6 Tdo 69/2020

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 73 T 2/2015, byli obvinění M. B., T. P., L. M., J. M., P. H., P. H. a P. G. uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že: „po předchozí vzájemné dohodě a po rozdělení úkolů, kdy všichni si byli vědomi svého jednání a svého podílu na něm a v úmyslu získat pro sebe prospěch velkého rozsahu, účelově obž. T. P., L. M. a J. M. v součinnosti se zprostředkovatelem P. R., nar. XY, založili notářským zápisem ze dne 26. 11. 2008 u notářky JUDr. Jaroslavy Vocelové, v kanceláři v XY, XY, společnost M.., se sídlem XY, IČ: XY, která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 12. 12. 2008 a jejímž jednatelem ustanovili obž. M. B., který měl roli tzv. „bílého koně“, kdy současně při vzniku této společnosti pomocí padělaného potvrzení o složení základního vkladu vystaveného společností Komerční banka a.s., Oblastní pobočka Václavské náměstí 42, Praha 1, které pro tento účel v blíže nezjištěné době a na blíže nezjištěném místě vyhotovil obž. P. H., v té době zaměstnanec společnosti Česká spořitelna, a.s., Komerční centrum Rytířská 29, Praha 1, deklarovali u zápisu do obchodního rejstříku základní jmění společnosti ve výši 75.000.000,- Kč, ačkoliv touto finanční hotovostí společnost nedisponovala, a toto učinili v úmyslu přimět společnost I., se sídlem XY, IČ: XY, jejímž předmětem činnosti je financování komerčních nemovitostí prostřednictvím leasingu, zastoupenou J. R., nar. XY, M. K., nar.    XY, a Z. O., nar. XY, k rozhodnutí uzavřít leasingovou smlouvu mezi společnostmi M. a I., kdy společnost I. by financovala nákup souboru nemovitostí logistického areálu bývalé tabákové továrny v Hodoníně od prodávajícího, společnosti G., se sídlem XY, XY, IČ: XY a jménem které jednal z pozice předsedy představenstva obž. P. G., a to v celkové výši 195.000.000,- Kč s tím, že by společnost M. prostory areálu využívala a pronajímala podnikatelským subjektům z hodonínského regionu, kdy při několika jednáních předcházejících uzavření kupní a leasingové smlouvy, která proběhla v Brně a v Praze v sídle společnosti I. v období od 30. 4. 2008 do 11. 12. 2008, deklarovali schopnost pravidelně splácet leasingové splátky před pracovníky společnosti I., předložením padělaných podnájemních smluv, které pro tento účel opatřil obž. P. H., obž. J. M. a obž. T. P., a na kterých jako zájemce o podnájem uvedli podnikatelské subjekty z Hodonína a jeho okolí, přestože ve skutečnosti žádné smlouvy o podnájmu neuzavřeli, a toto činili v úmyslu vzbudit u zástupců společnosti I. dojem, že je transakce pro společnost I. bezpečná, když k podpisu kupní smlouvy mezi společností G., a společností I. dne 11. 12. 2008 předložil obž. P. G., v té době již pouze člen představenstva společnosti G., neboť z pozice předsedy představenstva již byl valnou hromadou odvolán 3. listopadu 2008, kupní smlouvu, na které byl padělaný podpis předsedy představenstva společnosti G., P. V., nar. XY, který o prodeji logistického areálu bývalé tabákové továrny XY v Hodoníně společnosti I. nevěděl, a ve které uvedl obž. P. G. v článku III. kupní smlouvy jako číslo účtu společnosti G., na kterou měla být kupní cena společností I. uhrazena, číslo svého vlastního soukromého účtu č. XY vedeného u Československé obchodní banky, a.s., a společně se tak obžalovaní M. B., T. P., L. M., J. M., P. H., P. H. a P. G. pokusili vylákat ze společnosti I., finanční plnění ve výši 195 000 000,- Kč, kdy jednání uvedených bylo před uvolněním finančních prostředků ve prospěch účtu obž. P. G. odhaleno pracovníky společnosti I. a v důsledku toho k finančnímu plnění ze strany této společnosti nedošlo a škoda na majetku nevznikla“.

Obviněný M. B. byl za tento pokus zvlášť závažného zločinu podvodu odsouzen podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu pěti let.

Obviněný L. M. byl odsouzen za tento pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaný ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 5 To 284/2015, a za sbíhající se zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 9 To 91/2016, podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí v trvání sedmi let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 9 To 91/2016, a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Obviněný P. H. byl odsouzen za tento pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaný ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 5 To 178/2015, a za sbíhající se pomoc k třem samostatným zločinům úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Obviněný P. G. byl odsouzen za tento pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a za sbíhající se přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 19 T 104/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 9 To 473/2014, podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu tří let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 9 To 473/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Dále bylo rozhodnuto o uložení trestů obviněným J. M. a P. H. U obviněného T. P. bylo podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu, který mu byl uložen dříve.

Odvolání, jež proti uvedenému rozsudku podali obvinění M. B., L. M., P. H., P. H. a P. G., byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 43/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný M. B. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), e) a g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje ve skutečnosti, že ačkoliv bylo ve věci provedeno rozsáhlé dokazování, nebylo tímto prokázáno, že by se dopustil trestné činnosti tak, jak je popsána ve výroku napadeného rozhodnutí. Ve vyloučené věci, kterou rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, bylo konstatováno, že spolupracující obviněný T. P. je osobou nevěrohodnou, tedy v této věci jej nelze považovat za osobu věrohodnou. Podle obviněného byla porušena ustanovení trestního zákona a zákoníku, byla porušena i procesní ustanovení a popis skutků naprosto neodpovídá zjištěným skutečnostem, přičemž všechna tato pochybení mají vliv na konečné rozhodnutí o vině a trestu.

