5 Tdo 955/2018

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 29 T 2/2014, byl obviněný J. B. uznán vinným dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), § 21 odst. 1, § 260 odst. 1, 4 písm. c), a dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1, § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že dne 14. 4. 2008 v Olomouci, u Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava se sídlem Olomouc, Jeremenkova 1211/40b (dále jen „ROP Střední Morava“), na základě výzvy č. 03/2008 vyhlášené Výborem ROP Střední Morava dne 28. 2. 2008, jako jednatel společnosti B., se sídlem XY, IČ XY (dále jen „B.“), podal Finální žádost o poskytnutí dotace na projekt Rekonstrukce areálu P. včetně rozvoje doplňkové a návazné infrastruktury – Benefit 7 (dále jen „žádost“), dne 2. 7. 2008 byl informován o rozhodnutí Výboru ROP Střední Morava ze dne 25. 6. 2008, kterým byla tato žádost vybrána k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, dne 12. 6. 2009 jako statutární orgán společnosti B. s poskytovatelem finančních prostředků ROP Střední Morava podepsal Smlouvu o poskytnutí dotace na individuální projekt z Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Střední Morava číslo XY (dále jen „smlouva“), podle které společnosti B., za splnění stanovených podmínek, měla být na financování předmětného projektu poskytnuta dotace v celkové výši maximálně 4 920 000 Kč (maximálně 60 % z celkových způsobilých výdajů projektu) v členění – prostředky ze zdrojů Evropské Unie, konkrétně z Evropského fondu pro regionální rozvoj (dále jen „ERDF“) v maximální výši 4 182 000 Kč (51 % z celkových způsobilých výdajů projektu) a z národního spolufinancování České republiky v maximální výši 738 000 Kč (9 % z celkových způsobilých výdajů projektu), dne 24. 2. 2010 u ROP Střední Morava podal Monitorovací zprávu – hlášení o pokroku Operační program: CZ.1.12 ROP NUTS II Střední Morava a Zjednodušenou žádost o platbu č. XY, kterými požádal o výplatu dotace ve výši 300 000 Kč, což doložil fakturami vystavenými společností PROJEKTY A STAVBY KMS, s. r. o., se sídlem v Hranicích (dále jen „PROJEKTY A STAVBY KMS“) a dalšími materiály, dne 14. 6. 2010 pak u ROP Střední Morava podal další Monitorovací zprávu/hlášení o pokroku Operační program: CZ.1.12 ROP NUTS II Střední Morava a Zjednodušenou žádost o platbu č. XY, kterými požádal o výplatu další části dotace v celkové výši 4 620 000 Kč, což doložil fakturami vystavenými společností PROJEKTY A STAVBY KMS a dalšími materiály, na základě čehož byla ROP Střední Morava společnosti B. vyplacena dotace nikoli v celé požadované výši, ale pouze ve výši 3 348 624,73 Kč, z čehož příspěvek z ERDF byl představován částkou 2 846 331,02 Kč a příspěvek ze státního rozpočtu byl představován částkou ve výši 502 293,71 Kč, zbylá část dotace společnosti B. vyplacena nebyla proto, že kontrolními mechanismy byla zjištěna neoprávněná fakturace některých nárokovaných položek a další pochybení, jež ve svém důsledku vedly k rozhodnutí ROP Střední Morava o krácení poskytnuté dotace a jejím nevyplacení v celém nárokovaném rozsahu, takto jednal, ačkoli v žádosti, v navazujících dokumentech a přílohách, v monitorovacích zprávách a jiných materiálech, které v souvislosti se žádostí ROP Střední Morava předkládal, zejména v příloze č. 3 k žádosti nazvané Podklady pro hodnocení proveditelnosti projektu vypracované v měsíci březnu 2008, pouze v obecné poloze konstatoval, že dotace je požadována na realizaci projektu, jež se týká nemovitostí, které byly již částečně rekonstruovány, v těchto materiálech zmiňoval, že od roku 2002 bylo postupně započato s rekonstrukcí objektu, v roce 2007 byl zahájen provoz restaurace a bylo zřízeno 10 lůžek, současně ale upozorňoval, že ostatní objekty mlýna jsou v neudržitelném technickém stavu, dotaci přitom požadoval na realizaci projektu jako celku, přičemž ani v žádosti, ani v navazujících dokumentech a přílohách, ani v monitorovacích zprávách, či jiných předkládaných materiálech neuvedl, že ve skutečnosti řada stavebních prací na projektu, zejména pokládka střešní krytiny na objektech bývalé „pekárny“, „sodovkárny“ a „vrátnice“, na které se žádost také vztahovala, byla zahájena a provedena ještě před podáním žádosti a před datem rozhodnutí Výboru ROP Střední Moravy o poskytnutí dotace, takto jednal, ačkoli věděl, že tento jeho postup je v rozporu s podmínkou o zahájení prací na projektu vyplývající z článku 5 odst. 1 Nařízení komise (ES) č. 1628/2006 ze dne 24. 10. 2006 uveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie a věděl také, že je v rozporu s ustanoveními Metodického pokynu Veřejná podpora, verze 3.0 pro výzvu č. 03/2008 ze dne 28. 2. 2008, ze kterých vyplývá, že realizace stavebních prací na projektu před podáním projektové žádosti a před datem rozhodnutí Výboru ROP Střední Morava není přípustné a celý projekt není způsobilý k poskytnutí regionální podpory, svým jednáním tak na prostředcích ERDF zastoupeném ROP Střední Morava způsobil škodu ve výši 2 846 331,02 Kč, a pokud by mu byla dotace vyplacena v celé nárokované výši, mohl způsobit též další škodu ve výši 1 335 668,98 Kč, celkem tedy škodu ve výši 4 182 000 Kč a na prostředcích České republiky zastoupené ROP Střední Morava způsobil škodu ve výši 502 293,71 Kč a pokud by mu byla dotace vyplacena v celé nárokované výši, mohl způsobit též další škodu ve výši 235 706,29 Kč.

