl doložen jakýkoliv podíl obviněných V. M., E. Z. M. a společnosti P. na uskutečnění této dodávky. Dovolatelé zdůraznili, že znak subjektivní stránky trestného činu nelze presumovat.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu obviněná obchodní společnost P. podřadila námitku, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Obviněná s takovým postoupením skutku, který je uveden ve výroku rozsudku odvolacího soudu a který odcitovala, vyjádřila nesouhlas, neboť takto vymezený skutek neodpovídá skutkové podstatě přestupku podle § 25 odst. 1 ZZO. Skutková věta totiž ve vztahu k obviněné právnické osobě – obchodní společnosti P. nadále předpokládá neuhrazení cla, když uvádí: „…současně nezajistili a neučinili žádné úkony ke splnění povinnosti společnosti P. a A. dle čl. 36a uvedeného nařízení spočívající v podání celního prohlášení před vstupem zboží na celní území Společenství, a v konečném důsledku tak nepřiznáním dovozu shora uvedeného zboží v celkové hodnotě nejméně 246 000 USD zapříčinili neodvedení dovozního cla v celkové výši 104 518 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Celním úřadem pro Zlínský kraj“. Tento závěr je však podle dovolatelky v rozporu s názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho rozsudku ohledně možného jednočinného souběhu trestných činů podle § 265 tr. zákoníku a podle § 240 tr. zákoníku. Odvolací soud v něm uvedl, že došlo k faktické konzumpci, a aplikoval zásadu de minimis non curat praetor u fyzických osob. Obviněná obchodní společnost P. byla přesvědčena, že stejný závěr je nutno vztáhnout i na totožné jednání u právnických osob, a to i na přestupek, resp. správní delikt. Co se týče nedovoleného obchodu s vojenským materiálem bez licence, pak v tomto směru skutková věta nemíří na obchodní společnost P. Doměření cla je řešeno zcela samostatně v celním řízení, včetně uplatnění penále a dalších sankčních institutů, navíc clo i penále již bylo obviněnou uhrazeno. S ohledem na shora uvedené, tak měla být obchodní společnost P. zcela zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.

Dovolatelé z důvodů shora rozvedených navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby sám rozhodl tak, že zprostí obviněné V. M., E. Z. M. a společnost P. obžaloby podle § 226 písm. a), in eventum písm. b) tr. řádu, případně aby ve vztahu k těmto dovolatelům přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl. b) Dovolání A. T.

Tento obviněný v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. řádu.

Nejprve dovolatel shrnul dosavadní průběh řízení. Připomněl, že byl podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby prvním rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. 10. 2016, č. j. 61 T 2/2016-2167, pro skutek popsaný pod body 1 – 3 výroku tohoto rozsudku, v němž obžaloba spatřovala zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1.), přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.) a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 2. a 3.). Proti tomuto rozsudku podala odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněných, které směřovala výlučně do 1. a 2. bodu jeho výroku, zároveň výslovně uvedla, že do výroku v bodě 3. odvolání nepodává, jelikož s ohledem na provedené dokazování před soudem prvního stupně sama navrhla v tomto bodě zproštění obviněných obžaloby. Obviněný A. T. se vzdal odvolání, rozsudek tak v bodě 3. nabyl právní moci. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2017, č. j. 3 To 141/2016-2217, ale byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek jako celek i přesto, že státní zástupkyně napadla svým odvoláním pouze body 1. a 2. jeho výroku, jelikož se podle odvolacího soud jedná o jednotný rozsudečný výrok nerozdělený na jednotlivé skutky, ale jedná se o jeden skutek. Dalším rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2017, č. j. 61 T 2/2016-2308, pak pro jednání specifikované pod body 1. a 2. uznal obviněné vinnými zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, oba ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Naopak pak pro jednání pod bodem 3. zprostil obviněného A. T. a společnost A. obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Nastala tak nevídaná a nepředvídatelná situace, kdy soud prvního stupně obviněného pro jediný skutek zároveň zprostil obžaloby a zároveň pro týž skutek jej uznal vinným. Dovolatel k tomu podotkl, že soud prvního stupně pouze mechanicky převzal názory odvolacího soudu ze zrušovacího usnesení a nijak nereflektoval, že v mezidobí došlo k podstatným změnám v důkazní situaci, čímž své rozhodnutí zatížil další vadou. Vrchní soud v Olomouci na podkladě podaného odvolání také obviněným A. T. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl tak, že uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odvolání směřující do zprošťující části zamítl.