K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d) a e) tr. ř. uvedl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení a veřejného zasedání, přičemž trestní stíhání bylo proti němu vedeno přesto, že podle zákona bylo nepřípustné, neboť nebyl schopen účasti u soudního jednání, což potvrzuje znalecký posudek Doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana. Soud prvního stupně jej však v průběhu řízení nedůvodně zpochybňoval a nebral v potaz s poukazem na to, že byl vypracován pro jiné řízení, byť se jednalo o trestnou činnost druhově obdobnou, a vycházel pouze ze znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Švarce, ačkoliv obhajoba namítala jeho podjatost. Podle obviněného si nalézací soud ve svých vyjádřeních ohledně jeho psychického stavu opakovaně odporuje, nepřihlíží k dřívějšímu posudku a znaleckému zkoumání ze strany MUDr. Zahradníčkové a Doc. MUDr. Pidrmana, které prokazuje, že psychickými problémy trpěl dlouho před tím, než bylo zahájeno trestní stíhání v této věci, a že tedy trestní stíhání není a nemůže být spouštěčem jeho psychických potíží, jímž byla důvodná obava o život s ohledem na vysoce aktuální hrozbu prokázanou v příslušném trestním řízení týkajícím se přípravy jeho vraždy. Tato skutečnost společně s predispozicí byla spouštěčem jeho problémů, které vedly k neschopnosti účastnit se soudních jednání. Tyto skutečnosti byly zjištěny samotným soudem, kdy znalec MUDr. Jiří Švarc dospěl v podstatě ke stejnému závěru jako Doc. MUDr. Vladimír Pidrman, ale na rozdíl od něj je přesvědčen, že obviněný je schopen účasti u soudního jednání.

Dále obviněný uvedl, že byl doložen revizní znalecký posudek podaný Psychiatrickou nemocnicí Bohnice ve věci Krajského soudu v Hradci Králové, který je však v rozporu se zákonem o znalcích. Obhajoba opakovaně namítala, že MUDr. Jiří Švarc pracuje v této nemocnici, vypracovával na obviněného znalecký posudek ohledně jeho duševního stavu a je těžko představitelné, že by v jiné věci změnil svůj názor. Krajský soud v Hradci Králové při zadávání revizního posudku ve své věci nevyhověl námitkám obhajoby, nicméně upozornil Bohnický ústav na skutečnost, že by se MUDr. Jiří Švarc neměl podílet na znaleckém zkoumání podílet, přesto nakonec znalecký posudek akceptoval. MUDr. Jiří Švarc měl sám, pro poměr k věci, odmítnout jakýkoliv podíl na ústavním posudku Bohnické nemocnice, neboť takto vědomě přezkoumával svůj vlastní posudek, který vypracovával, byť v jiné trestní věci.

Následně dovolatel zdůraznil, že mu jeho zdravotní stav znemožnil uplatnění ústavně zaručených práv na obhajobu a že se podrobil i zkoumání posudkové komise ohledně přiznání invalidního důchodu, který mu byl skutečně přiznán právě s přihlédnutím k duševní chorobě, a to zpětně od roku 2009, což zcela vylučuje závěry MUDr. Jiřího Švarce, že duševní porucha nastala až v souvislosti s trestním řízením. Má tak za zřejmé, že nebyl schopen účasti u soudního jednání, a nemělo být tedy ohledně něj jednáno a rozhodováno. Podle jeho názoru pak došlo ve věci i k procesním pochybením, a to především čtením protokolů při hlavním líčení po spojení věci. Dodal ještě, že nikdy nesouhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti, neboť nebyl schopen takový souhlas dát.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 5 To 43/2018-2120, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na citované rozhodnutí obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.

Obviněný L. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v tom, že nebyla ve věci definována organizovaná skupina ve smyslu trestního zákoníku a jeho vědomost o tom, že jde o skupinu založenou v úmyslu provádět trestnou činnost podvodného charakteru a jaké je jeho místo a postavení v této skupině. V této věci sice došlo k určitému rozdělení úloh, ale nebylo prokázáno, že by došlo skutečně k úmyslnému a vědomému rozdělení těchto úloh a že by šlo ze strany dovolatele o takové jednání, které by naplňovalo svou povahou po subjektivní stránce skutkovou podstatu organizátorství, a tedy osnování a řízení trestného činu. Jeho jednání by případně bylo možno posoudit jako nepřímé pachatelství ze strany dalších osob, kdy hlavní pachatelé zneužili jeho omylu a využili jeho osoby, zkušeností a kontaktů ke spáchání uvedené trestné činnosti.

V návaznosti na to uvedl, že ve věci sice bylo provedeno rozsáhlé dokazování, přesto však nebylo vůbec prokázáno, že by se trestné činnosti tak, jak je uvedena a popsána ve výroku rozhodnutí napadeného rozsudku, skutečně dopustil, a to v rámci organizované skupiny. Především je kriminalizována jeho běžná činnost, když jako realitní makléř musí opatřovat a předávat osobám a institucím doklady, vyžadovat posudky a vyjádření či jednat s lidmi a společnostmi včetně bankovních institucí a zařizovat všechny otázky kolem nákupu a prodeje nemovitostí, včetně případného zajištění jejich rekonstrukce. Žádný z provedených důkazů neprokazuje, že by konkrétně jednání uvedené v rozsudku bylo v rozporu se zákonem. Ze strany soudů nižších stupňů došlo nepochybně k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, co je organizátorstvím trestného činu, současně s posouzením celého jeho jednání jako člena organizované zločinecké skupiny, a stejně tak nebylo zkoumáno, zda nejednal v omylu vyvolaném dalšími osobami ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku. Na toto pochybení navázal i odvolací soud, když z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmý jeho závěr, že „nápad s nákupem areálu v Hodoníně vzešel právě od obžalovaného L. M.“. Tato formulace však naprosto nijak neodůvodňuje jeho vinu, naopak svědčí v jeho prospěch, neboť postupoval v mezích své profese. S tím souvisí i založení společnosti M., kdy ani na jedné z těchto činností není samo o sobě nic trestného. O trestnou činnost se mělo jednat až následně v souvislosti s deklarací jmění společnosti a snahou uzavřít leasingovou smlouvu, avšak nebylo prokázáno, že by se na těchto činnostech podílel i on, ani že by věděl, že tyto další aktivity nebyly v souladu se zákonem.

