7 Tdo 1593/2017

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 1. 2019 o dovoláních obviněných J. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, P. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a P. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 13 To 193/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 6/2010 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B., P. F. a P. Š. odmítají.

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 7. 3. 2016, č. j. 2 T 6/2010-2393, byli obvinění J. B., P. F. a P. Š. uznáni vinnými pokusem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 8 odst. 1, § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961, trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) ve znění platném do 30. 8. 2008 (přesněji: účinném do 30. 6. 2008), spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku.

Odvolání všech tří obviněných směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně byla jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze (soud druhého stupně, odvolací soud) ze dne 27. 6. 2016, č. j. 13 To 193/2016-2467.

Trestný čin obviněných spočíval podle zjištění nalézacího soudu v podstatě v tom, že po vzájemné domluvě v době od 3. 7. 2007 do 6. 6. 2008 v úmyslu získat možnost bezproblémově disponovat s obrazem „Severní krajina“, jehož autorkou je Marie Čermínová tvořící pod jménem Toyen, o němž všichni věděli, že je kradený a že je evidován ve veřejně přístupném informačním systému hledaných a odcizených uměleckých děl, se rozhodli nabídnout poškozeným M. F. a jejímu synovi P. F. uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, jejímž obsahem byl závazek poškozených nezpochybňovat původ a vlastnictví obrazu, za což jim na schůzkách uskutečněných v domě č. p. XY v obci XY, okres Benešov, a v kavárně „XY“ v XY ulici v XY, kterých se po vzájemné dohodě zúčastnili obvinění P. F. a P. Š., nabízeli částku ve výši 2 000 000 Kč a následně jen 1 800 000 Kč, což bylo k hodnotě obrazu v hrubém nepoměru, neboť jeho hodnota dosahuje nejméně 5 000 000 Kč, a v případě, že poškození nebudou smlouvu akceptovat, odmítali jim sdělit, kde se obraz nachází a že ho má v držení obviněný J. B.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni tři obvinění dovolání.

Obviněný J. B. v dovolání uplatnil důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), k), l) tr. ř. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. namítl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku i nesprávném jiném hmotně právním posouzení. Skutek popsaný ve výroku rozsudku a v jeho odůvodnění není trestným činem, protože výkon práva vylučuje protiprávnost a dovolatel vydržel vlastnické právo k obrazu. Jeho jednání nemůže být podle něj trestné i z důvodu pozdější příznivější právní úpravy, konkrétně právního omylu v § 19 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010), a úpravy institutů držby a narovnání v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014).

Z hlediska zásad presumpce neviny a in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) je podle obviněného třeba vycházet z takové skutkové verze, že vydržel vlastnické práva k obrazu. K nabytí vlastnického práva tak došlo originárním způsobem a není odvozováno od nabytí věci – třeba nelegálního – některým z předchozích držitelů. Jako vlastník byl dovolatel oprávněn s obrazem nakládat libovolným způsobem. Zásadní pro posouzení věci je podle něj otázka, zda věc byla nabyta v dobré víře. Za nesprávný považoval názor Nejvyššího soudu vyslovený v kasačním rozhodnutí ze dne 9. 4. 2014, že ten, kdo se dovolává oprávněné držby, má důkazní břemeno.

S poukazem na vybranou judikaturu Ústavního soudu dále namítl, že soudy pominuly zásadu subsidiarity trestní represe. Připomněl, že dne 13. 7. 2009 podal občanskoprávní žalobu na určení vlastnického práva k předmětnému obrazu. Pochybení soudů spatřoval v nepřihlédnutí k zásadám soukromého práva (např. možnosti narovnání) v dané věci.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tento dovolatel vytkl, že výrok o vině v rozsudku je neúplný, protože neobsahuje popis skutkových okolností rozhodných pro závěr o zasažení cizího majetku jakožto objektu trestného činu.

