5 Tdo 850/2010 — Nejvyšší soud

5 Tdo 850/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:25. 8. 2010 Spisová značka:5 Tdo 850/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.850.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 tr. zák. § 265 odst. 1 písm. b) tr. zák. § 265 odst. 4 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 10. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3321/10 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 850/2010 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2010 o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 5 To 17/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 21/2004, t a k t o : Podle § 265i odst 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, byl obviněný M. S. uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený JUDr. Jiří Demut., advokát se sídlem P., odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, tak, že k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. S. uložil podle § 256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let, a podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněnému dále uložil přiměřenou povinnost, aby v průběhu prvních šesti měsíců zkušební doby podle svých sil nahradil škodu ve výši 21.500,- Kč, způsobenou JUDr. Jiřímu Demutovi, advokátovi se sídlem P. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Riedla dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl usnesením ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 368/2009-II., tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného M. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Především Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že obviněný M. S. podle dosavadního skutkového zjištění předložil falešné potvrzení, na jehož podkladě tvrdil, že dluh zaplatil dne 11. února 2002 úhradou částky 8.500.000,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Demuta, advokáta a právního zástupce poškozeného A. M., v bezprostředním úmyslu dosáhnout toho, aby odvrátil již nařízený výkon shora uvedených rozhodnutí prodejem nemovitostí v jeho vlastnictví a ve vlastnictví jeho manželky, který byl nařízen k uspokojení jeho věřitele A. M., jemuž byl povinen zaplatit částku 7.500.000,- Kč s příslušenstvím, čímž chtěl u A. M. vzbudit dojem, že svůj závazek vůči němu uhradil prostřednictvím JUDr. Jiřího Demuta, a úmyslně tak zároveň docílit zmaření uspokojení svého věřitele A. M., neboť se mělo zdát, že mu ho prostřednictvím JUDr. Jiřího Demuta již uhradil, k čemuž však nedošlo pouze pro včasné námitky JUDr. Jiřího Demuta. Zváží-li se tyto skutečnosti, je zcela zřejmé, že obviněný tím, že předložil uvedené falešné potvrzení o zaplacení dluhu k rukám JUDr. Jiřího Demuta nejen směřoval k zmaření uspokojení tohoto svého věřitele A. M., ale zároveň i předstíral závazek JUDr. Jiřího Demuta předat tuto částku A. M., jehož zastupoval, a současně předstíral i splnění dluhu vůči jeho dlužníkovi A. M. V zhledem k tomu byly nepochybně splněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť pro včasné námitky JUDr. Jiřího Demuta k poškození jmenovaného věřitele obviněného nedošlo a nedošlo tak ani k dokonání činu, neboť ve výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví obviněného a jeho manželky pravomocně nařízeného usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 6. 1997, č. j. E 2160/96-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 1998, č. j. 29 Co 931/97-29, bylo pokračováno. Tyto závěry jsou v souladu i s rozhodnutím publikovaným pod č. 53/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého jednání pachatele směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., a nikoli trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., byť by šlo o jednání mající podvodný charakter. Na to pak navazovaly i správné úvahy státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného, s kterými se Nejvyšší soud ztotožnil, neboť pokud by – při nezpochybněném skutkovém základu – nemohlo být použito ustanovení § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák., muselo by se v souladu s právní teorií i praxí právní posouzení skutku posunout od speciálního ustanovení trestního zákona k ustanovení obecnějšímu, jímž by v daném případě bylo ustanovení § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. o trestném činu podvodu, přičemž však tato norma ve své sankční složce obsahuje přísnější trestní sazbu než ustanovení § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. a je tedy právní kvalifikací přísnější. Rozhodnutí v tomto smyslu by proto kolidovalo se zákazem reformationis in peius. Takový postup však s ohledem na ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. není možný, a nebyl by ani – s ohledem na výše uvedené skutečnosti – v souladu s požadavky na spravedlivou aplikaci norem trestního práva. Dále v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud k námitkám obviněného M. S. zdůraznil, že „pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. lze podřadit jakýkoli případ předstírání neexistujícího práva nebo závazku … lze sem však podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu podřadit i další případy, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli, ale uvádí, že vůči věřiteli již takový závazek nemá (tj. že zanikl splněním), ačkoliv okolnost, že závazek byl splněn, pouze předstírá … Předstírání závazku u poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. je totiž vázáno pouze na okolnost, že tím pachatel i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele, a není tedy z hlediska dikce tohoto ustanovení vázáno pouze na závazek dlužníka, ale může jít i o neexistující závazek jiné osoby (arg. slova „neexistující právo“, které také nelze vztahovat k „právu dlužníka“), pokud se předstíráním takového závazku směřuje, byť i jen k částečnému, zmaření uspokojení věřitele dlužníka, resp. se takového zmaření i dosáhne. O takovou situaci jde právě v posuzovaném případě … kdy byly nepochybně splněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.“. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že: „ačkoli již soud prvního stupně subsumoval jednání dovolatele pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a v odůvodnění svého rozhodnutí své závěry řádně ve vztahu k této skutkové podstatě i odůvodnil, nikterak tyto rozhodné skutečnosti nevyjádřil v popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině svého rozsud