6 Tz 6/2018

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, byl obviněný T. B., společně s R. B., V. D., R. H., L. K., I. K. a R. M., uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku pro skutky vymezené v bodech I. 1), 3), 4) a 5), přičemž této trestné činnosti se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto o trestné činnosti obviněného T. P. Obviněný T. B. byl za tuto trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku v té jeho části, kterou soud určil v rozsudku označením konkrétních finančních částek, směnek a nemovitostí.

O odvoláních obviněných R. B., V. D., R. H., I. K., R. M., L. K., T. P. a státního zástupce podaného do výroku o trestu v neprospěch obviněných R. B., R. H. a R. M., v případě L. K. z části v jeho prospěch, zčásti v jeho neprospěch, do výroku o trestu v neprospěch obviněného T. B., a to pouze v rozsahu napadeného oddělitelného výroku o trestu propadnutí majetku, u něhož se domáhal postihu celého majetku tohoto obviněného, nikoli pouze jeho vymezené části, a v neprospěch obviněného T. P. do výroku o vině, proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, tak, že pod bodem I. rozsudku z podnětu odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněných R. B., T. B., R. M. a T. P. a z podnětu obviněných R. B., V. D., R. H., I. K., R. M., L. K., T. P. a ve vztahu k obviněnému T. B. za užití § 261 tr. ř., zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1, písm. b), c), d), e) tr. ř., v celém jeho rozsahu a pod bodem II. rozsudku za podmínky § 259 odst. 3 tr. ř., nově rozhodl o vině a trestu obviněných R. B., T. B., V. D., R. H., L. K. a R. M. Pod bodem III. výroku rozsudku rozhodl o vrácení věci obviněných I. K. a T. P. podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně a pod bodem IV. výroku podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněných L. K. a R. H. Odvolací soud současně obviněného T. B. nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku (skutek pod bodem I.) a zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (skutek v bodech I. 1, 3, 4, a 5) a odsoudil ho podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu současně uložil trest propadnutí celého majetku.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného T. B. Podle jeho přesvědčení byl rozsudkem odvolacího soudu porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 4 tr. ř., § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Ministr spravedlnosti nejprve připomenul, jak ve věci rozhodl soud prvního stupně a které osoby proti jeho rozsudku podaly odvolání. Následně poukázal na to, že byť odvolací soud rozhodoval ohledně obviněného T. B. za použití § 261 tr. ř. v jeho prospěch a při rozhodování v jeho neprospěch byl vázán odvoláním státního zástupce, které bylo podáno výlučně do výroku o trestu propadnutí majetku, zasáhl podstatným způsobem do výše trestu odnětí svobody, který oproti původnímu výroku z rozsudku nalézacího soudu zpřísnil o dva roky.

Nepřiměřenost trestu odnětí svobody státní zástupce ve svém dovolání namítl pouze ve vztahu k osobám jiných obviněných (R. B., R. H. a T. P.), nikoli však ve vztahu k trestu odnětí svobody uloženého T. B. Vůči jeho osobě směřovaly odvolací výhrady státního zástupce toliko do trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku, čemuž odpovídal i jeho závěrečný návrh, v němž setrval pouze na zrušení trestu propadnutí majetku v jeho vyjmenované části a navrhl nové uložení trestu propadnutí celého majetku, přičemž výslovně uvedl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody má zůstat nezměněn.

Při připomenutí toho, že odvolací řízení je ovládáno zásadou dispoziční, poukázal ministr spravedlnosti na vázanost odvolacího soudu při jeho přezkumné činnosti obsahem podaného odvolání a vytýkaných vad a v tomto směru odkazuje na ustanovení § 254 tr. ř. Výrok o trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku představuje podle něj oddělitelný výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit podle § 258 odst. 2 tr. ř. Pokud odvolací soud, aniž by svůj procesní přístup v odůvodnění svého rozsudku vyložil a aniž by to bylo odůvodněno výjimkami podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., přistoupil k uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, překročil podle jeho mínění rozsah své přezkumné činnosti, čímž porušil § 254 odst. 1 tr. ř.

Byť odvolací soud provedl změnu výroku o vině v případě obviněného T.  B. na podkladě ustanovení § 261 tr. ř., protože on sám odvolání nepodal a odvolání v jeho prospěch nebylo podáno ani nikým jiným, vyslovením nového výroku o trestu, v důsledku zásadního zhoršení postavení obviněného, toto ustanovení porušil, čímž došlo i k zásahu do principu zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. a porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.

Odvolacímu soudu ministr spravedlnosti dále vytýká porušení zákona v ustanoveních § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 4 tr. zákoníku, neboť obviněnému T. B. byl přiznán status spolupracujícího obviněného. Při přehodnocení závěrů nalézacího soudu uložil odvolací soud obviněnému podle ministra spravedlnosti trest nepřiměřeně přísný, který je ve zřejmém nepoměru k poměrům obviněného. Takto uložený trest podle něj nerespektuje požadavky plynoucí z individualizace trestu s ohledem na rodinné a majetkové poměry i osobní a společenské postavení pachatele. Uložený trest rovněž odporuje (především jím zdůrazňovanému specifickému) účelu trestu, který je vyjádřen v § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Odvolací soud podle ministra spravedlnosti nedostatečně a nesprávně vyhodnotil celkovou míru spolupráce jmenovaného obviněného. Argumentaci odvolacího soudu, v níž kalkuloval s výší trestu pro nespolupracujícího obviněného, považuje za nerozhodnou vzhledem k tomu, že při přiznání tohoto statusu by obviněnému hrozil diametrálně odlišný trest, který musel být uložen pod hranicí zákonné trestní sazby.

Při úvahách o druhu a výši trestu odvolací soud podle ministra spravedlnosti nezohlednil všechny polehčující okolnosti, které u obviněného přicházely v úvahu. Odvolací soud nezohlednil upřímnou lítost obviněného, ani jeho součinnost s orgány činnými v trestním řízení trvající více než pět let, zatímco k přitěžujícím okolnostem přihlédl bezezbytku. Při hodnocení míry mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku opomněl vyhodnotit osobu obviněného. Odvolacímu soudu vytýká, že „její hodnocení upozadil za kritéria ostatní, která vyložil jednoznačně v neprospěch obviněného“. Soud nezohlednil osobní a rodinný život obviněného, vazby na nezletilé děti, ani vztah k dominantnímu sourozenci.

