5 Tdo 914/2022

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 46 T 7/2018, byla obviněná S. K. pod bodem I. uznána vinnou zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný R. L. byl pod bodem I. uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný K. T. byl pod bodem I. uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněné S. K. podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a výkonu funkce v orgánech „státní samosprávy“ vzniklé jmenováním v trvání pěti let. Obviněný R. L. byl městským soudem podle § 256 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 300 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a výkonu funkce v orgánech „státní samosprávy“ vzniklé jmenováním v trvání deseti let. Obviněného K. T. městský soud odsoudil podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání všichni obvinění a v jejich neprospěch též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Z podnětu odvolání obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou S. K. vinnou zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněné R. L. a K. T. uznal vrchní soud vinnými přečinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněné S. K. podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon vrchní soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí soud dále uložil peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč. Obviněný R. L. byl vrchním soudem podle § 256 odst. 1 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 300 000 Kč. Obviněného K. T. vrchní soud odsoudil podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč.

Vrchní soud v Praze dále obviněného R. L. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, kterým byl uznán vinným Městským soudem v Praze pod bodem II. výroku o vině. Odvolání státní zástupkyně vrchní soud zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Důvodem pro změnu právního posouzení skutku popsaného ve výroku o vině pod bodem I. byla u všech obviněných skutečnost, že Vrchní soud v Praze na rozdíl od Městského soudu v Praze neshledal naplněnou okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby spočívající v jednání obviněných jako členů organizované skupiny. Podle názoru vrchního soudu ze skutkových zjištění nic nesvědčí o plánovitosti a koordinovanosti jejich činnosti nad rámec běžného spolupachatelství. Obviněná S. K. naplnila navíc jako členka hodnotící komise samostatný znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, což v jejím případě podle názoru vrchního soudu vylučuje souběžné naplnění dalšího alternativního znaku této přísnější kvalifikace, a to spáchání činu jako členka organizované skupiny. Pokud jde o zprošťující výrok ve vztahu k jednání obviněného R. L. pod bodem II. výroku rozsudku městského soudu, vrchní soud dospěl k závěru, že nebyla jednoznačně prokázána existence závažného porušení závazných pravidel zadávacího řízení, resp. nesplnění povinnosti, vyplývající z pravomoci obviněného R. L., v důsledku čehož nemohlo dojí k naplnění znaků objektivní stránky skutkových podstat jak přečinu podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, tak přečinu podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými pod bodem I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný R. L. v pozici člena Rady XY (dále též jen „Rada“) v úmyslu opatřit obchodní společnosti Q. a. A., neoprávněný prospěch domluvil v září 2011 se svou asistentkou, obviněnou S. K. a obviněným K. T., zaměstnancem a společníkem obchodní společnosti Q. a. A., vyhlášení veřejné zakázky malého rozsahu s názvem „Zabezpečení poradenství v oblasti infrastruktury“, jejímž předmětem bude poskytování poradenství a zajištění služeb specialisty pro styk s veřejností, tzv. public relations, v oblasti vodárenství a vodárenské infrastruktury včetně výstavby nové ústřední čistírny vod a která bude zadána jmenované obchodní společnosti, vyhlášení obviněný R. L. vyjednal s ředitelkou odboru komunikace Magistrátu XY (dále též jen „Magistrát“) T. M. K., a předem o tom informoval spoluobviněného K. T. Obviněná S. K. poté dne 4. 10. 2011 odeslala spoluobviněnému K. T. e-mailem finální verzi výzvy k podání nabídek na předmětnou veřejnou zakázku, přičemž samotné výběrové řízení bylo formálně zahájeno až dne 21. 10. 2011, v důsledku čehož se obchodní společnost Q. a. A. s obsahem výzvy seznámila dříve, než ostatní dodavatelé, a mohla se tak podílet na její podobě, čímž byly porušeny základní zásady postupu zadavatele podle § 6 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Hodnotící komise, jejíž členkou byla i obviněná S. K., následně ve výběrovém řízení vybrala obchodní společnost Q. a. A., se kterou město XY uzavřelo dne 30. 11. 2011 „Smlouvu o poskytování služeb poradenství v oblasti infrastruktury“.