Dovolatel upozornil, že ještě před doručením meritorního rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (napadeného rozsudku) bylo obviněným doručeno opravné usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2018, č. j. 1 To 45/2017-2497, jímž bylo zasaženo do výrokové části opravovaného rozhodnutí, které však bylo obviněným doručeno až o další měsíc později soudem prvního stupně, tedy až po uplynutí lhůty pro podání stížnosti proti opravnému usnesení. Tento postup považuje dovolatel za protiústavní, neboť mu běžela nejprve lhůta pro podání stížnosti od doručení opravného usnesení, které se vztahovalo k meritornímu rozhodnutí, jež mu bylo doručeno mnohem později až soudem prvního stupně.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný podřadil námitky týkající porušení zákazu dvojího stíhání pro týž skutek (principu ne bis in idem). Podle obviněného odvolací soud před zrušením rozsudku soudu prvního stupně sám zatížil řízení vadou, protože přistoupil k projednání odvolání státní zástupkyně, ačkoliv konstatoval, že rozsudečný výrok je jednotný a nerozdělený na jednotlivé skutky. Podle názoru obhajoby tedy tím pádem nabyly právní moci všechny tři body výrokové části rozhodnutí, v dalším řízení proto došlo k porušení zásady ne bis in idem. Dovolatel má za to, že nelze jedním skutkem zároveň uznat obviněného vinným a zároveň jej zprostit obžaloby. Pokud nedošlo k podání odvolání do celého skutku, byť to bylo zapříčiněno už nesprávným postupem při podání obžaloby, nabyl podle obviněného právní moci celý výrok prvního rozsudku soudu prvního stupně, neboť nepodáním odvolání byl skutek vyčerpán jako celek. Tato procesní situace v žádném případě nemůže jít k tíži obviněného. Již odvolací soud, který přezkoumával zprošťující rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně, měl při vyjádření názoru, že se jedná o jediný (nedělitelný) skutek, rozhodnout, že se v trestním stíhání nebude pokračovat. Pokud však za této situace došlo k vydání druhého meritorního usnesení o tomto jediném skutku, pak podle obviněného došlo k porušení zásady ne bis in idem. Soudy nižších stupňů tak nedostály své ústavní povinnosti vyjádřené v čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), když neposkytly obviněnému soudní ochranu, dále porušily čl. 36 a násl. Listiny, především čl. 40 odst. 5 Listiny, stejně tak čl. 4 Dodatkového protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále ve zkratce jen „EÚLP“). Obviněný dovodil, že trestní řízení bylo v jeho případě pravomocně skončeno již v řízení před soudem prvního stupně, a to nabytím právní moci jeho prvního zprošťujícího rozsudku, a jakékoliv další pokračování v trestním stíhání pak bylo nepřípustné s ohledem na § 11 odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jestliže bylo v řízení pokračováno, pak vydání méně příznivého rozhodnutí ve věci pro obviněného nepochybně naplnilo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Další své námitky obviněný opřel o dovolací důvody citované v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Byl si vědom vázaností dovolací soudu skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů v předchozí fázi řízení, nicméně z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývá povinnost Nejvyššího soudu zasáhnout rovněž v případě existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, který podle dovolatele nastal i v této věci. Soud prvního stupně se v rámci nového projednání věci zcela odvrátil od původních domněnek o možnosti konkurenčního boje, který měl být veden proti obviněnému na trhu s vojenským materiálem. V novém projednání věci se těmto zjištěním nevěnoval a učinil zcela odlišné rozhodnutí od původního. Vznikla tak paradoxní situace, kdy na základě rozšíření dokazování v podstatě učiněných výhradně ve prospěch obviněného, byl vydán pro obviněného podstatně horší rozsudek. Soud prvního stupně nijak nereflektoval změněnou důkazní situaci a jen odkázal na vázanost právním názorem odvolacího soudu. Tuto závadu odvolací soud nijak nenapravil.

