6 Tdo 1428/2006 – Nejvyšší soud

6 Tdo 1428/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 dovolání, které podal obviněný I. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 4 To 321/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 2 T 198/2005, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 2 T 198/2005, byl obviněný I. S. uznán vinným, že v době od září 2004 do 7. 10. 2005, řádně neplnil svou vyživovací povinnost ke svým dcerám K., a K., bydlícím u matky D. S., která mu vyplývala ze zákona o rodině a jejíž výši určil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2004, č. j. 54 Co 302/2003, na 5.500,- Kč měsíčně pro K. a 4.000,- Kč měsíčně pro K., se splatností do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky, resp. od 31. 1. 2004 v případě výživného pro K. k jejím rukám, matka nebyla schopna sama zabezpečit výživu dětí, v důsledku čehož byla odkázána na pravidelnou finanční pomoc svých rodičů a dále se musela obrátit na Městský úřad Š. se žádostí o příspěvek na výživu, který jí i K. S. byl přiznán a od 1. 1. 2005 do 31. 5. 2005 vyplácen, čímž obžalovanému vznikl dluh na výživném u D. S. ve výši 67.876,- Kč a dluh na vyplaceném příspěvku na výživu u Městského úřadu Š. ve výši 9.258,- Kč, neboť za shora uvedené období resp. dodatečně obžalovaný na výživném uhradil celkem 55.866,- Kč. Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých sil splatit dlužné výživné a řádně platit běžné výživné. Proti tomuto rozsudku podal obviněný I. S. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 4 To 321/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný I. S. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř., neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byly dány důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. V odůvodnění podání obviněný poukázal na obsah svého odvolání, v němž uvedl, že není schopen spolehlivě zjistit, jakou částku na výživném vlastně dluží, jelikož z rozsudku nelze zjistit, jaká část z celkové částky vymožené v exekučním řízení je podle názoru soudu prvního stupně určena na náhradu nákladů exekuce. V odůvodnění rozsudku dále postrádal bližší zdůvodnění závěru, že úhrada vymoženého výživného v exekučním řízení se týkala období časově předcházejícího době, v níž se měl dopustit trestného činu. Veškeré částky byly vymoženy převážně v době od září 2004, kdy měla započnout nyní posuzovaná trestná činnost obviněného, přičemž podle mínění dovolatele bylo nutno předně uspokojit běžné výživné a teprve poté případný dluh na něm. Odvolací soud se však ani nepokusil vypořádat se žádnou z těchto konkrétních námitek a obviněným vytýkaná nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně tak přetrvává, aniž soud druhého stupně učinil sebemenší opatření ke zhojení této vady. Výše dlužné částky a stanovení období, ve kterém takový dluh vznikl, jsou přitom zásadními otázkami hmotně právního posouzení souzeného skutku. Dále obviněný poukázal na své odvolací námitky, prostřednictvím kterých vytýkal porušení svého práva být přítomen při hlavním líčení, a to v souvislosti s hlavním líčením konaným dne 23. 6. 2006, při němž byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Podrobně vysvětlil, že z důvodu akutního stomatologického zákroku se nemohl k tomuto hlavnímu líčení dostavit, což se podle možnosti snažil ještě v den jeho konání lékařským potvrzením doložit. Za daného stavu věci soud nemohl předjímat vůli obviněného vzdát se osobní účasti u hlavního líčení, přičemž z povahy zákroku, který předmětného dne podstoupil a v odvolání blíže specifikoval, vyplývá, že této otázce obviněný ani nemohl věnovat náležitou pozornost. Hlavní líčení navíc nemělo bez jeho přítomnosti proběhnout již s ohledem na usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 4 To 126/2006, a to ani za situace, že se dříve omluvil z účasti u hlavního líčení konaného dne 22. 5. 