Obviněný J. B. byl za spáchání těchto trestných činů odsouzen podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen. Podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 228 odst.1 tr. ř. mu byla uložena povinnost poškozenému Regionální radě regionu soudržnosti Střední Morava, zaplatit náhradu škody ve výši 3 296 624,73 Kč.

Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání obviněného J. B. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci proti rozhodnutí nalézacího soudu, a rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou podaných odvolání částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Regionální radě regionu soudržnosti Střední Morava na náhradě majetkové škody částku 3 288 625 Kč.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 To 67/2017, podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání k Nejvyššímu soudu, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel konkrétně namítal, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, jelikož se odvolací soud nevypořádal s jeho odvoláním a výhradami proti rozhodnutí nalézacího soudu, které v tomto odvolání uplatnil.

Dovolatel dále namítal, že soudy nižších stupňů nesprávně právně hodnotily jeho vnitřní vztah k otázce předložení dokumentů, v nichž měly být uvedeny hrubě zkreslené údaje. Ve svých výpovědích a podáních obviněný opakovaně zdůrazňoval, že měl za to, že předkládané dokumenty jsou v pořádku. Naopak nebyly v řízení provedeny důkazy, ze kterých by bylo možno dovodit úmyslné jednání obviněného, a to ani z jím podepsaného prohlášení o tom, že je seznámen s potřebnými (mimotrestními) normami. Kromě toho za hrubě zkreslené údaje nelze považovat dokumenty v podobě, jak byly obviněným předloženy, protože již v počátku řízení obecně vymezil, že některé části P. m. byly renovovány. V řízení nebylo poukázáno na jakoukoliv normu, která by stanovila, v jaké kvalitě je třeba tvrdit a doložit, co již bylo rekonstruováno. Proto není podle obviněného relevantní tvrzení K., které soudy převzaly za své, tj. že je povinností žadatele doložit, co již bylo rekonstruováno, neboť je jeho povinností přesně doložit, co bude předmětem dotace.

Odvolací soud se podle dovolatele rovněž nevypořádal s otázkou tzv. totožnosti skutku, přičemž podle obviněného nalézací soud v průběhu řízení natolik změnil vymezení skutku, že silně zasáhl do tzv. obžalovací zásady, když nedošlo pouze k procesními normami předvídanému případu změny právní kvalifikace, ale došlo i k zásadní změně vymezení skutku jako takového.

Obviněný J. B. neměl znalost ani povědomí o tom, že by se dopouštěl trestné činnosti, když v dobré víře předložil dokumenty, o jejichž korektnosti byl přesvědčen. Jelikož se trestní zákoník nedovolává Nařízení komise (ES) č. 1628/2006, je třeba zabývat se otázkou omylu, a to podle zásad posuzování negativního omylu skutkového, nemohl tedy jednat úmyslně. Obviněný má rovněž za to, že odkaz na Metodický pokyn Veřejná podpora, verze 3.0 pro výzvu č. 03/2008 ze dne 28. 2. 2008, je nepřípadný, když nejde o právní normu, která by mu měla stanovit jakoukoliv povinnost.

Odvolací soud rovněž pochybil, pokud si nepřipojil spisy z řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 65 Af 113/2016. V tomto řízení přitom byl po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu a před jednáním odvolacího soudu vydán rozsudek, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 26. 7. 2016, č. j. MF-18353/2016/1203-8, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného J. B. proti rozhodnutí úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava ze dne 31. 10. 2012, č. j. OKN-PRK 24/2012. Přitom z odůvodnění správního rozsudku je zřejmé, že dovolatel nepochybil, jednal jako občan v dobré víře, a naopak to byl orgán státní správy, který nezadokumentoval vše potřebné, aby byl zjištěn počáteční stav při poskytnutí dotace.

Odvolací soud nakonec podle obviněného J. B. pochybil i v tom, že dne 24. 1. 2018 ve věci jednal a rozhodl, ačkoli obviněný dne 3. 1. 2018 utrpěl vážnou dopravní nehodu, v jejímž důsledku byl hospitalizován. Obhájce obviněného, když u veřejného zasedání předložil potvrzení o hospitalizaci obviněného, nevěděl, že obviněný byl převezen do domácího ošetřování. Přitom však obviněný zůstal maximálně omezen ve svém pohybu, neboť měl na sobě krunýř, tudíž se nemohl dostavit k veřejnému zasedání. Soud si ověřoval, zda je dovolatel hospitalizován, aniž by bylo známo, jakým způsobem tak učinil a s kým hovořil. Tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu a přístup k soudu.

Závěrem svého dovolání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2018, č. j. 5 To 67/2017-1548, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 3. 2017, č. j. 29 T 2/2014-1453, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se podle § 265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření úvodem shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného a uvedl, že předně je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces. Krom toho, že odvolací soud odvolací námitky obviněného ve svém rozsudku pojmenoval a zcela adekvátně a v dostatečné míře na ně reagoval, je nutno zmínit, že odvolání obviněného nebylo nikterak obsáhlé a obviněný se v něm spíše zabýval vlastním náhledem na věc, svými skutkovými úvahami, jež se lišily od skutkových zjištění soudu nalézacího, a zejména zpochybnil úplnost dokazování, přičemž vznesl požadavek na doplnění dokazování jediným důkazem, a to vypracováním znaleckého posudku ke stanovení rozsahu uskutečněných stavebních prací na objektu P. m. a vyčíslení prostředků pocházejících z poskytnuté dotace reálně proinvestovaných na projektu obviněného. Takový důkaz by však byl zjevně nadbytečný a odvádějící pozornost od podstaty skutku, protože by prokazoval skutečnost, jež není pro skutek významná. Skutek totiž vůbec nespočíval v rozsahu použitých prostředků poskytnutých z dotačního titulu na projekt obviněného, nýbrž v doložení neúplných podkladů a zejména v uvedení hrubě zkreslujících údajů v předložených dokladech k žádosti o poskytnutí dotace, v důsledku čehož k poskytnutí dotace nemělo vůbec dojít.