Skutek, jímž byl obviněný R. L. uznán vinným Městským soudem v Praze pod bodem II. výroku jeho rozsudku a pro který jej následně Vrchní soud v Praze zprostil obžaloby, spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný jako člen Rady XY v postavení radního pro životní prostředí, odpovědného za oblast odpadového hospodářství v XY v období od srpna 2012, v situaci, v níž Rada usnesením č. 866 ze dne 12. 6. 2012 (dále též jen „usnesení č. 866“) schválila záměr vypsat veřejnou zakázku s názvem „Zajištění systému nakládání se směsným a tříděným komunálním odpadem na území XY“ s předpokládanou dobou plnění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2018 a současně uložila obviněnému předložit Zastupitelstvu XY (dále též jen „Zastupitelstvo“) ke schválení materiál nazvaný Odůvodnění veřejné zakázky v souladu s § 156 zákona o veřejných zakázkách, který dne 21. 6. 2012 Zastupitelstvo schválilo, zmařil vyhlášení otevřeného zadávacího řízení podle § 21 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Tohoto jednání se dopustil tak, že v rozporu se svými pravomocemi a kompetencemi podle zákona č. 131/2000 Sb., o městě XY, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o XY“), s cílem zadání veřejné zakázky ve prospěch obchodní společnosti P. s., úmyslně nedal jejímu zpracovateli souhlasný pokyn k vyhlášení otevřeného řízení, ačkoli věděl, že nejméně od poloviny srpna 2012 byla zadávací dokumentace veřejné zakázky připravena a neexistovaly žádné objektivní důvody, které by vyhlášení otevřeného řízení bránily, o čemž byl opakovaně informován a upomínán D. F., pověřeným řízením Odboru rozvoje veřejného prostoru Magistrátu XY, a současně věděl, že s ohledem na zákonné lhůty musí být otevřené řízení vyhlášeno nejpozději do poloviny září 2012, aby mohlo být realizováno před uplynutím platnosti dodatku č. 20 ke smlouvě č. INO/55/02/000986/2001 o komplexním systému nakládání s komunálním odpadem na území XY ze dne 6. 12. 2001, uzavřeného dne 29. 6. 2012 s obchodní společností P. s., s dobou plnění do 31. 12. 2012. V důsledku svého nekonání obviněný úmyslně způsobil stav krajní naléhavosti, neboť hrozilo, že od 1. 1. 2013 nebude na území XY smluvně zajištěn svoz odpadu a dne 27. 11. 2012, kdy již nezbývalo 78 dní potřebných k provedení otevřeného řízení, předložil na jednání Rady záměr zadat veřejnou zakázku s názvem „Zajištění nakládání se směsným a tříděným komunálním odpadem na území XY“ s dobou plnění od 1. 1. 2013 do 31. 10. 2013 s předpokládanou hodnotou do 850 000 000 Kč v jednacím řízení bez uveřejnění, ačkoli věděl, že pro tento postup nejsou splněny zákonné podmínky, protože stav krajní naléhavosti byl způsoben zadavatelem. Po schválení předloženého záměru Radou obviněný dne 21. 12. 2012 uzavřel jménem zadavatele XY „Dodatek č. 21 ke Smlouvě č. INO/55/02/000986/2001“ se stávajícím poskytovatelem služby obchodní společností P. s., v níž jako obchodní ředitel tehdy působil jeho přítel T. K., čímž obviněný ve prospěch jmenované obchodní společnosti vyloučil konání transparentního zadávacího řízení a porušil zejména § 23 odst. 4 písm. b) zákona o veřejných zakázkách.

Proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali prostřednictvím svých obhájců dovolání všichni obvinění a v jejich neprospěch též nejvyšší státní zástupce. a) Dovolání obviněné S. K.

Obviněná S. K. označila ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nereflektuje výsledek provedeného dokazování. V této souvislosti zdůraznila, že k odeslání konceptu výzvy k podání nabídek spoluobviněnému K. T. došlo dne 4. 10. 2011, tedy měsíc před ustanovením hodnotící komise, jejíž se obviněná stala členkou, v čemž soudy shledaly okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Podle skutkových zjištění soudů mělo k časovému zvýhodnění (přednosti) obchodní společnosti Q. a. A. dojít právě v důsledku odeslání předmětného e-mailu. Ze skutkových zjištění soudů ani z provedeného dokazování nevyplývá, že by se obviněná poté, co se stala členkou hodnotící komise, pokusila ovlivnit výběr uchazeče ve výběrovém řízení. Poukázala na skutečnost, že sama měla pouze jeden hlas ze čtyř, hlavním hodnotícím kritériem byla nejnižší nabídková cena, tedy zcela objektivně měřitelné kritérium, cena druhého uchazeče v pořadí byla dokonce o 60 % vyšší, rozhodnutí hodnotící komise bylo jednomyslné, přičemž žádný z dalších členů nebyl obviněn. Navíc ani vyslechnutí svědkové nepopsali okolnosti zadání veřejné zakázky jako nestandardní či podezřelé. Vzhledem k popsaným skutečnostem se obviněná podle svého názoru nemohla dopustit vytýkaného jednání jako členka hodnotící komise, v důsledku čehož právní kvalifikace skutku podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není přiléhavá.

Obdobně obviněná zpochybnila naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně potřebu vyvození trestní odpovědnosti s ohledem na použití zásady subsidiarity trestní represe. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 589/2015, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1555/2012, a poukázala dále na legislativní vývoj v oblasti zadávání veřejných zakázek spočívající v zakotvení institutu předběžných tržních konzultací do § 33 aktuálně účinného zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“). Odeslání konceptu výzvy k podání nabídek spoluobviněnému K. T. podle obviněné fakticky naplnilo pojmové znaky předběžné tržní konzultace. Spoluobviněný K. T. dlouhodobě poskytoval služby v oblasti předmětu dotčené veřejné zakázky a byly mu zároveň známy konkrétní potřeby zadavatele. Šlo tedy o odborníka, od kterého bylo možno získat relevantní informace o možnostech trhu za účelem přesného vymezení předmětu veřejné zakázky. Tržní konzultace přitom z povahy věci předpokládá obeznámení konzultující osoby s informací, že se konkrétní zakázka připravuje a jaké mají být její podmínky. Podle obviněné nelze navíc přehlížet, že veřejná zakázka byla připravována právě z iniciativy spoluobviněného K. T. za účelem smluvně zajistit doposud neformálně poskytované poradenské služby. Zahájení výběrového řízení na veřejnou zakázku s tímto konkrétním předmětem stejně jako její bližší podmínky tedy musel být schopen spoluobviněný K. T. předvídat. Soudům obou stupňů obviněná v této souvislosti zároveň vytkla, že rezignovaly na posouzení, zda výše zmíněným časovým předstihem mohlo dojít ke skutečnému zvýhodnění obchodní společnosti Q. a. A.

