6 Tdo 454/2016 – Nejvyšší soud

6 Tdo 454/2016-34 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 To 375/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 66/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 7 T 66/2012, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, „že jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu B., kterému byla z titulu jeho funkce svěřena rozhodovací pravomoc v oblasti vydávání rozhodnutí podle zákona o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb. a souvisejících rozhodnutí, v územním řízení týkajícím se staveb na pozemku č. … v katastrálním území M., okr. T., který vlastnil spolu s manželkou M. V., na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2008 a) nejprve dne 22. 2. 2008 vydal jako vedoucí stavebního úřadu souhlasné vyjádření k oddělení pozemku v katastrálním území M. č. …, kterým měl být vyčleněn pozemek z pozemku č. … nový pozemek č. …, o jehož odkup písemně požádal obec H. a který následně od této obce koupil, kdy tento postup byl v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako zájemce o koupi odděleného pozemku měl zájem na tom, aby bylo rozhodnuto o rozdělení pozemků, a byl tedy ve věci osobou podjatou, b) poté dne 16. 4. 2008 vydal jako vedoucí stavebního úřadu územní souhlas s umístěním stavby «Přípojka vody na parcelu č. … pro rekreační chatu na parcele č. … v katastrálním území M.», ačkoli uvedená parcela se nachází dle platného územního plánu obce H. v nezastavěném území a volné krajině a ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří, kdy tento postup byl v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako vlastník předmětného pozemku měl zájem na vydání tohoto souhlasu, a byl tedy osobou podjatou, dále byl v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 5 stavebního zákona, kdy obžalovaný nerespektoval nezastavěnost dotčeného pozemku, postup byl dále v rozporu s ustanovením § 96 odst. 1 stavebního zákona, které mimo jiné podmiňuje vydání územního souhlasu realizací záměru v zastavěném území a existencí souhlasného nepodmíněného stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody k zamýšlenému záměru a tedy mělo být rozhodnuto územním řízením, a konečně byl tento postup v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, které vyžaduje pro vydání jak územního rozhodnutí tak i územního souhlasu k realizaci záměru v chráněné krajinné oblasti souhlasné stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody, které nikdy nebylo vydáno, neboť uvedená parcela je ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří, c) poté nakonec dne 26. 8. 2008 vydal Územní souhlas s umístěním stavby «Kabelová smyčka NN vedená přes pozemek parcely č. … pro parcelu č. … v katastrálním území M.», ačkoli uvedená parcela se nachází dle platného územního plánu obce H. v nezastavěném území a volné krajině a ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří, kdy tento postup byl v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako vlastník předmětného pozemku měl zájem na vydání tohoto souhlasu, a byl tedy osobou podjatou, dále byl v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 5 stavebního zákona, kdy obžalovaný nerespektoval nezastavěnost dotčeného pozemku, postup byl dále v rozporu s ustanovením § 96 odst. 1 stavebního zákona, které mimo jiné podmiňuje vydání územního souhlasu realizací záměru v zastavěném území a existencí souhlasného nepodmíněného stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody k zamýšlenému záměru a tedy mělo být rozhodnuto územním řízením, a konečně byl tento postup v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1, zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, které vyžaduje pro vydání jak územního rozhodnutí tak i územního souhlasu k realizaci záměru v chráněné krajinné oblasti souhlasné stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody, které nikdy nebylo vydáno, neboť uvedená parcela je ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří, kdy v důsledku tohoto nezákonného postupu obžalovaného došlo nejdříve k rozdělení stávajícího pozemku č. … na pozemky č. … a č. … a k prodeji pozemku č. … v katastrálním území M. obžalovanému a jeho manželce, a k následnému zasíťování pozemku …, ke kterému by jinak, než tímto nezákonným způsobem s ohledem na skutečnost, že pozemek se nachází v nezastavěném území a v II. ochranném pásmu Chráněné krajinné oblasti České středohoří, a pro nesouhlas Správy CHKO České středohoří jako dotčeného orgánu ochrany přírody, dojít nemohlo“. 2. Popsané jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do dne 31. 12. 2009 (dále jen jako „tr. zák.“). 3. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 73 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoliv funkce v rámci pracovního či služebního poměru spojeného s rozhodovací činností ve státní správě i samosprávě ve výměře čtyř roků. 4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 To 375/2013, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 158 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, který mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoliv funkce ve státní správě a samosprávě spojené s rozhodovací činností ve výměře čtyř roků. II. 5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 6. Obviněný především namítl, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku. Obžaloba byla podána pro jeden skutek, kdy jediné rozhodnutí podle zákona č. 183/2006 Sb., v platném znění, o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon) učinila spoluobviněná K. Pouze její jednání spočívající ve vydání rozhodnutí ze dne 24. 4. 2009 by mohlo vykazovat znaky trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jeho jednání ze dne 22. 2. 2008, 16. 4. 2008 a 26. 8. 2008 nejsou rozhodnutími a nemohou představovat výkon pravomoci veřejného činitele. Protože část skutku týkající se jednání spoluobviněné K. byla v rozsudku soudu prvního stupně vypuštěna, není zachována totožnost jednání. Jelikož soud prvního stupně oproti podané obžalobě změnil i následek trestné činnosti, není zachována ani totožnost následku. Obviněný dále naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřoval i ve skutečnosti, že vyjádření, která učinil ve dnech 22. 2. 2008, 16. 4. 2008 a 26. 8. 2008 nemají povahu rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen SpŘ) ani podle stavebního zákona. V tomto směru poukazoval na skutečnost, že jedním z materiálních znaků každého rozhodnutí je nabytí, pozbytí či změna práv a povinností. Rozhodnutí musí mít i všechny zákonem požadované náležitostí jako je výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. K územním souhlasům, které vydal, nebylo potřeba vyžadovat žádná stanoviska, nevyžadoval se ani souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny. Jelikož se nejednalo o správní rozhodnutí, nelze na jejich vydání vztahovat ustanovení § 14 SpŘ upravující otázku podjatosti. Soud prvního stupně také porušil jeho práva jako osoby obviněné spočívající v legitimním očekávání v možnosti výslechu svědků u hlavního líčení, když žádného svědka nevyslechl. V souvislosti s tím, že nebyli vyslechnuti žádní svědci a není také zřejmé, kdo měl uvedeným jednáním získat prospěch, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřoval rovněž v porušení zákazu reformace in peius, konkrétně v nesprávném vymezení trestu zákazu činnosti. 7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 4 To 375/2013-499, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 5. 2013, č. j. 7 T 66/2012-477, a přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon uloženého trestu zákazu činnosti i trestu o