6 Tdo 378/2018 — Nejvyšší soud

6 Tdo 378/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 4. 2018 Spisová značka:6 Tdo 378/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.378.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Šíření nakažlivé lidské nemoci úmyslné Těžké ublížení na zdraví úmyslné Úmysl nepřímý Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 písm. b) tr. ř. § 145 tr. zákoníku § 152 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 7. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 25.7.2018II.ÚS 2547/18doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto28.8.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 378/2018-50 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání, které podala obviněná S. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 86/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 3/2017, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. K. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 6 T 3/2017, byla obviněná S. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „ačkoli od 7. 11. 2012 věděla, že je HIV pozitivní a byla poučena o nutnosti informovat o svém onemocnění své sexuální partnery a v případě pohlavního styku používat pouze bezpečnější praktiky (používat kondom a vystříhat se krvavých sexuálních praktik), přičemž syndrom získané imunodeficience (AIDS), včetně nosičství viru HIV, je obsažený v příloze č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního řízení kromě jiného stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, poškozené o svém onemocnění neinformovala a jednala v rozporu s ustanovením § 53 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v době od 7. 11. 2012 do 27. 7. 2016 na různých místech Královéhradeckého kraje, zejména v lesních lokalitách u městské části H. K. – S., případně i jinde, v nepřímém úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví více osobám a zvýšit nebezpečí zavlečení nakažlivé nemoci u lidí, vykonávala kromě chráněných sexuálních styků, nechráněné orální styky, vaginální styky, anální styky, případně jiné sexuální praktiky s muži, s některými bez vyžadování úplaty a s některými poté, co minimálně pod přezdívkou začala na internetových portálech nabízet placené sexuální služby, kdy takto jednala v případě (37) poškozených: […].“ 2. Za uvedenou trestnou činnost byla odsouzena podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle § 53 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. 3. Z podnětu odvolání obviněné byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 86/2017, napadený rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 2 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. II. 4. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 5. V odůvodnění svého dovolání předně poukázala na výhrady, jež uplatnila v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, jemuž vytkla především nesprávné právní posouzení její subjektivní stránky jako nepřímého úmyslu, s čímž se ztotožnil i soud druhého stupně, načež namítla, že takový závěr mohly soudy učinit toliko při opomenutí provedených důkazů. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se po celé souzené období (od 7. 11. 2012 do 27. 7. 2016) neléčila a aktivita v jejím těle stoupala, označila za rozporný s její výpovědí u hlavního líčení, se zprávou Fakultní nemocnice Hradec Králové a s výpověďmi MUDr. Jaroslava Kaply, Ph.D., jejichž obsah následně připomněla. V návaznosti na to odvolacímu soudu vytkla, že daný závěr ničím neodůvodňuje, přičemž jej však uvádí jako argument, z nějž dovozuje její vinu a zavinění ve formě tzv. nepravé lhostejnosti. Z uvedených důkazů podle ní naopak plyne, že se léčbě podrobovala, a to v průběhu prvních tří let bezvýhradně a následně odmítla nabízenou (nikoliv povinnou) léčbu, ale až v posledním roce před jejím zadržením, přičemž se dostavovala i na kontroly, byť v jiných než stanovených termínech. Zdůraznila, že aktivita viru v jejím těle byla vždy nízká, v průběhu jejího těhotenství se dostala až na hranici nedetekovatelnosti a poté nikdy nedosáhla hranice, jež by vyžadovala nutnost okamžitého zahájení léčby. Dále poukázala na jí předložené odborné vyjádření MUDr. Iva Procházky, CSc., opatřené v jiné trestní věci, s tím, že hodnoty tzv. virové nálože mají zásadní vliv na infekčnost nositele viru HIV, byť infekčnost je zachována i v případě nedetekovatelné virové nálože. Zmínila rovněž další vývoj v odborné diskuzi na dané téma a v návaznosti na to namítla, že důvodná pochybnost o její způsobilosti k přenosu viru po část stíhaného období měla být vyhodnocena výhradně v její prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo. 6. Ke skutkům, v nichž byli poškození při orálním styku v „pasivní roli“, uvedla, že pravděpodobnost přenosu viru HIV je při takové praktice podle mezinárodních výzkumů vyjádřena procentuálně „kolem 0%“. S poukazem na odborné vyjádření MUDr. Iva Procházky, CSc., a výpověď MUDr. Jaroslava Kaply, Ph.D., přirovnala orální sex s její aktivní rolí (stran rizika přenosu viru HIV) k intenzivnějšímu líbání. Podotkla, že si byla vědoma nízké rizikovosti této praktiky, jež je nebezpečná jen v případě nějaké oděrky nebo zranění, kteroužto okolnost si hlídala a v daných případech u ní nenastala, což potvrdili i poškození, kteří na ní žádné zranění nepozorovali. V daném kontextu poukázala na výpovědi poškozených S. P. a K. R., jež měli s nechráněným orálním stykem souhlasit právě s vědomím minimálního rizika. 7. Dále připomněla argumentaci soudu druhého stupně stran nepřímého úmyslu, podle které riziko přenosu HIV nebylo nikdy nulové, přičemž nebylo možné vyloučit krvavé zranění pusy či v ústech, takže se jednalo o spoléhání na náhodu, což měl odvolací soud opřít o její výpověď z přípravného řízení, kdy se vyjádřila, proč jí používání prezervativu u orálního styku nevyhovuje. K tomu opětovně namítla, že riziko přenosu se podle výše zmíněného názoru odborného specialisty nacházelo kolem 0%, přičemž její vyjádření z přípravného řízení, že jí prezervativ při orálním styku nevyhovoval, podle ní není v rozporu s jejím tvrzením, že nechtěla nikoho nakazit a že si takto počínala s vědomím minimálního rizika za současného hlídání jediného rizikového faktoru. Zdůraznila, že rozpoznání ohrožení druhého svým případným poraněním bylo zcela v její kompetenci. Zpochybnila rovněž závěr soudu druhého stupně ohledně šťastné náhody s tím, že nevysvětlil, jaká šťastná náhoda měla při aktérech stát, pokud se pravděpodobnost pohybuje kolem nuly. V návaznosti na to konstatovala, že pokud soud shledal, že byla srozuměna se způsobením škodlivého následku v podobě zvýšení nebezpečí rozšíření nakažlivé choroby i s tím, že poškozené nakazí, a tyto skutky zařadil mezi pokračující útoky trestných činů, tak nesprávně aplikoval § 15 a § 116 tr. zákoníku a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení jejího skutku. V dané souvislosti podotkla, že lékařské poučení je vedeno opatrností z důvodu odlišné odpovědnosti lékařů, avšak trestní odpovědnost má zcela jiná kritéria, takže by neměla vycházet mechanicky jen z medicínských doporučení, nýbrž by měla zohledňovat individuální okolnosti toho kterého případu. Uzavřela proto, že její jednání, dosahuje-li vůbec hranice trestnosti, lze kvalifikovat jedině ve formě nedbalostní podle § 153 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 8. Ohledně některých skutků poukázala na svolení poškozených, byť nikoliv jako na okolnost vylučující protiprávnost, nýbrž jako na okolnost významně polehčující, jež by měla být důvodem přinejmenším ke zvážení mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. 9. V neposlední řadě konstatovala, že její vyjádření ohledně toho, že nechtěla nikomu ublížit,