6 Tdo 860/2018 — Nejvyšší soud

6 Tdo 860/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 10. 2018 Spisová značka:6 Tdo 860/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.860.2018.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pachatel Úvěrový podvod Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 1. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 860/2018-II-44 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. Ch. S. (dříve M. Z.), proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2007, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. S. (dříve M. Z.) odmítá. Odůvodnění:I. 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 1 T 10/2007, byl obviněný M. Ch. S. (dříve M. Z.) [dále jen „obviněný“] uznán vinným pokusem zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zčásti jako pachatel podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku (skutky pod body 1, 4, 9, 11-14, 17, 20, 21, 23-25) a zčásti jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku (skutky pod body 2, 3, 5-8, 10, 15, 16, 18, 19, 22, 26-36). 2. Za trestnou činnost popsanou pod body 1) až 30) a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 T 452/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 449/2006, byl odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost v oblasti služeb a obchodu v trvání čtyř let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 T 452/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 449/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ohledně trestné činnosti popsané pod body 31) až 36) bylo podle § 227 tr. ř. rozhodnuto tak, že se trest neukládá. Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zástupce v Brně ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 2 KZv 16/2005, pro skutky popsané pod body 71) a 72), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal. 3. Odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. 4. Pro úplnost lze dodat, že výše uvedeným rozhodnutím předcházel odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 1 T 10/2007, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 1 To 54/2011, proti němuž podal obviněný dovolání. Toto dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 481/2012, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů však byla vydána v řízení proti uprchlému a následně zrušena postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř. II. 5. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 6. V odůvodnění svého dovolání brojil prvně proti tomu, že závěr odvolacího soudu, podle něhož byl osobou oprávněnou sjednávat za společnosti VSS KB a Wüstenrot příslušné úvěrové smlouvy, resp. podílet se na procesu jejich vzniku, plyne z toho, že napadený rozsudek jej označuje za obchodního zástupce, který postupoval v jednotlivých obchodních případech způsobem tam konkretizovaným. Vyslovil totiž názor, že podle ustálené judikatury může být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu pouze kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, za něhož lze považovat toliko subjekt, kterému z uzavřené smlouvy plynou určitá práva a povinnosti. Odvolacímu soudu proto vytknul, že se od uvedeného názoru odvrací, když pachatelství trestného činu úvěrového podvodu rozšiřuje i na subjekt, který není účastníkem úvěrové smlouvy. Takový postup označil za nesouladný se zákonem i ustálenou judikaturou vyšších soudů. Dále uvedl, že normy trestního práva hmotného nelze vykládat extenzivně a v neprospěch obviněného, přičemž pojem „sjednávat“ je judikaturou vykládán spíše jako synonymum „uzavírat“ a ze skutkových zjištění napadeného rozsudku nevyplývá, že mohl uzavírat úvěrové smlouvy ať za věřitele či za dlužníka. Z popisu skutku lze podle obviněného dovodit, že smluvními stranami převážné většiny úvěrových smluv jsou osoby od něho odlišné, a to jak v pozici dlužníků, tak věřitelů, a současně z něj nevyplývá, že by byl smluvní stranou daných úvěrových smluv, ať již jako dlužník nebo jako věřitel, že by mu z těchto smluv měly plynout práva a/nebo povinnosti a že by byl osobou jednající za a/nebo jménem dlužníka nebo věřitele. Za nesprávný považoval názor, že z jeho označení za obchodního zástupce plyne implicitně skutečnost, že byl osobou oprávněnou sjednávat za společnosti příslušné úvěrové smlouvy. V dané souvislosti uvedl, že z obecného vymezení povinností obchodního zástupce podle § 654 odst. 1 zákona č. 513/1992 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) se nepodává oprávnění sjednávat smlouvy, k čemuž přistupuje § 654 odst. 3 obch. zák., podle něhož obchodní zástupce bez udělené plné moci není oprávněn jménem zastoupeného uzavírat obchody, cokoliv pro něho přijímat nebo činit jiné právní úkony. Podotkl, že podle uzavřených obchodních smluv se společnostmi VSS KB a Wüstenrot nebyl oprávněn k činnosti týkající se zprostředkování úvěrových smluv, když jeho „pole působnosti“ zahrnovalo jiné produkty jmenovaných společností. Právní posouzení učiněné odvolacím soudem, že svým jednáním naplnil všechny znaky pokusu zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1, § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zčásti jako pachatel podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku, zčásti jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, proto shledal nesprávným a vyjádřil názor, že v jeho případě absentuje subjekt jako znak skutkové podstaty daného zločinu. 7. Odvolacímu soudu dále vytknul nesprávný závěr ohledně výše způsobené škody, když škody způsobené jednotlivými účastníky – dlužníky úvěrových smluv sčítal k jeho tíži. Takový postup označil za nemožný s tím, že není pachatelem a že akcesorita případného účastenství brání závěru o pokračování v organizátorství, návodu nebo pomoci. Škoda ve výši podle napadeného rozhodnutí tak podle něj nevznikla, pročež nemohl naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu. 8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) s tím, že uplatněné dovolací námitky lze pod formálně deklarovaný dovolací důvod obsahově podřadit, nelze je však považovat za důvodné. S poukazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 481/2012 a sp. zn. 6 Tdo 187/2010) připomněl, že trestného činu úvěrového podvodu se dopustí i ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v postavení osoby jednající za věřitele – poskytovatele úvěru, a že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu lze pojmově vyloučit, aby obviněný spáchal trestný čin úvěrového podvodu jen ve formě účastenství jako pomocník, jelikož nebyl pouze osobou obstarávající nepravdivé podklady za dlužníka úvěrové smlouvy, ale jeho podíl na trestné činnosti je dán tím, že byl oprávněn sepisovat žádosti o poskytnutí úvěru, aktivně vystupoval na straně věřitele, tj. měl zásadní vliv na to, aby k uzavření úvěrové smlouvy ze strany stavební spořitelny se zájemci o poskytnutí úvěru došlo, pročež Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný jednal jako pachatel trestného činu úvěrového podvodu. Námitky obviněného stran nesplnění náležitostí speciálního subjektu trestného činu podle § 211 tr. zákoníku tak podle státního zástupce směřují fakticky proti dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu, k čemuž dodal, že