Zdůraznil dále, že nebylo vůbec prokázáno, že by věděl o dohodě spoluobviněných T. P. a J. M., a že by s ní souhlasil. Nebylo také prokázáno, že by jakékoli listiny padělal či pozměňoval, ani že by věděl, že předané listiny jsou padělané. Je nutné přihlédnout k tomu, že pracoval dlouhodobě jako realitní makléř a byl v tomto oboru hodnocen jako velmi úspěšný podnikatel. Spolupracující obviněný T. P. v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti k tomu, kdy a jak měla být uzavřena dohoda a vytvořena skupina osob, které měly organizovat trestnou činnost, kdo a jak se na ní měl podílet. Obviněný T. P. je krajně nevěrohodný, vypovídal velmi obecně a nepotvrdil jeho účast na předmětném jednání. Byla tak porušena ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku i procesní ustanovení, popis skutků naprosto neodpovídá zjištěným skutečnostem, přičemž všechna tato pochybení mají vliv na konečné rozhodnutí o vině i trestu.

Obviněný L. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek (správně usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 5 To 43/2018-2120, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí, tedy výkon uloženého trestu.

Obviněný P. H. podal dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. V úvodu svého dovolání uvedl, nad rámec „klasických“ dovolacích důvodů, že usnesením odvolacího soudu (a rozsudkem soudu prvního stupně) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy obou stupňů se nevypořádaly s námitkami, které jeho vinu vyvrací, a současně neodůvodnily, proč tak neučinily. V souvislosti s tím odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II ÚS 2177/17. Dodal, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu je Nejvyšší soud povinen přezkoumávat dovoláním napadená rozhodnutí i optikou jejich ústavnosti a v případě jejich protiústavnosti tyto bez dalšího zrušit a nenutit tak účastníka řízení obracet se na Ústavní soud.

Dále uvedl, že došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení a odvolací soud tuto vadu neodstranil, ačkoli ji namítal ve svém odvolání. Vzhledem k tomu je nucen opakovat a argumentovat stejně jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že soud prvního stupně pochybil především v hlavním líčení konaném dne 11. 4. 2018, který byl prvním dnem hlavního líčení konaného poté, co došlo usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 73 T 2/2015, ke spojení jeho věci k této věci vedené pod sp. zn. 73 T 2/2015. Podle jeho názoru měl soud prvního stupně opětovně vyslechnout ostatní spoluobviněné nebo jej alespoň seznámit s jejich výpověďmi. Soud prvního stupně to však neučinil, pouze doplnil výslech spoluobviněného T. P. a pokračoval v hlavním líčení. Dovolatel tak má za to, že byl zbaven možnosti být přítomen výslechu ostatních spoluobviněných. Nemohl jim tedy v rámci hlavního líčení, jakožto stěžejního stádia trestního řízení klást otázky a vyjádřit se k jejich výpovědím. Uvedeným postupem došlo ke zkrácení práv obhajoby a porušení jeho základního práva garantovaného mu nejen trestním řádem (viz § 13 in fine tr. ř., § 33 odst. 1 věta první tr. ř., § 33 odst. 5 věta první tr. ř. a § 214 tr. ř.), ale také Listinou základních práv a svobod (čl. 38 odst. 2). Bylo mu odepřeno ústavní právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Vzhledem k tomu, že v době provádění důkazů není zřejmé, jak je bude soud hodnotit, je nutné, aby se obviněný mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům, neboť i toto by soud mohl hodnotit.

Výše uvedeným postupem tak podle něho byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení, kdy sice formálně v jednací síni přítomen byl, avšak stěžejní dokazování se odehrálo bez jeho přítomnosti a za jeho přítomnosti nebyly znovu důkazy provedeny ani s nimi nebyl seznámen. Dalším důvodem námitky obviněného je skutečnost, že v hlavním líčení dne 11. 4. 2018 soud po přerušení hlavního líčení pokračoval, aniž by vydal usnesení podle § 205 odst. 5 tr. ř., tedy usnesení, že hlavní líčení bude konáno v dovolatelově nepřítomnosti. Při pokračování hlavního líčení dalšího dne soud sice toto usnesení formálně vydal, ale toto již nemohlo zhojit nevydání takového usnesení předchozího dne a lze na něj pohlížet tak, jako by vydáno nebylo. Stejně tak došlo k nezákonnému čtení svědeckých výpovědí bez souhlasu obviněných, a to poté, co nastala uvedená situace. Z těchto důvodů obviněný, ale také státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, navrhovali při veřejném zasedání o odvolání, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání. Na toto však odvolací soud reagoval vyhlášením usnesení, jímž odvolání zamítl, a rezignoval tak na nápravu této procesní vady.

Nesprávné právní posouzení skutku shledal obviněný P. H. ve skutečnosti, že skutek uvedený v rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, když nejsou naplněny hmotněprávní podmínky trestnosti stanovené v obecné a zvláštní části trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal, a pokud se stal, pak tento není trestným činem. Tyto námitky uváděl již v předchozích stádiích trestního řízení, avšak soudy obou stupňů se s nimi nevypořádaly a uvedené pochybení také způsobilo nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí.

