6 Tdo 990/2021 — Nejvyšší soud

6 Tdo 990/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:27. 10. 2021 Spisová značka:6 Tdo 990/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.990.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 2. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 990/2021-802 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 3 To 86/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 2/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá. Odůvodnění:I. 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 3 T 2/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2016, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v úmyslu získat pro svoji potřebu finanční prostředky zkrácením daně z přidané hodnoty, jako jednatel společnosti J. K., IČ XY, se sídlem XY, ve zdaňovacím období květen roku 2013, pořídil pohonné hmoty z jiného členského státu EU, prostřednictvím oprávněného příjemce E. v likvidaci, IČ XY v celkovém množství 3 242 076 litrů, kdy po uvedení těchto pohonných hmot do volného daňového oběhu na daňové území České republiky v květnu roku 2013 tyto v uvedeném období ihned prodal na tuzemském trhu minimálně za částku v základu daně 83 553 308 Kč a DPH ve výši 17 546 195 Kč a následně jako jediný společník dne 31. května 2013 účelově jmenoval do funkce jednatele společnosti osobu L. Z., nar. XY a dne 5. 6. 2013 na tuto osobu převedl 100% obchodní podíl s vědomím, že správci daně, Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, bude zatajena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty, vzniklá z uskutečněné obchodní činnosti společnosti J. K. v květnu 2013 v celkovém rozsahu minimálně 17 546 195 Kč, a to takovým způsobem, že v řádném termínu nebude podáno přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2013, tj. nejpozději do 25. července 2013, ačkoliv věděl, že tato společnost je registrována jako plátce daně z přidané hodnoty“. 2. Za tento trestný čin byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, částku ve výši 16 714 972 Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 3 To 86/2020, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. 4. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 3 To 86/2020 (dále také jen „napadené usnesení“), podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to mj. z důvodu tzv. extrémního nesouladu. Namítal, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu, když nebyl v řízení vyslechnut ke skutečnostem, na nichž soud prvního stupně založil závěr o jeho vině, přičemž odvolací soud opakování jeho výslechu zamítl jako nadbytečný. Tím došlo k porušení jedné ze zásad zakotvené v § 2 odst. 15 tr. ř. Odvolací soud zamítl jako nadbytečné i další návrhy. V průběhu trestního řízení se pak nepodařilo realizovat výslech svědka L. Z., a v řízení tak absentuje zásadní důkaz, který by osvětlil, z jakého důvodu tento svědek nepodal daňové přiznání. Soud prvního stupně podle názoru obviněného nesprávně zařadil mezi důkazy, ze kterých při rozhodování o vině vycházel, podání L. Z. učiněné jednak ve vztahu k finančnímu úřadu, jednak úřední záznam sepsaný se jmenovaným svědkem. Tato písemná stanoviska se však nepodařilo v rámci trestního řízení žádným způsobem ověřit, a z těchto důkazů proto nelze vycházet, neboť nebyl naplněn princip kontradiktornosti. To podle obviněného platí i ve vztahu k trestnímu oznámení finančního úřadu. V této souvislosti odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019. 5. Soudům obou stupňů dále vytkl, že se nezabývaly jeho stěžejní námitkou, a to že v době převodu obchodního podílu společnosti J. K. byly finanční prostředky na úhradu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) na účtu oprávněného příjemce, společnosti E. Soud prvního stupně se podle něj mýlí, uvádí-li, že společnost J. K. převedla i finanční prostředky zahrnující daň z přidané hodnoty v celkové výši 17 mil. Kč na účet oprávněného příjemce bez právního důvodu. Finanční částka sice skutečně převedena byla, avšak ze zákonného důvodu – institut zákonného ručení za DPH ze strany oprávněného příjemce. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že tyto finanční prostředky byly na účet oprávněného příjemce uhrazeny v souvislosti s provedenými obchody. Navíc, jak potvrdili svědci P. H. a R. V., pokud by společnost E. měla na svém účtu jakýkoli přeplatek ze strany společnosti J. K., byl by takový přeplatek vypořádán a vrácen. Naopak nebylo v řízení prokázáno, jak s předmětnými finančnímu prostředky společnost E. naložila, přičemž on na to neměl ani žádný vliv a za jednání společnosti E. nemůže nést žádnou odpovědnost. Závěrem obviněný uvedl, že pokud snad byly finanční prostředky z této společnosti odčerpány, nemá s tím nic společného a nic takového ani z provedeného dokazování nevyplývá. 6. S ohledem na uvedené tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující. 7. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah dovolání, uvedla, že v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný námitku, že neměl být uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť daň z přidané hodnoty měla zaplatit společnost E. z titulu zákonného ručení za DPH ze strany oprávněného příjemce, přičemž právě z titulu uvedené pozice společnosti E. částku 17 mil. Kč převedl na její účet. Takové námitce však podle státní zástupkyně nelze přisvědčit. Zákon o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb. upravuje institut ručení v § 108a. Oprávněný příjemce ručí za nezaplacenou DPH do výše, která je vypočítaná ze základu daně podle ceny obvyklé, včetně spotřební daně. Povinnost na DPH však zůstává stále primárně na vlastních účastnících obchodní transakce, tzn. na osobě, která vybrané výrobky z jiného členského státu s využitím služeb oprávněného příjemce pořídila a dále je prodala. Ručení oprávněné osoby přitom není ručením objektivním. Oprávněný příjemce se může z ručení vyvinit, pokud prokáže, že přijal veškerá opatření, která od něj mohou být rozumně požadována, aby ověřil, že daň bude subjektem, který zboží z jiného členského státu pořídil, řádně zaplacena. 8. Pokud společnost obviněného disponovala finančními prostředky, z nichž mohla být daň zaplacena, neexistoval žádný důvod pro to, aby byly tyto finanční prostředky převáděny na společnost E. jako oprávněného příjemce. Z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že společnost E. si smluvně ošetřila situaci pro případ, že by společnost obviněného J. K. daň z přidané hodnoty neuhradila, tedy primárně vůbec nepočítala s tím, že by daň měla hradit. Byť je podle státní zástupkyně možné na základě výsledků dokazování konstatovat, že i společnost E. byla do celé trestné činnosti zapojena, je třeba zdůraznit, že v posuzované věci je řešeno trestné jednání obviněného, který cíleně a účelově vyvedl finanční prostředky ve výši daně z přidané hodnoty, která měla být zaplacena, ve výši 17 mil. Kč, a to právě na účet společnosti E. bez právního důvodu. Měl je však nechat na účtu pro úhradu v té době již očekávané daňové povinnosti z uskutečněných obchodů. Společnost však převedl na bílého koně L. Z., kte