Nesprávným shledává ministr spravedlnosti názor, že pro posouzení otázky zmírnění trestu obviněnému T. B., nelze vycházet z jeho případné spolupráce s orgány činnými v trestním řízení v dalších trestních věcech, v nichž obviněný vystupuje v postavení svědka. Taková omezující podmínka neplyne z § 39 odst. 1 tr. zákoníku a ministr spravedlnosti ji považuje za nelogickou. Je totiž běžné, že na podkladě výpovědi spolupracujícího obviněného bude zahajováno trestní stíhání dalších osob v jiných trestních řízeních a taková situace je i v případě obviněného T. B.

Za zásadní důvod podání stížnosti pro porušení zákona považuje dále hledisko účelu trestu, především jeho generálně preventivní účinek. Předmětná trestní věc je předmětem mimořádného zájmu veřejnosti a uložení takto přísného trestu v závěrečné fázi trestního řízení by mohlo mít neblahé důsledky, jelikož vysílá signál i pro v budoucnu projednávané věci. Současně rozsudek odvolacího soudu přes deklarování postupu podle § 261 tr. ř. vykazuje znaky překvapivosti. Dosavadní přístup orgánů činných v trestním řízení k výši uloženého trestu odnětí svobody byl setrvalý a nezavdával důvod k domněnce, že by měl být v odvolacím řízení změněn. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo deficitem nepředvídatelnosti soudního rozhodování.

Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v části pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 5 To 55/2016, a to v bodu II. ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému T. B. a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného T. B. v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 4 tr. ř. a § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 4 tr. zákoníku, a podle § 269 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a to v napadené části, a aby zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podané stížnosti pro porušení zákona nebude vyjadřovat, neboť podnět k jejímu podání vzešel ze strany Nejvyššího státního zastupitelství.

Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Fryšáka. V označeném podání shrnuje obviněný dosavadní výsledky řízení (část II) a vyjadřuje svůj souhlas se závěry vyslovenými ministrem spravedlnosti (část III). Sdílí přesvědčení, že odvolací soud překročil rámec odvolání podaného státním zástupcem, které směřovalo toliko do výroku o trestu propadnutí majetku, jenž je oddělitelným výrokem, který může být odvoláním napaden samostatně. Postup odvolacího soudu shledává obviněný nezákonným, došlo jím k porušení zákona v jeho neprospěch. Uvedený soud bez zřetele na obsah podaného odvolání změnil výrok napadeného rozhodnutí v jeho neprospěch, přičemž on nemohl předpokládat, že k takovému zpřísnění jemu uloženého trestu dojde. Důvodně byl přesvědčen, že se obžaloba s výměrou trestu ztotožnila,  tudíž k jeho zpřísnění v odvolacím řízení nedojde. Domnívá se, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, obsah napadeného rozhodnutí považuje za překvapivý a nepředvídatelný.

Oproti podané stížnosti pro porušení zákona (část IV) má obviněný odlišný názor na to, jakým způsobem mělo být aplikováno ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru mu odvolací soud trest uložil v rozporu s těmito ustanoveními trestního zákoníku. V tomto směru napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za nesprávný a nezákonný. Ve shodě s podanou stížnosti pro porušení zákona [část IV/A)] spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že odmítl přihlédnout k rozsahu jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Již v přípravném řízení se k trestné činnosti doznal a začal aktivně spolupracovat, čímž zásadním způsobem napomohl rozkrýt veškerou další trestnou činnost. Jeho spolupráce byla rozsáhlá a informace jím poskytnuté zásadní. I jen samotná jeho spolupráce odůvodňuje fakt, že výměra jemu uloženého trestu je nepřiměřeně přísná. Odvolací soud pochybil, pokud nepřihlédl k celkovému rozsahu jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. I v současné době pomáhá rozkrýt, objasnit a usvědčit trestnou činnost v několika desítkách formálně samostatně vedených trestních řízení. Jeho spolupráce nadále pokračuje. K jeho aktivnímu přístupu k objasňování trestné činnosti mělo být přihlíženo, a to minimálně v rámci obecných zásad pro ukládání trestu (§ 39 tr. zákoníku), resp. při hodnocení polehčujících okolností (§ 41 tr. zákoníku). To, že ostatní trestní řízení jsou vedena formálně samostatně, mu nemůže být přičítáno k tíži. V závěrech odvolacího soudu stran rozsahu spolupráce proto spatřuje prvky svévole.

Obviněný míní, že odvolací soud měl přihlédnout k tomu, že dopady majetkového trestu jsou fatální pro něho i pro celou jeho rodinu [viz část IV/B)]. Nesouhlasí s postupem vrchního soudu, který zpřísnil trest jako celek, přestože uvedený soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru o nižší způsobené škodě, než jaká vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně. K této skutečnosti odvolací soud při ukládání trestu nepřihlédl. Uložený trest odnětí svobody proto obviněný, jenž zopakoval, že odvolací soud nepřihlédl ke všem polehčujícím okolnostem zmíněným jím v části IV/C) vyjádření, považuje za nepřiměřeně přísný.

Za zcela přiměřený naopak pokládá trest jemu uložený rozsudkem soudu prvního stupně (část V). Reálně by však podle jeho názoru bylo možné uvažovat i o trestu odnětí svobody v nižší výměře.

Obviněný závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že byl porušen zákon v jeho neprospěch, a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o uložení úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti let z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a nově mu uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadí do věznice s ostrahou.

