6 Tdo 1251/2017

Obviněný J. D. (dále jen “obviněný D.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině citovaného rozsudku. Pod body II. až VI. rozsudku prvého stupně byl uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému D. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 200.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Obviněný V. H. (dále jen “obviněný H.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem X. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému H. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 200.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Obviněná D. J. (dále jen “obviněná J.”) byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznána vinnou pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem XIV. a pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pod bodem XV. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku byla za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné J. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 200.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Obviněná M. M. (dále jen “obviněná M.”) byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznána vinnou pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem VI. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné M. uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výměře 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Obviněný J. M. (dále jen “obviněný M.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem IV. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému M. uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výměře 30.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

Obviněný K. M. (dále jen “obviněný M.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznám vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem VII. výroku o vině citovaného rozsudku a dále byl uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body VIII. až XIII. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému M. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2.500 Kč, tj. v celkové výměře 500.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců.

Obviněný M. O. (dále jen “obviněný O.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem XIX. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému O. uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 100.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.

Obviněný J. P. (dále jen “obviněný P.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem XX. A) a dále přečinem zkrácení daně a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku pod bodem XX. B) výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 750 Kč, tj. v celkové výměře 150.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Obviněný M. P. (dále jen “obviněný P.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznám vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body I. až XXVIII. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 10.000 Kč, tj. v celkové výměře 3.000.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí vyjmenovaných ve výroku o vině shora uvedeného rozsudku.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali všichni dovolatelé (rovněž i další obvinění, kteří již dovolání nepodali) odvolání, o kterých odvolací soud rozhodl následovně. Ohledně odvolání obviněných M. a P. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, ve výroku pod bodem I. tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně uvedených obviněných celý výrok o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, č. j. 43 T 8/2013-8765, odsoudil obviněného P. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 10.000 Kč, tj. v celkové výměře 3.000.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí vyjmenovaných ve výroku o vině shora uvedeného rozsudku.

Vrchní soud v Praze shora uvedeným rozsudkem dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, č. j. 43 T 8/2013-8765, uložil obviněnému M. podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku samostatný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výměře 30.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému M. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala odvolání také obviněná J., o němž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, ve výroku pod bodem II. rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. s odkazem na ustanovení § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. částečně zrušil ohledně uvedené obviněné rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem XIV. rozsudku, dále v celém výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem XV. rozsudku soudu prvého stupně obviněné J. uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku samostatný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 100.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. per analogiam soud druhého stupně zastavil trestní stíhání obviněné J. pro skutek popsaný pod bodem II. – 1) rozsudku soudu druhého stupně, v němž byl spatřován pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Vrchní soud v Praze týmž rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, ve výroku pod bodem V. tohoto rozsudku zamítl podle § 256 tr. ř. mj. odvolání obviněných D., H., M., M., O. a P.

