6 Tdo 1279/2016 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1279/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 1. 2017 Spisová značka:6 Tdo 1279/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1279.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí Mimořádné opravné prostředky Podvod Dotčené předpisy:čl. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. čl. § 209 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1279/2016-38 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2017 o dovolání, které podala obviněná I. Č . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 To 226/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 4/2016, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné I. Č. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : I. 1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 50 T 4/2016, uznal obviněnou I. Č. (dále jen „obviněná“) vinnou, že „v úmyslu neoprávněně získat dávku sociální podpory v podobě příspěvku na bydlení a obohatit se tak, v P., ul. G. J., na pracovišti Úřadu práce ČR Praha 14, oddělení státní sociální podpory, v době od 26. 7. 2010 do 2. 8. 2012 opakovaně podala žádosti o příspěvek na bydlení, k nimž za každé čtvrtletí byla povinna doložit a do formuláře k tomu určenému, označenému jako Doklad o výši čtvrtletního příjmu, uvést své příjmy, včetně příjmů z pronájmu, a ačkoliv byla majitelkou rodinného domu v obci M., ul. J. ..., a spolumajitelkou bytu v P., ul. P. ..., a z obou nemovitostí jí plynuly příjmy z jejich pronájmu, tyto příjmy zamlčela, v příslušných dokladech je neuvedla a na základě těchto nepravdivých skutečností jí byla dávka v podobě příspěvku na bydlení úřadem práce přiznána a v době od července 2010 do března 2013 vyplácena, konkrétně takto podala žádost a předložila Doklady o výši čtvrtletního příjmu, v nichž příjmy z pronájmu neuvedla v případech podrobně popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž způsobila Úřadu práce ČR – Krajské pobočce pro hl. m Prahu škodu v celkové výši 274.994,- Kč“. 2. Tento skutek obviněné soud prvního stupně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Uložil jí za to podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost uhradit Úřadu práce ČR – Krajské pobočce pro hl. m. Prahu na náhradě škody částku ve výši 57 049 Kč. 3. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 To 226/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. 4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 5. K uplatněným dovolacím důvodům uvedla, že pro možný závěr o naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu jejím jednáním bylo podstatné zejména posouzení toho, zda příjmy z pronájmu uvedených nemovitostí měla, a pokud ano, tak v jaké výši, a dále zodpovězení otázky, co se rozumí příjmem z pronájmu v případě posuzování žádosti o příspěvek na bydlení. Přitom podotkla, že ačkoli v řízení před soudem prvního stupně navrhla k provedení důkazy o tom, že ve vztahu k rodinnému domu v obci M. měla rovněž výdaje ve formě každoročních odpisů z pořizovací ceny domu, soud prvního stupně jejich provedení pro nadbytečnost odmítl. Odvolací soud sice dokazování doplnil o kolaudační rozhodnutí k budově v M. a o znalecký posudek stanovující pořizovací cenu budovy v M. a odpisovou tabulku stanovující výši ročních odpisů pro jednotlivé roky odepisování, avšak tyto posoudil jako bezvýznamné s ohledem na skutečnost, že obviněná za inkriminované období nikdy nepodala daňové přiznání, byť to bylo její povinností. V této souvislosti proto namítla nesprávnost a nezákonnost posouzení skutku stran existence výše příjmu z pronájmu, jakož i závěru o nutnosti podání přiznání k dani z příjmů fyzických osob coby podmínky pro existenci výdajů v podobě odpisů. K tomu podrobně rozvedla, že z její strany byly pro přiznání příspěvku na bydlení vyplňovány a předkládány celkem dva formuláře a to „Žádost o příspěvek na bydlení“ a „Doklad o výši čtvrtletního příjmu“, přičemž její povinností bylo uvést jako příjem za dané kalendářní čtvrtletí částku odpovídající příjmu, který je předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a to po odpočtu výdajů vynaložených na jejich dosažení, zajištění a udržení. Vyjádřila přitom svůj názor, že pro možnost učinění závěru o tom, že příjem z pronájmu měla a byla tak povinna do příslušné kolonky uvést určitou částku vyšší než 0 Kč, bylo třeba zjistit nejen konkrétní výši jejího příjmu z nájmu, ale i konkrétní výši výdajů vynaložených na jejich dosažení a udržení podle zákona o daních z příjmů v daném čtvrtletí. Ačkoli odvolací soud doplnil dokazování o skutečnosti vztahující se k budově v M., k její ceně, a k obviněnou uváděným odpisům, posoudil tyto skutečnosti a skutek nesprávně, když uzavřel, že výše ročních odpisů z nemovitosti obviněné v M. není za stavu, kdy obviněná nepodala za roky 2010 - 2012 přiznání k dani z příjmů fyzických osob, podstatná pro závěr, zda příjem z pronájmu měla, a byla tak povinna do příslušné kolonky uvést určitou částku vyšší než 0 Kč či nikoli. Podle obviněné žádné ustanovení zákona o daních z příjmů totiž nestanoví, že by nepodání přiznání k dani z příjmů mělo vliv na existenci či neexistenci odpisu coby výdaje vynaloženého na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, přičemž takový neodpovídá ani znění zákona o daních z příjmů, načež odcitovala znění § 24 odst. 2 písm. a) a § 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů a navázala, že neexistuje žádné ustanovení zákona o daních z příjmů, ze kterého by vyplývalo, že se odpisy hmotného majetku stávají výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů až podáním daňového přiznání. Na nesprávnost posouzení ze strany Městského soudu v Praze poukázala i ve vztahu k § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) s tím, že pokud výsledkem nepodání daňového přiznání může být i daňová ztráta, pak nelze z nepodání daňového přiznání dovozovat neúčinnost existujících výdajů, včetně odpisů hmotného majetku. Okolnost, že porušila svou povinnost plynoucí jí ze zákona o daních z příjmů příp. z daňového řádu, podle ní nemění ničeho na závěru, že příjem z pronájmu byl dán jen v případě, pokud by její výdaj v podobě poměrné části ročního odpisu připadající na dané čtvrtletí byl nižší než součet částek, které v daném období na nájemném inkasovala. Napadené usnesení tak označila za nesprávné, neboť je založeno na nesprávném hmotně právním posouzení existence příjmu v obdobích rozhodných pro přiznání příspěvku na bydlení, přičemž i v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě nesprávného posouzení téže otázky. 6. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jejímu dovolání vyhověl a zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 To 226/2016, přičemž vyslovila svůj souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání. 7. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K formuláři „Doklad o výši čtvrtletního příjmu“ uvedla, že tento plně odpovídá vymezení příjmu rozhodného pro přiznání dávky ve smyslu § 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), přičemž uvedená charakteristika zdanitelného plnění se vztahuje k základu daně z příjmu, a tudíž ke skutečnosti rozhodné z hlediska plnění daňové povinnosti poplatníka, počínaje podáním daňového přiznání. Poukázala však na to, že těmto povinnostem obviněná v rámci daňového řízení za celé sledované období nedostála, neboť výdaje na dosažení zdanitelných příjmů z pronájmu domu a bytu způsobem předepsaným v § 9 odst. 3 ani náhradním způsobem podle § 9 odst. 4 zákona o daních z příjmu neuplatnila v podaném daňovém přiznání, daň z příjmu neuhradila, a ve sledovaném období tudíž disponovala plnými částkami inkasovanými za pronájem, aniž by za účelem pravdivého vyplnění formuláře „Doklad o výši čtvrtletního příjmu“ bylo třeba znát výši jejích příjmů z nájmu po jejich zohlednění o ko