Soud prvního stupně zatížil řízení také další procesní vadou, pokud písemnosti do zahraničí zasílal v českém jazyce, o němž lze předpokládat, že mu dožádaní svědkové nebudou rozumět. Soud tak podle obviněného činil v rozporu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních z roku 1959 publikovanou pod č. 550/1992 Sb. (dále ve zkratce jen „Úmluva o vzájemné pomoci“ nebo „ÚVP“) a v rozporu s Druhým dodatkovým protokolem k Evropské úmluvě o vydávání publikovaným pod č. 30/1997 Sb., ač ve skutečnosti obviněný zřejmě mínil Druhý dodatkový protokol k ÚVP publikovaný pod č. 48/2006 Sb. m. s. (dále ve zkratce jen „Protokol k ÚVP“), přitom jak Česká republika, tak i země, do nichž soud písemnosti zasílal (Bulharsko, Kypr, Ukrajina), jsou smluvními státy Úmluvy o vzájemné pomoci i Protokolu k ÚVP. Konkrétně vytkl pochybení při doručování písemností svědkům V. N. M., A. N. a V. I. K. a V. B. K. Podle dovolatele krajský soud porušil zejména čl. 15 odst. 3 Protokolu k ÚVP, příp. čl. 16 odst. 2 Protokolu k ÚVP, jelikož nepřiložil sdělení, ve kterém by bylo uvedeno, že adresát může získat informace o svých právech a povinnostech ohledně doručení dokumentů od orgánu uvedeného ve sdělení. Obviněný podotkl, že v případě členských států Evropské unie (Bulharko a Kypr) je relevantní rovněž Úmluva o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z roku 2000, publikovaná v České republice pod č. 55/2006 Sb. m. s. (dále ve zkratce jen „ÚVP-EU“ či „Úmluva o vzájemné pomoci - EU“), která explicitně stanoví, že doplňuje Úmluvu o vzájemné pomoci a Protokol k ÚVP. V čl. 5 ÚVP-EU jsou stanoveny obdobné povinnosti jako v Úmluvě o vzájemné pomoci týkající se potřeby překladu dokumentů do jazyka dožádaného členského státu. Dále obviněný upozornil rovněž na právo zaručené čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚLP [ve skutečnosti mínil písm. d)], podle nějž má obviněný právo „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“. Obviněný byl přesvědčen, že obesílání svědků v zahraničí pouze v českém jazyce je zcela neefektivní a lze je kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, který však nemůže jít k tíži obviněného. Kromě toho je takový postup soudu v rozporu s výše uvedenými mezinárodními smlouvami. Soud prvního stupně zapříčinil, že obhajoba nemohla svědky bezprostředně vyslechnout, klást jim otázky, a tím zkrátil obviněného na jeho ústavně zaručených právech. Podle dovolatele toto porušení bylo natolik významné, že založilo podstatnou vadu řízení, která způsobila nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť měla vliv na skutková zjištění a v konečném důsledku také na nesprávné použití trestního zákoníku.

Dovolatel se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že se „nejedná o namítaný procesní nedostatek v tom smyslu, že předvolání nebyla konkrétním svědkům přeložena do cizího pro ně srozumitelného jazyka, neboť svědky se na známých adresách nepodařilo zastihnout či zásilky si úmyslně nepřevzali. S ohledem na souhlas obviněného s provedením důkazu přečtením vyjádření jednotlivých svědků v rámci hlavního líčení a s přihlédnutím k dalším důkazům, lze takový postup považovat za zákonný.“ K tomu obviněný uvedl, že souhlas s přečtením jednotlivých výpovědí byl v dané procesní fázi opodstatněný, neboť nic nevypovídalo vzhledem k okolnostem případu tomu, že by se mělo jednat o klíčové a usvědčující důkazy. Také i s ohledem na to, že došlo ke zproštění obžaloby, a paradoxně po provedení dokazování pro obviněného příznivějším směrem, nastala pro obviněného zcela překvapivá procesní situace, kdy byl odsouzen. Obhajoba na základě této překvapivé změny změnila své procesní stanovisko k souhlasu se čtením výpovědí svědků. Byli rovněž navrhováni další svědci, kteří v přípravném řízení vyslechnuti nebyli. Zdůraznil, že je přesvědčen, že primární bylo pochybení soudu spočívající v absenci překladu doručovaných písemností. Tím došlo k závažnému porušení principu kontradiktornosti trestního řízení a principu rovnosti zbraní jako součást práva na spravedlivý proces, neboť nebyl obhajobě bez závažných důvodů umožněn výslech klíčových svědků obžaloby. Odvolací soud rezignoval na nápravu těchto závažných vad řízení, nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování, o nichž rozhodl až v rámci závěrečné porady, kdy se k zamítavému stanovisku odvolacího senátu obhajoba nemohla vyjádřit (např. zvážením jiných důkazních návrhů), a tím sám zatížil řízení další procesní významnou vadou a lze je podle dovolatele kvalifikovat jako opomenuté důkazy, jak o nich hovoří bohatá judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu. Odůvodnění odvolacího soudu, že důkazní návrhy nemají pro účely projednávané věci žádný význam, není absolutně přezkoumatelné a zcela nedosahující úrovně kladené na rozhodnutí vrchních soudů.