Obviněný T. B. ve svém dovolání vypracovaném obhájcem Mgr. Pavlem Fryšákem uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nesprávnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci shledává v nesprávné aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel zdůrazňuje, že mu byl v souladu s návrhem obžaloby přiznán status spolupracujícího obviněného, když splnil požadavky vyplývající z § 178a tr. ř., neboť zásadním způsobem přispěl k objasnění celé předmětné trestní věci. S ohledem na to mu nalézací soud uložil úhrnný nepodmíněný trest v trvání čtyř let. Obviněný za věcně nesprávný a zejména nezákonný považuje výrok odvolacího soudu, který mu uložil úhrnný nepodmíněný trest ve výměře šesti let, tedy v rozporu s § 108 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 58 odst. 4 tr. zákoníku, a to za situace, kdy odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch směřovalo výlučně proti výroku o trestu propadnutí majetku. Státní zástupce výslovně uvedl, že výrok o trestu odnětí svobody považuje za přiměřený a nedomáhá se žádné změny. Obviněný proto namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku připomíná, že byl uznán vinným dvěma trestnými činy a byl mu proto ukládán úhrnný trest. Za nejpřísněji trestný ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku je nutno považovat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, jehož trestní sazba je stanovena na pět až deset let. Za dolní hranici pro ukládání úhrnného trestu je proto nutno považovat výměru pěti let. S ohledem na to, že obviněný byl shledán vinným trestným činem spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 tr. zákoníku, bylo v jeho případě při ukládání trestu obligatorně uplatněno pravidlo podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku, kdy byla ve shodě s větou první daného ustanovení zvýšena horní hranice trestní sazby o jednu třetinu (z původních deseti let na třináct let a čtyři měsíce). Dolní hranice trestní sazby, tedy ve výměře pěti let, podle něj  zůstává nedotčena, neboť zastává názor, že pravidlo podle § 108 odst. 1 věty druhé  tr. ř. o ukládání trestu v horní polovině takto stanovené trestní sazby se neuplatní tehdy, když jsou splněny podmínky podle § 58 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dovolatel byl označen za spolupracujícího obviněného, měl mu být v souladu s § 58 odst. 4 tr. zákoníku obligatorně ukládán trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanovené právě na pět let. Odvolací soud proto pochybil, pokud mu uložil trest ve výměře šesti let. V podrobnostech obviněný odkazuje na vyjádření J. J. přiložené k jeho dovolání, v němž tento podal shodně vyznívající odborné stanovisko k dané otázce.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, o uložení úhrnného nepodmíněného trestu v trvání šesti let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou, a aby mu podle § 265m tr. ř. nově uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadí do věznice s ostrahou.

Nejvyšší státní zástupce, jenž se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), shledává důvodnými námitky obviněného vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, který stran tohoto obviněného rozhodoval v prvé řadě za použití § 261 tr. ř., čili v jeho prospěch, přičemž při rozhodování v jeho neprospěch byl vázán (omezen) odvoláním státního zástupce. Přestože toto bylo koncipováno výlučně do výroku o trestu propadnutí majetku, zasáhl odvolací soud podstatným způsobem do výše trestu odnětí svobody, který oproti původnímu výroku v rozsudku nalézacího soudu nezákonně zpřísnil o dva roky. Tímto výrokem odvolacího soudu došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného T. B. v § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 4 tr. ř., § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 4 tr. zákoníku, jak je  tvrzeno ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti.

Dovozuje-li však obviněný ve svých námitkách porušení zákonných podmínek pro ukládání mimořádně sníženého trestu odnětí svobody ve smyslu uložení trestu ve výši mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně pro uložení trestu spolupracujícímu obviněnému na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přiklání se Nejvyšší státní zastupitelství k řešení až dosud zastávanému v soudní praxi a aplikovanému v posuzované věci též odvolacím soudem. Obviněný byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli pouze podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku či podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 věty první tr. zákoníku. Ustanovení § 108 odst. 1 tr. zákoníku nečiní doplnění pouze horní hranice trestní sazby (věta první), ale zasahuje i do spodní hranice trestní sazby (věta druhá). Spodní hranicí takto zvýšené trestní sazby je tak vlastně spodní mez horní poloviny takto stanovené trestní sazby. K uložení trestu odnětí svobody nad dolní hranici trestní sazby v rozporu s § 58 odst. 4 tr. zákoníku proto podle státního zástupce nedošlo.

Z těchto důvodů státní zástupce ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

K vyjádření nejvyššího státního zástupce zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku obviněný T. B. Projevil svůj nesouhlas s právním názorem v něm obsaženým, který podle něj vychází z nesprávné, popř. neúplné aplikace § 108 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Upozorňuje, že státní zástupce bere v úvahu toliko prvou část druhé věty § 108 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zcela přehlíží existenci druhé části druhé věty, která představuje výjimku z jinak obecné aplikace její prvé části. Dodává, že veškeré úvahy státního zástupce i odvolacího soudu podle jeho mínění postrádají v jeho konkrétním případě jakoukoli logickou či právní oporu. V návaznosti na shrnutí jím zastávaného výkladu předmětného ustanovení, který obviněný poskytl ve svém dovolání, uvedl, že tento považuje za jediný logický možný. Pokud by však nebyl jeho výklad shledán jediným možným, upozorňuje, že by měl být zvolen takový výklad, který by byl vůči jeho osobě nejpříznivější. Závěrem uvedl, že své dovolání nadále považuje za důvodné a opodstatněné a trvá na něm v celém jeho rozsahu, a to včetně návrhu, jak by o něm mělo být rozhodnuto.

Obviněný setrval na svém dříve vyjádřeném stanovisku, poukázal na rozsáhlost své spolupráce s orgány činnými v trestním řízení při objasňování trestné činnosti spáchané dalšími osobami, která věcně souvisí s činy, pro něž byl odsouzen, a prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jak podané stížnosti pro porušení zákona, tak jeho dovolání, vyslovil porušení zákona v označených ustanoveních včetně ustanovení § 108 tr. zákoníku a z podnětu obou mimořádných opravných prostředků zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku o trestu odnětí svobody a sám ve věci rozhodl tak, že mu uloží trest odnětí svobody v rozmezí dvou a půl až tří let s výkonem ve věznici s ostrahou.26. Rovněž intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k věci vyjádřil způsobem, který odezněl v již  dříve podaném písemném vyjádření. Navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného, a to v označených ustanoveních trestního zákona a trestního řádu a aby napadený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se výroku o trestu zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněného navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

Rozsah, v němž je odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně upravuje ustanovení § 254 tr. ř. Ministrem spravedlnosti tvrzeného porušení zákona se odvolací soud měl dopustit nerespektováním zákonné úpravy obsažené v odstavci prvém odkazovaného ustanovení, jež zní: [n]ezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Mimořádný opravný prostředek ministra spravedlnosti akcentuje tu skutečnost, že odvolací soud svůj přezkum napadeného rozsudku může provést jen v rozsahu, který vymezil odvolatel svým řádným opravným prostředkem.

Nejvyšší soud konstatuje, že toto základní východisko je třeba akceptovat, neboť vyplývá z citovaného znění zákona (přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání). Odvolací soud se zásadně může zabývat jen těmi částmi napadeného rozsudku, těmi oddělitelnými výroky (a jim přecházejícím řízením), které odvolatel výslovně označí jako výroky jím napadené, přičemž jejich správnost a zákonnost posuzuje na základě odvolatelem uplatněných námitek (z hlediska vytýkaných vad), s případným přihlédnutím i k vadám jím nevytýkaným, jsou-li povahy, kterou definuje věta druhá (pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání).

