7 Tdo 143/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 143/2025-1036 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., o dovoláních, která podali obviněný A. S. F. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 9 To 60/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2022, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 9 To 60/2024, ve výroku, jímž byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se v rozsahu zrušení nově rozhoduje tak, že obviněný A. S. F. se podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. II. Dovolání obviněného A. S. F. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 46 T 9/2022-943, byl obviněný uznán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2017. Za tento zločin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu 10 let. 2. Podle zjištění Městského soudu v Praze vyjádřených ve výroku o vině se obviněný dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že jako občan Ruské federace přicestoval 25. února 2014 z Voroněže v Rusku do Sevastopolu na Ukrajině, kde spoluzaložil organizovanou ozbrojenou skupinu s názvem „Sevastopolská obrana“ jakožto součást již existujícího protistátního uskupení „Sebeobrana Krymu“, v rámci této skupiny založil organizovanou ozbrojenou skupinu s názvem „Severní vítr“ čítající 12 osob, tuto skupinu následně financoval a vedl, přičemž cílem obou skupin bylo pomocí diverzních akcí včetně ozbrojených útoků proti ukrajinským vládním silám, ukrajinskému obyvatelstvu a kritické infrastruktuře přispět k protiprávní anexi Autonomní republiky Krym a města Sevastopolu Ruskou federací, přičemž v rámci činnosti tzv. rozvědné skupiny „Severní vítr“ rekognoskoval terén, monitoroval elektrické a plynové vedení a pohyb osob v oblasti, shromažďoval informace o rozmístění ukrajinských vládních sil a jejich skladů zbraní a munice a veškeré tyto informace předával námořním silám Ruské federace s vědomím, že budou využity při násilném obsazení území Krymského poloostrova příslušníky ozbrojených sil Ruské federace, a takto se podílel přinejmenším na násilném zadržení skupiny 11 proukrajinsky smýšlejících osob v Černorečenské soutěsce, přičemž dne 21. 3. 2014 Ruská federace protiprávně připojila území Autonomní republiky Krym a města Sevastopol ke svému území a obviněný byl následně vyznamenán ruskou vojenskou medailí „Za navrácení Krymu“. 3. K odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného směřujícího do výroku o trestu rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 9 To 60/2024-992, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle § 361 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2017 k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Dalším výrokem bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné odvolání obviněného. 4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání nejvyšší státní zástupce a obviněný. 5. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesouhlasil s aplikací ustanovení § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku Vrchním soudem v Praze a se zařazením obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Odkázal na znění zákonného ustanovení § 56 tr. zákoníku i na přechodné ustanovení článku II. bodu 2 zákona č. 58/2017 Sb., které uvádí, že při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije § 56 tr. zákoníku ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. ode dne 1. 10. 2017. Vzhledem k tomu, že předmětný trestný čin lze označit za zvlášť závažný zločin ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku, za který byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti let, byly jednoznačně splněny podmínky pro zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze sice vyhověl odvolání státního zástupce ve zpřísnění výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody, avšak zjevně nedopatřením neupravil výrok, jímž rozhodoval o zařazení obviněného do příslušného typu věznice, a ponechal jej ve věznici s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V posuzovaném případě přitom nebyly shledány podmínky ani pro výjimečné zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice ve smyslu § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že obviněný měl být pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož v daném případě nebyl žádný rozumný důvod jej zařadit do mírnějšího typu věznice. 6. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o zařazení obviněného do typu věznice pro výkon trestu odnětí svobody včetně rozhodnutí obsahově navazujících a aby nově sám rozhodl tak, že se obviněný pro výkon trestu odnětí svobody v trvání deseti let zařazuje podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. 7. Obviněný napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním směřujícím proti všem jeho výrokům, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že pokud se hájil v hlavním líčení rozdílně oproti tomu, jak hovořil po dobu několika let předtím, pouze tím uplatňoval své právo na obhajobu, která podle jeho názoru nebyla nijak vyvrácena, a nelze to vykládat k jeho tíži. Podle obviněného obecné soudy rezignovaly na zjištění skutkového stavu. Obžaloba předložila pouze důkazy získané na internetu a materiály od ukrajinské strany. Obviněného však nelze shledat vinným pouze na základě toho, jak se prezentoval na internetu. Obviněný nesouhlasil ani s tím, jak odvolací soud hodnotil jím předložené důkazy, konkrétně listiny dokládající jeho různá lékařská vyšetření v Moskvě, ani jak se vyjádřil k okolnosti, že obviněný odmítl zpřístupnit soudnímu znalci svůj telefon. S odkazem na zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů. 8. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že dovolací argumentace obviněného nepřesahovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný ani neoznačil některou ze tří variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jimiž by měla být dovolací argumentace naplňována. Uvedené námitky obviněného tudíž neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Státní zástupce vyložil, že s námitkami obviněného týkajícími se hodnocení důkazů a skutkových zjištění se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Jestliže obviněný naznačoval potřebu aplikace zásady in dubio pro reo, ta má procesní charakter a týká se opět otázek skutkových. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme závěr, který obviněný nesdílí, porušení zásady in dubio pro reo nezakládá. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 9. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil. 10. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná, a to v případě nejvyššího státního zástupce podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a u obviněného podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Za uprchlého obviněného podala dovolání obhájkyně jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Obě dovolání byla podána ve lhůtě a na místě podl