Nad rámec výše uvedeného obviněný jednoznačně odmítal, že by se dopustil jakéhokoliv trestněprávního jednání, které je mu napadeným rozhodnutím kladeno za vinu. Celé trestní stíhání považoval za neopodstatněné a postavené pouze na spekulacích nekriticky převzatých z obžaloby. O smyšlenosti vytýkaných konstrukcí obžaloby svědčí rovněž jeden z bodů obžaloby, který nakonec sama obžaloba vzala zpět, a na jeho základě došlo ke zproštění.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný uvedl, že mu byl uložen trest zcela neadresně (zejména ve výroku o trestu podle § 81 a § 82 tr. zákoníku) a zcela v rozporu se zásadou individualizace trestů.

Na závěr obviněný uvedl, že došlo k tak výrazným zásahům do práva obviněného na spravedlivý proces, pro něž napadené rozhodnutí nemůže obstát, a proto obviněný navrhl, aby jej Nejvyšší soud zrušil, stejně tak aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i na ně obsahově navazující rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, příp. aby Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, aby orgány činné v trestním řízení nepokračovaly v trestním stíhání obviněného. In eventum dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud, shledá-li překážku v § 265m odst. 1 písm. a) tr. řádu, po zrušení napadeného rozsudku postupoval za vyslovení závazného právního názoru (spočívajícího v respektování zásady ne bis in idem) podle § 265l odst. 1 tr. řádu tak, že věc přikáže k novému projednání a rozhodnutí příslušnému soudu nižšího stupně.

K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obě podaná dovolání považoval za obsahově a dílem i doslovně shodná s předchozími odvoláními týchž dovolatelů. S podstatou námitek se tak podle něj již vypořádal odvolací soud ve velmi podrobném odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (zejména na jeho stranách 21 až 39). Odvolací soud se především vyjádřil k tvrzenému porušení práva na zákonného soudce, k tvrzenému porušení zásady ne bis in idem, k důvodnosti odmítnutí dodatečných důkazních návrhů obhajoby a ke správnosti a úplnosti učiněných skutkových zjištění. S tímto zdůvodněním státní zástupce souhlasil a pro stručnost na něj odkázal.