Obviněná zpochybnila rovněž naplnění znaku úmyslného zavinění, jelikož neměla žádný zájem na konkrétním výsledku výběrového řízení a veškerou související činnost vykonávala v rámci náplně své práce, na základě pokynů svého nadřízeného, spoluobviněného R. L. V době odeslání předmětného e-mailu spoluobviněnému K. T. pracovala na Magistrátu přibližně osm měsíců, a to bez předchozích zkušeností s agendou veřejných zakázek. Nebylo proto v jejích možnostech přezkoumávat zákonnost pokynu svého nadřízeného. Z výsledků dokazování podle jejího názoru vyplývá, že nad rámec běžné koordinace a kontroly v rámci přípravy výběrového řízení se na podobě veřejné zakázky nijak nepodílela. Při hodnocení subjektivní stránky soudem prvního stupně v bodě 300. odůvodnění jeho rozsudku, na jehož závěry odkázal i vrchní soud, nebyl dostatečně odlišen jednak přímý úmysl od nepřímého, jednak úmysl od nedbalosti, jak tato kritéria nastavila konstantní rozhodovací praxe (obviněná odkázala v tomto ohledu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 830/2007).

Přestože ve slovním vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná naznačila, že jej uplatňuje v jeho prvních dvou alternativách, konkrétní argumentaci uvedla pouze ve vztahu k alternativě, podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Za takové důkazy obviněná považuje poznatky získané z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, resp. z e-mailové komunikace, a to z důvodu nedostatečného odůvodnění příkazů k jejich provedení ve vztahu k otázce, že se jedná o neodkladný, resp. neopakovatelný úkon. Svůj názor podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2787/13. Zdůraznila, že veškerá e-mailová komunikace z její adresy byla zajištěna na základě příkazu (opatření) Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 20 Nt 1600/2013, vydaného jako neodkladný úkon, avšak bez řádného zdůvodnění takové neodkladnosti. Obviněná proto považuje zajištěnou e-mailovou komunikaci za procesně nepoužitelný důkazní prostředek.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnila obviněná v jeho první alternativě, a sice že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Za vadu, která opodstatňuje naplnění tohoto dovolacího důvodu, považuje obviněná pochybení odvolacího soudu, který se podle jejího názoru dostatečně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, v důsledku čehož mělo dojít k upření práva obviněné na obhajobu. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08.

Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout (aniž by obviněná navrhla rovněž zrušení rozsudku Městského soudu v Praze – pozn. Nejvyššího soudu). b) Dovolání obviněného R. L.

Obviněný R. L. označil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., a nad jejich rámec namítl, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je výsledkem trestního řízení, v němž nebyly respektovány všechny atributy plynoucí z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný v alternativě, podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V této souvislosti vrchnímu soudu vytkl, že do skutkové věty výroku svého rozsudku doplnil nad rámec rozsudku soudu prvního stupně okolnost, že obvinění jednali společně, a to i navzdory tomu, že k této otázce neprováděl žádné dokazování a zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Zahrnutí pojmu „společně“ do popisu jednání obviněných považuje obviněný za rozporné se zákonem předpokládaným způsobem utváření skutkových závěrů odvolacím soudem ve smyslu § 259 odst. 3 tr. ř. Ve vztahu k jeho osobě není ve skutkové větě nad rámec domluvy se spoluobviněnými S. K. a K. T. o vyhlášení veřejné zakázky a jeho komunikace s T. M. K. obsaženo žádné další jednání. Obviněnému proto není zřejmé, proč byl popis skutku soudu prvního stupně doplněn odvolacím soudem o skutkový závěr, že obvinění jednali společně. Přestože je tato vada kompenzována tím, že v rámci právní kvalifikace nebylo jednání obviněných posouzeno ve formě spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, podle obviněného měla za následek nedostatečné rozlišení úkonů jednotlivých obviněných v průběhu skutkového děje, a to zejména jeho časového hlediska. Tuto skutečnost považuje obviněný za významnou z důvodu, že jeho vlastní jednání se vztahuje výlučně k fázi předcházející nejen samotnému zadání veřejné zakázky, ale i přípravě a zahájení výběrového řízení, a jako takové ani zčásti nenaplňuje objektivní stránku trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného R. L. je podle jeho názoru oddělitelné od jednání dalších spoluobviněných a samo o sobě nemá trestněprávní relevanci.

Za rozporný s provedeným dokazováním považuje obviněný též skutkový závěr soudů, podle něhož byl mezi ním a spoluobviněnou S. K. vztah podřízenosti a nadřízenosti. Soudům obou stupňů v této souvislosti vytkl, že nereflektovaly charakter pozice radního hlavního města Prahy, v níž obviněný vystupoval a která je politickou funkcí spojenou toliko s faktickým respektem ze strany zaměstnanců Magistrátu, nikoli zakládající vůči nim pracovněprávní vztah. Pokud soudy přes zjištění související se zákonným postavením radního a obsahem pracovního poměru spoluobviněné S. K. dospěly k závěru, že mezi obviněným a jmenovanou spoluobviněnou byl závislý vztah, který lze definovat prostřednictvím nadřízenosti a podřízenosti, podle obviněného tak učinily v „extrémním“ rozporu s provedeným dokazováním. Předmětný skutkový závěr považuje obviněný za významný pro posouzení souvislosti mezi jeho jednáním a přípravou a následnou realizací sporného výběrového řízení, neboť podle svého tvrzení neměl k zaštítění výběrového řízení a úkolování zaměstnanců Magistrátu odpovídající právní status.

S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019, považuje obviněný za „extrémně“ rozporný s provedeným dokazováním také skutkový závěr, podle něhož jednal v úmyslu opatřit obchodní společnosti Q. a. A. neoprávněný prospěch. Ze skutkové věty výroku ani z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí není podle jeho názoru zřejmé, v čem měl tento neoprávněný prospěch spočívat. V tomto ohledu zdůraznil, že jednou z možných alternativ obstarání poradenských služeb, která přicházela v úvahu v době, kdy se obviněný touto otázkou zabýval, bylo přímé uzavření smlouvy s obchodní společností Q. a. A. Pokud by i v takovém případě jmenovaná obchodní společnost majetkový prospěch získala, šlo by o standardní odměnu za poskytnuté poradenské služby. Po upřednostnění varianty spočívající v zadání zakázky ve výběrovém řízení však v navazujícím popisu skutkového děje absentuje jakékoli jednání obviněného, z čehož podle jeho názoru vyplývá, že předmětná část skutku se jej nemůže týkat, neboť se na výběrovém řízení a jeho průběhu žádným způsobem nepodílel. Obviněný následně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, uzavřel, že otázka jeho úmyslu opatřit neoprávněný prospěch obchodní společnosti Q. a. A., nebyla v trestním řízení řádně prokázána, nýbrž pouze arbitrárně dovozena na základě jednání dalších spoluobviněných.

Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledává obviněný v závěru soudů, že měl spáchat přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Po připomenutí objektu tohoto přečinu a základních pravidel vyplývajících ze zákona o veřejných zakázkách, z nichž pro zadavatele pramení povinnost zadávat veřejné zakázky nad určitý finanční limit v zadávacím řízení, obviněný konstatoval, že vzhledem k předpokládané hodnotě poradenských služeb ve výši nedosahující 2 000 000 Kč nemělo město XY povinnost zadat dotčenou veřejnou zakázku, jakožto tzv. veřejnou zakázku malého rozsahu, v zadávacím řízení. Obviněný zdůraznil, že soudy vytýkané jednání, které souviselo s jeho osobou, spočívalo ve vyjednávání o obstarání podle něj nezbytných poradenských služeb a bylo učiněno v době, kdy jako legitimní alternativa přicházelo v úvahu i přímé uzavření smlouvy. Toto jednání tedy časově předcházelo nejen zadání veřejné zakázky, ale i samotnému procesu zadávání. Skutková podstata trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku však podle obviněného vyžaduje přímou souvislost se zadáním veřejné zakázky, kterým je podle zákona o veřejných zakázkách rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem. Obviněný následně opětovně poznamenal, že na zadání veřejné zakázky nijak neparticipoval, administrace výběrového řízení či učinění jakéhokoli úkonu v jeho průběhu nebylo v pravomoci obviněného a žádné takové faktické jednání, kterým by ovlivnil průběh výběrového řízení ve prospěch obchodní společnosti Q. a. A. není obsaženo ani ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. V této souvislosti taktéž namítl, že žádný právní předpis, a to ani zákon o XY, který upravuje postavení radního XY, mu nesvěřuje pravomoci na úseku zadávání veřejných zakázek, resp. pravomoci ve smyslu samostatného rozhodování o právech a povinnostech třetích osob či výkon činností pro Magistrát XY.

Za vadu spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku považuje obviněný rovněž neprokázání sekundárního úmyslu, kterým měl sledovat majetkový prospěch obchodní společnosti Q. a. A., což podle jeho názoru ve svém důsledku vylučuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Vrchnímu soudu obviněný dále vytkl, že mu ve výroku napadeného rozsudku uložil úhrnný trest odnětí svobody, přestože pro tento postup nebyly splněny podmínky, neboť byl uznán vinným spácháním toliko jednoho trestného činu.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítl, že soudy obou stupňů zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tom, že jej podle § 226 písm. a) tr. ř. nezprostily obžaloby pro jednání související s přijetím majetkového prospěchu, přestože tato část jednání nebyla v trestním řízení prokázána a soudy ji z popisu skutku vypustily.

Závěrem svého dovolání obviněný mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů dodal, že zásadní část dovolací argumentace uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, který se s ní však dostatečně nevypořádal, v důsledku čehož upřel obviněnému právo na obhajobu a v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Podle obviněného navíc odvolací soud modifikací popisu skutku doplněním jednání obviněných jako „společného“, aniž by provedl k této otázce ve veřejném zasedání dokazování, porušil zásady bezprostřednosti a ústnosti, v důsledku čehož zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces.

Obviněný R. L. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. c) Dovolání obviněného K. T.

Obviněný K. T. označil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný v alternativě, podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rezignace odvolacího soudu na řádné přezkoumání naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu vedla podle názoru obviněného k založení rozhodnutí o jeho vině na nedostatečném skutkovém podkladě, neboť závěr o zjednání přednosti pro společnost Q. a. A. byl postaven pouze na zjištění, že spoluobviněná S. K. odeslala dne 4. 10. 2011 obviněnému e-mail s konceptem výzvy k podání nabídek. Podle obviněného z provedených důkazů nevyplývá, že by se s předmětným e-mailem seznámil, případně že by jeho odeslání bylo předem domluveno či učiněno na žádost obviněného. Obdobně nelze podle obviněného z výsledků dokazování dovodit, že by informace v e-mailu obsažené jakkoli využil ve prospěch jmenované obchodní společnosti a předal je M. F., který měl jejím jménem nabídku do výběrového řízení připravovat a činil tak bez jakékoli ingerence obviněného. Pokud by se i předání informací M. F. prokázalo, obviněný namítl, že jejich obsah nebyl způsobilý obchodní společnost Q. a. A. upřednostnit či zvýhodnit. Koncept výzvy k podání nabídek navíc neobsahoval celou zadávací dokumentaci a chyběla v něm stěžejní část spočívající v návrhu budoucí smlouvy, bez něhož nebylo možné nabídku „nacenit“ či jakkoli předpřipravit. Soud prvního stupně nebyl přitom podle obviněného konzistentní ve svých závěrech, zda se jednalo o pouhý nezávazný koncept výzvy, nebo zda poskytoval relevantní informace vztahující se k připravované zakázce. S odkazem na bod 18. napadeného rozsudku pak obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se s totožnou námitkou obviněného vypořádal nedostatečně a způsobem akcentujícím nepravdivá zjištění.