Dovolatel dále námitkami proti naplnění subjektivní stránky zjevně brojí proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, což obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřipouští. Státní zástupce odkázal na odůvodnění nalézacího soudu, načež poznamenal, že obviněný pojal žádost o dotaci jako dotaci k financování projektu jako celku, přičemž do projektu zahrnul i stavební části objektu P. M., na nichž již částečnou rekonstrukci zahájil a v době podání žádosti provedl a na něž z toho důvodu nebylo možno dotaci poskytnout, přičemž hrubě zkresleně a zcela neurčitě podal v žádosti informaci o rozsahu započaté rekonstrukce. Přitom bylo povinností obviněného jako jednatele příjemce dotace seznámit se s veškerými právy a povinnostmi souvisejícími s poskytnutím dotace, což obviněný podle předpokladů i učinil, jak vyplývá z jeho vlastního čestného prohlášení.

Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství není možné přisvědčit ani námitce dovolatele, jíž se snaží prosadit své tvrzení o negativním právním omylu. Nařízení komise totiž představuje normativní právní akt legislativy Evropské unie závazný jak pro členské státy, tak pro subjekty vnitrostátního práva členských států. Je přímo použitelné a má přímý účinek. Není potřeba recepce právní normy do vnitrostátního práva a právní normy obsažené v nařízení komise je možno se dovolávat u vnitrostátního soudu nebo správního orgánu přímo bez odkazu na vnitrostátní právo. Soud i správní orgán mají povinnost ustanovení z nařízení komise aplikovat. Pravidla čerpání dotace vztahující se na příjemce dotace byla tedy pro obviněného závazná, aniž k tomu bylo třeba jakéhokoli vnitrostátního legislativního opatření. Svou znalost příslušných práv a povinností navíc obviněný potvrdil svým čestným prohlášením. Obviněný tudíž evidentně musel mít představu, jak coby žadatel o dotaci a budoucí příjemce dotace z Evropského fondu pro regionální rozvoj postupovat. Evidentně se nejednalo o případ, kdy by z důvodu jednání v negativním skutkovém omylu pachatelovo jednání bylo prosté úmyslného zavinění. Uvedené skutečnosti vylučují pochybnosti o naplnění vědomostní i volní složky úmyslného zavinění obviněného.

Pokud jde o námitku údajného nedodržení totožnosti skutku, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poznamenal, že s otázkou totožnosti skutku se vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud nalézací, přičemž s jeho závěry o zachování shody v jednání a částečné shody v následku se lze plně ztotožnit. Lze jen potvrdit v obecné rovině, že k zachování totožnosti jednání postačí, když popsanému skutkovému stavu v původní podobě odpovídá alespoň určitá skupina skutečností nově vymezeného skutkového stavu tvořících jedno společné konkrétní jednání. Takový případ nastal i ve věci obviněného a odůvodněný závěr nalézacího soudu v jeho rozsudku o téměř absolutní shodě v jednání odpovídá skutečnosti.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rovněž poznamenal, že za procesní námitku, jež neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba považovat výtku obviněného, že si odvolací soud nepřipojil spis Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 65 Af 113/2016. Lze přesto nad rámec vyjádření uvést, že takový postup odvolacího soudu nelze pokládat ani za procesní pochybení. Orgány činné v trestním řízení musejí pro svá rozhodnutí dostatečně zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nemají však zákonem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné k prokázání potřebných skutečností a v zásadě ani to, jakého druhu důkazního prostředku lze použít. Jestliže se odvolací soud zabýval poukazem obviněného na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 65 Af 113/2016, který obviněný učinil při veřejném zasedání, nebyl důvod vyžadovat soudní spis k této věci, neboť vše podstatné muselo být obsaženo v označeném rozhodnutí učiněném soudem ve správním soudnictví.

Ani poslední obviněným uplatněnou námitku, v níž odvolacímu soudu vytkl, že dne 24. 1. 2018 jednal ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti, nelze vůbec podřadit pod obviněným jediný uplatněný dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato námitka by odpovídala spíše dovolacímu důvodu podle § 256b odst. 1 písm. d) tr. ř., ten ovšem obviněný v dovolání vůbec neuplatnil. Přesto je možno uvést, že k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání nedošlo. Předseda senátu obviněného k veřejnému zasedání nepředvolal, pouze jej o jeho konání v souladu s § 233 tr. ř. vyrozuměl. Tím dal jednoznačně najevo, že účast obviněného při veřejném zasedání nepovažuje za nutnou. Obhájce obviněného zdůvodnil nepřítomnost obviněného jeho hospitalizací v nemocnici z důvodu způsobených zranění při účasti obviněného na dopravní nehodě. Tato omluva se ukázala být v zásadní části nepravdivá, jelikož obviněný již hospitalizován v nemocnici vůbec nebyl, jak bylo odvolacím soudem zjištěno a v dovolání to potvrdil i obviněný. Takovou omluvu tudíž nelze v žádném případě považovat za řádnou, a to i pro případ, že by obviněný výslovně trval na své osobní účasti na veřejném zasedání. Je věcí obviněného, komu udělí plnou moc k obhajobě a jaké kroky takto zvolená osoba bude v trestním řízení za obviněného činit, včetně toho, jak zdůvodní nepřítomnost obviněného. Rovněž je věcí obviněného to, jakým způsobem se dopraví k veřejnému zasedání. Dlužno dodat, že vzdálenost cca 55 km z bydliště obviněného do místa konání veřejného zasedání nemohla být pro obviněného nikterak nepřekonatelná. Odvolací soud přitom učinil zjištění, že obviněný se veřejného zasedání po zdravotní stránce zúčastnit mohl.

