7 Tdo 1109/2024 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1109/2024-67 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 1. 2025 dovolání, které podala obviněná M. J., nyní v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 13 To 242/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 Nt 1801/2024, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 13 To 242/2024, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 1 Nt 1801/2024. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 7. 2024, č. j. 1 Nt 1801/2024-13, bylo na návrh státního zástupce uloženo obviněné M. J. podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku psychiatrické ústavní ochranné léčení. Podkladem tohoto rozhodnutí bylo zjištění, že obviněná ve stavu nepříčetnosti spáchala skutek spočívající v tom, že v době od 23. 5. 2023 do 6. 9. 2023 v XY, okres XY, vhazovala do schránek v domě, kde bydlí, písemnosti, vkládala je za stěrače vozu, zanechávala je v prodejně a zčásti je prezentovala na internetové síti Facebook, přičemž v těchto písemnostech slovně útočila na poškozeného J. T. vulgárními nadávkami a nepravdivými tvrzeními, že jí do bytu pouští chemické jedy, krade, je zrůda a vrah, a tyto její projevy byly způsobilé ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů a narušit jeho rodinné vztahy. V tomto skutku Okresní soud v Ústí nad Orlicí jinak, tj. nebýt nepříčetnosti obviněné, spatřoval přečin pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Stížnost obviněné byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 8. 2024, č. j. 13 To 242/2024-22, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Obviněná podala dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Výrok, jímž byla zamítnuta její stížnost, napadla s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. k), m) tr. ř. Uplatněné námitky zaměřila proti formě uloženého ochranného léčení. Vyjádřila nesouhlas s tím, že ochranné léčení jí bylo uloženo v ústavní formě. Vytkla, že soudy v tomto ohledu vycházely pouze z doporučení znalce a nevzaly v úvahu její ochotu podrobit se ambulantnímu ochrannému léčení. Namítla, že ústavní forma ochranného léčení jako závažný zásah do osobní svobody je v jejím případě nepřiměřená spáchanému skutku, za který by jí – pokud by byla příčetná – nemohl být uložen trest spojený s přímým omezením na svobodě. V návaznosti na namítanou nepřiměřenost formy ochranného léčení uvedla, že tím bylo porušeno také její právo na spravedlivý proces. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázala na nepřiléhavost výroku, jímž bylo ochranné léčení uloženo podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a uvedla, že na posuzovaný případ se vztahovalo ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku. Ztotožnila se s dovoláním v tom směru, že soudy při volbě formy ochranného léčení bez vlastního hodnocení akceptovaly doporučení znalce a nevzaly v úvahu zákonná hlediska. Zmínila zejména subsidiaritu ústavní formy ochranného léčení, konkrétní hrozbu dalšího protispolečenského jednání obviněné a přiměřenost formy ochranného léčení v poměru k typové a konkrétní společenské škodlivosti činu. Uvedla, že úspěch ambulantní formy ochranného léčení nelze apriorně vyloučit jen proto, že dobrovolná ambulantní léčba v minulosti byla bezvýsledná, protože obviněná se jí řádně nepodrobovala. Státní zástupkyně označila dovolání za důvodné a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a nelze ho odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Především považuje Nejvyšší soud za nutné uvést na pravou míru procesní postavení M. J. jako osoby, které bylo v řízení podle zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uloženo ochranné léčení. Soudy ji ve svých rozhodnutích jejím procesním postavením nijak neoznačily. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. se stranou rozumí mimo jiné ten, proti němuž se vede trestní řízení. Podle § 12 odst. 10 tr. ř. se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto zákona (tj. podle trestního řádu) a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Trestním řízením je i řízení o uložení ochranného léčení podle § 99 tr. zákoníku. Osoba, které má být ochranné léčení v tomto řízení uloženo, je tím, proti němuž se vede trestní řízení, tj. obviněným. M. J. tudíž byla v procesním postavení obviněné. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Tomto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají také námitky, jimiž je v případě uložení ochranného léčení napadáno pouze rozhodnutí o jeho formě. Dovolacím důvodem tudíž jsou námitky, které obviněná zaměřila jen proti tomu, že ochranné léčení jí bylo v rozporu se zákonem uloženo v ústavní formě. Pokud bylo ochranné léčení uloženo obviněné jako osobě, která spáchala čin jinak trestný ve stavu nepříčetnosti, nemohl Okresní soud v Ústí nad Orlicí aplikovat ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení soud může uložit ochranné léčení, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy pachatel je z hlediska příčetnosti trestně odpovědný, neboť spáchal trestný čin ve stavu příčetnosti nebo zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku, byť ve stavu vyvolaném duševní poruchou (ne každá duševní porucha je důvodem nepříčetnosti). V posuzované věci Okresní soud v Ústí nad Orlicí došel k závěru, že obviněná ve stavu nepříčetnosti, tj. jako osoba trestně neodpovědná, spáchala čin jinak trestný, tj. čin vykazující jinak znaky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V takovém případě by přicházelo v úvahu uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení mimo jiné tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ústavní formu uloženého ochranného léčení soudy odůvodnily doporučením znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Znalec zdůraznil závažnost poruchy s bludy, kterou obviněná dlouhodobě trpí, potřebu intenzivního léčebného zásahu a to, že riziko dalšího protispolečenského jednání je u obviněné vysoce pravděpodobné až jisté. Ochotu podrobit se ambulantnímu ochrannému léčení, kterou obviněná deklarovala před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí, soudy hodnotily jen jako formální prohlášení bez jasné snahy se takovému léčení skutečně podrobit. V této spojitosti soudy uvedly, že obviněná se v minulosti léčila v psychiatrické ambulanci, kam ale přestala docházet. Soudy si náležitě neujasnily, že ochranné léčení je druhem trestní sankce podle § 36 tr. zákoníku, § 98 odst. 1 tr. zákoníku a že z této jeho povahy vyplývá nutnost při jeho ukládání respektovat nejen medicínská hlediska, ale také právní hlediska platná pro ukládání trestních sankcí vůbec. Z těchto zásad má prvořadý význam zásada přiměřenosti trestních sankcí. Podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku trestní sankce (tedy i ochranné léčení) je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Jde-li o uložení ochranného léčení nepříčetnému pachateli, pak je nutno přihlížet k povaze a závažnosti toho činu jinak trestného, který nepříčetný pachatel spáchal. Podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Z tohoto ustanovení pro vzájemný vztah ústavního a ambulantní