Obviněný D. podal proti rozhodnutí soudů obou stupňů dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžejním argumentem, podporujícím tvrzení obviněného o nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání je podle mínění dovolatele absence subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, neboť při jednání, které činil jako jednatel společnosti MORAVIA-MANIPUL, s. r. o., nebyl veden úmyslem zkrátit daň. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že smlouvy mezi společností MORAVIA-MANIPUL, s. r. o. a PROTOTYPE TEAM LTD. byly uzavírané výhradně za účelem poskytování reklamních služeb společnosti MORAVIA-MANIPUL, s. r. o., přičemž o jejich reálném plnění ze strany obou dotčených společností nemůže být pochyb, neboť společnost MORAVIA-MANIPUL, s. r. o. obdržela zprávu auditora a fotografie, kdy ze zprávy a fotografií vyplývalo, v jakém rozsahu byla reklama provedena. Obviněný rovněž zdůraznil dobu uzavírání předmětných smluv, tedy období zahájení motoristické sezόny, jakož i dlouholetý přátelský vztah mezi ním a spoluobviněným P., odůvodňující výběr společnosti PROTOTYPE TEAM LTD. Ve vztahu k dalšímu trestnému činu, kterým byl obviněný D. uznán vinným, a sice trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, uvedl, že i v tomto případě absentuje jeho úmysl umožnit nebo usnadnit spáchání předmětného trestného činu dalším spoluobviněným. Stěžejním důvodem pro zprostředkování reklamních služeb společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., byla výhradně pomoc jeho dlouholetému příteli, spoluobviněnému P. V této souvislosti obviněný D. má rovněž za to, že pouhým zprostředkováním služeb společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., či předáváním souvisejících dokladů a informací nemohl být tento trestný čin spáchán. V této souvislosti rovněž namítl neuvedení konkrétního (v rozsudcích) jednání jeho osoby, v kterém ono zprostředkování reklamních služeb společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., spočívalo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný H. uplatnil ve svém dovolání proti rozhodnutí soudů nižších stupňů rovněž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na podporu zvoleného dovolacího důvodu obviněný rozsáhle rozvedl skutkové okolnosti, které podle jeho mínění vyvrací závěr soudů nižších stupňů o jeho vině. V dovolání nejprve zdůraznil existenci dlouholeté přátelské i profesní vazby na spoluobviněného M. a společnost D-SYSTEM, s. r. o., a naopak absolutní neznalost osoby spoluobviněného P. včetně společností PROTOTYPE TEAM LTD., či P. a partner s. r. o., což bylo důvodem, že obchodním partnerem společnosti 5 P Agency s. r. o. v oblasti poskytování reklamy byla společnost D-SYSTEM, s. r. o. a nikoliv společnost PROTOTYPE TEAM LTD., či P. a partner s. r. o., a což bylo také důvodem, proč obviněný H. reálné plnění smlouvy o poskytování reklamy nikterak nekontroloval. Obviněný rovněž nesouhlasí s tvrzením (uvedeným v odůvodnění rozsudku), že reklamní plnění objednané společností 5 P Agency s. r. o. na rok 2009 bylo pouze fiktivního charakteru, neboť logo společnosti 5 P Agency s. r. o. bylo obviněným H. na výrobu reklamních polepů posláno a následně přeposláno spoluobviněným M. až zhruba v polovině roku 2010. Skutečnost, že předmětné logo měla společnost D-SYSTEM, s. r. o. k dispozici již při uzavření smlouvy na konci roku 2008, prokazuje protokol o předání CD nosiče s logem společnosti 5 P Agency s. r. o. Ve vztahu k existenci subjektivní stránky předmětného trestného činu obviněný argumentoval tím, že s ohledem na skutečnost, že nebyly provedeny žádné důkazy prokazující zpětnou výplatu finančních prostředků zaplacených společností 5 P Agency s. r. o. za poskytnuté reklamní plnění a dále nelogičností za vinu mu kladeného jednání, a sice že zaplacení téměř třímiliónové částky za reklamu za účelem získání slevy na dani v hodnotě pěti set tisíc, jakož i sjednaní provize pro spoluobviněného M., se jeví úvahy o jeho vině jako zcela postrádající smysl. Obviněný H. rovněž odmítl argument soudů nižších stupňů vztahující se k faktické nepotřebnosti reklamy typu a rozsahu, jaká měla být poskytnuta v konkrétním případě. Z výše uvedených důvodů zpochybnil postup soudů nižších stupňů v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Z obsahu dovolání dále podle něj vyplynulo, že společnost 5 P Agency s. r. o. na základě šetření finančního úřadu zaplatila částku, o kterou měla zkrátit daň a to včetně penále. Obviněný H. je proto přesvědčen, že uznáním jeho osoby vinným byla porušena zásada „ne bis in idem“. Závěrem svého dovolání obviněný H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, v částech které se týkají jeho osoby a aby dále postupoval podle § 265l tr. ř.

