6 Tdo 880/2021

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11050, byl obviněný J. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozeným škodu.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2020, č. j. 10 To 196/2020-11150, jímž ho podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítl.

Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karola Hutňana dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž po rekapitulaci procesní situace případu namítl, že mu předsedkyně senátu odňala možnost zúčastnit se veřejného zasedání a vysvětlit zde důvody, proč nebylo blanketní odvolání řádně a včas odůvodněno. Za nesprávné považuje rozhodnutí o vyloučení věci zbývajících obviněných, kteří podali odvolání, do samostatného projednání a odmítnutí jeho odvolání. To za situace, kdy byl opakovaně zproštěn obžaloby a předpokládal, že při veřejném zasedání vadu odvolání odstraní. Je přesvědčen, že byl soudem prvního stupně uveden v omyl a nechápe, proč tento změnil svůj názor o jeho nevině. Měl v úmyslu tuto skutečnost prezentovat ve veřejném zasedání. Předsedkyně senátu však „jednala svévolně a v rozporu s § 265 odst. 1 písm. d) TŘ.“

Ve světle uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že Krajský soud v Praze postupoval striktně podle trestního řádu, resp. podle § 263 odst. 1 písm. a) tr. ř. Odvolání dovolatele odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. s tím, že nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání. Obviněný J. Š. jako odvolatel neodstranil zjištěné obsahové nedostatky odvolání ani poté, co byl před soudem prvního stupně dodržen postup podle § 251 odst. 1 tr. ř. Odmítnutí odvolání přitom bylo obligatorní, takže odvolací soud nebyl oprávněn meritorně přezkoumat napadený rozsudek ani předcházející řízení. Nedostatky v rozhodování soudu prvního stupně by mohl řešit pouze za předpokladu, že jiné řádné odvolání některého dalšího z odvolatelů by otevřelo takovou cestu (například podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. nebo podle § 261 tr. ř.). Odvolací soud tedy nepostupoval vůči obviněnému jakkoliv překvapivě, ale striktně v regulích trestního řádu. Rozdílný postup vůči dovolateli nebyl způsoben ničím jiným než tím, že jeho odvolání bylo pro absenci odůvodnění nedostatečné.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

Daný dovolací důvod je naplněním ústavního právo obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jeho naplnění shledává ve skutečnosti, že byla věc zbývajících obviněných vyloučena k samostatnému projednání ve veřejném zasedání, zatímco jeho odvolání bylo projednáno v neveřejném zasedání. Ze znění uvedeného dovolacího důvodu je však zřejmé, že jeho naplnění je předpokládáno v případě, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. V projednávané věci však veřejné zasedání ve věci obviněného konáno nebylo, nemohla tudíž být porušena zákonná ustanovení o jeho přítomnosti na něm. Projednání jeho odvolání v neveřejném zasedání by však v případě, kdy pro takový postup nebyly naplněny zákonné podmínky, mohlo představovat porušení jeho ústavního práva podle čl. 38 Listiny, a je tudíž namístě se k námitkám obviněného vyjádřit, aby bylo ozřejměno, že k takovému porušení v projednávané věci nedošlo.

Ze spisu Okresního soudu Praha-západ se zjišťuje, že po předložení odvolání, která obvinění podali proti shora citovanému rozsudku nalézacího soudu, nařídil Krajský soud v Praze jako soud odvolací veřejné zasedání k jejich projednání, o němž byl obviněný vyrozuměn. Před jeho konáním však byly soudu doručeny žádosti o jeho odročení, a to ze strany dovolatele a obviněné J. F., a to z důvodu karantény v souvislosti s nemocí Covid-19. Krajský soud v Praze v důsledku toho rozhodl usnesením ze dne 27. 10. 2020, č. j. 10 To 196/2020-11146, podle § 23 odst. 1 tr. ř. o vyloučení trestní věci obviněných V. R., P. P. a J. F. ze společného řízení. V odůvodnění konstatoval nastalou situaci a uvedl, že k danému rozhodnutí dospěl s ohledem na splnění podmínek pro jednání ve věci dovolatele v neveřejném zasedání.