K dovolacím námitkám A. T., které se týkaly dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, předně státní zástupce připomněl, že není přípustný odkaz na vlastní předchozí argumentaci uvedenou v řádném opravném prostředku (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o údajné porušení zásady ne bis in idem, pro zjištění, zda se jedná o jeden skutek, není podle státního zástupce podstatné, jak je skutek popsán v rozsudečném výroku. I kdyby byl popsán jako skutek jeden, může se přesto jednat o více skutků nebo o dílčí útoky pokračujícího trestného činu umožňující rozhodnout samostatně o každém jednotlivém skutku. V předmětné věci je proto podstatné nikoliv to, zda byl skutek jako jeden či více činů nebo útoků popisován či odůvodňován, nýbrž to, zda skutečně šlo o jeden skutek. Proto považoval za zbytečnou polemiku dovolatele (obsaženou v odst. 20 na str. 7 jeho dovolání), jak byl skutek popisován nalézacím soudem či komentován odvolacím soudem v řízení předcházejícím vydání odsuzujícího rozsudku. Ze závěrů na str. 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2017 bylo navíc patrno, že teprve v dalším řízení má být nalézacím soudem mimo jiné vyhodnoceno, zda byly či nebyly skutky spáchány v jednočinném souběhu. Z hlediska dovolání považoval státní zástupce za podstatné, že dovolatel spatřoval základ vadného postupu odvolacího soudu právě v citovaném usnesení ze dne 22. 2. 2017 a nikoliv v jeho konečném rozsudku ze dne 11. 12. 2017 napadaném dovoláním. I kdyby bylo toto usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2017 nezákonné, čemuž nic podle státního zástupce nenasvědčuje, bylo by možno je zrušit, jen pokud by bylo samo napadeno, avšak dovoláním být napadeno nemůže. Předmětnou vadou mělo být údajné překročení rozsahu odvolání státní zástupkyně, což nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. Dovolatel tedy navrhl, aby bylo zrušeno jedno z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu pro vady, které žádný dovolací důvod nenaplňují. Státní zástupce byl přesvědčen, že tím dovolatel vybočil z mezí stanovených zákonodárcem pro tento opravný prostředek. Dovolání podle něj není branou otevírající možnost celkové revize všech dříve učiněných rozhodnutí. Jestliže je vada některého z nich založena na jiném než dovolacím důvodu, pak takové rozhodnutí cestou dovolání rušit nelze, a to ani jako součást předchozího vadného řízení. Proto nezbývá než respektovat usnesení odvolacího soudu, jímž byl celý původní zprošťující rozsudek nalézacího soudu zrušen. Z druhého rozsudku nalézacího soudu lze pak soudit, že dovolatel A. T. jím byl zproštěn pro jednání, které bylo samostatným skutkem. V tomto směru státní zástupce souhlasil s argumentací rozvedenou odvolacím soudem na str. 40 a 41 odůvodnění jeho rozsudku. Státní zástupce měl za to, že k porušení zásady ne bis in idem nedošlo, tvrzený důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu naplněn nebyl a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.

Námitky dovolatele proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů podle státního zástupce nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, a to ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomu poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Ústavní i Nejvyšší soud jsou tak povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy, jak vyplývá například z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaného pod č. 172/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Státní zástupce byl přesvědčen, že dovolatel A. T. nepředložil žádné konkrétní námitky, jež by mohly založit extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, spíše jen opakoval procesní námitky, s nimiž se již dostatečně vypořádal odvolací soud. To se týká i námitky opomenutých důkazů. V této části tedy dovolání uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce neodpovídá.

Z námitek, které obviněný A. T. podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, spočívajících v tom, že trest mu byl uložen „neadresně“, nebylo zřejmé, v čem měla tato vada spočívat, zda a jakým způsobem byla porušena dovolatelem jen zmíněná ustanovení § 81 a § 82 tr. zákoníku, nebyl uveden vztah těchto námitek k uplatněnému dovolacímu důvodu. Proto se k nim státní zástupce nemohl blíže vyjádřit. Dovolatel tamtéž konstatoval, že trest mu byl uložen „v rozporu se zásadou individualizace trestu“, patrně tím mínil porušení § 39 tr. zákoníku, v němž je tato zásada vyjádřena. Pokud se odvolával na blíže neuvedenou judikaturu Nejvyššího soudu, nebylo patrno, jaké judikáty měl obviněný na mysli. Státní zástupce k tomu připomněl, že individualizací trestu se Nejvyšší soud v zásadě nezabývá, neboť v souladu se svou ustálenou judikaturou nepovažuje otázku přiměřenosti trestu za dovolací důvod. K tomu lze připomenout rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Výjimky z tohoto pravidla Nejvyšší soud připouští, jen pokud uložený trest neobstojí v testu proporcionality a dále odkazoval na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Porušením zásady proporcionality však dovolatel neargumentoval, a státnímu zástupci ani dovolacímu soudu nepřísluší v tomto směru dovolací argumentaci doplňovat. K této námitce proto jen státní zástupce konstatoval, že ani dovolatel neuvedl, že by snad byl uložený trest v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Takovému rozporu podle státního zástupce také nic nenasvědčuje. V této části tak dovolání A. T. podle státního zástupce neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.

Státní zástupce se dále vyjádřil k dovolání V. M., E. Z. M. a společnosti P. Jestliže tito dovolatelé v čl. IV svého dovolání namítali nesprávné obsazení soudu prvního stupně a dovozovali tím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, bylo z jejich dovolání předně patrno, že tento důvod se měl vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a že rozhodnutí odvolacího soudu chtěli patrně tito dovolatelé napadnout pouze podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K tomu státní zástupce plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud na str. 21 až 24 s touto námitkou podrobně a správně vypořádal. V této části proto státní zástupce považoval jejich dovolání za zjevně neopodstatněné.