Je-li proto napadený rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem přezkoumáván pouze podle § 254 odst. 1 tr. ř., tedy nevznikne-li na základě podaného odvolání (jeho písemného znění splňujícího požadavky § 249 tr. ř., případně jeho následného rozšíření při veřejném zasedání o odvolání) potřeba aplikace § 254 odst. 2 tr. ř. či odst. 3 tr. ř., která by založila širší přezkum napadeného rozsudku, musí se odvolací soud omezit na posouzení zákonnosti a odůvodněnosti jen těch oddělitelných výroků, jež odvolatel výslovně napadl.

Toto omezení odvolacího soudu, které z citované úpravy vyplývá, je důsledkem změny provedené zákonem č. 265/2001 Sb., který výrazně omezil uplatnění revizního principu v odvolacím řízení a zavedl princip vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním.

Odvolací řízení je ovládáno dispoziční zásadou. Je proto věcí oprávněné osoby, zda, v jakém rozsahu a z jakých důvodů své odvolání podá. Úkonem realizovaným oprávněnou osobou – odvolatelem, tzn. podáním odvolání, jež splňuje obsahové náležitosti (§ 249 tr. ř.) tohoto řádného opravného prostředku, tj. vymezením napadených výroků v podaném odvolání je nastaven rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu, jehož meze nesmí být kromě zákonem stanovených výjimek překročeny.

Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanoveních § 254 odst. 2, odst. 3 tr. ř., tj. buď tehdy, a) mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§ 254 odst. 2 tr. ř.), anebo tehdy b) bylo-li odvolatelem podáno odvolání proti výroku o vině, neboť tehdy je odvolací soud povinen přezkoumat v návaznosti na vady vytýkané tomuto výroku také výrok o trestu a rovněž další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad (§ 254 odst. 3 tr. ř.).

Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud přezkoumá (a následně na základě zjištěné vady i zruší) výrok, který odvolatel svým řádným opravným prostředkem nenapadl, postupuje v rozporu se zákonnou úpravou. V závislosti na důsledcích jeho rozhodnutí pak takový vadný procesní postup soudu druhého stupně zakládá porušení zákona buď ve prospěch, nebo v neprospěch té osoby, jíž se jeho rozhodnutí dotýká, tj. zpravidla obviněného.

Zodpovězení otázky, zda odvolací soud rozhodl v rámci zákonného zmocnění, tzn. v souladu s vymezením jeho pravomocí (stran rozsahu přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku v souladu s úpravou obsaženou v § 254 tr. ř.), je odvislé od posouzení otázky, zda v případě postupu podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a rozhodl skutečně jen o odvoláním napadeném oddělitelném výroku (příp. jen o napadených oddělitelných výrocích).

Za oddělitelný výrok se pokládá takový, který lze samostatně, nezávisle na ostatních výrocích přezkoumat a po zjištění jeho vad i samostatně zrušit podle § 258 odst. 2 tr. ř.  Otázku oddělitelnosti výroků je třeba posuzovat i podle toho, jaké vady odvolatel rozsudku (resp. řízení mu předcházejícímu) vytýká a jaké rozhodnutí hodlá odvolací soud učinit z podnětu takového odvolání (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád I, II, III. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3030).

Oddělitelnými výroky od výroku o vině nebo od sebe navzájem jsou například výrok o trestu, výrok o ochranném opatření, výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (viz rozhodnutí č. 46/2003 Sb. rozh. tr.). V případě výroku o vině jsou samostatnými oddělitelnými výroky jednotlivé výroky jednotlivými trestnými činy spáchanými více skutky, popřípadě i dílčí skutky u pokračujícího trestného činu, které jsou z procesního hlediska samostatnými skutky podle § 12 odst. 12 tr. ř. Naopak neoddělitelné jsou tzv. právní a skutková věta týkající se téhož skutku, nebo výroky o vině jednotlivými trestnými činy, jichž se obviněný dopustil v jednočinném souběhu (viz rozhodnutí č. 19/2013-I. Sb. rozh. tr.) – viz FENYK, J, CÍSAŘOVÁ, D, GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 625.

Za oddělitelné výroky jsou považovány i jednotlivé výroky, jimiž je v rozsudku řešena otázka právních následků zjištěné trestní odpovědnosti pachatele. V případě trestu odnětí svobody je oddělitelným výrokem výrok o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody [srov. rozhodnutí č. 46/2003 Sb. rozh. tr., které upozorňuje na to, že bylo-li odvolání podáno pouze proti tomuto výroku, pak odvolací soud přezkoumá pouze tento výrok (a řízení jemu předcházející), pokud neshledá potřebným přezkoumat i jiné výroky napadeného rozsudku z důvodu uvedeného v § 254 odst. 2 tr. ř.]. Poukázat lze i na další rozhodnutí, jež se otázkou oddělitelnosti výroků týkajících se ryze otázky právních následků trestní odpovědnosti (trestů) zabývaly. Nejvyšší soud např. ve svých rozsudcích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 4 Tz 106/2005, a ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 4 Tz 84/2007, konstatoval, že výrok rozsudku o uložení přiměřeného omezení či přiměřené povinnosti je z hlediska opravného řízení oddělitelným výrokem od vlastního výroku o uložení jak podmíněného trestu odnětí svobody, tak trestu obecně prospěšných prací.

Při těchto zjištěních není důvod k učinění závěru, že by za procesně neoddělitelné měly být považovány ty výroky, jimiž byly pachateli trestného činu uloženy jako právní následek jeho trestní odpovědnosti různé druhy trestů. I tyto výroky je totiž zásadně možno oddělitelně přezkoumat ve smyslu výše vyloženém. To ostatně plyne i z právního názoru již dříve vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 101/96, publikovaného pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud sice shledal vadným postup odvolacího soudu, který při částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně toliko ohledně jednoho z více obviněnému uložených druhů trestů vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v takto zrušené části (tj. toliko ohledně jednoho trestu), avšak nikterak nezpochybnil samotnou skutečnost, že by výrok o některém z více uložených druhů trestů nebyl oddělitelným výrokem a že by odvolací soud nemohl například zrušit výrok jen o některém druhu trestu (viz odůvodnění rozsudku: „Nejde tedy o to, že by výrok o některém z více uložených druhů trestů nebyl oddělitelným výrokem a že by odvolací soud zásadně nemohl zrušit výrok jen o některém druhu trestu.“).