Následně rozvedl svoji argumentaci stran tvrzení, že nebylo prokázáno, že se skutek stal, kdy má za to, že tento se nestal, neboť společnost M. byla do obchodního rejstříku zapsána až po proběhlých jednáních o uzavření kupní smlouvy. Za jeden pracovní den od vzniku společnosti přece nemohlo být zástupci M. ani relevantním způsobem jednáno, natož aby byl požadavek na úvěr řádně interně projednán či snad dokonce schválen. Pokud by společnost I. jednala s péčí řádného hospodáře, jistě by nikdy vážně nejednala s osobami zastupujícími subjekt, který v době tvrzených jednání vůbec neexistoval, a také nelze věřit tomu, že by dotčená smlouva měla být uzavřena ještě před vznikem společnosti M., neboť v době, kdy neexistovala, s ní nemohlo být vůbec jednáno, natož cokoliv podepisováno. Z uvedeného je zjevné, že skutek se nikdy odehrát nemohl, a tudíž nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán.

V případě, že by bylo prokázáno, že se skutek stal, tak jak je popsáno ve výrokové části rozsudku, absentuje podle obviněného objektivní stránka trestného činu podvodu. V daném případě nebyl nikdo uveden v omyl, nikdo nevyužil něčího omylu ani nebyly nikomu zamlčeny podstatné skutečnosti, a stejně tak neprovedla žádná osoba v důsledku svého omylu majetkovou dispozici. Společnost I. nemohla být subjektem způsobilým k účinnému vyvolání omylu, neboť bylo zjevné, že žádný subjekt M. v době, kdy se mělo jednat o financování projektu, neexistuje. Je přitom zřejmé, že pracovníci společnosti I. evidentně nejednali ani s obvyklou péčí spotřebitele, natož pak s péčí řádného hospodáře, jak bylo jejich zákonnou povinností. V takovém případě však nelze o této společnosti hovořit jako o poškozené, když vlastní, evidentně hrubou, neopatrností a nedbalostí v maximální míře napomohla vzniku nastalé situace.

Podle dovolatele se nabízí i druhá varianta, a to, že společnost I. o neexistenci M. v době realizace stěžejní transakce věděla. V takové případě však o ní nelze hovořit jako o subjektu způsobilém podlehnout údajně podvodným jednáním či konáním a lze snad uvažovat jedině o aktivním podílení se na domnělé trestné činnosti. Touto variantou se měly orgány činné v trestním řízení také zabývat. Pokud na toto rezignovaly, měly ve vztahu k němu postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť je zcela reálné, že se věci odehrály jiným způsobem a počínáním jiných osob. Uvedené lze uzavřít tak, že žádné jednání ze strany obviněného T. P. nemohlo být způsobilé vyvolat jakýkoli omyl na straně údajně poškozené společnosti I., neboť pokud by postupovala s péčí řádného hospodáře, nemohla by nikdy uvažovat o tom, že zafinancuje takto nákladnou a riskantní akci ve prospěch subjektu, který vůbec neznala a znát ani nemohla. Skutek tak není pro absenci objektivní stránky trestným činem. I v případě, že by se skutek stal a naplňoval skutkovou podstatu trestného činu podvodu ve stadiu pokusu, jeví se v daném případě nevyhnutelné zohlednit zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nemohlo totiž jít o případ společensky škodlivý již vzhledem k tomu, že společnost I. nebyla objektivně způsobilá k uvedení v omyl.

Dovolatel rovněž namítl nenaplnění subjektivní stránky trestného činu s tím, že od počátku trestního řízení je v této věci ohledně jeho osoby pochybnost. Orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo žádným způsobem jeho úmysl prokázat. Rovněž úmysl jakožto integrální součást skutkové podstaty trestného činu jsou povinny dokazovat orgány činné v trestním řízení, obviněný nemá povinnost prokazovat, že zde žádný úmysl nebyl. Jelikož se jeho obhajobu nepodařilo orgánům činným v trestním řízení vyvrátit, tak obecně konstatují, že obviněný nemusel vědět o všem ani o všech detailech a že postačí k jeho trestní odpovědnosti představa o jednání jako celku.

Obviněný je přesvědčen, že na jeho jednání není nic trestného. Má za to, že soudy obou stupňů pominuly zcela zásadní skutečnosti. Neznal ostatní spoluobžalované a o ničem nevěděl, resp. nemohl vědět. Nebylo prokázáno, že by jej některý ze spoluobžalovaných, byť částečně, do věci zasvětil, což je prokázáno také tím, že poté, když se mu nikdo neozval s tím, co se ve věci děje, nevyvíjel žádnou aktivitu. Stěžejní pro uznání jeho viny mělo být to, že některé osoby neměly o pronájem areálu zájem. Soud prvního stupně uvedl v tomto směru výpovědi svědků K., T., T. ml., K. a G. s tím, že tito zájem o pronájem neměli, ale obviněného znají a o pronájmu s nikým nejednali. K tomu uvedl, že z výpovědí uvedených svědků nevyplývá, že o pronájmu s nikým, potažmo s ním, nejednali. Z těchto výpovědí pouze vyplývá nezájem o pronájem areálu, což ovšem uváděl sám obviněný, a to je podstatný rozdíl oproti závěru soudu prvního stupně. Zde soud prvního stupně „vložil do úst“ těmto svědkům to, co nevypověděli, a soud odvolací to „posvětil“. Dále není obviněnému zřejmé, zda soud prvního stupně vycházel z výpovědi B. K. či P. K. P. K. však uvedl, že s obviněným o pronájmu jednal a pronájem skladovacích ploch zájem měl a B. K. uvedl, že „rozhodil“ informaci, že shání skladovací prostory, a je pak logické, že jej obviněný oslovil. Z těchto výpovědí soud prvního stupně učinil nesprávný (úplně opačný) závěr. Je rovněž s podivem, že soud prvního stupně nevycházel také z výpovědi svědka J. M., který uvedl, že s obviněným o pronájmu prostor jednal a měl o něj zájem.

