7 Tdo 1319/2018 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1319/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. k) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:8. 11. 2018 Spisová značka:7 Tdo 1319/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1319.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Podvod Pokus trestného činu Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. § 21 odst. 1 tr. zákoníku § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 1. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.1.2019III.ÚS 377/19JUDr. Radovan Suchánek-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1319/2018-100 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 11. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných Š. R., nar. XY v XY, bytem XY, a D. K., nar. XY v XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 4 To 4/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 4/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. R. odmítá. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2017, č. j. 34 T 4/2017-1376, byli oba obvinění uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl obviněný Š. R. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let a devět měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný D. K. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky a tři měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů obchodních korporací na šest let a podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 350 000 Kč a pro případ jeho nezaplacení mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na devět měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedeného pokusu zločinu v podstatě tím, že obviněný Š. R. se záměrem se neoprávněně obohatit o částku 50 000 000 Kč ke škodě společnosti Parkhotel Plzeň, s. r. o., předstíráním fiktivní pohledávky a jejím vymožením v exekučním řízení, a obviněný D. K., jenž byl jedním z jednatelů a společníků společnosti Parkhotel Plzeň, s. r. o., s právem jednat za společnost samostatně, s vědomím, že svým jednáním, které činil bez vědomí dalších dvou jednatelů a společníků, může k takovému následku na majetku společnosti přispět, s čímž byl nejméně srozuměn, nejprve nezjištěného dne na podzim roku 2014 na přesně nezjištěném místě z podnětu obviněného Š. R. oba obvinění společně vyhotovili směnku vlastní označenou číslem 26392461, datovanou dnem 19. 9. 2014, splatnou dnem 31. 12. 2014 a podepsanou obviněným D. K., jíž se společnost Parkhotel Plzeň, s. r. o., zavázala uhradit obviněnému Š. R., coby směnečnému věřiteli, částku 50 000 000 Kč, ačkoliv takový dluh ve skutečnosti neměla, čehož si oba obvinění byli vědomi. Následně z podnětu obviněného Š. R. oba obvinění dne 10. 4. 2015 v kanceláři notářky Mgr. Lucie Kernerové, před ní deklarovali, že společnost Parkhotel Plzeň, s. r. o., má vůči obviněnému Š. R. neuhrazený závazek ve výši 50 000 000 Kč na základě směnky a současně zatajili, že závazek nemá reálný podklad a důvodem vystavení a uplatňování směnky je toliko snaha obviněného Š. R. se neoprávněně obohatit předstíráním fiktivní pohledávky a jejím vymožením v exekučním řízení. Téhož dne byl sepsán notářský zápis, ve kterém oba obvinění učinili společné prohlášení o existenci, neuhrazení a uznání závazku a zároveň v něm uzavřeli dohodu se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu, jíž se společnost Parkhotel Plzeň, s. r. o., zavázala obviněnému Š. R. uhradit dluh nejpozději do 30. 4. 2015 a svolila k vykonatelnosti daného notářského zápisu pro případ, že uvedený závazek řádně a včas nesplní. Návazně na to obviněný D. K. v první polovině května 2015 zajistil, aby se předexekuční výzvy nedostaly do dispozice dalších dvou jednatelů a obviněný Š. R. na základě notářského zápisu podal dne 18. 5. 2015 u Exekutorského úřadu Plzeň-sever exekuční návrh. Soudní exekutorka JUDr. Vendula Flajšhansová, poté co byla Okresním soudem v Berouně pod spisovou značkou 15 EXE 1949/2015 pověřena vedením exekuce ve věci obviněného Š. R. jako oprávněného a společnosti Parkhotel Plzeň, s. r. o., jako povinného pro vymožení částky 50 000 000 Kč s příslušenstvím, vydala několik exekučních příkazů, přičemž k realizaci exekuce a tedy k neoprávněnému obohacení obviněného Š. R. ke škodě společnosti Parkhotel Plzeň, s. r. o., nedošlo jen v důsledku skutečnosti, že tato společnost poté, co se další dva její jednatelé počátkem června 2015 dozvěděli o probíhající exekuci a existenci notářského zápisu, uplatnila v rámci exekučního řízení obranu, na základě níž bylo rozhodnuto o odkladu provedení exekuce do doby pravomocného skončení trestního řízení v této trestní věci. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2018, č. j. 4 To 4/2018-1558, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Š. R. prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena mimo jiné na nesprávném právním posouzení. Nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Odvolací soud se nedostatečně zabýval jeho odvolacími námitkami a pouze se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Soudy nesprávně pochopily charakter institutu směnky, který následně obšírně rozvedl a mimo jiné uzavřel, že jakmile jakákoliv osoba vystaví směnku, je povinna tuto směnku zaplatit a nezáleží na tom, z jakého důvodu došlo k vystavení směnky. Je proto zcela irelevantní, zda pro vystavení směnky byl dán důvod či nikoliv. Absence důvodu pro vystavení směnky neznamená její neplatnost a už vůbec v takovém jednání nelze spatřovat trestnou činnost. V projednávaném případě je přitom dán reálný základ pro vystavení směnky, neboť ta byla vystavena za účelem úhrady minulých závazků rodiny K. vůči němu. Jednalo se o směnku platební a nikoliv zajišťovací, a nebyl tak nutný žádný podkladový závazkový vztah, který by bylo nutno dokládat. Notářce nebyla uvedena žádná nepravdivá skutečnost, ani před ní nebylo nic zatajeno, proto nedošlo k zamlčení podstatné skutečnosti, kterou soudy shledaly v tom, že uvedený směnečný závazek nemá reálný podklad. Kromě toho notářka není osobou, kterou by bylo možné uvést v omyl, přičemž tento závěr lze dovodit z konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, která konstatují, že soudy nelze uvést v omyl podáním žalob, které obsahují vědomě nepravdivá tvrzení. Tato rozhodnutí lze podle obviněného aplikovat i na situaci týkající se notáře. V omyl nemohla být uvedena ani společnost Parkhotel Plzeň, s. r. o., neboť obviněný D. K. byl podle obchodního rejstříku v předmětné době jednatelem této společnosti oprávněným ji zastupovat v plném rozsahu samostatně. Rovněž tak soudy uzavřely, že obviněný D. K. nejednal v omylu při vyhotovení směnky, a tedy nemohla být uvedena v omyl ani společnost Parkhotel Plzeň, s. r. o. Dále namítl absenci úmyslného zavinění, že by svým jednáním chtěl způsobit obchodní společnosti škodu velkého rozsahu a sebe neoprávněně obohatit. Nejednalo se o žádné neoprávněné obohacení, ale o realizování zákonem zaručeného práva na uspokojení pohledávky, což nemůže být trestným činem. Nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu uvést notářku v omyl. Jelikož s obviněným D. K. nesledovali společný cíl a navíc na sebe navzájem podávali trestní oznámení, nebyl naplněn ani znak spolupachatelství. Skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Není pravdivé tvrzení rodiny K., že s ním neprobíhaly žádné obchodní styky a že je invalidním důchodcem bez jakýchkoliv příjmů. Následně rozvedl polemiku se způsobem hodnocení některých důkazů soudy, zejména výpovědí svědků a zpochybnil věrohodnost J. a J. K. Jednání popsané ve skutkové větě by mohlo v teoretické rovině odpovídat znakům trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku nebo zpronevěry, a to však pouze v