5 Tdo 924/2015 — Nejvyšší soud

5 Tdo 924/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř. § 265b odst.1 písm. e) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. k) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:26. 7. 2016 Spisová značka:5 Tdo 924/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.924.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Porušování povinnosti při správě cizího majetku úmyslné Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění Dotčené předpisy:§ 255 odst. 1,3 tr. zák. § 125 odst. 1,3 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 12. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí -I.ÚS 4169/16JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto19.1.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 924/2015-182 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2016 o dovolání, které podal obviněný doc. Ing. P. G., CSc., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 80/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného doc. Ing. P. G., CSc., o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Obviněný doc. Ing. P. G., CSc., byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 35 T 15/2001, uznán vinným dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body A) až C) ve výroku o vině v citovaném rozsudku. 2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. 3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a rovněž jeho manželka, dcera, syn a bratr. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 80/2013, podle § 256 tr. řádu zamítl všechna tato odvolání jako nedůvodná. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný doc. Ing. P. G., CSc., podal proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h), k) a l) tr. řádu. 5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný především uvedl, že v posuzované trestní věci v řízení před odvolacím soudem a v řízení před soudem prvního stupně byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání, protože proti obviněnému bylo vadně konáno řízení proti uprchlému. Podle názoru obviněného tím došlo k porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť vydání rozsudku soudu prvního stupně v řízení proti uprchlému bylo nezákonné. Jak obviněný v této souvislosti zdůraznil, do zahraničí se přestěhoval v souladu s právem, přičemž v přípravném řízení a v původním hlavním líčení vypovídal a po 4 letech trestního stíhání požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Přitom i ostatní spoluobvinění žádali o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti, proti nim však soud nevydal příkaz k zatčení. Adresu obviněného v cizině znaly soudy nejméně od roku 2011 a ostatní orgány státní správy s ním standardně komunikovaly. Soud doručoval písemnosti příbuzným obviněného přímo, ačkoli s nimi pobýval na společné adrese. Obviněný popřel, že by měl v úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání pobytem v cizině, což ostatně ani nebylo v řízení prokázáno, a odkázal zde na rozhodnutí publikované v komentáři k trestnímu řádu pod č. B 7/1974-61 (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3457). Protože si v roce 2011 ve Spojených státech amerických (dále ve zkratce „USA“) vyzvedl cestovní doklad České republiky, podle obviněného tím vznikla domněnka, že se nevyhýbá trestnímu řízení. Obviněný je přesvědčen, že Krajský soud v Ostravě nezkoumal důvody konání řízení proti uprchlému, a k tomu obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/1975 Sb. rozh. tr., přičemž vydáním příkazu k zatčení mu byla znemožněna svobodná účast u hlavního líčení, popřípadě u veřejného zasedání odvolacího soudu. Obviněný zpochybnil přípustnost důkazu v podobě záznamu Policie České republiky zařazeného na č. l. 16400 trestního spisu, podle kterého měla údajně manželka obviněného policii informovat o tom, že je obviněný na služební cestě, neboť policie mohla do záznamu uvést cokoliv. 6. Pokud jde o další dovolací důvod, o nějž obviněný opřel své dovolání a který je obsažen v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, případně ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obviněný ho spatřuje v tom, že se proti němu konalo trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Podle jeho názoru totiž vydání příkazu k zatčení zamezilo uplatnění amnestie, která se ho měla týkat. Jak dále obviněný zdůraznil, nezákonně vydaný příkaz k zatčení nemůže zakládat ani přerušení promlčecí doby, takže jeho trestní odpovědnost je již promlčena. 7. Obviněný uplatnil obsáhlé námitky s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu a taktéž obsahově navazující rozhodnutí soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení jednotlivých skutků a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný zejména zpochybnil naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a označil výrok o vině za neúplný a vnitřně vzájemně protichůdný. Podle jeho přesvědčení soudy vybočily z ústavněprávních mezí možné kriminalizace jednání jednotlivce stanovených v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, přičemž ve skutkových větách chybí forma zavinění, zejména vědomostní složka, a další znaky trestných činů. Jak dále obviněný zdůraznil, zavinění ve formě vědomé nedbalosti není za daných okolností trestné a naplnění subjektivní stránky je nutné hodnotit vzhledem k událostem ke dni 16. 3. 1999. Pokud jde o skutek obsažený pod bodem A) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jestliže transakce proběhla nakonec odlišně od podepsané smlouvy a bance byly v konečném důsledku předloženy jiné než platné smlouvy o koupi cenných papírů, resp. jejich dodatky, uzavřené mezi obchodními společnostmi Trifid Invest, a. s., a ASA, a. s., obviněnému to nemohlo být ani nebylo známo dne 16. 3. 1999. Podle obviněného v případě obou úvěrů byl dodržen Úvěrový manuál Moravia Banky, a. s., (dále též ve zkratce „MOBA“) č. 97/08, tedy vnitřní směrnice upravující schvalovací proces při poskytování úvěrů MOBA, a všechny odpovědné osoby souhlasily s poskytnutím úvěru. Obviněný je přesvědčen, že podnikl všechna nezbytná opatření k zajištění úvěru (např. požadoval navýšení základního kapitálu bonitní obchodní společnosti SAFINA, a. s.). Podle názoru obviněného šlo o úvěr na „management buy-out“, tj. nákup aktiv jedné společnosti jinou společností, který úvěruje třetí subjekt. Úvěr nebyl protiprávní, ale naopak, šlo o standardní ekonomickou transakci a obviněný byl při podpisu úvěrové smlouvy veden úmyslem navýšit základní jmění MOBA. 8. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný je přesvědčen, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu a že nezpůsobil žádnou škodu. Současně popřel i existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodou. Dodatek č. 1 k úvěrové smlouvě na 94 milionů Kč podepsali Ing. J. K. a Ing. D. K. ve dnech 29. a 30. 3. 1999, tedy v době, kdy byl obviněný na zahraniční dovolené. Samotné uzavření úvěrové smlouvy ze dne 16. 3. 1999 nemělo žádný vliv na vznik škody, neboť smlouva, jak ji podepsal obviněný, nebyla v této podobě vůbec realizována. Jestliže vznikla bance škoda, stalo se tak až na základě Dodatku č. 1, jehož podepsání nemohl obviněný objektivně zabránit, ani nemohl předpokládat protiprávní jednání někoho jiného. Přitom obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 222/99, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 239/2003, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010. Podle obviněného k dokonání trestného činu nemohlo dojít podpisem úvěrové smlouvy, nýbrž až če