6 Tdo 1450/2013 – Nejvyšší soud

6 Tdo 1450/2013-32 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2014 o dovolání, které podala obviněná B. A. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 14 To 97/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 103/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 8 T 103/2009, byla obviněná B. A. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.). Za tento trestný čin byla podle § 180 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli v rozsudku vyjmenovaní poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 14 To 97/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť „dne 01.10.2008 v blíže nezjištěné době od 19:00 hodin do 21:20 hodin v M., okres P., v bytě č. ... v prvním patře domu čp. ... v ulici B. N., ponechala bez dozoru v místnosti kuchyně na zapnuté elektrické plotýnce sklokeramické varné desky sporáku hrnec se škvařícím se sádlem, čímž došlo ke vznícení rozpáleného sádla a k zahoření textilní utěrky a chňapky zavěšené nad sporákem, odkud se požár rozšířil odsávacím potrubím stoupací šachtou až do devátého nadzemního podlaží, v důsledku čehož došlo k požáru části bytových jader bytů v domě a k poškození 10 bytových jednotek, ve kterých se nacházelo nejméně deset osob a další blíže neurčený počet osob se nacházel v dalších bytech v domě, čímž způsobila škodu v celkové výši 659.071,- Kč na bytových jednotkách a společných částech domu ve správě Společenství vlastníků bytů B. N. M., se sídlem M., B. N., okres P., PSČ ..., IČ: 260 38 731, a dále škodu jednotlivým vlastníkům a nájemcům bytů na zařízení bytů a dalších věcech, a to J. H. a D. H. škodu ve výši 45.245,- Kč, J. K. škodu ve výši 86.024,- Kč, M. K. škodu ve výši 12.190,- Kč, P. M. a M. M. škodu ve výši 104.061,- Kč, P. M. a M. M. škodu ve výši 97.717,- Kč, J. P. a M. P. škodu ve výši 68.198,- Kč, H. K. po zemřelé E. E. škodu ve výši 5.578,- Kč, F. Š. a J. Š. po zemřelém F. Š. škodu ve výši 75.277,- Kč, J. Š. a A. Š. škodu ve výši 27.375,- Kč a M. V. a B. V. škodu ve výši 7.800,- Kč, tedy celkovou škodu ve výši 1.188.536,- Kč“. Za tento trestný čin ji podle § 180 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. v rozsudku vyjmenované poškozené odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že nalézací soud svůj rozsudek zákonu odpovídajícím způsobem neodůvodnil (viz § 125 tr. ř.), když provedl toliko tzv. souhrnné zhodnocení důkazů. Taková skutečnost podle ní činí rozsudek nesrozumitelným, nepřezkoumatelným a odporujícím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky. Odvolacímu soudu pak vytkla, že v tomto směru nezjednal nápravu. Upozornila, že soud druhého stupně shledal rozsudek soudu první instance „obtížněji přezkoumatelným“, a přesto na tento rozsudek ve svém rozhodnutí poukazoval. Za této situace označila za nepřezkoumatelný též rozsudek odvolacího soudu s tím, že postup tohoto soudu je v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces a zakládá existenci uplatněného dovolacího důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1330/2011). Dále obviněná uvedla, že pokud odvolací soud předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin podle § 180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., potom jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Ohradila se proti tomu, že soud druhého stupně v napadeném rozsudku k otázce zavinění poukázal na své usnesení ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 14 To 261/2010. Vyjádřila přesvědčení, že tvrzení krajského soudu o tom, že je obecně známo, že vzplanutí škvařeného sádla není vzácnou příčinou požárů v bytě, není ničím doloženo. Současně poukázala na výpovědi svědků M., Š., V. a K., popř. na zprávu ministerstva vnitra, generálního ředitelství hasičského sboru ČR s tím, že rozšíření požáru způsobem podobným tomu v posuzované trestní věci není častým, typickým či pravidelným následkem předmětného pochybení. V návaznosti na uvedené shledala, že na základě skutkových zjištění odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že poškození deseti bytových jednotek je kryto jejím, byť nedbalostním, zaviněním. Nelze totiž uzavřít, že si měla a mohla představit, že při škvaření sádla ve svém bytě by mohlo dojít mimo zahoření v tomto bytě ještě k takovému rozvinutí zahoření, že by vyhořelo celkem deset bytů, a to vertikálně. Zdůraznila, že jejím zaviněním je kryto pouze zahoření a poškození bytu, který užívala. V daných souvislostech ještě upozornila, že otázku, jak posuzovat zavinění z nedbalosti při obecném ohrožení, rozebírá usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/02. Ve svém dovolání zmínila též procesní zásadu in dubio pro reo. V neposlední řadě poznamenala, že při hlavním líčení konaném dne 11. 11. 2011 navrhla, aby byla vyžádána zpráva Hasičského sboru Písek ohledně statistiky požárů za účelem zjištění, kolik podobných požárů jako v souzené věci se v reprezentativním období vyskytlo na okrese Písek a aby byl touto zprávou proveden důkaz. Soud se však spokojil pouze s provedením důkazu zprávou ministerstva vnitra, generálního ředitelství hasičského sboru ČR, kde jsou ovšem pouze statistiky ohledně celé ČR a celého Jihočeského kraje. Navíc, v odůvodnění svého rozsudku nalézací soud nevysvětlil, proč tento navržený důkaz odmítl provést, resp. proč mu postačovala jím vyžádaná zpráva. Odvolací soud se pak podle ní s tímto pochybením právně relevantním způsobem nevypořádal. V souvislosti s tím odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 14 To 97/2013, i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 8 T 103/2009, zrušil. K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vytýkat pouze vady právní. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, především hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., povahu právně relevantních námitek nemají. Následně poznamenala, že v určitých výjimečných případech se i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení může zabývat hodnocením důkazů. Dochází k tomu však pouze tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním nebo, že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Obviněná zmiňuje porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že soud prvého stupně náležitým způsobem neodůvodnil své rozhodnutí, které tak neodpovídá zásadám stanoveným v § 125 odst. 1 tr. ř. Uvedená námitka obviněné však podle státní zástupkyně není důvodná. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyhodnotil rozsudek soudu prvního stupně jako sice obtížněji přezkoumatelný, avšak současně shledal, že předmětná vada není takového charakteru, že by bylo třeba označit za nesprávná skutková zjištění a v důsledku toho i závěry právní. Takové posouzení věci ze strany odvolacího soudu bylo adekvátním zhodnocením nastalé situace. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ve svém rozhodnutí zareagoval i na věcnou nesprávnost nalézacího soudu, která spočívala ve volbě nesprávného mechanismu v rámci stanovení výše způsobené škody. Odvolacím soudem bylo vydáno kasační rozhodnutí, rozsudek nalézacího soudu byl zrušen a krajský soud do svého rozhodnutí pojal veškeré úvahy potřebné k závěru o vině obviněné. Takový postup není v rozporu s právem na spravedlivý