Dále se obviněný vyjádřil k několika pasážím rozsudku soudu prvního stupně, které rozporoval ve svém odvolání, přičemž nebylo na jeho námitky reagováno, s tím, že s těmito pasážemi týkajícími se otázky a okolností vytvoření podnájemních smluv a dále závěru o spáchání činu ve spolupachatelství a organizovanou skupinou všemi obviněnými v úmyslu přímém se zásadně neztotožňuje. Soudu prvního stupně přitom vytknul, že při sepisu odůvodnění svého rozsudku paušalizoval a nezabýval se každým obviněným individuálně. Za nesprávný označil i jeho závěr, že mu (obviněnému) přitěžuje spáchání zločinu ze ziskuchtivosti, k čemuž dodal, že neměl mít žádný prospěch z poskytnutého úvěru, bylo mu pouze přislíbeno, že v případě koupě areálu, by mohl být jeho správcem.

S ohledem na výše uvedené obviněný P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 43/2018, stejně tak jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 73 T 2/2015, současně zrušil všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný P. G. podal své dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nepostupovaly při svém rozhodování podle § 2 odst. 2, 4, 5, 6, 12, a 13 tr. ř. a tím došly ve svých závěrech k nesprávnému skutkovému nálezu a k nezákonnému rozhodnutí o vině. Skutková zjištění byla učiněna na podkladě nedostatečných a nesprávných úvah soudu o jeho účasti na skutku jiných pachatelů, a to pouze na podkladě výpovědi spolupracujícího obviněného (T. P.). V daných souvislostech nastolil otázku věrohodnosti spolupracujícího obviněného. Mimo jiné dovodil, že institut spolupracujícího obviněného se může stát nástrojem státního zastupitelství k tomu, aby si kupovalo výpovědi, které mohou být nepravdivé. Motivací spolupracujícího obviněného může být snaha vyvinit se, případně vyřídit si účty v rámci kriminálního společenství. Je-li výpověď spolupracujícího obviněného jediným důkazem proti jinému, nelze v rámci ústavní zásady v pochybnostech ve prospěch na takovém jediném důkazu postavit rozhodnutí o vině. Obranou proti zneužití institutu spolupracujícího obviněného je důsledná aplikace zásady v pochybnostech ve prospěch a náležité zhodnocení motivace a osoby spolupracujícího obviněného. Navázal tím, že nejen on, ale i ostatní spoluobvinění se hájí tím, že spolupracující obviněný nevypovídal pravdivě a sledoval pouze svůj zájem na vyvinění se v této věci. Soud měl možnost si pravdivost jeho výpovědí ověřit především aktivnějším přístupem k výslechu spolupracujícího obviněného, důslednějším prověřením obhajoby ostatních spoluobžalovaných, eventuálně pečlivějším hodnocením provedených důkazů.

Dále dovolatel uvedl, že orgánům činným v trestním řízení muselo být již v přípravném řízení zřejmé, že spolupracující obviněný T. P. nepodal ucelenou výpověď. Poukázal přitom na skutečnost, že nebylo prokázáno, že by podpis smlouvy učinil on osobně. Soudy obou stupňů založily svá tvrzení pouze na výpovědi spolupracujícího obviněného, přičemž opomněly možnost vypracování znaleckého posudku v oboru písmoznalectví. Kvalifikace trestného činu byla podle názoru obviněného použita naprosto nepřiléhavě, neboť po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Popis skutku, tak jak je označen ve výroku soudu nelze jednoznačně podřadit pod užitou právní kvalifikaci trestného činu podvodu, neboť nebylo žádným způsobem prokázáno, že by si získané prostředky chtěl dovolatel P. G. ponechat, či s nimi jinak nakládat a to i s ohlédnutím od faktu, že inkriminovanou kupní smlouvu nevypracoval a číslo svého účtu do ní neuvedl.

V návaznosti na to obviněný uvedl, že učiněná skutková zjištění nejsou v takovém rozsahu a kvality, aby umožnila soudcům v dané věci přijmout odpovídající právní závěry, které by jinak z provedeného dokazování mohly jednoznačně vyplynout. Nelze totiž akceptovat stav, kdy právní závěry jsou soudem dovozeny v případě, že neúplně zjištěný skutkový stav přijetí jakýchkoliv právních závěrů neumožní. Muselo by být zjištěno, že obviněný P. G. si byl vědom možnosti, že jeho jednání i jednání dalšího spolupachatele společně směřuje ke spáchání trestného činu podvodu a pro tento případ s tím byl srozuměn. Jinými slovy, jeho úmysl by přinejmenším ve formě srozumění musel zahrnovat všechny skutečnosti rozhodné z hlediska objektivní stránky trestného činu.

Za naprosto zásadní pro posouzení skutku označil otázku, zda vůbec mohla vzniknout jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně škoda jako znak skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nalézací soud považuje za prokázané, že to byl tento dovolatel, který připravil kupní smlouvy, v nichž byla uvedena kupní cena 195 000 000,- Kč, kdy podle této smlouvy měla tuto částku zaplatit společnost I. za areál ve vlastnictví společnosti G., jejímž zájmem bylo v té době předmětný areál prodat. Jestliže měl dovolatel prostřednictvím kohokoliv doručit kupní smlouvu společnosti I., ta její akceptací vyslovila souhlas se zaplacením částky 195 000 000,- Kč, která odpovídala závěru znaleckého posudku. Ani jedna ze stran proto nebyla poškozena, respektive, i pokud by obchod proběhl podle kupní smlouvy, každá ze stran by byla uspokojena. Společnost I. by se stala vlastníkem nemovitosti v hodnotě cca 200 000 000,- Kč a společnost G. by obdržela kupní cenu. Je třeba uvést, že soudem byla zjištěna v souvislosti s prodejem areálu celá řada podezřelých okolností, ty však zůstaly pouhým podezřením. Rovněž velmi stručně popsané předání smlouvy spolupracujícím obviněným nesvědčí o pečlivém prověření výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného. Mimo tvrzení spolupracujícího obviněného není žádným způsobem prokázáno spojení dovolatele s ostatními spoluobviněnými a tím došlo k tomu, že nalézací soud dochází k chybnému závěru o spáchaném podvodném jednání ve spolupachatelství, avšak osoby spoluobviněné obviněný neznal, tyto se však znaly navzájem. Jak soud došel k závěru, že také jednal se spoluobžalovanými po vzájemné dohodě a po rozdělení úkolů za vědomí svého podílu na podvodném jednání, z rozsudku nevyplývá.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný P. G. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 43/2018, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 73 T 2/2015, zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.