Po připomenutí zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 256 tr. zákoníku obviněný namítl, že svým jednáním nezjednal obchodní společnosti Q. a. A. výhodu ani časovou přednost v trestněprávním kontextu, tj. předstih, který by byl způsobilý nezákonně ovlivnit průběh výběrového řízení. Z provedeného dokazování podle jeho názoru vyplývá pouze to, že v době od srpna do října 2011 vedl s osobami z Magistrátu komunikaci nenarušující hospodářskou soutěž a nepřesahující zákonný rámec předběžných tržních konzultací. Soudům obou stupňů dále obviněný vytkl nelogické zohlednění skutečností nastalých v roce 2013 ve vztahu k posouzení jednání, které se mělo uskutečnit v měsících září až listopad 2011. V této souvislosti poukázal na hovor obviněného se spoluobviněným R. L. ze dne 14. 5. 2013, z něhož měly soudy dovodit věrohodnost svědecké výpovědi J. H. v tom smyslu, že spoluobviněná S. K. požaduje výběr obchodní společnosti Q. a. A. pro potřeby vlastní komunikace, jakož i na výpověď svědkyně R. H., která uvedla, že zakázka připravovaná v roce 2013 vznikla na popud spoluobviněného R. L. Obviněný se následně ohradil proti závěru odvolacího soudu, podle něhož zjednáním výhody na úkor druhého uchazeče zvítězila obchodní společnost Q. a. A., v důsledku čehož obdržela následně i majetkový prospěch. Podle obviněného bylo naopak v trestním řízení prokázáno, že jmenovaná obchodní společnost získala veřejnou zakázku na základě lepšího hodnocení kritéria nabídkové ceny s tím, že ve druhém kritériu měla konkurenční nabídka dokonce lepší hodnocení.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že soudy pochybily při hmotněprávním posouzení skutku jako trestného činu podle § 256 tr. zákoníku, neboť nevzaly v úvahu zvláštní právní úpravu zadávání veřejných zakázek. Poukázal na skutečnost, že rozhodovací praxe ještě před výslovným zakotvením institutu předběžných tržních konzultací do ustanovení § 33 zákona o zadávání veřejných zakázek aprobovala, že pokud se uchazeč podílí na přípravě zadávací dokumentace, automaticky jej to nevylučuje z účasti v zadávacím řízení. Obviněný odkázal v této souvislosti na rozhodovací praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jakož i na související judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Podle obviněného soudy nedůvodně pominuly skutečnost, že potřeba institucionalizovat poradenské služby vzešla fakticky z podnětu samotného obviněného jakožto neformálního poradce spoluobviněného R. L., s čímž souvisela i potřeba neformálních konzultací při přípravě výběrového řízení na budoucí veřejnou zakázku na poradenské služby.

Obviněný K. T. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, eventuálně aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. d) Dovolání nejvyššího státního zástupce

Nejvyšší státní zástupce napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze v neprospěch všech obviněných z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce odmítl závěr vrchního soudu, podle něhož nedošlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro absenci kvalifikačního znaku spočívajícího ve spáchání činu členem organizované skupiny, protože obvinění pouze vykonávali svoje pracovní činnosti. Ve světle judikaturní definice pojmu „organizovaná skupina“, kterou nejvyšší státní zástupce v dovolání připomenul, je podle jeho názoru potřebné konstatovat, že protiprávního jednání se zúčastnili všichni tři obvinění. Vedle obviněných R. L. a S. K., v pozicích radního XY a jeho asistentky, šlo o obviněného K. T., který byl společníkem a zaměstnancem obchodní společnosti Q. a. A., o jehož pracovní povinnosti v případě projednání výzvy k podání nabídek na veřejnou zakázku nešlo. Nejvyšší státní zástupce považuje za pochopitelné, že úkoly obviněných R. L. a S. K. byly rozděleny v souladu s jejich pracovní náplní, neboť právě takový výkon činnosti jim spáchání trestné činnosti umožňoval. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že prokázána byla domluva předem i domluva a spojení v průběhu realizace protiprávního jednání, přičemž koordinovaný postup zvyšoval obviněným šanci na zdárné spáchání trestného činu. Podle nejvyššího státního zástupce je pro naplnění znaku jednání spáchaného v rámci organizované skupiny také významné odlišit, zda šlo o řádné plnění pracovních povinností, nebo o exces. Vzhledem k tomu, že jednání obviněných R. L. a S. K., které nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zrekapituloval, představovalo vědomé vybočení z plnění běžných pracovních úkolů, nelze podle jeho názoru vyloučit, že spolu s obviněným K. T., který jednal mimo rámec své běžné pracovní činnosti, tvořili organizovanou skupinu založenou za účelem spáchání trestného činu korupční povahy na úseku zadávání veřejných zakázek.

Nejvyšší státní zástupce odmítl rovněž právní názor vrchního soudu, podle něhož nemohlo u obviněné S. K. dojít k naplnění obou znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy ke spáchání činu v postavení členky hodnotící komise a současně i jako členky organizované skupiny. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, nejvyšší státní zástupce konstatoval, že ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nabízí několik alternativ, v jakém postavení se může pachatel tohoto zločinu dopustit, přičemž možnost jejich souběžného naplnění není vyloučena.