Obviněná J. napadla rozhodnutí soudů nižších stupňů prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněné, uplatněné dovolací důvody jsou podle ní naplněny především absencí subjektivní a objektivní stránky pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku či jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou (dovolání podala do odsuzujícího výroku – viz bod XV. rozsudku nalézacího soudu), jakož i existencí extrémního nesouladu, neboť skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu postrádají obsahovou spojitost s důkazy v tomto trestním řízení provedenými. Ve vztahu k subjektivní stránce konkrétního trestného činu obviněná zdůraznila především absenci důkazů prokazujících její vědomí a údajné fiktivnosti plnění a zpětnou výplatu finančních prostředků, kdy má za to, že s ohledem na uzavírání smluv v ústní formě a až jejich následnou transformaci do písemné podoby, jakož i její neznalost jakékoliv protiprávní činnosti spoluobviněného P. ve spojení s dalšími osobami a z toho plynoucí její důvěru v řádný výkon smluvených plnění tímto spoluobviněným, pak o neexistenci subjektivní stránky nemůže být pochyb. Obviněná v tomto směru dále doplnila svoje úvahy ohledně jejího odsouzení pouze na podkladě tzv. kolektivní viny, kdy má za to, že byla soudy uznána vinou pouze na základě skutkových zjištění vztahujících se k jiným spoluobviněným, kteří fiktivnost plnění doznali. Ohledně objektivní stránky předmětného trestného činu uvedla, že z provedeného dokazování nevyplynulo, jak konkrétně měla ona zprostředkovat prvotní kontakt mezi spoluobviněným M. a P., či jak měla domluvit vystavení fiktivních faktur, včetně jejich přebírání a předávání spoluobviněnému M., když z provedeného dokazování, konkrétně přímo z její výpovědi a výpovědí spoluobviněného M. a P. vyplývá skutečnost zcela opačná, a to, že spoluobviněný M. a P. spolu vzájemně spolupracovali bez soudy uvedeného přispění obviněné J., a dokonce již předtím, než se o jejich spolupráci dověděla samotná obviněná. V tomto kontextu je pak podle obviněné rovněž zpochybněno uskutečnění předmětného trestného činu formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná sice připustila odeslání jednoho emailu spoluobviněnému P., který se týkal spoluobviněného M., nicméně s ohledem na výše uvedené skutečnosti, jakož i na skutečnost, že konečné znění smlouvy uzavřené mezi těmito spoluobviněnými bylo od toho emailu navrhovaného obviněnou odlišné v částce, na které se obviněný P. s obviněným M. domluvili sami, nemůže být v takovém jednání u ní spatřována forma pomoci. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že podle názoru obviněné jsou odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů podle § 125 tr. ř. nedostatečná, jakož i poukazuje na skutečnost týkající se deformace důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 zrušil, a dále podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rozhodl o zrušení i všech rozhodnutí, které na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud by vzhledem ke změně, k niž došlo zrušením pozbyla podkladu, a sám rozhodl tak, že podle § 265m odst. 1 věta prvá tr. ř. se z důvodu podle 226 písm. b) tr. ř. obviněná J. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1 KZV 160/2012, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem. Pro případ, že by k takovému rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal všechny předpoklady, navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 zrušil, a aby podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněná M. uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Stěžejním argumentem obviněné vztahujícím se k uplatněným dovolacím důvodům je absolutní neúčinnost některých důkazů. V tomto směru obviněná zpochybnila zejména použitelnost emailové komunikace, která byla zajištěna na základě příkazu k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř., který byl vydán soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 14. 11. 2011, sp. zn. Nt 5604/2011. Obviněná vyjádřila svůj nesouhlas s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, kdy tento výše zmíněnou vadu považoval pouze za vadu formálního charakteru, nezakládající nepřípustnost takto opatřeného důkazu. Dále upozornila na absenci protokolu podle § 88 odst. 6 tr. ř. Dalšími argumenty, které mají podporovat tvrzení obviněné o nepřípustnosti předmětného důkazu bylo zejména získání obsahu emailových zpráv od společnosti Seznam nikoliv vlastní činností policejního orgánu. Poukázala na rozdílnost charakteru údajů získávaných na základě příkazu podle § 88 odst. 1 tr. ř. a § 88a tr. ř., [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 63/2012], jakož i poskytnutí provozních a lokalizačních údajů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněných k jejich využívání ze strany konkrétní společnosti, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna. Obviněná rovněž zpochybnila zákonnost domovní prohlídky u spoluobviněného P. provedené na základě příkazů soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. Nt 3107/2011, neboť v nich nebylo specifikováno, který orgán měl předmětné domovní prohlídky provést. Obviněná proto z uvedeného důvodu považuje důkazy získané na základě takto provedené domovní prohlídky za absolutně neúčinné. Dále poukázala i na další pochybení soudů nižších stupňů, a sice nedostatečnou aplikaci zásady in dubio pro reo. Závěrem svého dovolání označila za nezákonný také ten postup soudu prvního stupně, kdy byl nejprve vyhlášen odsuzující rozsudek proti obviněným, přičemž v bodech XVI., XVIII. a XXI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že trestní stíhání spoluobviněných H., H. a R. bylo zastaveno, a to ačkoli usnesení o zastavení trestního stíhání těchto spoluobviněných bylo vyhlášeno až po odsuzujícím výroku. Obviněná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015 ve výroku o vině pod bodem V., jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 zrušil, a aby podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na svých závěrech (shora uvedených) setrvala i ve své replice k vyjádření státní zástupkyně.