K podaným dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Stran nepřípustnosti trestního stíhání, kterou shledává dovolatel M. B., uvedla, že ten sice namítá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv je podle zákona nepřípustné, nicméně takový způsob zásahu do svých práv odůvodňuje tím, že zpochybňuje vypovídající hodnotu znaleckého dokazování, jehož závěrem bylo, že trestnímu stíhání nebrání žádná zákonná překážka. Jedná se tak o námitky skutkové povahy, které nezakládají žádný dovolací důvod. Nadto konstatovala, že mezi skutkovými závěry soudů o tom, že tomuto obviněnému duševní choroba nebrání v účasti na trestním řízení a současně byly zachovány jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, a provedeným znaleckým dokazováním, nelze spatřovat jakýkoliv nesoulad.

K argumentaci obviněných M. B. a P. H. vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poznamenala, že tato vypovídá o tom, že při hlavním líčení nařízeném na den 11. 4. 2018 sice byli přítomni, avšak nemohli se jeho průběhu aktivně účastnit, neboť v případě prve jmenovaného dovolatele to neumožňovalo jeho psychické onemocnění a dovolatel dále jmenovaný zejména postrádal pro uplatnění svého práva na obhajobu možnost být přítomen výslechům svých spoluobviněných, klást jim otázky a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Podle ustáleného judikaturního výkladu však lze zmíněný dovolací důvod uplatnit pouze v případě, kdy obviněný není fyzicky vůbec přítomen hlavnímu líčení či veřejnému zasedání, ačkoliv pro to nejsou dány zákonné důvody. Podle dovolacího soudu nelze pod tento dovolací důvod podřadit případy, kdy obviněný byl jednání před soudem fyzicky přítomen, avšak nebylo mu umožněno se řádně hájit z důvodu nesprávného způsobu vedení řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1192/2003). Přitom ani Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od těchto závěrů a v této souvislosti uzavřel, že dovolací soud postupoval správně, pokud námitky stěžovatele nepodřadil pod dovolací důvod uvedený ve shora citovaném ustanovení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2918/15).

Dále státní zástupkyně uvedla, že dovolání obviněných P. H. a L. M. jsou ve své převažující argumentaci založena na námitce nesprávnosti právního posouzení skutku. Argumentují tak ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dílem i ve spojení se souvisejícím dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l), alinea druhá tr. ř. Nelze ovšem přehlédnout, že způsobem svého odůvodnění konvenují obsahovému naplnění těchto dovolacích důvodů jen z části. Tak dovolatel P. H. v prvé řadě nekvalifikovaným způsobem namítl, že přisouzený skutek nebyl prokázán. Dále za předpokladu, že se skutek stal, vyslovil přesvědčení, že jej nelze považovat za trestný čin podvodu pro absenci jeho objektivní stránky. Má totiž za to, že společnost I., vystupující v posuzovaném případě v postavení (potenciálního) poškozeného, nemohla být způsobilým objektem k vyvolání omylu, neboť bylo evidentní, že žádný subjekt M., v rozhodné době právně neexistoval. Pracovníci I. by totiž s obvyklým přístupem řádného hospodáře museli takovou skutečnost zjistit. Důvodnosti této námitky však nelze přisvědčit. Podle opatřených skutkových zjištění sice došlo k zápisu budoucího leasingového nájemce souboru nemovitostí v areálu bývalé tabákové továrny v Hodoníně - společnosti M. - do obchodního rejstříku až dne 12. 12. 2008, na straně druhé při jednáních, předcházejících uzavření kupní a následně i leasingové smlouvy bylo zcela čitelným společným záměrem obviněných vzbudit na straně osob jednajících za společnost I., rozhodnutí financovat nákup souboru nemovitostí a posléze vzbudit na jejich straně přesvědčení, že návratnost takto investovaných finančních prostředků od budoucího leasingového nájemce M., je zajištěna. Stalo se tak jednak za pomoci zfalšovaných podnájemních smluv, které pro společnost I., rozhodným způsobem deklarovaly schopnost pravidelně splácet leasingové splátky a jednak prostřednictvím padělaného potvrzení Komerční banky, a. s., o výši základního jmění společnosti M., v řádech desítek mil. Kč, opatřeného za účelem jejího zápisu do obchodního rejstříku. Při zvážení charakteru a významu takto poskytnutých klamavých informací, plynoucích z celé řady listinných dokumentů, by jen stěží bylo možno zpochybnit přesvědčení zástupců společnosti I., o tom, že jejich obchodní jednání s budoucím smluvním partnerem za jím deklarovaných podmínek, je korektní povahy. Dovolatelovu námitku o chybějící obezřetnosti na straně potenciálně poškozeného subjektu tedy rozhodně nelze akceptovat. V souvislosti s tím státní zástupkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1426/201, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 630/2018, ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000). Poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu tedy nemůže poskytnout spolehlivé vodítko k závěru o správnosti toho dovolatelova názoru, že v důsledku chybějící obezřetnosti zástupců potenciálně poškozené společnosti I., měly soudy přistoupit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, založené na principu ultima ratio.