Z dosud uvedeného plyne následující závěr. Je-li odvolatelem podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do oddělitelného výroku o jednom z uložených trestů, přezkoumá odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen tohoto výslovně napadeného oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Jiný přístup nepříčící se zákonné reglementaci by mohl být odůvodněn tehdy, pokud by z vlastní odvolací argumentace plynulo, že odvolatel ve skutečnosti proti napadenému rozsudku brojí v širším rozsahu, než který vyplývá z vlastního označení napadeného výroku (např. bylo-li by zřejmé, že nepřiměřeně mírným státní zástupce shledává i výslovně nenapadený trest odnětí svobody v případě, že by odvolací soud nevyhověl jeho požadavku na zpřísnění trestního postihu obviněného uložením dalšího druhu trestu, případně zpřísněním jiného druhu trestu, který byl obviněnému uložen již soudem prvního stupně – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 791/2017).

Aplikací těchto teoretických východisek na posuzovanou věc je třeba dojít k poznatku, že při zohlednění toliko toho, z čeho vychází stížnost pro porušení zákona, by bylo třeba dospět k závěru o důvodnosti stížnosti pro porušení zákona v části týkající se tvrzeného porušení  ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř.

Je tomu tak proto, že změna rozsudku soudu prvního stupně týkající se postihu obviněného T. B. se – přes vymezení obsažené v odvolání státního zástupce podaného ve vztahu k tomuto obviněnému – projevila nejen v odvoláním napadeném (procesně oddělitelném) výroku o trestu propadnutí majetku, nýbrž i ve výroku o trestu odnětí svobody, který odvoláním napaden nebyl. Přitom je nepochybné, že i tento odvoláním nenapadený oddělitelný výrok byl před svým zrušením odvolacím soudem přezkoumán, ač citované ustanovení zákona a obsah odvolání podaného státním zástupcem k takovému postupu neposkytly zákonný rámec.

Důvodnost tvrzení ministra spravedlnosti (a rovněž dovolatele), že státní zástupce svým odvoláním podaným v neprospěch obviněného napadl toliko výrok o trestu propadnutí majetku, má své opodstatnění jak ve vlastním písemném vyhotovení uvedeného řádného opravného prostředku (odvolání na č. l. 9125v. – sv. 31), tak v jeho přednesení intervenujícím státním zástupcem při veřejném zasedání odvolacího soudu (viz dále). Z písemného vyhotovení odvolání plyne, že státní zástupce „svým odvoláním … napadá toliko výrok soudu prvního stupně o uložených trestech, a to ve vztahu k obžalovanému … T. B.…“, kdy toto obecnější vymezení (v úvodu nekonkretizující druh napadeného trestu) rozvádí státní zástupce v následujícím textu svého opravného prostředku, kde zmiňuje, že jeho odvolací námitky „proti výroku o uložených trestech výše uvedeným obžalovaným, tyto lze rozdělit do několika skupin. V prvé řadě se jedná o samotnou výměru uložených trestů odnětí svobody, dále nesprávně uložený trest propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 trestního zákoníku a absenci výroku o trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku.“ Výměru uložených trestů shledával státní zástupce neodpovídající obecným zásadám ve smyslu § 38 odst. 1 tr. zákoníku a § 39 odst. 2 tr. u obviněných R. B., R. H., T. P. a L. K., kdy u prvních tří jmenovaných pokládal uložené tresty ze nepřiměřeně mírné, u posledně uvedeného obviněného naopak za trest nepřiměřeně přísný.

Námitky týkající se výroku o trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku uplatnil státní zástupce (č. l. 9128) vůči obviněným R. B., T. B. a L. K. Zmínil, že „z formulace tohoto výroku vyplývá, že uvedený trest byl obžalovaným ukládán jako trest propadnutí části majetku… Na základě posouzení povahy a závažnosti zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestného zákoníku a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupiny podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku,  pro něž byli obžalovaní odsouzeni, jakož i poměrů obžalovaných, je státní zástupce přesvědčen, že zejména pro dobu, po kterou měla být tato trestná činnost páchána, a výjimečný rozsah celkově zkrácené daně (při porovnání s jinými případy), je plně odůvodněné očekávání uložení trestu propadnutí celého majetku. U obžalovaných se jeví jako nutné odčerpat majetkové hodnoty, které posuzovanou trestnou činností nabyli, když je zřejmé, že dosud známý majetek obžalovaných představuje pouhý zlomek takto neoprávněně získaných majetkových hodnot. Současně by se mělo jednat i o přiměřený trest postihující majetkovou sféru obviněných ve smyslu § 39 trestního zákoníku.“ Dále poukázal na to, že (č. l. 9128v.) „… v posuzovaném případě jsou zejména s ohledem na mimořádný rozsah zkrácené daně splněny všechny zákonné podmínky k tomu, aby byl uvedeným obžalovaným uložen trest propadnutí celého majetku, jenž bude postihovat veškeré věci a jiné majetkové hodnoty v jejich vlastnictví. K tomuto výroku směřoval i návrh státního zástupce v rámci závěrečné řeči, byť bylo z hlediska požadavku právní jistoty demonstrativně poukázáno na výčet jednotlivých věcí, u nichž bylo zjištěno, že jsou ve vlastnictví obžalovaných. Tato formulace však byla zcela nadbytečná a v konečném důsledku vedla k tomu, že soud některé věci obžalovaných opominul a tyto do uvedeného výroku nezahrnul … V případě, že bude tomuto návrhu státního zástupce … odvolacím soudem vyhověno a jmenovaným obžalovaným bude uložen trest propadnutí celého majetku, zůstane tak konečné řešení a určení toho, co je majetkem obžalovaných a na které součásti jejich majetku se takto uložený trest propadnutí majetku vztahuje, až na řízení vykonávací.“

Vzhledem k této argumentaci státní zástupce (č. l. 9129) ve vztahu k obviněnému T. B. navrhl, aby „… I.3) podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu propadnutí části vyjmenovaného majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k obžalovanému T. B. … II.3) Podle § 259 odst. 3 tr. řádu na podkladě správně zjištěného skutkového stavu věci soudem I. stupně sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že: … 3) obžalovanému T. B. nově uloží trest propadnutí celého majetku podle § 66 odst. 1 trestního zákoníku (přičemž uložený úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl obžalovaný zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zůstane nezměněn).“