Obviněný M. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž těžiště jeho dovolací argumentace spočívá v tvrzení, že skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, nebyl prokázán a dále v námitce porušení zásady in dubio pro reo. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl nepřípustnost jeho trestního stíhání s ohledem na zásadu ne bis in idem, neboť podle jeho názoru díky doměření daňového penále ve správním řízení, již nemůže být dále sankcionován v rámci trestního stíhání. Po vydání pravomocného rozhodnutí v daňovém řízení je tedy nutno zastavit případně souběžně nebo následně vedené trestní řízení. Poukazuje mj. také na to, že ani Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, se nezabýval otázkou zásady ne bis in idem z pohledu, že tentýž trestný čin byl spáchaný právnickou osobou v systému pravé trestní odpovědnosti a osobou fyzickou, jednající v rámci této právnické osoby v její prospěch nebo jejím jménem. Vzhledem k tomu, že právnická osoba byla již za tentýž skutek potrestána, nemůže být v předmětném trestním stíhání odsouzen také obviněný jako fyzická osoba. V další části svého dovolání poukazuje na to, že jeho trestní stíhání mělo být shodně jako v případě jiných pachatelů podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. za použití § 223 odst. 2 tr. ř. zastaveno. Podle mínění obviněného rovněž při rozhodování o trestu nebylo dostatečně přihlédnuto k polehčujícím okolnostem. Závěrem svého dovolání obviněný M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015 a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na svých závěrech (výše uvedených ve svém dovolání) setrval obviněný i ve své replice k vyjádření státní zástupkyně.

Obviněný M. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že “krácení daně z příjmu v daných případech nebylo prokázáno”. Toto své tvrzení obviněný blíže rozvedl ve vztahu k jednotlivým bodům obžaloby (jak sám uvádí v podaném dovolání), jimiž byl uznán vinným soudem prvního stupně. Konkrétně k bodu VII. obžaloby uvedl, že faktury, které on osobně vkládal do účetnictví společnosti D-SYSTEM s. r. o. byly faktury související s konkrétními zakázkami, které byly vystavovány v celém průběhu zdaňovacího období, a to vždy v reakci na služby objednané před jejich samotným započetím, jak ostatně vyplývá z emailové komunikace. Rovněž zdůraznil, že pro realizaci uvedených služeb nebyl v dané době na území České republiky žádný jiný poskytovatel, který by mohl být smluvním zadavatelem pro Českou poštu, a proto je i nadále v přesvědčení, že se jednalo o služby poskytované ze zahraničí. Soudům nižších stupňů rovněž vytkl nedostatečné respektování závěrů finančních šetření, která reálnou existenci poskytovaných plnění prokázala. Obviněný M. rovněž poměrně rozsáhle vyjádřil svůj nesouhlas stran argumentace soudů nižších stupňů, že plnění bylo poskytováno ze strany samotných obviněných či s nimi spojených společností, a to již se zmiňovaným odkazem na Českou poštu jako jediného možného poskytovatele předmětných plnění. V každém případě se podle obviněného jednalo o plnění, které sebou nese určité náklady a je tak lichý závěr soudů nižších stupňů o jeho fiktivnosti. V této souvislosti rovněž zpochybnil prokázání porušení daňové povinnosti a v návaznosti na to, tímto jednáním způsobení škody. Ve vztahu k jednáním vymezeným pod body VIII., IX., XI., XII., XIII. „obžaloby“ namítl, že hodnocení důkazů odporuje zásadě in dubio pro reo, neboť s ohledem na prokázané skutečnosti nemohl být vytvořen závěr o jeho postavení coby zprostředkovatele. I v tomto případě na základě podrobného zdůvodnění dospěl obviněný k názoru, že se na krácení DPH nikterak nepodílel. Ve vztahu k výše uvedenému poukázal na existenci „evropských judikátů“ týkajících se nemožnosti zahájení trestního stíhání v případě, kdy bylo v téže věci pravomocně ukončeno daňové řízení (bez odkazu na konkrétní rozhodnutí). Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek týkající se výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, rovněž požádal o odklad vykonatelnosti pravomocného rozsudku.