Na tvrzení dovolatele P. H., podle něhož se rovněž nabízí úvaha, že takovou skutečnost zástupci společnosti I., naopak věděli a že se některý z jeho pracovníků na oné domnělé trestné činnosti podílel, již zcela správně reagoval nalézací soud argumentem, že takové případné zjištění by nemohlo nikterak ovlivnit posuzování trestní odpovědnosti žádného z obviněných na stávajícím skutkovém podkladě výroku o jejich vině. Postrádá-li jmenovaný dovolatel na své straně naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu a spáchaného za podmínek § 23 tr. zákoníku ve spolupachatelství, pak při odůvodnění této hmotněprávní námitky pouze opakuje svoji obhajobu, podle níž nebyl do předmětné věci ani částečně zasvěcen. Stěžejní zjištění pro uznání jeho podvodného záměru ovšem bylo, že oslovené osoby neměly o pronájem areálu zájem. K tomu státní zástupkyně dodala, že vědomý způsob jeho účelového zapojení do přisouzené trestné činnosti skupiny osob v označené trestní věci se podává nejen z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., ale současně je potvrzen výpověďmi těch svědků, kteří na písemných vyhotoveních předmětných podnájemních smluv vystupují v postavení podnájemců, aniž by v uvedeném směru projevili vůli založit tomu odpovídající právní vztah a takovou vůli stvrdili svým vlastnoručním podpisem s připojeným razítkem příslušného obchodního subjektu.

K námitkám obviněných P. H. a L. M. vztahujícím se k naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu jako člen organizované skupiny ve smyslu § 209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že je zřejmé, že dovolatel P. H. výslovně nebrojí proti tomuto právnímu závěru obou soudů, ale napadá odpovídající část odůvodnění odsuzujícího rozsudku a tedy jeho náležitosti ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. a dovolatel L. M. netvrdí chybné použití vlastního hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku, ale pochybení procesního charakteru. Namítá totiž, že nebyla prokázána jeho jiná, než legitimní součinnost při poskytování služeb realitního makléře a tím ani jeho vědomé začlenění do struktury organizované skupiny, a pokud soudy dospěly k takovým skutkovým závěrům, na jejichž podkladě jeho obhajobě nepřisvědčily, pak jim vytýká zejména vadný způsob hodnocení provedených důkazů, který však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Skutkové okolnosti vyjádřené v popisu tzv. skutkové věty a v podrobnostech rozvedené zejména v odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v návaznosti na výsledky provedeného dokazování však zcela jednoznačně vypovídají o dělbě činnosti všech spoluobviněných, jakož i o nutnosti naplánování a koordinace jejich postupu, a tedy o tom, že obvinění trestný čin spáchali jako členové organizované skupiny.

Následně státní zástupkyně konstatovala, že přisouzené skutkové okolnosti jednání všech spoluobviněných, jakým se na uskutečnění společného podvodného záměru ke škodě společnosti I., podíleli za podmínek § 209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelském postavení ve smyslu § 23 tr. zákoníku, nevzal v potaz ani poslední dovolatel P. G., který prostřednictvím své dovolací argumentace s formální oporou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž nekvalifikovaným způsobem zpochybnil důkazní podloženost skutkového podkladu té části popisu tzv. skutkové věty výroku o vině, která se vztahuje k povaze trestné součinnosti jeho osoby v rámci organizované skupiny. Ani svoje zdánlivě hmotněprávní námitky o tom, zda mohla být jednáním popsaným ve výroku o vině způsobena škoda jako znak skutkové podstaty zločinu podvodu a zda byl současně veden podvodným záměrem vlastního obohacení, dovolatel neopírá o popis rozhodných skutkových okolností ve smyslu jednotlivých kroků k realizaci podvodného záměru osob jednajících ve spolupachatelské trestné součinnosti a postupujících kvalifikovaným způsobem jejich vědomého začlenění ve smyslu § 209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ale zabývá se v namítaném směru toliko poukazovanými okolnostmi uzavření předmětné kupní smlouvy, vytrženými z celkového kontextu rozhodného skutkového děje s tím, že řada doprovodných podezřelých okolností zůstala v této poloze, a tudíž neprokázána. Jeho dovolací argumentace tak není způsobilá ke svému věcnému projednání.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněných M. B., L. M. a P. G. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Dospěl přitom k závěru, že všechna dovolání podaná proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 43/2018, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný M. B. k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení a veřejného zasedání byla porušena, neboť z důvodu jeho duševní poruchy nebyl schopen chápat smysl trestního řízení a tedy nebyl schopen ani účasti u soudního jednání. Proto také nebyl schopen dát souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti.

Obviněný P. H. k tomuto dovolacímu důvodu uvedl, že ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení bylo porušeno jednak tím, že soud prvního stupně pochybil při hlavním líčení konaném dne 11. 4. 2018, neboť poté, co došlo ke spojení věci, nevyslechl ostatní spoluobviněné, především spolupracujícího obviněného T. P., v jeho přítomnosti nebo jej alespoň neseznámil s jeho výpověďmi, neměl tak možnost se k výpovědím vyjádřit a klást spoluobviněným otázky. Dále měl soud prvního stupně porušit ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení tím, že nebylo vydáno usnesení podle § 202 odst. 5 tr. ř. poté, co požádal, aby bylo dále konáno hlavní líčení v jeho nepřítomnosti.

Popsané námitky se však s obsahovým vymezením daného dovolacího důvodu míjejí.