Ve stejném rozsahu uplatnil své odvolací námitky vůči rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se obviněného T. B. i intervenující státní zástupce při veřejném zasedání u odvolacího soudu dne 6. 6. 2017. Zopakoval, že (č. l. 9779v.) „s ohledem na povahu a závažnost této trestní věci nelze uvažovat o uložení pouze toliko části majetku ve vztahu k obžalovaným R. B., T. B. a L. K., kteří z této trestné činnosti profitovali, měli nejvyšší zisk“ a navrhl, „aby byl uložen celý trest propadnutí tohoto majetku…“. Postoj státního zástupce zůstal nezměněn i při veřejném zasedání dne 7. 6. 2017 [viz č. l. 9803v. – „Státní zástupce doslovně přečetl konečný návrh z písemně vypracovaného odvolání vyjma návrhu uvedeného pod bodem II./1), kdy nově byl vysloven návrh na uložení trestu odnětí svobody obžalovanému P. ve výši 3 let (původně navrhováno ve výši 3-4 let, str. 13 písemně zpracovaného odvolání státního zástupce ze dne 8. 6. 2016).“].

Jak již zmíněno výše, výroky o nepodmíněném trestu odnětí svobody a o trestu propadnutí majetku, obsažené v odvoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně, bylo třeba ve věci obviněného T. B. pokládat za oddělitelné, samostatně přezkoumatelné výroky. Na rozdíl od případu tzv. trestu vedlejšího (např. ztráta čestných titulů a vyznamenání), který je možno uložit jen ve spojení s trestem jiným (tzv. hlavním), nebyla dána taková vzájemná podmíněnost obviněnému uložených trestů, která by založila možnost širšího přezkumu napadeného rozhodnutí. Takový širší přezkum by založilo např. napadení tzv. hlavního trestu, neboť při jeho přezkoumání a případném zrušení by samostatně nemohl obstát ani trest vedlejší, a to na rozdíl od případu, kdy by odvoláním byl naopak napaden jen trest vedlejší. Jeho zrušení by totiž neznamenalo, že by samostatně nemohl obstát trest hlavní.

Byl-li odvoláním státního zástupce napaden toliko trest propadnutí majetku, který byl obviněnému uložen podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu vyložených na str. 108 napadeného rozsudku, přičemž podle hodnocení odvolatele soudem prvního stupně zvolená výměra (vztažení tohoto druhu trestu uloženého jako částečného jen k položkám specifikovaným ve výroku) nevyjádřila dostatečně odkazované skutečnosti, pak nevznikla na základě odvolání státního zástupce potřeba přezkumu odvoláním nenapadeného výroku o trestu odnětí svobody.

Zaměření odvolání státního zástupce (a to jak z hlediska explicitního označení jím napadaného výroku, tak z hlediska formulace námitek vůči tomuto výroku uplatněných) proto z hlediska § 254 odst. 1 tr. ř. neumožnilo odvolacímu soudu, aby na jeho podkladě přezkoumal i odvoláním nenapadený výrok o trestu odnětí svobody. Pokud tak vrchní soud učinil, zdánlivě porušil citované ustanovení vymezující rozsah přezkumu.

K toliko zdánlivému porušení citovanému ustanovení došlo proto, že zákonnost přezkumu výroku o odnětí svobody odůvodnila skutečnost, kterou stížnost pro porušení zákona opomenula vyhodnotit. Právní závěry vyslovené v mimořádném opravném prostředku ministra spravedlnosti (s nimiž se ztotožnilo státní zastupitelství i obhajoba) stran porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. by bylo třeba pokládat za důvodné pouze ve dvou případech.

Vyslovený právní závěr o porušení § 254 odst. 1 tr. ř. by byl platný zejména tehdy, pokud by odvolací soud ve veřejném zasedání rozhodoval toliko o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného T. B. Tak tomu však, jak plyne z výše uvedeného (bod 2.), nebylo. Státní zástupce totiž podal odvolání i ve vztahu k dalším osobám, a co je podstatné pro řešení nastolené otázky, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podali i vyjmenovaní obvinění.

Stejný závěr by bylo nutno dovodit rovněž za situace, pokud by rozhodnutí odvolacího soudu o odvoláních spoluobviněných nikterak neovlivnilo postavení obviněného T. B. Za té situace by rozsah přezkumu odvolacího soudu ve vztahu k tomuto obviněnému byl nadále vymezen odvoláním státního zástupce, tj. vztahoval by se jen na jím napadený výrok o trestu propadnutí majetku.

Nejvyšší soud však učinil poznatek, jenž plyne přímo z výrokové části rozsudku odvolacího soudu (a konec konců ho zmiňuje i stížnost pro porušení zákona), že na podkladě odvolání zbývajících obviněných a při aplikaci § 261 tr. ř. zasáhl odvolací soud i do výroku o vině týkajícího se obviněného T. B., který na podkladě uplatnění tzv. beneficia cohaesionis zrušil a který ve svém rozsudku nově vyslovil při zohlednění změn svědčících i ve prospěch tohoto obviněného.

Tato skutečnost je rozhodující z hlediska posouzení tvrzeného porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. odvolacím soudem.

Jakmile zasáhl odvolací soud do výroku o vině týkajícího se obviněného T. B., nemohl být stran rozsahu své přezkumné povinnosti nadále vázán opravným prostředkem, který ve vztahu k tomuto obviněnému byl podán (tj. odvoláním státního zástupce). Z logiky věci vyplynulo, že při zrušení výroku o vině a při vyslovení nového příznivějšího výroku týkajícího se otázky trestní odpovědnosti obviněného bylo nutno přezkoumat veškeré výroky na výrok o vině obsahově navazující, neboť ty za této situace samostatně nemohly obstát. S novým řešením otázky trestní odpovědnosti bylo nutno nově (a v celém rozsahu) vyřešit otázku právních následků nově formulované trestní odpovědnosti.

Zjednodušeně vyjádřeno, aplikace § 261 tr. ř. odvolacím soudem ve vztahu k výroku o vině obviněného T. B. navodila situaci obdobnou té, jako by sám tento obviněný podal odvolání do výroku o vině (v daném směru absenci jeho odvolání nahradily úspěšné řádné opravné prostředky spoluobviněných). Nastala situace, na níž dopadá režim ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., tj. povinnost odvolacího soudu přezkoumat celý výrok o trestu, jako výrok obsahově navazující na výrok o vině.

Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tvrzení stížnosti pro porušení zákona o porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. odvolacím soudem je neopodstatněné, a proto takové porušení, k němuž mělo dojít v neprospěch obviněného, svým rozsudkem nevyslovil.