Obviněný O. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. zákoníku v jeho druhé variantě. Uplatněné dovolací důvody podpořil argumentací absence subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a poukázal přitom na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť nebylo nikterak prokázáno povědomí obviněného o fiktivnosti plnění poskytovaného spoluobviněným P.. Obviněný následně rozsáhle zdůvodnil svoji nevědomost o jakékoliv možné fiktivnosti předmětného plnění a rovněž odmítl argumentaci soudů nižších stupňů týkající se ekonomické nelogičnosti údajně existujícího obchodního závazku. Neexistující důkazy obviněný O. zmínil také ve vztahu k zpětnému vyplacení peněžních prostředků spoluobviněným P. Rovněž odmítl existenci tzv. kolektivní vinny, kdy na základě viny ostatních spoluobviněných je také odvozena vina jeho. Rovněž zdůraznil dezinterpretaci obsahu emailové komunikace mezi ním a spoluobviněným P.. V této souvislosti dále poukázal na to, že v praxi je zcela obvyklé, že plnění probíhá na základě předem uzavřené ústní dohody a až následně je uzavřena písemná smlouva na tuto ústní dohodu, což v předmětné trestní věci je mj. potvrzováno i výpovědí spoluobviněného P.. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 a dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. věta druhá zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. věta prvá rozhodl, že se obviněný O. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1 KZV 160/2012, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem. Pro případ, že by Nejvyšší soud nerozhodl výše uvedeným způsobem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, a aby podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný P. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítl, že skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku ve vztahu k jeho osobě neměl být podřazen pod ustanovení § 240 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť obdobnými skutky se zabývaly i jiné soudy v trestním řízení, přičemž v těchto věcech nebyl ani obžalován, ani obviněn z jakéhokoliv trestného činu, a proto měly soudy rozhodující o jeho vině v předmětné trestní věci respektovat zásadu in dubio pro reo. Podle jeho názoru nebyl v předmětné trestní věci předložen žádný relevantní důkaz o tom, že by kterákoliv jím vyhotovená faktura jménem mandátní společnosti PROTYPE TEAM LTD., byla ponechána ze strany tohoto mandanta bez dodávky obchodního plnění v adekvátní hodnotě, neboť na fotografiích některých závodních vozidel byla reklama zachycena, přičemž i kdyby se tak stalo, jednalo by se z hlediska zákona o nesplnění vlastních jejích existujících obchodních závazků, za něž však on osobně nenese žádnou trestněprávní odpovědnost. Dále poukázal na to, že existovala celá řada svědků, kteří potvrdili, že sjednaná plnění proběhla, a skutečnost, že neovládal mandátní společnost byla prokázána výpovědí svědka G. K.. Obdobné námitky uplatnil také v doplňku svého dovolání, kde mj. také konstatoval, že také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství připustila zjevnou disproporci mezi předmětnou trestní věcí a jimi zmiňovanými trestními věcmi, kde nebyl trestně stíhán. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015 a v souladu s ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že v plném rozsahu zprošťuje obviněného obžaloby, případně podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil podnět k tomu, „aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na obsah tohoto podání před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. vydal usnesení, kterým přeruší výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody..“ Tento svůj podnět v několika navazujících podáních urgoval mj. s argumentací, že nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá i z vyjádření, které bylo zasláno Nejvyšším státním zastupitelstvím.