Podobně státní zástupce odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které se vztahovalo k těm námitkám dovolatelů, které se týkaly tvrzeného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a opomenutých důkazů. V této části dovolání obvinění předestírali svou vlastní verzi skutkového děje, přičemž tento text je totožný s dříve podaným odvoláním. K tomu státní zástupce doplnil, že nelze v dovolacím řízení uplatňovat procesní zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo spočívající v tom, že při více možných interpretacích skutkového děje se měly soudy přiklonit k verzi obhajoby. K tomu státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu - např. usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, či usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. n. a u.). Z toho státní zástupce dovodil, že porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem. V této části tak dovolání neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu.

K námitce dovolatelky obchodní společnosti P., že bylo rozhodnuto o nezákonném postoupení věci jinému orgánu, neboť v popisu skutku byla ponechána i ta část, která se týká nezaplacení cla a která tak neodpovídá skutkové podstatě správního deliktu podle § 25 odst. 1 ZZO, čímž měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, státní zástupce zdůraznil, že dovoláním lze napadnout toliko výrok rozhodnutí a nikoliv odůvodnění rozhodnutí. Z výroku napadeného rozsudku je patrno, že podle § 222 odst. 2 tr. řádu se postupuje správnímu orgánu celý žalovaný skutek k posouzení, zda se jedná o přestupek (správní delikt), aniž by bylo uvedeno, zda vůbec a jaký přestupek či správní delikt má být v tomto jednání spatřován. Teprve v odůvodnění na str. 42 dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že by se mohlo jednat o kvalifikaci podle § 25 odst. 1 ZZO, podle nějž se právnická osoba dopustí přestupku tím, že obchoduje s vojenským materiálem bez povolení podle § 6 odst. 1 nebo licence podle § 14 odst. 1 citovaného zákona. Z toho je podle státního zástupce zřejmé, že podstatě jednání obviněné právnické osoby popsané ve výroku rozhodnutí o postoupení věci tato právní kvalifikace odpovídá. Pokud jsou v popisu skutku uvedeny další skutkové okolnosti týkající se nezaplacení cla, na správnosti postoupení věci by to samo o sobě nic nezměnilo. Spíše naopak, pokud by část skutku v rozhodnutí o postoupení uvedena nebyla, dovolatelka by mohla namítat, že skutek nebyl vyčerpán a že o jeho části nebylo vůbec rozhodnuto. K tomu připomněl zásady platné pro posuzování skutku při postoupení věci vyplývající z odborné literatury (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2763). Podstatné pro postoupení trestní věci je, že skutek v žádné své části není trestným činem a existují důvody pro předpoklad, že by jej snad mohl příslušný správní orgán posoudit jako přestupek. Zda, v jaké své části a jakým přestupkem skutek je, je úvahou činěnou soudem již jen v rovině pouhé pravděpodobnosti a správní orgán názorem soudu v tomto ohledu není vázán. Správní orgán může tedy následně zjistit, že postoupený skutek v některé své části, nebo dokonce v žádné své části, žádným přestupkem není. Proto považoval státní zástupce z hlediska zákonnosti postoupení za irelevantní úvahy dovolatele, zda a v jaké části je žalovaný skutek přestupkem, postačí, že by důvodný předpoklad, že by nějakým přestupkem v nějaké své části být mohl. Státní zástupce se tedy dále zaměřil na posouzení toho, zda žalovaný skutek ve věci dovolatelky takové znaky měl. Dovolatelka ve svých dalších úvahách uvedla, že „pokud jde o nepovolený obchod s vojenským materiálem bez licence, v tomto směru nijak skutková věta nemíří“ na ni samotnou, neboli že pro to nebyla žalována. Z bodu 2. podané obžaloby je skutečně patrno, že dovolatelce bylo kladeno za vinu pouze zkrácení cla a její jednání bylo státní zástupkyní kvalifikováno pouze jako delikt daňový – jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Bylo tomu tak zjevně proto, že zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku nebyl uveden v pozitivním výčtu trestných činů v tehdy platném znění § 7 TOPO a samotný obchod tak dovolatelce nebyl tehdy přičitatelný. Tento stav trval až do novelizace uvedeného ustanovení účinné od 1. 12. 2016.