Přes konstatování právě uvedeného však Nejvyšší soud nemůže akceptovat další procesní postup odvolacího soudu, který se projevil v otázce ukládaného trestu a který souvisí s tvrzeným porušením § 259 odst. 4 tr. ř.

Porušení tohoto ustanovení shledává stížnost pro porušení zákona ve skutečnosti, že odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce, podaného sice v neprospěch obviněného avšak v rozsahu výše zmíněném, zpřísnil obviněnému tímto odvoláním nenapadený výrok o trestu odnětí svobody.

Ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. upravující možnost zpřísnění odvoláním napadeného rozsudku rozsudkem odvolacího soudu stanoví, že [v] neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.

S citovaným ustanovením bezprostředně souvisí otázka výše vyložená, tj. správné určení oddělitelných výroků, neboť její vyřešení zákonu odpovídajícím způsobem určuje, stran jakých výroků může ke změně napadeného rozsudku projevujícího se zhoršením postavení obviněného dojít na podkladě odvolání podaného státním zástupce v jeho neprospěch.

Důsledné určení toho, stran jakých výroků může odvolací soud s oporou o § 259 odst. 4 tr. ř. zákonným způsobem rozhodnout, plyne i z požadavku formulovaného zněním § 249 odst. 2 tr. ř., podle něhož [s]tátní zástupce je povinen v odvolání uvést, zda je podává, byť i zčásti, ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Právě formulací citovaného požadavku týkajícího se obsahu odvolání, které podává státní zástupce, sleduje zákon požadavek předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť plyne-li z podaného odvolání transparentním způsobem, jaké výroky rozsudku státní zástupce napadá „ve prospěch“ či naopak „v neprospěch“ obviněného, poté si obviněný může učinit rámcovou představu o tom, jak se jeho situace může změnit a tomuto přizpůsobit svou procesní aktivitu v rámci odvolacího řízení. Pro soud odvolací pak takové vymezení určuje okruh výroků, ohledně nichž může – shledá-li v tomto směru odvolání důvodným – změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného.

Ve věci posuzované byl odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného T. B. napaden pouze oddělitelný výrok o trestu propadnutí majetku. Jen ohledně tohoto výroku proto mohl vrchní soud při dodržení podmínek § 259 odst. 4 tr. ř. rozhodnout způsobem, který postavení obviněného zhoršil. Rozhodl-li současně se zpřísněním tohoto druhu trestu i o zpřísnění odvoláním nenapadeného trestu odnětí svobody, porušil svým rozhodnutím § 259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného.

V této souvislosti se jeví potřebným zdůraznit, že je třeba důsledně rozlišovat: a) možnost odvolacího soudu přezkoumat daný výrok, která je dána napadením příslušného oddělitelného výroku podaným odvoláním, příp. uplatněním tzv. beneficia cohaesionis (§ 261 tr. ř.), a b) možnost odvolacího soudu napadený rozsudek zrušit a nově tento vyslovit, která je v případě změny projevující se k tíži obviněného dána napadením tohoto výroku k tomu oprávněnou osobou (státním zástupcem, poškozeným) v neprospěch obviněného.

Jinými slovy vyjádřeno, samotná možnost odvolacího soudu přezkoumat výrok o trestu odnětí svobody u obviněného T. B. (v důsledku aplikace § 261 tr. ř.) a možnost tento výrok zrušit (v důsledku zrušení jemu předcházejícího výroku o vině – § 258 odst. 2 věta za středníkem tr. ř.) nezaložily možnost nově výrok o trestu odnětí svobody, který v jeho neprospěch nebyl odvoláním státního zástupce napaden, vyslovit v podobě, která se projevila zhoršením jeho postavení (zpřísnění tohoto trestu o dva roky). Pokud takový trest odvolací soud obviněnému uložil, porušil svým postupem ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. v jeho neprospěch.

Porušení prvně zmíněných ustanovení trestního zákoníku namítá ministr spravedlnosti proto, že podle něj odvolací soud jejich nerespektováním způsobil, že obviněnému „uložil trest nepřiměřeně přísný, který je ve zřejmém nepoměru k poměrům obviněného, jemuž přitom byl nalézacím soudem přiznán status spolupracujícího obviněného“. Odvolacímu soudu vytýká, že „uložený trest výrazně nerespektuje požadavek individualizace trestu s ohledem na rodinné a majetkové poměry i osobní a společenské postavení pachatele, a to v době ukládání trestu“.

Porušení § 58 odst. 4 tr. zákoníku spatřuje v tom, že odvolacím soudem „nebyla dostatečně vyhodnocena celková míra spolupráce obviněného T. B. s orgány činnými v trestním řízení, a to nejen v nyní projednávané věci, ale také v celé řadě dalších trestních věcí souvisejících s projednávanou velmi závažnou trestnou činností“, v důsledku čehož nebyl „naplněn účel trestu spočívající v zájmu státu na rozbití zločineckých skupin, do kterých je v důsledku jejich vysoké organizovanosti obtížné proniknout, a to i za cenu podstatného zmírnění postihu jednotlivce, který se přímo nebo nepřímo na trestné činnosti podílel a který umožnil odhalení a usvědčení spolupachatelů, často i organizátorů a řídících osob organizovaných skupin nebo jiných zločineckých organizací“.

Jak již ministr spravedlnosti zmínil ve svém mimořádném opravném prostředku, § 39 tr. zákoníku poskytuje vodítko k soudní individualizaci trestního postihu, když vymezuje skutečnosti, k nimž má soud přihlédnout při svém rozhodování o druhu a výměře trestu. Konkrétně stanoví, že (odstavec první) přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Na tento výčet navazuje v odstavci třetím, podle něhož soud rovněž přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

Ustanovení trestního zákoníku upravující zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby v případě spolupracujícího obviněného (§ 58 odst. 4 tr. zákoníku) stanoví, že soud sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby také pachateli označenému jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny podmínky stanovené v § 178a odst. 1 trestního řádu a podal-li spolupracující obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny; přitom vezme v úvahu povahu trestného činu uvedeného v jeho doznání v porovnání se zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k jehož objasnění přispěl, dále význam takového jeho jednání, osobu pachatele a okolnosti případu, zejména zda a jakým způsobem se podílel na takovém zločinu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním případně způsobil. Omezením stanoveným v odstavci 3 přitom není vázán.