Obviněný P. napadl rozhodnutí soudů nižších stupňů prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že právní kvalifikace jednání, kterým byl uznán vinným je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že za nelogický považuje závěr soudů nižších stupňů o zpětném uzavření smlouvy se spoluobviněným P. učiněný na základě emailové komunikace mezi ním a spoluobviněným P., jakož i skutečnost, že nesoulad v účetní evidenci společnosti GASTROFROM, s. r. o., ve které obviněný P. vystupoval na pozici jednatele, byl dán, jak prokazuje znalecký posudek předložený obviněným Prostředním, systémovou chybou v účetnictví a nikoliv jakýmkoliv trestněprávním jednáním. Rovněž podle jeho mínění nebylo prokázáno, že by on jakkoliv do účetnictví společnosti GASTROFROM, s. r. o. zasahoval. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, v části týkající se jeho osoby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013 a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak má (podle obviněného) Nejvyšší soud přikázat Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněných se písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření nejprve shrnula obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i obsah dovolání uplatněných konkrétními obviněnými. Po stručném shrnutí obsahového vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se státní zástupkyně vyjádřila k uplatněné námitce extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy obviněné J., M. a obviněného M., O. a P., a to tak, že ačkoliv tito obvinění vznesli výše uvedenou námitku, neuvedli žádnou skutečnost, která by takový závěr mohla odůvodnit. Vyjma obviněného D. a obviněné J., má státní zástupkyně za to, že nebyla uplatněna žádná námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ať už samostatně nebo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Konkrétní obvinění tak vznesli námitky skutkové či procesní, které pod uvedený dovolací důvod nespadají. Státní zástupkyně blíže uvedla, že stěžejní námitkou všech obviněných, je námitka skutkového charakteru týkající se reálného plnění smluv souvisejících s poskytováním reklamy uzavíraných se společností PROTOTYPE TEAM LTD., v zastoupení mandatářem P. a partner s. r. o. Uvedené tvrzení obviněných je však podle státní zástupkyně spolehlivě vyvráceno, a to zejména na základě svědeckých výpovědí, které prokazují absenci realizace smluveného reklamního plnění, stejně tak jako z účelového číslování faktur vystavených společností P. a partner s. r. o., umožňujících zpětné vystavení faktur na základě požadavku konkrétního klienta či z emailové komunikace svědčící o zájmu konkrétních klientů o poskytování reklamy, jakož i o zpětném uzavírání předmětných smluv. Na tomto závěru nemůže nic zvrátit ani tvrzení o legálnosti předmětného jednání v případě, kdy deklarované plnění vykonala jiná společnost, než jaká k tomu byla na základě smluvního ujednání povinna, a to za předpokladu, že toto plnění bylo realizováno jiným subjektem, neboť v konkrétním případě nebyla realizace jiným subjektem jakkoliv prokázána. Ve vztahu k dovolání obviněného D. státní zástupkyně uvedla, [který uplatnil také námitku absence subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], že o existenci přímého úmyslu v konkrétním případě svědčí emailová komunikace obviněného se spoluobviněným M. P., jakož i povaha faktur, na jejichž základě byla daň zkrácena. K námitce obviněné J. týkající se nenaplnění zákonných znaků pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že spoluobviněný M. byl partnerem obviněné J., přičemž ze zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že obviněná J. poradila spoluobviněnému M. způsob, jakým je možné snížit daňový