2006. V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Předně uvedla, že skutkový stav, jak byl zjištěn oběma soudy, se znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. evidentně koresponduje, i když se soudy dopustily určité dílčí nesprávnosti tím, že specifikovaly vznik dluhu na výživném u matky D. S. ve prospěch obou jejích dcer K. a K. Ve skutkové větě mělo být uvedeno, že částečně tento dluh vznikl na výživném u K. S., což mělo být vyjádřeno i konkrétní částkou, neboť v době páchání skutku obviněným byla již zletilá a obviněný měl povinnost platit výživné k jejím rukám, nikoli k rukám její matky. Státní zástupkyně připomněla námitky obviněného, že úhrada vymoženého výživného v exekučním řízení měla být započtena vůči jeho dluhu na výživném ve stíhaném období. V této spojitosti konstatovala, že pokud hodlal využít podmínek účinné lítosti ve smyslu § 214 tr. zák., není potřeba, aby uhradil výživné i za období předcházející, tedy za období, za které již byl odsouzen, ani za období následující, tedy období po sdělení obvinění, když taková období je nutno považovat s ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. za další skutek. To vychází z principu, že splnění vyživovací povinnosti za období vymezené stíhaným skutkem je důležitější než potrestání pachatele. Prakticky jde o beztrestnost za zhojení následku způsobeného stíhaným skutkem a nelze tedy požadovat od pachatele, aby se aplikace ustanovení § 214 tr. zák. domohl až poté, co zhojí i další následky, které nemají se stíhaným skutkem přímou souvislost, byť jsou produktem obsahově shodného jednání páchaného ale v jiném období. O takovou situaci však podle názoru státní zástupkyně v daném případě nejde. Uvedla, že pachatel trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. má sice skutečnou dispozici s plněním, které provádí ve prospěch vyživované osoby, musí jít ale o dobrovolné plnění a nesmí jít o hrazení výživného na základě vedeného výkonu rozhodnutí. Pokud je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, může stanovit, že určitou platbou v době jejího provádění chce uhradit dluh právě za období, pro které je stíhán, avšak musí jít o dobrovolné plnění ve prospěch vyživované osoby. Pouze dobrovolná platba ve prospěch vyživované osoby může být v souladu s vůlí pachatele započtena vůči jeho dluhu na výživném, pro nějž je stíhán, což koresponduje se smyslem ustanovení § 214 tr. zák. o účinné lítosti. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný v uvedeném smyslu nekonal a konal za něj prostřednictvím donucovacích prostředků - exekuce - stát. Proto nebylo možné ani počítat s institutem účinné lítosti ve smyslu ustanovení § 214 tr. zák., neboť i za situace započtení exekuované částky ve prospěch obviněného na dlužné výživné za stíhané období, nebyla by pokryta celá dlužná částka, zejména nebylo vůbec plněno ve prospěch Městského úřadu ve Š., vůči němuž vznikl z titulu vypláceného příspěvku na výživu dluh ve výši 9.258,- Kč. Za situace, kdy obviněný dodatečně uhradil část dlužného výživného, jde jen o jednání s prvky účinné lítosti, v jehož důsledku však trestnost zanedbání povinné výživy nezaniká. Částečná úhrada dlužného výživného nemůže mít ani skutkový a právní dopad, tj. že reálnou dobu neplnění vyživovací povinnosti by bylo nutno omezit přiměřeně k rozsahu, v jakém obviněný výživné dodatečně uhradil. Námitka obviněného z titulu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto zjevně neopodstatněná. V kontextu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně připomněla, že obviněný uplatnil již v odvolacím řízení výhradu, že se nemohl zúčastnit hlavního líčení, přičemž podle jejího názoru se odvolací soud s touto námitkou náležitě vypořádal. Soud druhého stupně zdůraznil, že obviněný byl opakovaně vyrozumíván o konání hlavního líčení, k tomu se však nikdy nedostavil a dostatečným způsobem se neomluvil ani nepožádal o jeho odročení, tak jak tvrdil v podaném odvolání. Za takového stavu nelze soudu prvního stupně vytknout, že jednal v nepřítomnosti obv