Státní zástupce dále připomněl, že první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2016 byl zprošťující. Soud zde respektoval popis jednání dovolatelky obchodní společnosti P. členěný podle obžaloby, tedy s nejistým vymezením souběhu. Druhý rozsudek téhož soudu byl odsuzující a popis skutku byl sloučen do jednoho textu, přičemž jednání dovolatelky bylo posouzeno pouze jako trestný čin daňový, který by byl spáchaný v jednočinném souběhu s nepovoleným zahraničním obchodem s vojenským materiálem, pokud by se tento trestný čin tehdy vztahoval i na právnické osoby. Třetí rozsudek soudu odvolacího stanovil ohledně dovolatelky jen postoupení věci, a to sice pro skutek popsaný tak, že jeho součástí byl jak nepovolený obchod, tak i krácené clo. Soudem zvažovaný přestupek se týkal právě onoho obchodu, nikoliv kráceného cla. Názor dovolatelky, že její věc byla postoupena ohledně skutku, pro který vůbec nebyla žalována, by se tak mohl jevit podle státního zástupce jako správný. Ovšem podle názoru státního zástupce z podané obžaloby nelze její bod 2., týkající se dovolatelky a popisující jen zkrácení cla, zcela oddělit od popisu skutku v bodu 1., popisujícího jednání dovolatelčiných orgánů a zaměstnanců. Státní zástupce uvedl, že bod 2. obžaloby tedy zdaleka nemůže být bodem samostatným, neboť sám o sobě neobsahuje dvě základní náležitosti popisu skutku - místo a čas spáchání činu, které jsou obsaženy toliko pod bodem 1. obžaloby. Státní zástupce proto uzavřel, že názor dovolatelky, že její věc byla postoupena ohledně skutku, pro který vůbec nebyla žalována, považuje za nesprávný. Popis jí přičitatelného jednání při samotném obchodu i při krácení cla obžaloba obsahovala, byť v části dovolatelku samotnou výslovně neuvádějící. Její jednání ohledně samotného obchodu mohlo být přestupkem po celou dobu trestního řízení a na tom nemění nic ani to, že vzhledem k tehdejší právní úpravě nemohlo být tehdy trestným činem.

Státní zástupce nesouhlasil ani s další námitkou dovolatelky obchodní společnosti P. týkající se faktické konzumpce. Podstatou jejího uplatnění v trestním právu je zjištění soudu, že jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Již z této definice je patrno, že veškeré posuzování se děje toliko na úrovni činů soudně trestných. Jestliže se nějaké jednání pro svůj malý význam na této úrovni neudrží, může být stejně dobře jednáním zcela beztrestným nebo jednáním přestupkovým. Z hlediska trestního práva hmotného je takový rozdíl již nerozhodný, neboť orgány činné v trestním řízení nejsou povolány k tomu, aby se zabývaly posuzováním přestupků. Právě proto postačí k postoupení věci jen shora zmíněná jistá míra pravděpodobnosti, že skutek by mohl být přestupkem a od soudu se nepožaduje přesná právní kvalifikace. Státní zástupce k tomu dále poukázal, že důvodem vypuštění kvalifikace podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku u fyzických osob nebyla faktická konzumpce, jak se mylně domnívala dovolatelka, nýbrž zákaz sebeobviňování, jak je obsáhle rozvedeno na str. 41 a 42 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud považoval právní kvalifikaci jednání spočívajícího ve zkrácení cla za rozpornou se zásadou presumpce neviny a principem zákazu donucování k doznání. Jakkoliv závěrečná zmínka o marginálnosti cla na str. 42 odůvodnění uvedeného rozsudku není zcela dobře srozumitelná, neboť nikoli všechna slova na sebe plynně navazují, jde jen o okrajový závěr celé argumentace založené na zákazu sebeobviňování. Státní zástupce tak měl za to, že nebyl použit institut faktické konzumpce, neboť kdyby jej odvolací soud užít chtěl, zcela jistě by to v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl.

