6 Tz 37/2013 — Nejvyšší soud

6 Tz 37/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2013 Spisová značka:6 Tz 37/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:6.TZ.37.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mimořádné opravné prostředky Rehabilitace Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1 tr. ř. § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. § 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/90Sb. § 268 odst. 2 tr. ř. § 269 odst. 2 tr. ř. § 271 odst. 1 tr. ř. § 14 odst. 1 písm. d) předpisu č. 119/90Sb. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:25. 9. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tz 37/2013-47ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného G. Š. , proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a dále b y l p o r u š e n z á k o n v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím, zejména usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a to v neprospěch obviněného G. Š. Tato usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, a bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, s e z r u š u j í . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 26. 3. 1992, sp. zn. Rtv 132/91. Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, s e z r u š u j e v celém rozsahu rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1959, sp. zn. To 64/59. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, byl obviněný G. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že „dne 4. ledna 1959 nenastoupil u OVS v S. vojenskou základní službu, k níž byl povolávacím rozkazem na den 3. ledna 1959 povolán a nenastoupení vojenské služby nadále odmítá“. Za tento trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců a dále mu byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu pěti let po odpykání trestu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 4. 1959, kdy bývalý Vyšší vojenský soud v Praze svým usnesením sp. zn. To 64/59 zamítl odvolání obviněného. Obviněný návrhem ze dne 28. 12. 1990 adresovaným bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Plzni požádal o soudní rehabilitaci podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen ,,zákon o soudní rehabilitaci“). Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, byl podle § 14 odst. 1 písm. f), odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušen rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1959, sp. zn. To 64/59, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, jakož i ve výroku, jímž byla vyslovena ztráta čestných práv občanských, a dále všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující k datu, kdy byla vydána, přičemž výrok o vině trestným činem podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, zůstal nedotčen. O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami usnesením ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, jímž tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 26. 3. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, pak bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1959, sp. zn. To 64/59, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb., jakož i s přihlédnutím k usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, se podle § 24 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. upouští od potrestání obviněného. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 9. 4. 1992. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Vytkl v ní, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších změn a doplnění, ve spojení s ustanovením § 147 odst. 1 tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti odcitoval dikci ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a § 2 odst. 6, § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Poté uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Plzni a v rámci řízení o řádném opravném prostředku také bývalý Vyšší vojenský soud v Praze se blíže nezabývaly výrokem o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/1959, považovaly jej za zákonný a zaměřily se v řízení o soudní rehabilitaci pouze na posouzení otázky trestu. Přitom zdůraznil, že již v usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, je obsaženo zjištění, že obviněný se snažil neobcházet zákony, ale naopak jednat v souladu s nimi při řešení kolize mezi svým náboženským přesvědčením a brannou povinností, přesto soud dospěl k závěru, že to, že nerespektoval výzvu k nastoupení služby v branné moci, bylo nutno kvalifikovat jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami jako soud druhého stupně se pak s těmi právními úvahami bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ztotožnil se závěrem, že nebyly shledány důvody pro zrušení výroku o vině, a pouze hodnotil uložený trest jako nepřiměřený ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu. Ministr spravedlnosti akcentoval, že pokud obviněný po marné snaze najít v souladu s tehdy platnými zákony možnost vyhnout se právním postupem branné povinnosti (viz pracovní smlouva k práci v dolech, která nemohla být naplněna ze zdravotních důvodů na straně obviněného) odmítl konat vojenskou službu z důvodů svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se zásady plynoucí z víry a náboženského svědomí toliko podílely, pak svým jednáním pouze naplňoval již tehdy platnou a účinnou ústavou zaručené právo svobody svědomí a náboženského přesvědčení. V podrobnostech odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Podle ministra spravedlnosti tak bývalý Vyšší vojenský soud v Praze ze shora uvedených důvodů nesplnil svou povinnost řádně a v rozsahu uvedeném v § 147 tr. ř. přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a jinak správně zjištěný