Nejvyšší soud 7 Td 43/2025 – Postoupení věci

Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě podala dne 16. 11. 2023 obžalobu na obviněné G. K., J. M., P. K., P. G., M. K., M. G. a J. N., stran všech zejména pro drogovou trestnou činnost. U obviněných M. G. a J. N. konkrétně pro skutek popsaný pod bodem 2 obžaloby a kvalifikovaný jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 45 T 7/2023, byla věc obviněných G. K., J. M., P. K., P. G., M. K. podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Tato vyloučená věc byla vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 1/2024, trestní věc obviněných M. G. a J. N. byla nadále vedena pod sp. zn. 45 T 7/2023.

Ve věci obviněných M. G. a J. N. bylo v několika termínech vedeno hlavní líčení. Následně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 45 T 7/2023, byli jmenovaní obvinění uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl jim za to byl uložen trest.

V hlavním líčení konaném dne 14. 5. 2025, které se konalo v nepřítomnosti obviněného M. G. a ve kterém byl vynesen zmíněný rozsudek, předložil obhájce jmenovaného obviněného návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř. Požadoval přitom odnětí jeho věci Krajskému soudu v Ostravě a její přikázání Krajskému soudu v Plzni. Vyjádřil přesvědčení, že Krajský soud v Ostravě není místně příslušný k projednání věci, neboť skutek, jehož spáchání je obviněnému kladeno za vinu, se měl stát v Karlovarském kraji, konkrétně v XY. Na tomto místě se staly všechny události, z nichž je dovozována jeho trestní odpovědnost. Při projednání věci místně nepříslušným soudem by bylo rozhodnutí soudu v rozporu s čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Důvodem pro odnětí a přikázání věci je tak právo na zákonného soudce. K tomu obviněný poukázal i na své právo, aby byla jeho věc projednána v přiměřené lhůtě.

Krajský soud v Ostravě po vynesení rozsudku a po jeho písemném vyhotovení předložil věc k rozhodnutí o návrhu na odnětí a přikázání věci Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud, jako soud nejblíže společně nadřízený Krajskému soudu v Ostravě a Krajskému soudu v Plzni, a tedy příslušný k projednání předloženého návrhu, dospěl na základě spisového materiálu k následujícímu závěru.

Jak již bylo výše uvedeno, v trestní věci obviněného vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 7/2023 byl dne 14. 5. 2025 vyhlášen rozsudek. Tímto rozhodnutím bylo řízení u Krajského soudu v Ostravě, byť nepravomocně, skončeno. Nejvyšší soud přitom již v minulosti opakovaně vyslovil (viz např. usnesení ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 7 Td 31/2014), že pokud v době rozhodování nejblíže nadřízeného soudu o návrhu na delegaci bylo řízení u soudu, jemuž má být věc podle § 25 tr. ř. odňata, skončeno, nelze návrhu na delegaci vyhovět, protože zde není věc, kterou by bylo možno (takovému soudu) odejmout.

Za popsané existující situace tudíž nelze požadavku obviněného vyhovět a Nejvyšší soud rozhodl v zásadě bez dalšího tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, tedy že se věc Krajskému soudu v Ostravě neodnímá.

Do jisté míry nad rámec procesních možností nicméně Nejvyšší soud dodává následující.

Především návrh obviněného ani neobsahuje žádné důvody, které by bylo možno posoudit jako důležité ve smyslu § 25 tr. ř. K tomu lze připomenout, že pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. To však obviněný nepředložil.

Dále Nevyšší soud uvádí, že obviněný ve svém podání – poprvé v řízení před soudem, po několika jednáních konaných ve věci, bezprostředně před vynesením meritorního rozhodnutí – do jisté míry spíše vyjádřil názor, že Krajský soud v Ostravě není soudem místně příslušným k projednání jeho věci. Uvedené vyjádření by tak bylo lze posoudit i jako námitku zpochybňující místní příslušnosti ve věci činného soudu. K takové možnosti ovšem Nejvyšší soud konstatuje, že jednak obviněný, zastoupený obhájcem, rozhodnutí o příslušnosti výslovně nepožadoval (domáhal se delegace věci, jak také podání explicitně označil), jednak Nejvyššímu soudu nebyla věc (právě proto) za takovým účelem předložena (srov. obecně § 24 odst. 1 tr. ř.), k čemuž by dále bylo nutné zohlednit procesní souvislosti, fázi řízení a z toho vyplývající podmínky (pokud by obviněný zpochybnil místní příslušnost, srov. § 222 odst. 1 tr. ř.), a nakonec by bylo třeba zvážit i důvodnost požadavku, při zohlednění celé původní žalované věci (jejímž předmětem byl skutek, který se měl stát i na Ostravsku, k tomu srov. § 23 odst. 2 tr. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 7 Td 62/2022). Tyto momenty patrně navrhovatelem zváženy a zohledněny nebyly.

Bez ohledu na naznačené další úvahy nicméně Nejvyšší soud, jak již bylo řečeno, rozhodl tak, že se věc Krajskému soudu v Ostravě neodnímá.