6 Tz 38/2022 — Nejvyšší soud

6 Tz 38/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2022 Spisová značka:6 Tz 38/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:6.TZ.38.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace Dotčené předpisy:§ 2 odst. 2 předpisu č. 119/1990 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tz 38/2022-78 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Vladimíra Veselého a Mgr. Romana Raaba v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2022 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného M. J., nar. XY, bytem XY, XY, Spolková republika Německo, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, a rozhodl takto: I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, byl porušen zákon v § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného M. J. II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, zrušuje. Současně se zrušují i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Stížnost pro porušení zákona 1. Stížností pro porušení zákona (dále též jen „stížnost“) podanou podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného M. J. (dále též jen „obviněný“) napadla ministryně spravedlnosti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, kterým bylo rozhodnuto tak, že obviněný je účasten soudní rehabilitace podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. a podle § 2 odst. 1 téhož zákona se rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, prohlašuje za zrušený ve výroku o vině trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 zákona č. 140/1961 Sb. (dále „tr. zák.“), ke dni jeho vydání a že se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, k datu jejich vydání. Trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin bylo podle § 2 odst. 2 označeného zákona o soudní rehabilitaci zastaveno. Za trestné činy útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a dále za pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 8 odst. 1 k „§ 198 b)“ tr. zák., kterých se rehabilitace podle oddílu druhého zákona o soudní rehabilitaci netýkala, byl stanoven přiměřený trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. 2. Na základě argumentace obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona shledala ministryně spravedlnosti napadené usnesení označeného soudu nezákonným pro porušení § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), k němuž došlo v neprospěch obviněného, a proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby · podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, byl porušen zákon v § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného M. J., · podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil označené usnesení v celém rozsahu, stejně jako další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a · podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Napadené usnesení a řízení mu předcházející 3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, byl obviněný uznán vinným trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 tr. zák., trestným činem útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 8 odst. 1 k „§ 198 b)“ tr. zák. [správně § 198 odst. 1 písm. b) tr. zák. – viz bod 19.], za něž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců. 4. Stížností pro porušení zákona napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, bylo rozhodnuto způsobem uvedeným výše (bod 1.). III. Řízení předcházející nálezu Ústavního soudu 5. Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lubomíra Müllera písemným podáním ze dne 11. 8. 2021. V něm (body I. až III.) uvedl, za jaké trestné činy a k jakému trestu byl odsouzen třemi jím citovanými rozsudky, jak (bod IV.) bylo následně rozhodnuto stran výkonu mu uložených trestů a jak (bod V.) bylo rozhodnuto stížností pro porušení zákona napadeným usnesením. Současně zmínil (body VI. a VII.) výsledek rehabilitačního řízení v ostatních (výše uvedených) trestních věcech. K porušení zákona (bod VIII.) podle něj došlo tím, že mu stížností napadeným usnesením byl „udělen tzv. zbytkový trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců“. S poukazem na rozhodnutí citované v bodě IV. jeho vyjádření má za to, že došlo k porušení zásady ne bis in idem, když mu byl v rehabilitačním řízení dne 5. 3. 1991 znovu uložen trest. Rozporuplnost současného stavu dokládá obviněný v bodě IX. svého vyjádření (vydání osvědčení, že byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu). 6. Závěrem svého vyjádření (bod X.) obviněný · vyjádřil souhlas se stížností pro porušení zákona, pokud v ní ministryně spravedlnosti navrhla, aby bylo vysloveno porušení ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění s tím, že by mohlo být vysloveno i porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), · navrhl zrušit jen výrok „Za trestný čin útoku na státní orgán a pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §§ 154/2 a 8/1 k § 198 b) zák. č. 140/1961 Sb., kterých se rehabilitace dle oddílů druhého zák. č. 119/90 Sb. netýká, se stanoví podle § 2 odst. 2 zákona trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců“, · zmínil, že věc je třeba podle zavedené judikatury předložit Okresnímu soudu Plzeň-město, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupkyně“) v úvodu svého vyjádření zrekapitulovala podstatu podaného mimořádného opravného prostředku, poukázala na souvislosti plynoucí z ustanovení § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a dostupnou judikaturu, a při dovození závěru, že okresní soud při stanovení přiměřeného trestu postupoval zcela zákonně, navrhla, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou proti pravomocnému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť není důvodná. Současně navrhla, aby takto rozhodl za podmínek § 274 věty třetí tr. ř. v neveřejném zasedání. 8. Nejvyšší soud o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 8. 2021 usnesením č. j. 6 Tz 38/2021 - 42 tak, že ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Důvody svého rozhodnutí vyložil v bodech 19. až 23. a 25 až 28. jeho odůvodnění. IV. Nález Ústavního soudu 9. Výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2919/21, z důvodu porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K němu podle Ústavního soudu došlo jednak v rovině procesní [v tom, že „mu (tj. stěžovateli) Nejvyšší soud nezaslal k eventuálnímu vyjádření stanovisko státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, zvláště když z něj sám posléze ve svém rozhodnutí o stížnosti tehdejší ministryně spravedlnosti podané ve prospěch stěžovatele vycházel“], jednak vydáním ústavní stížností napadeného usnesení, v němž se podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s jím označenými skutečnostmi. 10. Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud pochybil již v tom, že – při absenci nezbytných zjištění, které by mohl čerpat z odsuzujícího rozsudku (tj. rozsudku ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, jímž byl stěžovatel odsouzen za trestné činy, na něž se rehabilitace dílem vztahovala a dílem nevztahovala), vyšel při svém posouzení, zda úvaha okresního soudu, jenž nakonec stěžovateli stanovil zbytkový trest, je správná či nikoliv, toliko z podpůrného kritéria, tedy obecně z rozsahu trestní sazby stanovené za jednotlivé trestné činy trestním zákonem – své rozhodnutí založil na posouzení tzv. typové závažnosti konkurujících si trestných činů, ač výklad pojmu závažnosti ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o sou