Jelikož dovolání není opodstatněné, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Obviněný J. B. ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejprve poznamenal, že setrvává na svém stanovisku a argumentaci obsažené v dovolání. Dovolatel má za to, že státní zástupce se pouze omezil na negaci v dovolání uvedených argumentů, přičemž pouze odkazuje na napadená rozhodnutí, která považuje za správná. Státní zástupce se podle dovolatele snaží navodit dojem, že jeho argumentace spočívá toliko v rozporování skutkových závěrů soudů, pomíjí však, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku podrobně uvádí, v čem mají spočívat právní otázky, ve kterých soudy pochybily. Nejvyšší soud však musí přihlédnout při hodnocení věci k tzv. extrémnímu nesouladu ve skutkových zjištěních soudů, kterých se soudy podle dovolatele dopustily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. řádu, a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného J. B. podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný J. B. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02; dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného J. B., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1, § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, a dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1, § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, přičemž se zaměřil zejména na obviněným tvrzená pochybení soudů nižších stupňů týkající se právní kvalifikace skutku, zejména naplnění znaku hrubě zkreslených údajů a subjektivní stránky souzených trestných činů. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

Podle § 265i odst. 3 tr. ř., neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. V těchto intencích tak Nejvyšší soud k dovolání obviněného J. B. přezkoumal rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 To 67/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 29 T 2/2014, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že některé z námitek uplatněných v dovolání jsou důvodné.

Obviněný J. B. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitku týkající se totožnosti skutku. Dovolatel konkrétně namítal, že nalézací soud v průběhu řízení natolik změnil vymezení skutku, že silně zasáhl do tzv. obžalovací zásady, když nedošlo pouze k procesními normami předvídanému případu změny právní kvalifikace, ale došlo i k zásadní změně vymezení skutku jako takového.

Nalézací soud se této problematice obšírně věnoval v odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že trestní stíhání bylo zahájeno pro skutek, který oproti vyhlášenému výroku byl popsán odlišným způsobem a byl také jinak kvalifikován. To samé platí pro podanou obžalobu. Zjednodušeně řečeno, zatímco vyhlášený rozsudek skutek koncipuje tak, že protiprávního jednání se obviněný dopustil uvedením hrubě zkreslených údajů ve vztahu k celé dotaci a úměrně k tomu byla použita právní kvalifikace zohledňující vznik, respektive hrozbu vzniku škody odvíjející se od celkové výše přiznané dotace, orgány činné v přípravném řízení skutek omezily na neoprávněné uplatnění některých vystavených faktur na práce provedené před podáním žádosti a škodu stanovily ve výši necelých 300 000 Kč. Přes podstatné korekce provedené ve znění skutkové věty je nalézací soud přesvědčen, že v konkrétním případě plně respektoval omezení vyplývající z § 220 odst. 1 tr. ř. Takový závěr souvisí s tím, že ustálená trestní teorie a praxe nevyžaduje absolutní totožnost mezi skutkem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, mezi skutkem popsaným v podané obžalobě a mezi skutkem vyhlášeným v odsuzujícím rozsudku. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. V konkrétním případě žalobní návrh podané obžaloby ve skutkovém popisu výslovně konstatuje, že J. B. jako jednatel společnosti B. podal na základě výzvy č. 03/2008 u ROP Střední Morava žádost o poskytnutí dotace na projekt Rekonstrukce areálu P. m. včetně rozvoje doplňkové a návazné infrastruktury. Skutkový popis obžaloby výslovně hovoří o tom, že byl Výborem ROP Střední Morava vyrozuměn přípisem ze dne 2. 7. 2008 o tom, že jeho projektová žádost byla vybrána k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. Výslovně zmiňuje, že obžalovaný podepsal příslušnou smlouvu, zmiňuje také mechanizmus, kterým měl neoprávněně vylákat dotaci ve výši téměř 300 000 Kč. Při vědomí shora nastíněných postulátů lze ze srovnání skutkového popisu v podané obžalobě a skutkového popisu ve výroku rozsudku, který byl vyhlášen, bez většího úsilí dovodit, že je dána téměř absolutní shoda v jednání a minimálně částečná shoda v následku. Řešenou problematiku je možno v kategorické poloze uzavřít konstatováním, že totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. byla v konkrétním případě jednoznačně zachována. Nalézací soud si byl plně vědom, že provedené změny skutkového popisu i použité právní kvalifikace jsou pro obžalovaného výrazně přísnější oproti stavu, který existoval v době podání obžaloby. Nalézací soud si k takovému postupu ovšem vytvořil procesní podmínky postupem podle § 225 odst. 2 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení, které bylo provedeno dne 9. 4. 2015, je zřejmé, že práva J. B. definována v § 225 odst. 2 tr. ř. byla plně respektována (srov. str. 38 – 39 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud se otázkou totožnosti skutku v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval. Ovšem Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že obviněný J. B. námitku totožnosti skutku neuplatnil ani ve svém odvolání (č. l. 1507 spisu), ale ani v doplnění svého odvolání (č. l. 1510 – 1511 spisu).

Co se týká námitky dovolatele, že nebyla zachována totožnost skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v tomto případě se nejedná o námitku hmotněprávního charakteru, nýbrž o námitku procesního charakteru, neboť tento institut je upraven v § 220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit pod deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem vymezeným v odsuzujícím rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt) Tzn 12/94, publikovaný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení § 220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99).

