6 Tdo 1130/2006 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1130/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1j,265b/1l Datum rozhodnutí:21. 9. 2006 Spisová značka:6 Tdo 1130/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1130.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1130/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2006 o dovolání, které podal S. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 2 To 322/2006, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 Nt 143/2005, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 5 Nt 143/2005, bylo S. Č. uloženo podle § 72 odst. 1, 4 tr. zák. ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě. O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal S. Č., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 2 To 322/2006, jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal S. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. j), l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na skutečnost, že k uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě došlo zejména na podkladě znaleckého posudku MUDr. B. N., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ačkoliv teprve znaleckým zkoumáním došlo k jeho prvnímu kontaktu s psychiatrií, když v minulosti nebyl psychiatricky léčen ani vyšetřován, znalec učinil závěry vedoucí k právnímu závěru o jeho nepříčetnosti a současně konstatoval, že z forensně psychiatrického hlediska je jeho pobyt na svobodě pro společnost nebezpečný. Hodnocení jmenovaného znalce se tak stalo podkladem pro několik významných závěrů právních, totiž že dovolatel byl v době spáchání skutku, pro který byl původně trestně stíhán, osobou nepříčetnou, jeho pobyt na svobodě je pro společnost všeobecně nebezpečný a tudíž nezbývá, než podle § 72 odst. 1 tr. zák. uložit mu ochranné léčení ve formě ústavní, jak dotyčný znalec navrhl. K tomu dovolatel poznamenal, že „nerozhodovala přitom skutečnost, že důsledky jednou osobou, byť ve funkci znalce, provedeného vyšetření a stejnou osobou učiněné „forensní“ závěry mohou vést k nenapravitelným závěrům zasahujícím jak do osobnostních práv, tak i do základních práv a svobod obviněného občana, do práv dalších osob (např. údajně poškozené) a konečně též i do práv společnosti jako celku (zájem na spravedlivém rozhodnutí o vině a trestu, dosažení účelu případně ukládaného trestu, je-li pachatel trestného skutku uznán vinným)“. Dovolatel rovněž připomněl, že podle dřívější právní úpravy bylo k vyšetření duševního stavu nezbytné vždy přibrat dva znalce. V návaznosti na to vyložil současnou právní úpravu problematiky znaleckého dokazování. Nejprve konstatoval, že zmíněný požadavek přibrání dvou znalců v případě vyšetření duševního stavu obviněného byl z trestního řádu vypuštěn. Dále citoval ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř. (věta první a druhá), podle něhož „jestliže jde o objasnění skutečnosti zvlášť důležité, je třeba přibrat znalce dva. Dva znalce je třeba přibrat vždy, jde-li o prohlídku mrtvoly (§ 115)“. Pokračoval, že podle § 155 tr. ř. se prohlídka a pitva mrtvoly uskutečňuje tehdy, vznikne-li „podezření“, že smrt člověka byla způsobena trestným činem. Dovodil pak, že „okolnosti, že jiný „podezřelý“, popř. následně i obviněný, se v době spáchání skutku nacházel ve stavu nepříčetnosti, jeho pobyt na svobodě je všeobecně pro společnost nebezpečný apod., jsou však z hlediska práv jednotlivce, práv a zájmů společenských i z hlediska svrchovaně právních závěrů stejně, ne-li více, významné ve svých zákonných následcích než pouhé „podezření“, že mohlo dojít k násilné smrti člověka“. V závěru odůvodnění dovolání vyjádřil dovolatel přesvědčení, že o ochranném opatření bylo rozhodováno, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, přičemž odkázal na ustanovení § 105 odst. 4 věty první tr. ř. Stížnostní soud pak podle jeho slov rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí stanovené zákonem, když již v řízení předcházejícím dovoláním napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušil. Současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř. K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ze základních obecných hledisek označila dovolání za přípustné. Dále uvedla, že ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř. je možno aplikovat pouze v případě, že se jedná o znalecký posudek nejasný nebo o znalecké posudky dvou znalců, které jsou protichůdné, anebo na zde vyjmenované případy prohlídky a pitvy mrtvoly. V případě dovolatele se však o takový případ nejednalo. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. B. N. byly zcela jasné a ničím nezpochybnitelné. Proto nebylo důvodu aplikovat ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné opatření. S. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Jednotlivé druhy ochranných opatření jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 71 odst. 1 tr. zák. Podle § 72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 25 a § 32 odst. 2 tr. zák. (upuštění od potrestání, resp. snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, u pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti), nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Pro uložení ochranného léčení tedy musí být současně dány následující zákonné podmínky. Nepříčetnost pachatele, který se dopustil činu jinak trestného (tedy činu vykazujícího s výjimkou znaku příčetného pachatele všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle některého ustanovení zvláštní části trestního zákona), a konečně nebezpečnost pobytu takového pachatele na svobodě. Naplnění těchto podmínek musí být podloženo skutkovými zjištěními soudu (soudů) vyplývajícími z provedených