Státní zástupce pak shrnul, že právnická osoba trestní odpovědnost za hlavní trestný čin spočívající v obchodu s vojenským materiálem v rozhodné době neměla. Právnické osobě nehrozil za obchod se zbraněmi trestní postih a zákaz sebeobviňování se tak na ni nevztahoval. Dovolatelka se navíc domáhala užití faktické konzumpce nadbytečně, když sama uváděla, že ani odvolací soud nezvažoval její jednání posoudit jako celní přestupek. Proto státní zástupce dospěl k závěru, že námitky dovolatelky obchodní společnosti P. vztahující se k postoupení věci stojí sice na reálném základě, avšak samy osobě ani společně s jinými námitkami nemohou zpochybnit, že pro postoupení věci byly dány zákonné předpoklady. Postoupení se týkalo žalovaného skutku popsaného v bodu 2. ve spojení s bodem 1. obžaloby, právnické osobě přičitatelné jednání týkající se obchodu se zbraněmi nebylo žádným trestným činem a teprve správnímu orgánu přísluší zabývat se tím, ve které části, zda vůbec a případně jakým by mohlo být přestupkem. Nic z toho již nebylo úkolem soudu. V této části považoval státní zástupce dovolání obviněné za zjevně neopodstatněné, neboť podmínky pro postoupení věci dány byly.

Závěrem státní zástupce zopakoval, že konkrétní důvody uvedené ze strany dovolatelů dílem neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání všech dovolatelů odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněným k případné replice, kteří tohoto práva využili.

Obvinění V. M., E. Z. M. a obchodní společnost P. s vyjádřením státního zástupce nesouhlasili a setrvali na svých námitkách, které ještě blíže rozvedli. Především svou pozornost věnovali důkazním prostředkům, které soudy nižších stupňů nebyly provedeny (zejména jde o výslech P. V., který měl vést celní kontrolu, a výslech svědků, jimž byly na Ukrajinu zasílány soudní obsílky s českým textem). Nesouhlasili ani se závěrem státního zástupce ohledně správného postupu odvolacího soudu, který postoupil věc správnímu orgánu k posouzení, zda se jedná o přestupek. Jestliže se bod 1. obžaloby týkal výhradně obviněných fyzických osob a nikoliv obviněné právnické osoby – obchodní společnosti P., pak skutky popsané pod tímto bodem nejsou skutky, pro které byla podána obžaloba na obviněnou právnickou osobu. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Obhajoba se v tomto zcela ohradila proti názoru státního zástupce, že popis přičitatelného jednání obviněné společnosti při samotném obchodu i při krácení cla obžaloba obsahovala, byť v části dovolatelku samotnou výslovně neuvádějící. Byli přesvědčeni, že není možné, aby popis skutku, pro který měla být obviněná obchodní společnost P. obžalována, byl skryt tak, že ohledně tohoto skutku nebylo uvedeno žádné konkrétní jednání této obchodní společnosti a obhajoba měla snad hádat, co je předmětem obžaloby a jednání, jež je jí kladeno za vinu. Obviněná obchodní společnost P. poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. 7 Tz 80/65, v němž je výslovně uvedeno, že podle § 220 odst. 1 tr. řádu soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Rozhodl-li soud o skutku, pro který nebyl obviněný obžalobou postaven před soud, porušil soud zákon v neprospěch obviněného, neboť porušil zásadu obžalovací. K tomu podle obviněné došlo právě v jejím případě. Takové skrytí zažalovaného skutku totiž fakticky znemožnilo její obhajobu, neboť nevěděla, že je stíhána i pro skutek spočívající v provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Z uvedených důvodů obvinění setrvali na na svých původních návrzích uvedených v jejich dovolání.

Obviněný A. T. k vyjádření státního zástupce uvedl, že nesouhlasí s jeho tvrzeními, která nepovažoval za opřená o relevantní argumentaci ve vztahu k podaným dovoláním. Nesouhlasil ani s tím, že by pouze odkázal na své předchozí odvolání, naopak byl přesvědčen, že jeho dovolání obsahuje všechny relevantní argumenty včetně podřazení pod příslušné dovolací důvody. Dále setrval na svém názoru, že odvolací soud měl ve svém prvním usnesení ze dne 22. 2. 2017 při zaujetí svého stanoviska, že rozsudečný výrok je jednotný a nerozdělený na jednotlivé skutky, vydat rozhodnutí, kterým by dále v trestním stíhání nepokračoval, a měl tak správně zastavit trestní stíhání všech dovolatelů. Protože k tomuto postupu ze strany odvolacího soudu nedošlo, podal obviněný tehdy ústavní stížnost,