Nejvyšší soud se v případě obviněného J. B. při posuzování toho, zda se jedná o jeden skutek, zaměřil na znění skutkové věty usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 11. 2013 (č. l. 192 a násl. spisu), na znění skutkové věty podané obžaloby (č. l. 1192 a násl. spisu) a samozřejmě i na konečné znění skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu, přičemž dovodil, že nalézací soud správně zkonstatoval, že zatímco vyhlášený rozsudek nalézacího soudu skutek koncipuje tak, že protiprávního jednání se obviněný J. B. dopustil uvedením hrubě zkreslených údajů ve vztahu k celé dotaci a úměrně k tomu byla použita právní kvalifikace zohledňující vznik, respektive hrozbu vzniku škody odvíjející se od celkové výše přiznané dotace, orgány činné v přípravném řízení skutek omezily na neoprávněné uplatnění některých vystavených faktur na práce provedené před podáním žádosti a škodu stanovily ve výši necelých 300 000 Kč.

Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním (k jednotě skutku srov. č. 8/1985, č. 5/1988 a č. 10/2001 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku bude zachována, bude-li zachována totožnost jednání nebo následku. K zachování totožnosti skutku zásadně postačí totožnost jednání nebo totožnost následku. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. Proto je třeba jak jednání, tak i následek v popisu skutku vyjádřit vždy v jeho konkrétní podobě. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Zásadně postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Z rozboru ustanovení trestního řádu plyne, že tento trestněprocesní předpis počítá s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena (srov. zejména č. 64/1973, č. 52/1979, č. 1/1996-I., č. 10/2001 a č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.; viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněno pod č. 21, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

V usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i v podané obžalobě, se shodně s výrokem rozsudku nalézacího soudu konstatuje, že obviněný J. B. jako jednatel společnosti B. podal na základě výzvy č. 03/2008 u ROP Střední Morava žádost o poskytnutí dotace na projekt Rekonstrukce areálu P. m. včetně rozvoje doplňkové a návazné infrastruktury, načež byl Výborem ROP Střední Morava vyrozuměn přípisem ze dne 2. 7. 2008 o tom, že jeho projektová žádost byla vybrána k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, a v návaznosti na to doložil faktury vystavené společností PROJEKTY A STAVBY KMS, kterými měl neoprávněně vylákat dotaci (v případě usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby pouze ve výši téměř 300 000 Kč). Přitom okolnosti a způsob, kterým měl dovolatel neoprávněně vylákat dotaci, se rovněž zásadně neliší ve výrocích orgánů činných v přípravném řízení a nalézacího soudu. Při porovnání usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby s výrokem nalézacího soudu je zde tedy i podle názoru Nejvyššího soudu skutečně shoda v jednání a minimálně částečná shoda v následku (pozn. pouze se liší datum podání finální žádosti o poskytnutí dotace, neboť v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě se uvádí datum 12. 4. 2008 a ve výroku rozsudku nalézacího soudu se uvádí 14. 4. 2008, přičemž s ohledem na Potvrzení o registraci projektu na č. l. 85 samostatné přílohy nazvané Projektová žádost včetně příloh a souvisejících materiálů se jeví, že zřejmě správné je datum 14. 4. 2008). Nalézací soud rovněž postupoval správně s ohledem na to, že provedené změny skutkového popisu i použité právní kvalifikace byly pro obviněného J. B. výrazně přísnější oproti stavu, který existoval v době podání obžaloby, a proto jej v souladu s ustanovením § 225 odst. 2 tr. ř. upozornil na možnost odchylného právního posouzení skutku (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 9. 4. 2015, č. l. 1263 p. v. spisu). Práva obviněného J. B. definovaná v § 225 odst. 2 tr. ř. tedy byla plně respektována.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že v předmětné věci bylo respektováno procesní pravidlo zachování totožnosti skutku, neboť je v tomto případě dána shoda v jednání a minimálně částečná shoda v následku. Smyslem obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. ř.) je totiž zachování podstaty skutku, nikoli úplná shoda mezi skutkem, pro který byla na obviněného podána obžaloba (zahájeno trestní stíhání) a pro který byl odsouzen, jak již bylo vyjádřeno shora. Uvedená procesní zásada je proto respektována i v těch případech, kdy v průběhu trestního řízení dojde k posunu v některých skutkových okolnostech, avšak zůstane zachována alespoň podstatná část jednání pachatele nebo jen část následku (srov. dále č. 64/1973 a č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). Nakonec je třeba připomenout, že právě s ohledem na probíhající dokazování v řízení před soudem není výjimkou určitý posun ve skutkových zjištěních oproti přípravnému řízení, který reflektuje výsledky prováděných důkazů. V předmětné trestní věci představovaly změny v popisu skutku, ohledně něhož bylo trestní řízení vedeno, vývoj a posuny v okolnostech, které se jevily soudům významné z hlediska právního posouzení skutku, přičemž jeho podstata zůstala zachována, a to téměř úplná v části jednání obviněného J. B. a částečná v následku. V tomto směru tedy Nejvyšší soud nezjistil vytýkané pochybení.