základ, což prokazuje předmětná emailová komunikace mezi ní a spoluobviněným P.. Uvedeným jednáním proto byly naplněny znaky pomoci tak, jak jsou formulovány v příslušném zákonném ustanovení. Ve vztahu k námitce obviněné M. týkající se procesní použitelnosti emailové komunikace stání zástupkyně uvedla, že použití emailové komunikace na základě souhlasu soudu uděleného podle § 88a odst. 1 tr. ř. a nikoliv podle § 158d odst. 3 tr. ř. je toliko procesním pochybením, které není způsobilé založit nepoužitelnost takto získaných důkazů. Obdobně se vyjádřila také ve vztahu k namítané neurčitosti příkazů k domovním prohlídkám, neboť, jak vyplývá ze soudem vydaných příkazů, domovní prohlídky vykonal k tomu určený policejní orgán. K dovolací námitce obviněného H. týkající se porušení zásady ne bis in idem uvedla, že tuto námitku měl uplatnit v rámci jiného dovolacího důvodu, a to důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž i přesto tato námitka není důvodná. Penále v rámci daňového řízení bylo uloženo společnosti 5P Agency, s. r. o., jako sankce spojená s doměřením daně související s kontrolními mechanismy správce daně. Oproti tomu trestní sankcí byl postižen obviněný H. jako jednatel uvedené obchodní společnosti, který jednal se záměrem neoprávněného snížení daňové povinnosti u daně z příjmu právnických osob. Tato rozdílnost subjektů vylučuje možnost uplatnění okolností stanovených v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Se stejným odůvodněním se státní zástupkyně vypořádala s totožnou námitkou obviněného M. týkající nepřípustnosti trestního stíhání vůči jeho osobě s ohledem na zásadu ne bis in idem. Dále uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevznesl žádnou právně relevantní námitku. K námitce obviněného M., že se nemohl dopustit trestné činnosti především s ohledem na závěry daňové kontroly, poukázala na to, že rozhodnutím finančního orgánu nejsou vázány soudy obou stupňů, přičemž tyto závěry hodnotily stejně jako každý jiný důkaz a dospěly k závěru, že k poskytnutí žádného inzerovaného plnění nedošlo, a že předmětné fiktivní plnění bylo takového charakteru, aby výsledek předmětného plnění nemohl být správcem daně přezkoumatelný, přičemž pokud bylo takové plnění realizováno, je důležité, že jej mohla realizovat sama společnost D-SYSTEM, s. r. o., kdy právě obviněný M. předstíral, že takto činila prostřednictvím subdodávek od společnosti PROTOTYE TEAM LTD. K námitkám obviněných O. a P. uvedla, že žádný z nich neuplatnil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitky. K námitce obviněného P. ohledně porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí uvedla, že tato problematika nezapadá do zákonného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále poukázala na to, že veškeré provedené důkazy poskytují komplexní pohled na trestnou činnost obviněného, který za úplatu umožňoval snížení daňové povinnosti jak právnickým, tak podnikajícím fyzickým osobám. Z komunikace mezi spolupachateli a účastníky trestné činnosti, avšak i z dalších důkazů, vyplynula zřejmá účelovost jednání všech zúčastněných. S ohledem na shora uvedené státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P., M., O. a P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných D., H., J., M. a M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (až na dovolání obviněné J. viz níže bod 60) a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Všichni obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obvinění J., M., O. a P. prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě). Obviněný M. uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné jsou uvedeny v § 11 tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