Napadený rozsudek vrchního soudu je podle nejvyššího státního zástupce zatížen rovněž další vadou spočívající ve faktickém potvrzení správnosti postupu městského soudu, který ve svém rozsudku vypustil z popisu skutku pod bodem I. část jednání obviněných R. L. a K. T. související se získáním prospěchu v podobě užívání bytu na XY ulici R. L. Podle nejvyššího státního zástupce došlo ze strany vrchního soudu k nesprávnému použití zásady in dubio pro reo, která nachází uplatnění pouze při závažných pochybnostech v podstatných skutkových okolnostech případu, které nejsou odstranitelné vyhodnocením důkazů opatřených do této doby, resp. provedením důkazů dalších a za kterých by výrok o vině nemohl obstát. Na základě výsledků provedeného dokazování považuje nejvyšší státní zástupce za evidentní, že obviněný K. T. si na žádost obviněného R. L. předmětný byt na svoje jméno pronajal a jeho provoz financoval, byť jej užíval obviněný R. L. K uzavření nájemní smlouvy došlo zhruba půl roku poté, co obchodní společnost Q. a. A., získala veřejnou zakázku na poradenské služby. Nejpozději od února 2013 činili navíc obvinění R. L. a S. K. aktivní kroky k vyhlášení další veřejné zakázky určené pro obviněného K. T. Obviněný R. L. měl zároveň v blízkosti bytu na své jméno pronajatou garáž. Pokud by i obviněný R. L. uhradil dodatečně obviněnému K. T. nájem bytu v plném rozsahu, což podle nejvyššího státního zástupce nebylo jednoznačně prokázáno, šlo by v takovém případě minimálně o bezúročnou půjčku, tedy protislužbu neboli jiný prospěch, s nímž počítá kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 4 tr. zákoníku.

Dále se nejvyšší státní zástupce neztotožnil se závěrem vrchního soudu, na jehož základě byl obviněný R. L. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce vrchní soud nesprávně dovodil, že povinnosti a s tím související pravomoci pro obviněného R. L. ohledně jednání popsaného pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevyplývaly ze zákona a jednoznačně ani z pověření Rady. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že Rada XY usnesením č. 866 schválila na návrh obviněného R. L. materiál s označením „Odůvodnění veřejné zakázky“ a uložila mu předložit tento materiál Zastupitelstvu XY, které jej schválilo dne 21. 6. 2012. Od tohoto okamžiku byl obviněný R. L. nečinný, což vyústilo do vyhlášení jednacího řízení bez uveřejnění na konci roku 2012 a uzavření smlouvy s dosavadním dodavatelem služeb na další období. Vzhledem k tomu, že obviněný zastával pozici radního pro oblast životního prostředí, do jehož gesce spadalo i odpadové hospodářství, z hlediska jeho pracovní a funkční náplně bylo v jeho přímé pravomoci uvést schválené usnesení do života a veřejnou zakázku vyhlásit, resp. udělit příslušnému odboru Magistrátu XY pokyn k zahájení zadávacího řízení. Podle nejvyššího státního zástupce vyplývala pravomoc obviněného R. L. z § 68 odst. 3 zákona o hlavním městě Praze, ve spojení s čl. 3 odst. 1 „Pravidel pro zadávání veřejných zakázek v podmínkách hlavního města Prahy“, která byla přijata jako příloha č. 1 k usnesení Rady hlavního města Prahy č. 1079 ze dne 17. 7. 2012, a to ve spojení s výše citovaným usnesením č. 866. Nejvyšší státní zástupce zároveň zdůraznil, že určitá povinnost, jejíž porušení nebo opomenutí je znakem skutkové podstaty trestného činu, může být konkretizována pracovní nebo funkční náplní, případně může vyplývat i ze zažité či obvyklé praxe v daném úřadě. Na podporu svého názoru odkázal nejvyšší státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1081/2021. Tuto praxi v posuzovaném případě potvrdily podle nejvyššího státního zástupce svědecké výpovědi i další důkazy, z nichž vyplynulo nejen, že pokyn k zahájení zadávacího řízení byl od obviněného R. L. očekáván, ale obviněný byl navíc v tomto směru urgován, aby tak učinil.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovoláním všech obviněných se v rámci dvou podání ze dne 12. 7. 2022 a ze dne 24. 8. 2022 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejdříve konstatoval, že napadený rozsudek vrchního soudu sice vykazuje určité nedostatky v právním posouzení skutku a provedeném dokazování, avšak tyto mají odlišný charakter, než namítají obvinění, a byly proto důvodem pro podání dovolání nejvyšším státním zástupcem, na jehož obsah současně odkázal.

Námitky obviněné S. K. uplatněné ve vztahu k soudy učiněným skutkovým zjištěním a vadám důkazního řízení představují podle státního zástupce toliko běžnou polemiku s dosud provedeným dokazováním, a stojí proto mimo rámec dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Pokud jde o výhrady ohledně nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. e-mailové komunikace, státní zástupce konstatoval, že soudní praxe neklade na rozhodnutí tohoto typu stejné požadavky jako na meritorní rozhodnutí, ale zdůrazňuje potřebu alespoň minimální míry dovození a vyložení souvisejících skutečností. Vytýkané nedostatky představovaly podle státního zástupce pouze formální pochybení, čehož si soudy obou stupňů byly vědomy a náležitě se s obsahově totožnou námitkou vypořádaly již v přechozích stadiích trestního řízení.

Obdobně se soudy řádně zabývaly také námitkami obviněné, které ve svém dovolání podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nad rámec odkazu na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů státní zástupce uvedl, že k zásadě subsidiarity trestní represe nejsou v posuzované trestní věci shledávány žádné relevantní okolnosti, pro které by bylo na místě nepoužít prostředků trestního práva ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

Odkaz obviněné na zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pro nesplnění procesních podmínek nepovažuje státní zástupce za přiléhavý z důvodu, že vrchní soud přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce. K námitce ohledně nedostatečného odůvodnění státní zástupce dodal, že napadený rozsudek podle jeho názoru dostojí požadavkům vyplývajícím z § 125 odst. 1 tr. ř., neboť k vypořádání postačí, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje přesvědčivě vysvětlený názor poskytující dostatečnou oporu pro výrok rozhodnutí. Uvedené platí podle státního zástupce rovněž ve vztahu k dovolacím námitkám obviněných R. L. a K. T.

Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného R. L. podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V daném případě tvořila část jednání, o které soudy ve smyslu dotčené výhrady obviněného nerozhodly, součást jednoho skutku, takže soudy o ní správně rozhodly jedním výrokem. Jestliže by ohledně jediného skutku bylo rozhodnuto tak, že se obviněný uznává vinným, zatímco pro jinou část téhož skutku by byl obviněný zproštěn obžaloby, podle státního zástupce by se tím vytvořila nežádoucí překážka věci rozhodnuté.

Nad rámec výše uvedeného státní zástupce k námitce obviněného R. L. týkající se nesprávného uložení úhrnného trestu ve stručnosti dodal, že jde pouze o formální nedostatek výroku o trestu, který byl ve skutečnosti ukládán za jeden trestný čin a ani odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje žádnou zmínku o ukládání úhrnného trestu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný K. T., podle jehož názoru toto dovolání nezohledňuje zásadu hospodárnosti a ekonomie řízení a zásadu přiměřenosti délky trestního řízení. Má za to, že vzhledem k délce, která uplynula od spáchání skutku, nelze předpokládat, že případný úspěch dovolání nejvyššího státního zástupce by mohl jakkoli podstatným způsobem ovlivnit uložené tresty. Podle obviněného by bylo naopak namístě aplikovat závěry judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž je jedním z možných následků nepřiměřené délky trestního řízení zastavení trestního stíhání nebo upuštění od potrestání.

Obviněný dále považuje názor nejvyššího státního zástupce, podle něhož má být důvodem pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě skutečnost, že obvinění vykonávali svoje pracovní činnosti, za nepřijatelně zjednodušující a neodpovídající odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu. Obviněný se naopak ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, podle něhož tvrzené jednání obviněných nenaplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, zejména pokud jde o plánovitost a koordinovanost jednotlivých úkonů. Obviněnému je v tomto ohledu vytýkána pouze domluva se spoluobviněnými o tom, že mu bude předem poskytnuta zadávací dokumentace na veřejnou zakázku. Žádné další plánování a koordinace podle skutkových zjištění soudů probíhat neměly, předmětem obžaloby není ani jiná manipulace s výběrovým řízením, ani případné stanovení zadávacích podmínek tzv. na míru právě obchodní společnosti Q. a. A.

Námitky nejvyššího státního zástupce týkající se zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními představují podle obviněného pouze odlišný náhled na skutkový stav věci, navíc velmi zkreslený a izolovaný, aniž by nejvyšší státní zástupce konkretizoval, v čem má tvrzený „extrémní“ rozpor spočívat. Obviněný se v tomto ohledu ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, podle nichž nebyla prokázána žádná souvislost mezi nájmem bytu na XY ulici a zadáním veřejné zakázky na poradenské služby. Nejvyšší státní zástupce podle obviněného rovněž přehlíží, že v trestním řízení bylo vyvráceno poskytnutí nájmu zdarma, což v závěru hlavního líčení akceptovala i obžaloba. Ani ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepřednesla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství nijak rozsáhlou argumentaci a pouze namítla, že v rámci otázky časové souvislosti nebyla zohledněna příprava nové veřejné zakázky v roce 2013. Napadá-li nyní nejvyšší státní zástupce rozsudek odvolacího soudu v širším rozsahu, jeho dovolání je v této části nepřípustné. Podle obviněného by navíc úplatek ve výši odpovídající nájmu bytu postrádal ekonomický smysl, neboť by překračoval možný zisk obchodní společnosti Q. a. A., z veřejné zakázky, či jakýkoli užitek, který by obviněný s ohledem na svůj podíl v obchodní společnosti mohl mít. Nad rámec uvedeného obviněný dodal, že nejvyšším státním zástupcem tvrzený skutkový stav neumožňuje ani případnou aplikaci § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť spoluobviněný R. L. neměl jako úřední osoba svěřenu věc veřejného zájmu, jelikož jako radní města XY neměl pravomoc vyhlašovat veřejné zakázky, stanovovat jejich podmínky, ani jinak ovlivňovat výběrová řízení.

Obviněný K. T. proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle „§ 265i odst. 1 písm. a), b), e), f) tr. ř.“

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u všech obviněných a rovněž v případě dovolání nejvyššího státního zástupce jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, mohl se tak zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.