Obviněný J. B. ve svém dovolání zejména namítal, že soudy nižších stupňů nesprávně právně hodnotily jeho vnitřní vztah k otázce předložení dokumentů, v nichž měly být uvedeny hrubě zkreslené údaje. Ve svých výpovědích a podáních obviněný opakovaně zdůrazňoval, že měl za to, že předkládané dokumenty jsou v pořádku. Naopak nebyly v řízení provedeny důkazy, ze kterých by bylo možno dovodit úmyslné jednání obviněného, a to ani z jím podepsaného prohlášení o tom, že je seznámen s potřebnými (mimotrestními) normami. Za hrubě zkreslené údaje nelze považovat dokumenty v podobě, jak byly obviněným předloženy, protože již v počátku řízení obecně vymezil, že některé části P. m. byly renovovány. V řízení nebylo poukázáno na jakoukoliv normu, která by stanovila, v jaké kvalitě je třeba tvrdit a doložit, co již bylo rekonstruováno. Proto není podle obviněného relevantní tvrzení K., které soudy převzaly za své, tj. že je povinností žadatele doložit, co již bylo rekonstruováno, neboť je jeho povinností přesně doložit, co bude předmětem dotace.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve zrekapituloval a vypsal všechny provedené důkazy, tj. jak výpověď obviněného J. B. a výpovědi slyšených svědků, tak i důkazy listinné (srov. str. 5 – 26 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu), přičemž zhodnotil, že obviněný J. B. jako zástupce žadatele, příjemce dotace, tedy společnosti B., ve finální verzi žádosti o poskytnutí dotace, tzv. Benefitu 7, neuvedl všechny údaje a informace potřebné pro odpovědné posouzení podané žádosti. Informace, které poskytovateli dotace uvedl, byly neúplné a v důsledku toho hrubě zkreslené. Zásadní problém nalézací soud spatřuje v tom, že obviněný J. B. nepravdivě informoval o stavu rekonstrukce, která byla provedena na objektu P. M. v době, než podal žádost o poskytnutí dotace. J. B. v podané žádosti, jakož i v bezprostředně navazujících povinných přílohách, zejména v příloze č. 3 nazvané Podklady pro hodnocení proveditelnosti objektu vypracované v měsíci březnu 2008 pouze v obecné poloze konstatoval, že dotace je požadována na realizaci projektu, který se týká nemovitostí, jež byly již částečně rekonstruovány. V těchto materiálech, opět jen velmi stručně a bez bližšího upřesnění, zmínil pouze to, že od roku 2002 bylo postupně započato s rekonstrukcí objektu, v roce 2007 byl zahájen provoz restaurace a bylo zřízeno 10 lůžek. Jak je zřejmé z Benefitu 7 i připojených příloh, dotaci požadoval na areál jako celek. V žádosti a navazujících dokumentech a přílohách ale neuvedl, že ve skutečnosti dotaci fakticky požaduje i na stavební práce na projektu, zejména pokládku střešní krytiny na objektech bývalé pekárny, sodovkárny a vrátnice, které objektivně byly provedeny ještě před podáním žádosti a před datem rozhodnutí výboru ROP Střední Morava o poskytnutí dotace. Unijní předpisy i národní metodika, která z unijních předpisů vychází, totiž jednoznačně stanoví podmínky, za kterých lze dotaci poskytnout. Například z nařízení komise ES č. 1628/2006 ze dne 24. 10. 2006, uveřejněného v úředním věstníku Evropské unie a z Metodického pokynu Veřejná podpora, verze 3.0, pro výzvu č. 03/2008 ze dne 28. 2. 2008 vyplývá, že realizace stavebních prací na projektu před podáním projektové žádosti a před datem rozhodnutí výboru ROP Střední Morava není přípustná a celý projekt není způsobilý k poskytnutí regionální podpory (srov. str. 27 – 28 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dále poznamenal, že v Žádosti – Benefitu 7 a přílohách k této žádosti obviněný svůj požadavek, na co konkrétně dotaci použije, vůbec nijak neupřesnil. Celkový text Benefitu 7, jakož i navazujících příloh vyznívá zcela jednoznačně – požadovaná dotace bude použita na všechny objekty, které se v areálu nachází. Samotný text, doprovodné tabulky, ani další doložené materiály neobsahují ani v náznaku nějaké limity, ze kterých by vyplývalo, že dotace bude použita jen na některé rekonstrukční činnosti. Vůbec zde není uvedeno, že by střechy objektů, alespoň částečně, již byly zrekonstruovány. V žádosti, konkrétně v pasáži označené bod 3 – Popis projektu (viz. č. l. 3 samostatné přílohy nazvané Projektová žádost včetně příloh a souvisejících materiálů) obviněný jen stručně, šesti slovy, konstatuje, že postupně bylo započato s rekonstrukcí objektu. Nakolik zde hovoří o konkrétních objektech areálu, například o objektu bývalé sodovkárny, dřívější rekonstrukce střech, resp. skutečnost, že dotace bude použita pouze na některou část střešní krytiny areálu, zde není vůbec obsažena. Obdobný závěr je zřejmý z Přílohy č. 3 (č. l. 43 a násl. samostatné přílohy), kde je prováděn od bodu 3 dále popis jednotlivých objektů, nicméně i zde se objevují pouze obecné formulace o částečné rekonstrukci P. m. a nakolik bod 5 – Technické a technologické řešení projektu (č. l. 54 verte a násl. samostatné přílohy), se výslovně zabývá jednotlivými objekty v areálu, tedy penzionem, mlýnem, sodovkárnou a vrátnicí, u žádného z nich není ani v náznaku uvedeno, že by zde v minulosti došlo k nějakým rekonstrukčním činnostem a není ani zmíněno, že by se dotace měla použít jen na některou část střešní plochy (srov. str. 28 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Unijní předpisy i vnitrostátní metodika jednoznačně vymezují podmínky, za kterých lze dotaci poskytnout. Jedna ze základních zní – projekt může být zahájen až poté, když Úřad Regionální rady příjemci písemně potvrdí, že projekt splňuje podmínky způsobilosti. Za počáteční datum způsobilosti výdajů je považováno datum rozhodnutí Výboru ROP. V případě, že práce je zahájena dříve, než jsou splněny všechny stanovené požadavky, není celý projekt způsobilý k poskytnutí dotace. Za zahájení projektu se považuje zahájení stavebních prací. Obviněný, pokud v žádosti podané jménem společnosti B. zatajil, v jakém konkrétním rozsahu rekonstrukce v areálu P. m. již byly provedeny, pokud zatajil, že dotaci použije i na již rekonstruované části areálu, stanovené podmínky zjevně nedodržel. V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že pouhé obecné a velmi strohé odkazy, že nějaká rekonstrukce již byla provedena, je pro definování daného stavu naprosto nedostačující. Provedené důkazy podle nalézacího soudu nasvědčují, že absence bližšího vymezení již rekonstruovaných prostor nebyla nahodilá, ale šlo o cílené jednání ze strany obviněného. To prokazuje především fakt, že v souvislosti s požadavkem na výplatu dotace uplatnil též faktury číslo 20103019 ze dne 30. 