S ohledem na námitky obviněných M., O., P., jakož i obviněné M., byť nepřímo prostřednictvím námitky týkající se absolutní neúčinnosti vybraných důkazů, týkající se existence tzv. extrémního rozporu, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve v rámci teoretických úvah uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

Vzhledem k tomu, že v dovolání obvinění uplatňují námitky obsahově shodné s námitkami, které již se staly předmětem přezkumu soudy nižších stupňů, což je např. patrno z argumentace obviněného P. ve vztahu k nerespektování zásady in dubio pro reo, tvrzení, že neovládal zahraniční společnost, že nebylo prokázáno, že plnění ze smluv neproběhla a byla fiktivní atd., považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obsahově shodné námitky zazněly již před soudem prvního stupně (viz str. 53-43), případně v rámci řízení o řádném opravném prostředku (viz str. 38-44 rozsudku soudu druhého stupně) a zmíněné soudy se s těmito námitkami vypořádaly (viz např. str. 61 rozsudku soudu prvního stupně, kdy se vyjadřovali někteří ze svědků k tomu, že smlouvy byly uzavírány s obviněným P. zpětně s daty, aby je bylo možno vložit do účetnictví za předchozí zdaňovací období, str. 58 - kde svědek H. uvedl, že na závodech na vozidlech reklamní loga nebyla, tyto lepil na vozidla v objektu obviněného P. v R., atd.), případně z rozsudku soudu druhého stupně (viz např. str. 67, kde soud druhého stupně zmiňuje nejen výpověď již zmíněného svědka H., ale rovněž výpověď svědka P.). Obsahová shoda námitek uplatněných obviněnými v mimořádném opravném prostředku s námitkami uplatněnými před soudem prvního či druhého stupně je zřejmá nejen z rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale také jimi (obviněnými) podaných opravných prostředků. Obviněný D. v odvolání mj. poukazoval na to, že i on se stal obětí podvodného jednání ze strany společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., že nebyl zprostředkovatelem služeb, neexistuje důkaz o jeho vědomé účasti na páchané trestné činnosti (viz str. 44-45 rozsudku soudu druhého stupně). Obviněný H. např. v odvolání namítal nesprávná skutková zjištění, nesouhlasí s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně ohledně zpětnosti uzavření kontraktu, nejednalo se o fiktivní plnění (neměl tušení, že logo k výrobě reklamy je zasíláno až dodatečně atd. (viz str. 47-48 rozsudku odvolacího soudu). Obviněná M. v odvolání zpochybnila relevantnost důkazů získaných na základě domovní prohlídky u obviněného P., stejně jako relevantnost důkazů získaných z emailové korespondence (viz str. 54-55 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný M. namítal nezákonnost a neúplnost skutkových zjištění, vybudování závěrů o jeho vině na procesně nepoužitelných důkazech, nepřihlédnutí soudu prvního stupně k důkazu o ústním jednání se správcem daně z roku 2012, poukázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k otázce daňového penále a porušení zásady ne bis in idem (např. str. 56 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný M. namítal nepřesvědčivost rozhodnutí, neexistenci logické provázanosti mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, poukázal na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohledně povahy penále – jako sankce bránící trestnímu stíhání, dále např. vytýkal soudu prvního stupně, že nebral v úvahu závěry správce daně (str. 58-59 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný O. uváděl, že soudem prvního stupně byly ignorovány důkazy svědčící v jeho prospěch, smlouvy nebyly uzavírány zpětně, nebyly mu vráceny poskytnuté finanční prostředky, nebyla mu prokázána vědomost o fiktivnosti uzavíraných reklamních smluv (str. 61 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný P. v odvolání argumentoval tím, že s obviněným P. nejednal, jediným důkazem o jeho vině měla být emailová komunikace, neměl důvod primitivním způsobem krátit daň a získat zanedbatelnou částku (str. 62 rozsudku odvolacího soudu). Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Je však dále nutno uvést, že odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, pokud obviněnými uplatněné námitky lze z pohledu jimi zvoleného dovolacího důvodu označit za právně relevantní. V případě, že námitky směřují pouze proti hodnocení důkazů a zpochybnění zjištěného skutkového stavu na základě jimi tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, či neprovedení všech navržených důkazů, pak jde o námitky irelevantní a je nutno taková dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky všech obviněných týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nepravdivosti provedených důkazů, nesprávného způsobu prokázání výše škody, nerespektování procesních zásad stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., porušení zásady presumpce nevinny, nedodržení principu in dubio pro reo, nesprávného postupu soudu prvního stupně při vyhlašování jeho rozhodnutí, nerespektování nebo nesprávného vycházení ze závěrů provedených správních řízení, jakož i nesprávného skutkové zjištění a hmotněprávního posouzení, zejména ve vztahu subjektivní stránce předmětných trestných činů či k hodnocení fiktivního charakteru předmětných plnění atd., lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněných. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a to i za předpokladu jeho uplatnění prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].

V souvislosti s odkazem obviněných na nerespektování principu in dubio pro reo (na který poukazují např. obvinění P., M., M.) je potřebné uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.

K otázce skutkového stavu věci musí Nejvyšší soud uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení], a to v rozsahu, který je nezby