V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

Dovolatelé uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř., proto Nejvyšší soud jen stručně připomene zákonné podmínky pro jejich naplnění.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace podaných dovolání výše, obvinění R. L. a K. T. a nejvyšší státní zástupce uplatnili předmětný dovolací důvod v jeho první alternativě, obviněná S. K. v alternativě druhé. Tyto varianty představují dvě samostatné skupiny vad důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Výsledkem je zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinu tvoří případy, kdy naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být proto pojat do hodnotících úvah soudů. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že všechny výše uvedené vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) t. ř. lze dovolání podat, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jde jednak o případy, v nichž nebyl učiněn určitý výrok, jehož absence tak činí výrokovou část rozhodnutí neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Jednak může jít o situace, v nichž určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn v situaci, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Předmětný dovolací důvod uplatnila obviněná S. K., přičemž označila první z jeho výše uvedených alternativ. Jak ale správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněné, Vrchní soud v Praze na podkladě odvolání obviněné rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal po věcné stránce a dokonce po kasačním výroku znovu ve věci sám rozhodl v celém rozsahu obžaloby. Tento procesní postup v odvolacím řízení tedy vylučuje vadu, na niž obviněná v dovolání odkázala. Z hlediska možnosti přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení nicméně nepovažuje Nejvyšší soud tento nedostatek dovolání obviněné za nijak zásadní.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že všichni dovolatelé dílem uplatnili námitky, které jsou v obsahovém souladu s jimi odkazovaným dovolacím důvodem a které je zároveň potřeba považovat za důvodné. V případě dovolání obviněných jde o jejich výhrady směřující proti závěrům soudů prvního a druhého stupně, podle něhož obvinění v důsledku žalovaného jednání pod bodem I. měli spáchat přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, eventuálně, že měla být správně použita zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V případě dovolání nejvyššího státního zástupce jde o jeho nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, podle něhož skutek spáchaný obviněným R. L., pro který byl odvolacím soudem zproštěn obžaloby pod bodem II., nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinů podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku. Všechny ve stručnosti shrnuté námitky odpovídají dovolateli označenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Na podkladě této části dovolání všech dovolatelů proto mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze i jemu předcházejícího řízení a zjistil, že je zatížen vadou hmotněprávního posouzení skutkových zjištění, pro kterou nemůže obstát. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu zjistil i další vady, které sice nebyly dovolateli vytýkány, přesto je třeba na jejich podkladě spolu s některými dovolacími námitkami rozhodnout o zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě se v jeho základní skutkové podstatě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků dražby. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba, nevyžaduje se speciální nebo konkrétní subjekt ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Zpravidla bude pachatelem osoba, která má určité povinnosti v zadávacím (výběrovém) řízení týkajícím se veřejné zakázky nebo při organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Není však vyloučeno, aby to byl kdokoli jiný i mimo osoby podílející se na zadávání veřejné zakázky, organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Předností je myšleno jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih. Může se jednat o časový předstih v tom smyslu, že některým dodavatelům, soutěžitelům nebo účastníkům je termín zahájení zadávacího (výběrového) řízení, veřejné soutěže či veřejné dražby oznámen dříve, ještě předtím než jsou veřejně vyhlášeny, což jim umožní se na ně lépe připravit, například u zadávacího řízení se připravit k jednání v jednacím řízení nebo k podání nabídek apod. Tento časový předstih může být ještě zvýrazněn pozdním oznámením zahájení soutěže. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují jednoho či více dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků před ostatními. U zadávacího (výběrového) řízení může jít například o stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele, sdělení mu určitých bližších podmínek, cenových nabídek jiných dodavatelů apod. Z hlediska zavinění je nutný úmysl (přímý nebo nepřímý) a vedle něj také úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl, obmysl nebo také úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu), k jehož naplnění postačuje i úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí č. 14/2018 Sb. rozh. tr.). Ke způsobení škody ani k opatření prospěchu přitom nemusí dojít. Trestní zákoník má na mysli způsobení majetkové škody nebo získání majetkového prospěchu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2620 a násl.).

Skutková podstata podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku nemá tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici, neodkazuje na zákon o veřejných zakázkách ani na žádný jiný zákon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, uveřejněné pod T 1208 v sešitě 57 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09). Proto při posuzování trestní odpovědnosti pachatele tohoto trestného činu nelze vycházet pouze z výkladových ustanovení zákona o veřejných zakázkách. Obsah, resp. naplnění znaku „zadání“ veřejné zakázky ve smyslu § 256 odst. 1 tr. zákoníku vychází z širšího výkladu tohoto pojmu v porovnání se stejným termínem užívaným pro účely zákona o veřejných zakázkách a je nutné do něho zahrnout rovněž všechna související jednání, která zpravidla předchází samotnému „zadání“ veřejné zakázky. Jde tedy nejen o rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem ve smyslu § 17 písm. k) zákona o veřejných zakázkách. Uvedený znak objektivní stránky tohoto trestného činu představuje celý proces „zadávání“ veřejné zakázky odpovídající zákonem upravenému postupu zadávacího (výběrového) řízení, a to včetně předcházející fáze spočívající v přípravě zadávacích podmínek. Není proto v tomto ohledu relevantní, že žalované jednání obviněných z převážné části předcházelo zahájení výběrového řízení, skutková podstata trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku na ně i tak dopadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 811/2022). Pro vyloučení jakýchkoli pochybností Nejvyšší soud dodává, že soudní judikatura už v minulosti dovodila, že do širšího výkladu pojmu „zadání“ veřejné zakázky je třeba zahrnout i postup zadavatele vedoucí k rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem u veřejné zakázky malého rozsahu (viz rozhodnutí č. 1/2019 Sb. rozh. tr.).

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, která jsou pro Nejvyšší soud závazná, neboť navazují na obsah provedeného dokazování a jsou výsledkem logického hodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, vyplývá, že otázku zadání veřejné zakázky na poradenské služby začal obviněný K. T. se spoluobviněným R. L. konzultovat v době, kdy mu již poskytoval zdarma dílčí poradenství na neformální úrovni. Požadavek na zadání byl reakcí na vznikající potřebu začít kvalifikovaně komunikovat ohledně výstavby XY. Obviněný R. L. se netajil svým zájmem na tom, aby mediálním poradcem pro tento projekt byl právě spoluobviněný K. T. Původně bylo uvažováno o uzavření smlouvy přímým zadáním, nakonec bylo přistoupeno ke konání výběrového řízení. Součinnost mezi obviněnými ohledně přípravy tohoto výběrového řízení v podstatě započala tím, že obviněný K. T. zaslal dne 23. 8. 2011 spoluobviněné S. K., která neměla dosud zkušenost s přípravou veřejných zakázek, e-mail obsahující vzor výzvy k podání nabídek na veřejnou zakázku „Služby mediálního poradenství“, kterou v minulosti zadávalo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Obviněný K. T. i sám potvrdil, že šlo o příklad obdobného zadání u jmenovaného zadavatele. V telefonickém rozhovoru dne 7. 9. 2011 následně obviněný R. L. spoluobviněnému K. T. sdělil, že „…domluvili včera tu K., jsme dodělali…“, z čehož soudy dovodily, že jej informoval o záměru vyhlášení veřejné zakázky. Po vypracování zadávacích podmín