4. 2010 s datem uskutečnění zdanitelného plnění k 30. 4. 2010, která se vztahovala na objekt bývalé Pekárny P. m. a další fakturu číslo 20103021 ze dne 6. 5. 2010 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 30. 4. 2010, která se týkala objektu bývalé vrátnice. Obviněný minimálně těmito dvěma fakturami nárokoval výplatu dotace ve výši 295 620,69 Kč za práce, které byly objektivně provedeny před podáním žádosti o poskytnutí dotace (srov. str. 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dále dovozoval vinu obviněného z výsledku auditu č. 10/2012/OPE/PAS, který byl proveden Ministerstvem financí, a který především v části 3 nazvané ZJIŠTĚNÍ bez pochybností dovozuje, že příjemce dotace zahájil realizaci stavebních prací na projektu před podáním projektové žádosti ze dne 14. 4. 2008 a také před datem rozhodnutí Výboru ROP Střední Morava o poskytnutí dotace ze dne 25. 6. 2008. Navíc realizace velké části rekonstrukčních prací před podáním žádosti vyplývá z listin předložených Obecním úřadem – Stavebním úřadem ve XY, z projektové dokumentace pro stavební povolení z března 2007 u objektu sodovkárna, z projektové dokumentace pro stavební povolení ze srpna 2008, které se týká objektu sodovkárna, pekárna a vrátnice, z porovnání satelitních snímků areálu P. m. z období let 2006 – 2009, z posudku vypracovaného Ing. Jarmilou Gregrovou a dalších materiálů. Na skutečnost, že rekonstrukční práce na střechách byly minimálně částečně prováděny ještě před podáním žádosti o poskytnutí dotace, poukazuje také svědecká výpověď Z. S., který pracoval v areálu ještě před podáním žádosti a popisuje některé rekonstrukční práce na střechách, respektive hovoří o nové střeše na některých objektech areálu. Skutečný stav rekonstrukčních prací je objektivizován též zajištěnými fotografiemi areálu (srov. str. 29 – 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud své úvahy stran kvalifikace jednání obviněného J. B. rozvedl na str. 33 – 37 odůvodnění svého rozsudku, přičemž dovodil, že oba souzené zločiny spáchal dovolatel ve formě přímého úmyslu podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Odvolací soud ve svém rozsudku zkonstatoval, že z provedeného dokazování bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný jako statutární zástupce společnosti B. ve finální verzi žádosti o poskytnutí dotace úmyslně jednak neuvedl všechny údaje a informace potřebné pro odpovědné posouzení podané žádosti a informace, které zde uvedl, byly neúplné. Toto jednání obviněného zjevně vedlo k tomu, aby výše dotace byla co největší a obviněný tak byl schopen rekonstrukci realizovat. Stejně jako soud prvního stupně, i odvolací soud považuje za stěžejní výsledky auditu provedeného Ministerstvem financí, ze kterého zcela jasně vyplynulo, že k zahájení prací na rekonstrukci objektu došlo již před samotným podáním žádosti o poskytnutí dotace. Skutečnosti uváděné v tomto auditu přitom korespondují s dalšími důkazy založenými ve spise, zejména s listinami předloženými Obecním úřadem – Stavebním úřadem ve XY, s projektovou dokumentací pro stavební povolení z let 2007 až 2008 a v neposlední řadě též s fotografiemi areálu, pořízenými v letech 2007 právě v souvislosti se stavebním řízením (č. l. 992 vyšetřovacího spisu), které jsou v jednoznačném rozporu s fotografiemi, které obviněný předložil v projektové dokumentaci k žádosti o poskytnutí dotace (č. l. 17-24 samostatné přílohy vyšetřovacího spisu, nazvané „Doklady doložené před podpisem smlouvy o poskytnutí dotace“) – v podrobnostech srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud dále poznamenal, že je sice možno konstatovat, že v dané věci nepochybně selhaly kontrolní mechanismy Úřadu Regionální rady regionu soudružnosti Střední Morava v době před podpisem smlouvy o poskytnutí dotace, když se tento úřad nezabýval tím, jak obviněný koncipoval svou žádost, zda údaje, které zde uvádí, jsou v souladu s realitou, zda jsou dostatečně konkrétní, a tedy zda vůbec jeho žádost splňuje požadavky pro její kladné posouzení. Nicméně tyto skutečnosti, i podle názoru odvolacího soudu, nijak nezpochybňují trestní odpovědnost obviněného a závěr, že obviněný úmyslně (využívaje právě nedokonalosti kontrolních mechanismů uvedeného úřadu) vyhotovil a předložil nepravdivé doklady (žádost o poskytnutí dotace, včetně příloh), ve kterých uvedl hrubě zkreslené údaje (zamlčel, že žádost je podána i na rekonstrukční práce, které byly provedeny již před podáním žádosti), vztahující se k výdajům rozpočtu spravovaného Evropskou unií, a tím umožnil nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu a takovým činem jednak způsobil, jednak se pokusil způsobit značnou škodu, a zároveň v této žádosti o poskytnutí dotace uvedl hrubě zkreslené údaje ve vztahu k příspěvku ze státního rozpočtu a jednak tímto činem způsobil a jednak se pokusil způsobit značnou škodu. Rovněž odvolací soud tak dovodil, že obviněný J. B. jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že obviněný se popsaných trestných činů dopustil uvedením hrubě zkreslených údajů ve vztahu k celé dotaci, a to již v okamžiku podpisu smlouvy o poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu regionu soudružnosti Střední Morava, přičemž část jeho jednání byla dokonána a část dosáhla toliko fáze pokusu, tak jak je popsáno ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle ustanovení § 260 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Hrubě zkreslujícím údajem, coby znakem ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takový údaj, který je stižen závažnými obsahovými vadami anebo postrádá některou ze svých obligatorních náležitostí, resp. částí. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 je ve smyslu § 13 odst. 2 deliktem výlučně úmyslným. K naplnění této skutkové podstaty stačí jen úmysl nepřímý (eventuální) [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], a to i pouze ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku (smíření). Trestného činu dotačního podvodu podle ustanovení § 212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Za hrubě zkreslené údaje podle ustanovení § 212 odst. 1 tr. zákoníku považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech v žádosti pro poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro rozhodnutí o jejich poskytnutí. Z hlediska subjektivní stránky jde rovněž ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin.