Soud prvního stupně při zdůvodnění svého výroku o trestu, který obviněnému T. B. uložil, vyšel z toho (str. 107-108 rozsudku), že „…[s] přihlédnutím k tomu, že obžalovaný byl tím, kdo přispěl jako spolupracující obviněný výrazným způsobem k objasňování trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, dospěl soud k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby dle § 58 odst. 4 tr. zákoníku  a je možné uložit úhrnný trest pod dolní hranici trestní sazby v trvání 4 let, pro jehož výkon byl obžalovaný zařazen do věznice s ostrahou. Důvody, proč soud považuje obž. T. B. za spolupracujícího obviněného, jsou podrobně rozvedeny výše. Je třeba uvést, že jednání spolupracujícího obviněného T. B. mělo naprosto zásadní význam pro objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Bez výpovědi obž. T. B. by se nepodařilo objasnit projednávanou trestnou činnost v celém rozsahu, a to zejména s ohledem na tu skutečnost, že trestná činnost byla páchána po velmi dlouhou dobu a byla to právě výpověď obž. T. B., díky níž se podařilo objasnit nejenom, po jak dlouhou dobu byla trestná činnost páchána, ale zejména i v jakém rozsahu byla páchána, kdy následně získaná obnovená data pouze potvrdila část údajů, které obž. T. B. již orgánům činným v trestním řízení sdělil. Při úvahách o možnosti postupu dle § 58 odst. 4 tr. zákoníku soud rovněž přihlédl k té skutečnosti, že jedním z motivů obž. T. B. byla sice rovněž ziskuchtivost, ale na druhé straně významnou roli v rozhodnutí obž. T. B. páchat tuto trestnou činnost sehrála i ta skutečnost, že hlavním pachatelem a řídící osobou organizované zločinecké skupiny byl bratr obžalovaného obž. R. B., přičemž je zřejmé, že v počáteční fázi při rozhodování obž. T. B. páchat trestnou činnost sehrálo významnou roli právě to, že se jednalo o trestnou činnost, ke které ho přivedl jeho starší bratr. Na druhé straně při úvahách o druhu a výši trestu je třeba uvést, že nejsou splněny podmínky pro uložení ještě mírnějšího trestu, případně pro podmíněný odklad výkonu trestu, a to s ohledem na výše uvedené přitěžující okolnosti, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že obž. T. B. byl pravou rukou osoby řídící organizovanou zločineckou skupinu, kontroloval ostatní spoluobžalované a lze tedy dovodit závěr, že v době páchání trestné činnosti byl v rámci organizované zločinecké skupiny druhou nejdůležitější osobou po obž. R. B.

Oproti tomuto posouzení odvolací soud zaujal stanovisko, že ve své podstatě jedinou skutečností, kterou je nezbytné zhodnotit ve prospěch obviněného je to, že „jeho jednání jako spolupracujícího obviněného bylo zvlášť významné pro objasnění činnosti spáchané členy organizované skupiny a jednání spolupracujícího obviněného tak mělo velký význam pro orgány činné v trestním řízení i za situace, kdy tyto orgány neměly dostatek dalších možností pro včasné odhalení spáchané trestné činnosti, případně její překažení“. Ostatní skutečnosti, jež je nezbytné při úvaze o výměře trestu hodnotit, svědčí podle odvolacího soudu v jeho neprospěch.

Z hlediska posuzování důvodnosti závěrů odvolacího soudu o potřebě zpřísnění trestu odnětí svobody uloženého obviněnému soudem prvního stupně je podstatné zjištění, na něž poukazuje stížnost pro porušení zákona, že východiskem odvolacího soudu, o jím zjišťované nepřiměřenosti trestu, je úvaha o trestu, který by obviněného postihl, pokud by mu nebyl přiznán statut spolupracujícího obviněného (kdy by mu „měl být ukládán trest odnětí svobody okolo jedenácti roků“), ve vztahu k němuž je pak poměřován trest, který mu jako spolupracujícímu obviněnému odvolací soud uložil („přiměřeným a zákonu odpovídajícím hlediskům je trest ve výměře šesti roků, kdy tímto způsobem došlo ke zmírnění trestu u spolupracujícího obviněného takřka na polovinu výměry trestu, který by mu jinak s ohledem na výše uvedené hrozil“). Aby transparentním způsobem odeznělo, jak k otázce trestního postihu obviněného odvolací soud přistoupil a které skutečnosti a jakým způsobem vyhodnotil, uvádí Nejvyšší soud následující citaci příslušné pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v části týkající se trestu odnětí svobody).

Na straně 57 až 59 odvolací soud k trestnímu postihu obviněného T. B. uvedl, že „již výše bylo konstatováno z hlediska hierarchie organizované zločinecké skupiny, že tento obžalovaný se nachází hned pod řídící osobou obžalovaného R. B., když to byl právě T. B., který byl jakousi pravou rukou organizátora celé trestné činnosti, podílel se na přenášení jeho příkazů na další osoby, podílel se na evidenčních činnostech, kontrolních činnostech v rámci páchání trestné činnosti, tzv. účtoval a financoval jednotlivé spolupachatele a podílel se i zčásti na spotřebování výnosů z trestné činnosti. Jestliže tedy hlavnímu pachateli z hlediska hierarchie jeho postavení je ukládán trest při samé horní hranici zákonem upravené trestní sazby, pak tzv. druhý článek řízení z pohledu podílu na spáchané trestné činnosti musí být z hlediska individualizace trestu posuzován mírněji a přichází tak v úvahu ukládání trestu odnětí svobody okolo poloviny trestní sazby. Znovu je třeba zdůraznit, a to se týká i dalších spoluobžalovaných, závažnost a charakter trestné činnosti, soustavnost a dobu jejího páchání a zejména zcela výjimečný následek způsobený ke škodě státu. S přihlédnutím k vyhodnocení osoby obžalovaného T. B., který je osobou dosud žijící řádným životem, ale s ohledem na přitěžující okolnosti konstatované již nalézacím soudem by tak obžalovanému měl být ukládán trest odnětí svobody okolo jedenácti roků. S obžalovaným T. B. však bylo jednáno jako se spolupracujícím obviněným, kterému byl přiznán takovýto statut ve smyslu § 178a tr. ř. Za této situace jsou nepochybně dány podmínky pro postup soudu ve smyslu § 58 odst. 4 tr. zákoníku a je tak možné ukládat trest odnětí svobody pod dolní hranici jeho zákonné výměry. Při řešení otázky o kolik má být takovýto trest zmírněn, je nutno