6 Tdo 277/2025 – Nejvyšší soud

6 Tdo 277/2025-368 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 44 To 335/2024-318, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 41/2024, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 44 To 335/2024-318, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 23. 9. 2024, č. j. 1 T 41/2024-286, byl obviněný R. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 17. 8. 2023 v čase těsně předcházejícím 11:54 hodin na zastávce autobusu MHD XY při výstupu z autobusové linky XY, poblíž domu na adrese XY XY, Praha XY, vědom si protiprávnosti takového jednání, úmyslně a cíleně vytáhl ze své vycházkové hole skrytou čepel o délce ostří 58 centimetrů, přičemž ostří čepele dosahuje v nejširším svém místě šíře 2 centimetry, a tímto zaútočil proti břichu poškozeného V. K., narozeného XY, který se k němu přibližoval, přičemž jej zasáhl do oblasti pravého boku, čímž mu způsobil bodnořeznou krvácející ránu, a dále ostří porušilo poškozenému břišní stěnu a zasáhlo jeho pravou ledvinu, tedy důležitý orgán, kterou poranilo, kdy toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a hospitalizaci poškozeného na Jednotce intenzivní péče ve Fakultní nemocnici Motol. 2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 7 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost podrobit se během zkušební doby probačnímu programu sociálního výcviku „Vnímám i Tebe“. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to vycházkové hole blíže specifikované ve výroku rozsudku. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 11. 2024, č. j. 44 To 335/2024-318, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil toliko výrok o uložení přiměřené povinnosti obžalovanému, aby se podrobil během zkušební doby probačnímu programu sociálního výcviku „Vnímám i Tebe“. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný namítl, že soudy hodnotily útoky poškozeného na obviněného izolovaně, nikoliv komplexně a neposoudily tak správně jejich intenzitu. Pokud jde o naplnění znaků nutné obrany, pak o skutečnosti, že obviněný odvracel trvající útok poškozeného není sporu. Stran posouzení intenzity obrany dovolatel namítá, že v rozporu se zavedenou rozhodovací praxí i odbornou literaturou ji soudy posuzovaly objektivně, nikoliv subjektivně, tj. z pohledu obránce (obviněného). Skutečnost, že obviněný vnímal situaci jako život ohrožující vyplynula nejen z jeho výpovědi, ale rovněž z výpovědi znalkyně PhDr. Terezy Benešové, přičemž i svědkyně H. uvedla, že poškozený obviněnému vyhrožoval fyzickou konfrontací a sama z jeho strany cítila ohrožení, ačkoliv jím nebyla přímo atakována. 5. Nesprávně taktéž hodnotily prostředek použitý k obraně, a to podle jeho povahy, nikoliv podle způsobu jeho použití. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně hodnotil kamerový záznam tak, že poškozený se v důsledku své opilosti nabodl na čepel v podstatě sám. S ohledem na zásadu in dubio pro reo měl být tento výklad preferován oběma soudy. Dále soudy kladly nepřiměřené požadavky na osobu obviněného, pokud jde o vyhodnocení situace a možností obrany, když dovodily, že mohl jako prostředek obrany použít hůl, bez vytažení čepele z ní, případně se mohl celou situaci snažit uklidnit, zavolat si na pomoc kolem se nacházející osoby, nebo s čepelí ustupovat. V tomto směru odkazuje na judikaturu, podle které podmínkou nutné obrany není skutečnost, že útok nebylo možné odvrátit jinak. Při posuzování způsobu vedení útoku mělo dojít k zohlednění skutečnosti, že agresivita poškozeného se postupně zvyšovala, a že vedl útok vůči osobě vyššího věku, menšího vzrůstu a zdravotně hendikepované, přičemž jednání obránce mělo být hodnoceno s ohledem na skutečnost, že se celá situace odehrála v rámci nižších jednotek vteřin. 6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 44 To 335/2024-318, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil rovněž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvádí, že se s dovolací argumentací obviněného ztotožňuje. Soudy skutečně neposuzovaly stupňující se agresivitu poškozeného komplexně. Zároveň ji posuzovaly ex post, a to nevhodně objektivním způsobem. V důsledku toho zejména pominuly růst závažnosti jednotlivých dílčích agresivních projevů a růst celkové závažnosti ohrožujícího jednání poškozeného. Současně nepřihlédly k tomu, jak mohl rostoucí agresivitu poškozeného vnímat obviněný, resp. že se mohl obviněný reálně cítit vážným způsobem ohrožen. Tuto argumentaci by státní zástupce podřazoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Splnění podmínek nutné obrany by se totiž z právního hlediska mělo zakládat především na subjektivním úhlu pohledu obránce. Pro úplnost nicméně dodává, že i z objektivního hlediska považuje jednání poškozeného za poměrně výrazně nebezpečné – pokud poškozený mj. nakopl obviněného zezadu v souvislosti s vystupováním z autobusu, pak mohl obviněnému způsobit nebezpečný pád. Bylo dílem náhody, že k pádu nedošlo. Rozhodně to nesnižuje objektivní závažnost počínání poškozeného. V soudních rozhodnutí není jasno ohledně toho, „zda a do jaké míry si poškozený způsobil sám, svým dopředným, a v důsledku silného ovlivnění alkoholem nekoordinovaným pohybem“ inkriminované poranění. V tomto směru je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soud prvního stupně totiž zmínil, že obviněný provedl nepatrný výpad čepelí vůči poškozenému, zatímco odvolací soud uvedl, že se na čepel nabodl poškozený sám. Tento problém je významný pro posouzení možné trestní odpovědnosti obviněného. Pokud pouze čepel pozvedl, aniž ji zabodl do poškozeného, a ten se naopak v důsledku svého vlastního pohybu nabodl sám, pak by to mohlo značit nedostatek úmyslného zavinění na straně obviněného. To by nepochybně mělo vliv na právní kvalifikaci činu i tehdy, pokud by nebyla dána nutná obrana ve smyslu § 29 tr. zákoníku. 8. Ve vztahu k námitkám pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce soudům vytýká, že nezohlednily subjektivní vnímání dané situace obviněným a hodnotily věc objektivním pohledem ex post. Ani z objektivního hlediska nelze se soudy souhlasit, protože nepřihlédly k objektivní nebezpečnosti nakopnutí zezadu, které mohlo způsobit závažná poranění nepřipravenému, staršímu, a nikoliv zdravému člověku. Soudy také nekomplexně posoudily gradaci agresivních projevů poškozeného, které se objektivně stupňovaly. Soud prvního stupně výslovně konstatoval, že obviněný se cítil ohrožen, což potvrdila i svědkyně H. a znalecké závěry, které dovozují, že obviněný předmětný incident vnímal jako „výjimečnou situaci, stav maximálního ohrožení“. Řádné hodnocení subjektivního vnímání obviněného by ovlivnilo právní posouzení věci v jeho prospěch, zejména pokud by soudy nekladly nereálné požadavky na zachování klidu či precizní vyhodnocení okolností útoku. K takovému hodnocení však nedošlo. 9. Obviněný správně poukazuje na pochybení soudů týkající se nesprávné aplikace judikatury k nutné obraně s použitím zbraně, posuzování intenzity obranného jednání a požadavku na subsidiaritu obranného jednání. Judikatura stanoví