7 Tdo 1009/2018 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1009/2018-23 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 9. 2018 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 To 494/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 212/2013 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 T 212/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným pokusem přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1, § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil v podstatě tím, že dne 25. 5. 2013 v D., v ul. S., se pokusil vniknout do bytu majitelky K. Z., který v té době užívala I. M., a to tím způsobem, že se pokusil odvrtat zámek vstupních dveří bytu, což se mu nepodařilo, neboť byl vyrušen. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 To 494/2016. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Vytkl extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a zjištěnými okolnostmi s tím, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku není trestným činem. Uvedl, že byl přesvědčen o tom, že má právo užívat předmětný byt, protože dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že má byt vyklidit, naopak nepravomocně byla žaloba na vyklizení zamítnuta. Podle něj byl uznán vinným za to, že měl jiný právní názor než soudy, ačkoli je právním laikem. Nemohl vědět, že mu právo bydlení zaniklo už pravomocným rozhodnutím soudu o rozvodu manželství. Tím spíše za situace, kdy v rozhodnutí státního zástupce vydaném na základě jeho podnětu k trestnímu stíhání pro bránění přístupu do bytu bylo uvedeno, že byt užívá oprávněně. Jednal v negativním skutkovém omylu, protože se domníval, že vstupuje do bytu, do něhož vstoupit může a v němž mu svědčí právo bydlení, ačkoli mu toto právo nesvědčilo. Vzhledem k tomuto omylu je podle jeho názoru vyloučena trestní odpovědnost za uvedený trestný čin. Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil „napadené rozsudky“, respektive usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání připomněla, že právo užívání bytu mohlo obviněnému svědčit do data 25. 10. 2012, kdy došlo k nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 10. 2011, sp. zn. 18 C 93/2006, o rozvodu manželství. Podmíněnost odvozeného právního titulu užívání předmětného bytu trváním manželství přitom byla vyjádřena v odůvodnění kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3680/2010, vydaného v řízení o dovolání ve věci Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 13 C 156/2007 a týkajícího se žaloby na vyklizení předmětného bytu obviněným. Jestliže se hájil argumentem svého oprávnění byt užívat na podkladě nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 13 C 156/2007, kterým došlo k zamítnutí žaloby na vyklizení, pak pominul, že se tak stalo pouze s ohledem na právní stav trvání jeho manželství v kontextu s výše uvedeným právním názorem dovolacího soudu. Fakt, že po 25. 10. 2012 mu právě v souladu se stanoviskem dovolacího soudu zaniklo jeho právo předmětný byt užívat, mu musel být zřejmý. Státní zástupkyně dále poukázala na usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 C 156/2007, jímž byl zamítnut návrh obviněného na vydání předběžného opatření o uložení povinnosti umožnit mu nerušené užívání předmětného bytu, a na vyřízení jeho podání ze strany dohledového Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, uplatněným ve věci prověřování jeho trestního oznámení na bývalou manželku a tchýni pro přečin podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Uzavřela, že obviněný v době činu postupoval s vědomím, že mu k užívání předmětného bytu již žádný právní důvod nesvědčí, a jednal tak v trestním zákoníku předpokládaném úmyslu. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e tr. ř.) a obsahuje veškeré obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání je však zjevně neopodstatněné. Dovolání není běžným opravným prostředkem a neplní funkci „dalšího odvolání“. Je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z některého z důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Přitom konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Dovolání je totiž určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tak stojí mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Jinak řečeno, dovoláním se nelze domáhat jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy prvního a druhého stupně, a tím pádem ani změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu prosazovanou dovolatelem. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Skutkové námitky stojí mimo tento rámec. Dovolatel nenamítl, že by se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a nenamítl ani to, že by byl k tomuto jednání oprávněn z titulu práva užívat byt, ani že by ke vstupu do bytu obdržel souhlas jeho uživatelky a své bývalé manželky I. M. Namítl pouze, že byl v době činu o svém právu užívat byt přesvědčen. Námitky obviněného jsou tedy zaměřeny k otázce tzv. negativního skutkového omylu, tj. týkají se subjektivní stránky činu, konkrétně úmyslu obviněného ve vztahu ke znaku „obydlí jiného“. Trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného, překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Objektem trestného činu porušování domovní svobody je domovní svoboda zaručená v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda (svoboda obydlí) jak vlastníka, tak uživatele obydlí. Tím se ve smyslu § 133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli. Obydlím jiného ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí obydlí jiné osoby než pachatele. Jestliže se činu dopustí bývalý manžel nebo druh uživatele bytu, je třeba zkoumat, zda společné užívací právo manžela nebo druha k bytu zaniklo. Není rozhodné, jestli je pachatel v bytě přihlášen k pobytu. Rozhodující podle okolností může být, zda některý nájemce opustil „trvale společnou domácnost“ ve smyslu § 708 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013). S jistou mírou benevolence je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná námitka, že skutek, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci úmyslu obviněného právě ve vztahu ke znaku „obydlí jiného“. Tuto námitku však shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Skutkový omyl negativní je upr