Nejvyšší soud v návaznosti na dovolatelovu námitku, že v řízení nebyly provedeny důkazy, ze kterých by bylo možno dovodit, že jednal úmyslně, když předložil dokumenty obsahující právě neúplné či hrubě zkreslené údaje, za něž navíc nelze považovat dokumenty v podobě, v jaké jím byly předloženy, a dále v návaznosti na v replice dovolatelem konstatovaný extrémní nesoulad, přezkoumal předložený spisový materiál, přičemž dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Součástí samostatného přílohového materiálu nazvaného Výzva včetně příloh je Příručka pro žadatele, Výzva č. 03/2008, Verze 3.0, vydaná Regionální radou regionu soudržnosti Střední Morava, v níž se na č. l. 16 p. v. pod bodem 3.5. konstatuje, že při kontrole přijatelnosti a formálních náležitostí je projekt posuzován podle kritérií, na které se odpovídá ANO – NE. V bodě 3.5.1. se uvádí, že nesplňuje-li projektová žádost kterékoliv z uvedených kritérií – tj. projekt je v jakémkoliv kritériu hodnocen NE, je projektová žádost navržena k vyřazení a pozastavuje se další administrace projektu. V návaznosti na to je podle Nejvyššího soudu třeba zmínit samostatný přílohový materiál nazvaný Projektová žádost včetně příloh a souvisejících materiálů, kde na č. l. 86 je založen Protokol o posouzení přijatelnosti ze dne 30. 5. 2008, podepsaný hodnotiteli V. S. a H . M., kde všechna kritéria jsou hodnocena ANO, včetně kritérií spočívajících v tom, že projekt bude realizován na území regionu soudržnosti Střední Morava v souladu s podmínkami programu, a že není v rozporu s legislativou Evropské unie a České republiky. Ve shora zmiňované Příručce pro žadatele se dále v bodě 3.8. Uzavření Smlouvy o poskytnutí dotace uvádí, že uzavření předmětné smlouvy předchází kontrola ex-ante, kontrola dodržení podmínek uvedených v dopise VRR, kontrola kompletace projektové žádosti a kontrola údajů v informačním systému (srov. č. l. 18 p. v. samostatného přílohového materiálu nazvaného Výzva včetně příloh). Smlouva o poskytnutí dotace je obvykle uzavřena do 80 pracovních dnů od data doručení dopisu s oznámením o poskytnutí dotace (č. l. 19 tamtéž). Součástí samostatné přílohy nazvané Výzva včetně příloh je rovněž Příručka pro příjemce, Výzva č. 03/2008, Verze 3.3, vydaná Regionální radou regionu soudržnosti Střední Morava (č. l. 45 a násl. samostatného přílohového materiálu nazvaného Výzva včetně příloh), kde se v bodě 1.5 Informování žadatele uvádí, že součástí oznámení žadatelům, kteří byli vybráni k poskytnutí dotace, je rovněž informace o tom, že pracovníci OKP mohou kdykoliv (např. na základě výsledků kontroly) vstoupit do jednání s žadatelem a vyžádat si další doplňující informace nebo podklady (srov. č. l. 48 p. v. tamtéž). V bodě 1.8 Předběžná kontrola (ex-ante) se uvádí, že u projektů schválených VRR k poskytnutí dotace je pracovníky OKP provedena před uzavřením smlouvy u každého projektu předběžná administrativní kontrola (ex-ante). Na základě vybraného vzorku operací je předběžná kontrola provedena i na místě. Jejím cílem je ověření věcné správnosti údajů uvedených v žádosti, posouzení stavu projektu na místě a zamezení případných budoucích problémů při implementaci projektu (srov. č. l. 49 tamtéž). Obviněný J. B. byl přípisem ze dne 2. 7. 2008, RRSMP0001X0P, informován o rozhodnutí Výboru Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava ze dne 25. 6. 2008, usnesení číslo: 102/VRR16/08, na základě kterého byla jeho projektová žádost „Rekonstrukce areálu P. m. včetně rozvoje doplňkové a návazné infrastruktury“ vybrána k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace (viz č. l. 93 samostatné přílohy nazvané Projektová žádost včetně příloh a souvisejících materiálů). Tomuto přípisu však předchází posudek ze dne 14. 6. 2008, vypracovaný Ing. Jarmilou Grégrovou, nazvaný Posudek k projektu CZ.1.12/3.3.00/03.00180 v podoblasti podpory 3.3.2 Podnikatelská infrastruktura a služby na území definovaném oblastí podpory 3.2, Rekonstrukce areálu P. m. včetně rozvoje doplňkové a návazné infrastruktury, Proje