Téhož dne rozhodl odvolací soud v neveřejném zasedání shora citovaným usnesením o odmítnutí odvolání obviněného. K rozhodnutí v neveřejném zasedání byl odvolací soud oprávněn podle § 263 odst. 1 tr. ř., jehož druhá věta připouští učinění rozhodnutí podle § 253 v této formě zasedání soudu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl o odmítnutí odvolání obviněného podle daného ustanovení, byl k rozhodnutí v neveřejném zasedání oprávněn. Pokud obviněný ve svém dovolání uvedl, že v rámci veřejného zasedání doufal sdělit odvolacímu soudu, proč podal blanketní odvolání a chtěl napadnout výrok o vině a trestu, přičemž upozornil, že byl v minulosti obžaloby opakovaně zproštěn, je namístě upozornit, že trestní řád neukládá odvolacímu soudu povinnost konat veřejné zasedání za účelem umožnění obviněnému doplnit (či v tomto případě spíše vůbec poprvé odůvodnit) odvolání. Obviněnému byla dána dostatečná doba k tomu, aby své odvolání odůvodnil, což jednoznačně vyplynulo nejen ze samotného spisového materiálu, ale bylo podrobně popsáno v usnesení odvolacího soudu.

Protože obviněný nevznesl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě, není namístě se zevrubně zabývat okolnostmi odmítnutí jeho odvolání. Pouze nad rámec nezbytného lze připomenout následující skutečnosti. Obhájcem obviněného bylo v zákonné lhůtě upravené § 248 odst. 1 tr. ř. podáno (dne 10. 3. 2020) odvolání bez odůvodnění, tzv. blanketní, s tím, že jej odůvodní do 30 dní. Již samotná požadovaná lhůta 30 dní s ohledem na to, že lhůta k podání odvolání je podle § 248 odst. 1 tř. ř. pouze 8 dní od doručení opisu rozsudku, je překvapivá, avšak ani v té nebylo odvolání obviněného odůvodněno. Soud prvního stupně tedy zaslal obhájci obviněného výzvu k doplnění, kterou dne 27. 4. 2020 převzal. Její součástí bylo poučení, že v případě, kdy nebylo odvolání ve stanovené lhůtě doplněno, bude podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto. Již uvedená lhůta dvou měsíců k odůvodnění odvolání, která mezitím uplynula v důsledku shovívavého přístupu soudu prvního stupně, byla více než štědrá. Ani na základě této výzvy však obhajoba obsahové vady podaného odvolání neodstranila. K první reakci z její strany došlo až poté, kdy bylo obhájci doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání. Byla jí žádost o umožnění nahlížení do spisu dne 15. 10. 2020. Následně byla dne 26. 10. 2020 zaslána odvolacímu soudu žádost o odročení veřejného zasedání. Od podání blanketního odvolání ve věci obviněného již uběhlo více než 7 měsíců, avšak za celou uvedenou dobu nebylo odvolání ze strany obviněného odůvodněno tak, aby splňovalo formální náležitosti tohoto řádného opravného prostředku. Rozhodnutí odvolacího soudu o jeho odmítnutí bez věcného projednání proto bylo zcela namístě. Vzhledem k tomu, že obhajoba nebyla schopna odvolání odůvodnit ani téměř osm měsíců od podání blanketního odvolání, není důvod se domnívat, že by tak učinila do konání veřejného zasedání a trestní řád ani neukládá povinnost takovou příležitost jí umožnit.

Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že uplatil námitky obsahově neodpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, a to proto, že namítal vadu řízení před odvolacím soudem (svou neúčast u veřejného zasedání o odvolání), k níž vůbec – s ohledem na rozhodnutí soudu o jeho odvolání v neveřejném zasedání – nemohlo dojít. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.