7 Tdo 1221/2020 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1221/2020-2484 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného R. T., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 3 To 213/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 9/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2019, č. j. 1 T 9/2017-2329, byl obviněný R. T. shledán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 6 let a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 6 let. 2. Uvedeného zločinu se obviněný dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku krajského soudu, které v podstatě spočívalo v tom, že I. jako jednatel společnosti L. G. zahrnul v rozporu s ustanovením §§ 23-24 zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmů a v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1, 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty do účetnictví této společnosti faktury specifikované v rozsudku krajského soudu za poskytnuté reklamní služby, jejichž cena však byla extrémně navýšena, o čemž věděl a s cílem neoprávněně snížit daňový základ z vysokých příjmů společnosti následně podal prostřednictvím daňové poradkyně M. T. u Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou přiznání k dani z příjmu právnické osoby (dále jen DPPO) za zdaňovací období od 18. 2. 2011 do 31. 12. 2012, čímž došlo k neopodstatněnému navýšení výdajů o částku 14 993 513 Kč a zkrátil tak DPPO za rok 2012 o 2 848 767 Kč a přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH), přičemž za zdaňovací období III. a IV. čtvrtletí 2011 a leden - srpen a říjen - prosinec 2012 tak zkrátil DPH o 5 436 856 Kč, II. jako předseda představenstva společnosti E. G. zahrnul a v rozporu s ustanovením §§ 23-24 zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmů a v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1, 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty do účetnictví této společnosti faktury specifikované v rozsudku krajského soudu za poskytnuté reklamní služby, jejichž cena však byla extrémně navýšena, o čemž věděl a s cílem neoprávněně snížit daňový základ z vysokých příjmů společnosti následně podal prostřednictvím daňové poradkyně M. T. u Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou přiznání k dani z příjmu právnické osoby za zdaňovací období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012, čímž došlo k neopodstatněnému navýšení výdajů za rok 2011 o částku o částku 1 457 100 Kč a zkrátil tak DPPO o 276 830 Kč, za rok 2012 o částku 11 028 050 Kč a zkrátil tak DPPO za rok 2012 o 2 095 320 Kč, a přiznání k dani z přidané hodnoty, přičemž za zdaňovací období listopad - prosinec 2011 a leden - srpen 2012 tak zkrátil DPH o 2 613 830 Kč III. jako jednatel společnosti L. O. zahrnul v rozporu s ustanovením §§ 23-24 zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmů a v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1, 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty do účetnictví této společnosti faktury specifikované v rozsudku krajského soudu za poskytnuté reklamní služby, jejichž cena však byla extrémně navýšena, o čemž věděl a s cílem neoprávněně snížit daňový základ z vysokých příjmů společnosti následně podal prostřednictvím daňové poradkyně M. T. u Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou za zdaňovací přiznání k dani z příjmu právnické osoby období od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2012, čímž došlo k neopodstatněnému navýšení výdajů za rok 2011 o částku o částku 774 000 Kč a zkrátil tak DPPO o 147 060 Kč, za rok 2012 o částku 13 849 780 Kč a zkrátil tak DPPO za rok 2012 o 2 750 586 Kč, a přiznání k dani z přidané hodnoty, přičemž za zdaňovací období listopad 2011 a leden - srpen a říjen - prosinec 2012 tak zkrátil DPH o 3 104 456 Kč, IV. na základě plné moci udělené jednatelkou L. K., nar. XY, zahrnul v rozporu s ustanovením §§ 23-24 zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmů a v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1, 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty do účetnictví společnosti J. P. (později J. S.), faktury specifikované v rozsudku krajského soudu za poskytnuté reklamní služby, jejichž cena však byla extrémně navýšena, o čemž věděl a s cílem neoprávněně snížit daňový základ z vysokých příjmů společnosti následně podal prostřednictvím daňové poradkyně M. T. u Finančního úřadu v Jihlavě přiznání k dani z příjmu právnické osoby za zdaňovací období od 2. 