6 Tdo 916/2020 — Nejvyšší soud

6 Tdo 916/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 11. 2020 Spisová značka:6 Tdo 916/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.916.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů Nedovolené ozbrojování Vojenský materiál Dotčené předpisy:§ 265 odst. 1 tr. zákoníku § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku § 279 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku § 279 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 2. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 916/2020-2588 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání obviněného V. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 4/2018, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný V. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2020, č. j. 4 T 4/2018-2454, uznán vinným jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku, jednáním popsaným pod bodem II. výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jednáním uvedeným pod bodem III. výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních dávek po 400 Kč, celkem 200 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje, přepravy, půjčování a úschovy zbraní a střeliva na dobu pěti roků. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zabrání věci (ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných). 2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal jak obviněný, tak státní zástupce [v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu] odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o vině pod bodem I. napadeného rozsudku, celý výrok o trestu a výrok o zabrání věci a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a zločinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstaly výroky o vině pod body II. a III. napadeného rozsudku nezměněny, odsoudil obviněného podle § 279 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu čtyř let. Na dobu výkonu trestu odnětí svobody zařadil obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních dávek po 400 Kč, celkem 200 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil dále obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje, přepravy, půjčování a úschovy zbraní a střeliva na dobu sedmi let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku). Dále podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. První okruh námitek obviněný směřoval k jednání uvedenému pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně s argumentací, že předmětné zbraně nemohou být považovány za vojenský materiál, neboť se v souladu s přílohou č. 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, jedná o tzv. znehodnocenou palnou zbraň, a to bez ohledu na to, v kterém státě Evropské unie, popř. na území signatáře Wassenaarského ujednání, byla tato zbraň znehodnocena. Současně uvedl, že Česká republika je zavázána dodržovat své závazky vzniklé na podkladě mezinárodních smluv, přičemž na uvedenou problematiku dopadá vyhláška ministra zahraničních věcí č. 70/1975 Sb. „Úmluva o vzájemném uznávání zkušebních značek ručních palných zbraní“, když výše uvedená problematika se odráží a je konkretizována v zákoně č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní a střeliva, kterou je Česká republika vázána. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že pokud určité zbraně podstoupily znehodnocující a ověřovací proces a byly řádně označeny na území smluvního státu, pak již obdobným ověřovacím procesem nemusely procházet v České republice, a mělo s nimi být zacházeno jako se zbraněmi znehodnocenými a vyňatými z působnosti zákona č. 38/1994 Sb., a pak nemohly být podle zmíněného zákona považovány za vojenský materiál. Dále ve svém dovolání uvedl, že z jeho strany nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty podle § 279 tr. zákoníku, neboť má za to, že pokud byl přesvědčen o legálnosti svého jednání, jednal ve skutkovém omylu. V neposlední řadě obviněný k trestnému činu podle § 279 tr. zákoníku, zejména v kontextu skutečnosti, že předmětné zbraně byly podle jeho názoru znehodnoceny, a tedy střelby neschopné, měly soudy nižších stupňů zohlednit společenskou škodlivost projednávaného jednání a aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, v bodě I. výroku o vině, jakož i zrušil výroky na něj navazující a podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc k novému projednání a rozhodnutí. 4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněný ve svém dovolání využil argumentaci mj. již obsaženou v jeho odvolání, se kterou se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly a v tomto kontextu na jejich odůvodnění také odkázal. Ve vztahu k námitce nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvedl, že ačkoliv nestřelbyschopnost zbraně může být jedním z důvodu aplikace této zásady, v souladu s ustálenou judikaturou by se muselo jednat o řádově menší počet těchto zbraní než tomu bylo v konkrétním případě, navíc za předpokladu, že by tyto zbraně byly nestřelbyschopné všechny a rovněž jejich uvedení do původního stavu by bylo prakticky nemožné či velmi obtížně proveditelné. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání příp. učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., byl