V obecné rovině lze poznamenat, že vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, může k jeho naplnění v řízení před soudem prvního stupně dojít především porušením ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a to ve spojení s § 202 odst. 4 tr. ř., kterým je stanoveno, kdy hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat nelze. Uvedené ustanovení se nepoužije v případě, kdy obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (§ 202 odst. 5 tr. ř.). Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u hlavního líčení též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného hlavního líčení včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se hlavního líčení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).

Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002). Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu (tak tomu bylo v případě obviněného M. B.), lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti.

Dále je zapotřebí připomenout závěr plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1192/2003, podle něhož „[u]stanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle kterého lze podat dovolání, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, předpokládá, že bylo za okolností, při jejichž existenci to zákon nedovoluje, konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání ve skutečné tj. fyzické nepřítomnosti obviněného. Námitka obviněného, že byl z důvodu zdravotních problémů, resp. vlivem užívaných léků u hlavního líčení „duchem nepřítomný“, tj. jeho výhrada ke kvalitě vlastní účasti při soudním jednání dané jeho zdravotním stavem nenaplňuje podmínky citovaného ustanovení.“ Souhlasné stanovisko přitom vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2918/15.

V návaznosti na uvedené pak je nutno zdůraznit, že obvinění M. B. a P. H. ani netvrdí, že by byla porušena zákonná ustanovení upravující jejich přítomnost při hlavním líčení či (ve vztahu k obviněnému M. B.) i při veřejném zasedání. Obviněný M. B. vystavěl svojí argumentaci vztaženou k předmětnému dovolacímu důvodu primárně na nesouhlasu se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož byl schopen chápat smysl trestního řízení (byl schopen účasti u soudního jednání), resp. na výhradách vůči znaleckému posudku MUDr. Jiřího Švarce, na základě něhož soudy zmíněný skutkový závěr učinily. Obviněný P. H. pak namítá porušení jeho práva na obhajobu v podobě nemožnosti vyslechnout spoluobviněné (včetně toho, že nebyl s jejich výpověďmi seznámen), nezákonného čtení svědeckých výpovědí bez jeho souhlasu, nemožnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, případně pochybení soudu prvního stupně spočívající v absenci rozhodnutí o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.

Pouze nad rámec uvedeného tak je namístě konstatovat, že oba obvinění, tj. obviněný M. B. i obviněný P. H., byli přítomni hlavnímu líčení konanému dne 11. 4. 2018, a to až do té doby, kdy jeden a posléze i druhý výslovně prohlásili, že žádají, aby se hlavní líčení nadále konalo v jejich nepřítomnosti. Za situace, kdy již soud prvního stupně nezávadně shledal, že obviněný M. B. je schopen chápat smysl trestního řízení a že účinně učinil zmíněné prohlášení (v tomto směru nelze akceptovat jeho tvrzení, že nikdy nesouhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti, což platí mimo jiné i proto, že jeho žádosti o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti byl přítomen i jeho obhájce), přičemž v případě obviněného P. H. tato otázka ani nebyla nastolena, pak je třeba dovodit (se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům), že ustanovení o přítomnosti obviněných u hlavního líčení nemohla být porušena a stejně tak nemohlo být porušeno v daném směru ani jejich právo na spravedlivý proces. V těchto souvislostech se přitom patří konstatovat, že chybějící rozhodnutí o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného P. H. bylo toliko formálním pochybením, jež nemohlo mít žádný negativní dopad do roviny spravedlivého procesu.

Dále je vhodné k námitkám obviněného P. H. uvést, že úvodní fáze hlavního líčení konaného dne 11. 4. 2018 se zúčastnili všichni obvinění v dané trestní věci, přičemž bylo přistoupeno k výslechu obviněného M. B., který však využil svého zákonného práva a odmítl ve věci vypovídat, a následně, po výslechu obviněného P. H., byl vyslechnut obviněný T. P., a to i za přítomnosti obviněného P. H. a jeho obhájce. Obvinění byli dotázáni v souladu s § 214 tr. ř., zda se chtějí k provedenému dokazování vyjádřit, a této možnosti obviněný P. H. nevyužil, spoluobviněnému nepoložil žádnou otázku ani se k jeho výpovědi nevyjádřil. V daných souvislostech je nezbytné akcentovat, že obviněným, tedy i obviněnému P. H., bylo plně zachováno jejich právo klást vyslýchaným osobám otázky, jakož i se vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Dále je namístě konstatovat, že obviněný P. H. se při zmíněném hlavním líčení spokojil s tím, že soud prvního stupně předložil podle § 219 odst. 3 tr. ř. podstatný obsah dokazování provedeného v původně vyloučené věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 1/2017, a to včetně výpovědí spoluobviněných J. M., L. M., P. H., P. G. a T. P., s nimiž tak byl obviněný seznámen, aniž k tomu on či jeho obhájce vznesli jakékoliv výhrady či připomínky. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že ze zvukového záznamu hlavního líčení ze dne 11. 4. 2018 je zcela zřejmé, že obviněný P. H. na dotaz soudu výslovně potvrzuje, že výpovědi ostatních obviněných četl, což spolehlivě potvrzuje, že s těmito byl, jak již výše uvedeno, seznámen. Jeho následná námitka, kterou uplatnil v dovolání, že s nimi nebyl seznámen, tak obstát nemůže. V souvislosti s uvedeným je pak nutno zdůraznit zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým). Za tohoto stavu věci nelze přiznat jeho výhradám vůči postupu soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího, opodstatnění a nelze ani v tomto směru shledávat porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Obdobné platí i ve vztahu k námitce nezákonného provedení důkazu přečtením svědeckých výpovědí. K tomu je nutno v prvé řadě zmínit, že část svědeckých výpovědí (konkrétně výpovědi svědků V., H., K., B. K., O., T., T. ml., V., O., M., G., V. a P. K.) byla při hlavním líčení dne 11. 4. 2018 soudem prv