6 Tdo 622/2008 — Nejvyšší soud

6 Tdo 622/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2008 Spisová značka:6 Tdo 622/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.622.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 622/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 o dovolání, které podal obviněný P. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 To 495/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 107/2007, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 92 T 107/2007, byl (v řízení proti uprchlému) obviněný P. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „1. dne 11. dubna 2006 v B. na ul. tř. K. J. v budově Z. u. š. J. K. převzal od J. R., za účelem zprostředkování reklamace hudební nástroj klarinet zn. Buffet Crampon Tosca, výrobního čísla, který mu dříve dne 17. 2. 2006 prodal za částku 89.000,- Kč, neboť byl poškozen, takto převzatý hudební nástroj následně nevrátil, ač k tomu byl J. R. vyzýván a ačkoli se dne 3. 5. 2006 písemně zavázal klarinet vrátit do 15. 5. 2006, čímž poškozenému J. R. způsobil škodu ve výši 89.000,- Kč, 2. dne 11. dubna 2006 v B. na ul. tř. K. J. v budově Z. u. š. J. K. převzal od Mgr. B. W., finanční hotovost ve výši 7.000,- Kč a 700,- EUR, určenou k úhradě nákupu hudebního nástroje klarinetu, který měl zprostředkovat, žádný hudební nástroj však Mgr. B. W. nedodal, ani převzatou finanční hotovost nevrátil, ačkoli k tomu byl vyzýván, čímž způsobil Mgr. B. W. škodu ve výši 26.985,- Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému J. R., bytem N. Ch., V., škodu ve výši 89.000,- Kč, a poškozenému Mgr. B. W., škodu ve výši 26.985,- Kč. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni (stále v řízení proti uprchlému) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 To 495/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudům nižších stupňů vytýká, že dospěly k jednoznačnému závěru, že se trestného činu zpronevěry dopustil v úmyslu přímém, aniž by zvážily a připustily možnost existence tzv. objektivních důvodů, které mu mohly a mohou bránit vrátit předmětný hudební nástroj, jakož i obdrženou finanční hotovost. Následně namítl, že skutkový děj je založen na tom, že převzal hudební nástroj za účelem zařízení reklamace, resp. finanční hotovost za účelem koupě jiného hudebního nástroje, avšak nebylo sjednáno, kdy tak bude provedeno, jak dlouho může takové reklamační řízení trvat apod. Podle jeho názoru tedy nebylo prokázáno, že již nejde o závazkový vztah, kdy předmět závazku ještě nebyl splněn, ale že se již jedná o trestný čin. V této souvislosti zdůraznil, že postrádá tu prokázanou okolnost, ze které může soud dovodit závěr, že měl úmysl věc i peníze nevrátit. Namítl také, že neměl možnost se k věci vyjádřit, jelikož řízení je proti němu vedeno jako proti uprchlému, a soud tudíž vycházel pouze z výpovědi poškozených a svědků a již se nezabýval objektivními skutečnostmi, které mu mohly a mohou bránit v návratu do Č. r. a ve splnění předmětu závazkového vztahu (např. úmrtí, nemoc, omezení na osobní svobodě či jiné na jeho vůli nezávislé okolnosti). Dále poznamenal, že úmysl musí být pachateli trestného činu zpronevěry vždy bez jakýchkoli pochybností prokázán a že podle jeho názoru k závěru, že byl v jeho trestní věci naplněn úmysl peníze a hudební nástroj nevrátit, nestačí pouhé zjištění, podle něhož se jej poškození snažili opakovaně kontaktovat, nejdříve telefonicky, pak prostřednictví sms zpráv, na něž nereagoval. Podotkl, že důvod, pro který na tyto kontakty nereagoval, peníze a hudební nástroj nevrátil, může být ryze objektivní a nemusí vypovídat o jeho úmyslu hudební nástroj a finanční prostředky nevrátit. O takovém úmyslu nevypovídá ani jeho prohlášení sepsané dne 3. 5. 2006 v B. Odkázal přitom na platnou judikaturu vycházející z tohoto, že nestačí pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, ale musí zde být prokázáno, že pachatel takového činu věc vydat odmítá. Tento moment odmítnutí je podle jeho slov v dané věci opírán toliko o to, že neodpověděl na sms zprávy či nezvedl telefon, a to za situace, kdy mezi účastníky nebylo sjednáno, dokdy je povinen reklamaci zajistit či peníze vrátit, a kdy nebyly odstraněny pochybnosti, zda-li mu ve vrácení převzaté hotovosti a věci nebrání objektivní skutečnosti. Uzavřel, že v takto jednoznačně stanoveném právním závěru soudů nižších stupňů o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu z jeho strany shledává nesprávné právní posouzení skutku. V další části dovolání obviněný napadl výrok o trestu. Shrnul, že ve zkráceném řízení mu byl trestním příkazem uložen trest podmíněný s odkladem na zkušební dobu v trvání 36 měsíců a že po podaném odporu mu soud uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s dozorem s odůvodněním, že v případě osoby, proti níž je vedeno řízení jako proti uprchlému, nelze uložit jiný druh trestu než trest nepodmíněný. Odvolací soud se pak s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Obviněný však s takovým závěrem soudů vyslovil nesouhlas. Argumentoval, že řízení proti uprchlému je upraveno speciálními ustanoveními § 302 a násl. tr. ř., v ostatním se na toto řízení vztahují obecná ustanovení trestního řádu, jakož i ustanovení trestního zákona, tedy konkrétně hlava čtvrtá trestního zákona, oddíl třetí, upravující ukládání trestu odnětí svobody. K tomu ještě dodal, že ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. stanoví, že za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři roky, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu, přitom zdůraznil, že účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby u trestných činů, u nichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje tři roky bylo ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody spíše otázkou mimořádnosti. Poté vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud učinil jiné nesprávné hmotněprávní posouzení věci, když se v dané věci ztotožnil se závěrem soudu nalézacího, pokud jde o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody se zařazením do věznice s dozorem, a shledal, že takový trest je nepřiměřeně přísný, a to jak co do druhu trestu, tak co do jeho výše a že zde podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody dány nejsou. Naopak jsou podle jeho názoru splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. Připustil sice, že již byl jednou soudně trestán, ale šlo o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (tedy nikoli zvlášť závažný trestný čin a nikoli majetkový trestný čin), kdy mu byl uložen peněžitý trest, který vykonal. Rovněž uvedl, že nemá záznam v evidenci přestupců, není proti němu vedeno další trestní stíhání, tedy se domnívá, že jeho osobnost nemohla soud vést k závěru, že účelu trestu nelze dosáhnout jiným než nepodmíněným trestem odnětí svobody. Zhodnotil, že jeho osobnost a dosavadní život nasvědčují tomu, že účelu trestu lze (za předpokladu, že by soud dospěl k závěru, že skutek je trestným činem) dosáhnout trestem mírnějším, například podmíněným trestem odnětí svobody. Odvolacímu soudu též vytkl, že seznal správným postup soudu prvního stupně, kdy za stejné důkazní situace byl trestním příkazem uložen trest podmíněný a po podání odporu trest nepodmíněný. Prohlásil, že si je vědom skutečnosti, že po podání odporu již soud není v navazujícím řízení vázán právním závěrem o vině ani o trestu, avšak že v daném případě při hodnocení stejných důkazů ve zkráceném řízení a následně v hlavním líčení je zřejmý zcela neodůvodněný rozpor v hodnocení osobnosti pachatele, kdy v jednom případě lze uložit trest podmíněný a takový trest je považován za dostatečný a následně z úst soudkyně zazní, že v případě