3. 2012 do 31. 12. 2012, čímž došlo k neopodstatněnému navýšení výdajů za rok 2012 o částku o částku 5 069 530 Kč a zkrátil tak DPPO o 943 740 Kč, a přiznání k dani z přidané hodnoty, přičemž za zdaňovací období březen - červen, srpen - září 2012 tak zkrátil DPH o 1 104 406 Kč, a celkově tak svým jednáním způsobil České republice jednající Finančními úřady ve Žďáru nad Sázavou a v Jihlavě škodu ve výši 23 327 681 Kč. 3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a Finanční úřad pro Kraj Vysočina, Územní pracoviště Žďár nad Sázavou, odvolání. Obviněný odvolání podal do výroku o vině i výroku o trestu, Finanční úřad do výroku o nepřiznání nároku na náhradu škody. Obě podaná odvolání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 6. 2020, č. j. 3 To 213/2019-2378, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. 4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný R. T. dovolání, a to jak prostřednictvím obhájce JUDr. Ondřeje Moravce, Ph.D., tak prostřednictvím dalšího zplnomocněného obhájce JUDr. Blenda Raje. 5. V dovolání směřující vůči napadenému usnesení v celém rozsahu koncipovaném obhájcem JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Namítl, že zjištěné jednání nenaplňuje objektivní a subjektivní stránku trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a dále vytkl nedostatečné vymezení skutku. V doplnění dovolání navíc vznesl námitku extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním a porušení zásady ne bis in idem. 6. K námitce nedostatečně vymezeného skutku obviněný uvedl, že není zřejmé, jaká konkrétní daň měla být jeho jednáním krácena a jakým způsobem se tak mělo stát. Ve vymezení skutku je vyjádřeno toliko, že cena za reklamní služby byla extrémně navýšena (aniž je zřejmé, oproti čemu). Pokud odvolací soud připouští, že pro zjištění trestní odpovědnosti obviněného nepostačuje zjištění nadhodnocené ceny reklamní služby a jeho vědomost o tom, a že zásadní jsou též okolnosti související s dodavatelským řetězcem, pak se zcela nutně jedná o skutečnosti, které musejí být promítnuty i do vymezení skutku, což se nestalo. 7. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu namítl, že soudy své závěry založily na právním východisku, dle něhož z hlediska vzniku trestní odpovědnosti obviněného není relevantní, kde reálně skončily finanční prostředky, které společnosti jím řízené uhradily za poskytnuté reklamní služby. V takovém případě ovšem skutek není možné považovat za trestný čin, neboť provedeným dokazováním bylo vyloučeno, že by v rozporu se skutečným stavem předstíral, že za reklamní služby zaplatil vyšší cenu, než byla uvedena na fakturách. Náklady vynaložené společnostmi, které řídil, byly náklady reálně vzniklými, jež nelze v žádném případě považovat za fiktivní. Nemohlo tedy dojít k naplnění znaku krácení daně, protože nebyla předstírána nižší daňová povinnost. V situaci, kdy reklamní služba byla skutečně poskytnuta (a její poskytnutí nebylo pouze předstíráno) za úplatu, která byla prokazatelně uhrazena (a tedy ani tato úplata nebyla předstírána v jiné výši, než byla skutečně zaplacena), není možné dovodit, že by podvodným způsobem předstíral nižší daňovou povinnost jím řízených společností oproti skutečné výši této daňové povinnosti. Pokud jde o daň z přidané hodnoty, obviněný namítl, že svým jednáním nekrátil daňovou povinnost společností, které zastupoval, neboť daň na vstupu, kterou tyto společnosti uplatnily, má odraz v dani na výstupu poskytovatelů těchto služeb, kteří tuto daň přiznali a zaplatili. Obviněný zdůraznil, že daň z přidané hodnoty je založena na zásadě neutrality, z níž vyplývá, že (nejde-li o finální spotřebu neplátcem daně) příjemce zdanitelného plnění je oprávněn odpočíst si na vstupu daň, jíž na výstupu vykázal poskytovatel tohoto zdanitelného plnění. I v případě plnění finančně nadhodnoceného je neutralita daně zachována, neboť nároku na odpočet daně na straně jedné odpovídá daňová povinnost na výstupu na straně druhé. Tato neutralita byla ve vztahu k jím řízeným společnostem a jejich dodavatelům dodržena, neboť dodavatelé daň na výstupu přiznali a zaplatili. Narušení neutrality daně (a tím i útok na objekt trestného činu) bylo vyvoláno v rámci dodavatelského řetězce, do kterého byly dosazeny d