Řízení předcházející vydání napadeného usnesení trpí podle názoru obviněného podstatnými procesními vadami, které představují porušení jeho práva na spravedlivý proces, což se snažil doložit odkazy na vybranou judikaturu Ústavního soudu. Už Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 9. 4. 2014, jímž zrušil původní pravomocná zprošťující rozhodnutí, podle dovolatele nepodloženě dospěl k vlastním skutkovým zjištěním, odlišným od zjištění soudů nižších stupňů, ačkoli není oprávněn sám hodnotit důkazy, které neprovedl, a na základě takového hodnocení se odchýlit od skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ani jim dávat závazné pokyny k hodnocení důkazů. Stejného pochybení se dopustil i soud odvolací, když přistoupil k vlastnímu hodnocení důkazů, které sám neprovedl, konkrétně k vlastní interpretaci pořízených odposlechů. Dále došlo ze strany soudů prvního a druhého stupně k nesprávné interpretaci právních závěrů dovolacího soudu a jejich závaznosti a byly také užity nezákonné důkazy získané v rozporu s trestním řádem.

Pokud jde o vázanost soudů prvního a druhého stupně závěry vyslovenými ve zmíněném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, zdůraznil obviněný, že dovolací soud nevyslovil názor, že by otázka nabytí jeho vlastnického práva k obrazu byla vyloučena z předmětu dokazování. Pouze uvedl, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 252a tr. zák. není přímo právně relevantní, zda se ve vztahu k pachateli jednalo o cizí věc. Dovolací soud se nezabýval otázkou vyloučení protiprávnosti činu výkonem obviněným nabytého vlastnického práva k věci ani otázkou, jaký má vydržení vliv na společenskou nebezpečnost jednání obviněných a jaký dopad má tento institut pro možnost posouzení jejich jednání v právním omylu.

Obviněný nesouhlasil ani s konstatováním nalézacího soudu, že v novém hlavním líčení nedošlo k výraznějšímu posunu ve skutkových závěrech, a poukázal na závěr tohoto soudu, že na rozdíl od dovolacího soudu nepovažuje za prokázané, že by se obraz v dílnách Národní galerie restauroval tajně a že je notoricky známo, že sběratelé nebo prodejci uměleckých děl, historikové umění, umělci i další zájemci o umělecká díla, ale i zločinci jsou velmi dobře informováni o uměleckých dílech, jejich výstavách, cenách, převodech, poškození, zničení, krádežích atd.

Obviněný vyslovil názor, že věc měla být před kasačním rozhodnutím předložena velkému senátu Nejvyššího soudu pro rozpory názorů senátu, jemuž byla věc přidělena, s konstantní judikaturou. Pokud se tak nestalo, byl obviněný zbaven svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Tuto výtku obviněný zjevně vztahoval k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Závěrem navrhl, aby senát Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia, neboť původní kasační rozhodnutí senátu dovolacího soudu spočívá na právních závěrech, které se odlišují od konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Obviněný P. F. své dovolání rovněž opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g), k), l) tr. ř. Po rekapitulaci dosavadního řízení v této věci uplatnil v obsáhle odůvodněném dovolání do značné míry stejné námitky jako první dovolatel.

K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. se vztahuje námitka, že výkon práva znamená absenci protiprávnosti, přičemž obhajoba o vydržení vlastnického práva k obrazu obviněným J. B. nebyla nikdy vyvrácena a na tuto otázku je třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo. Jmenovaný obviněný jako vlastník obrazu s ním mohl libovolně nakládat a dovolatel jako jeho zmocněnec nebyl oprávněn postupovat v rozporu s jeho oprávněnými zájmy a „odtajněním“ jeho identity jej vystavit nebezpečí krádeže či jiného protiprávního jednání. S ohledem na dobrou víru nabyvatele obrazu by bylo postačující uplatnit odpovědnost podle občanskoprávních předpisů. Obviněný poukázal rovněž na příznivější úpravu dobrověrné držby podle nového občanského zákoníku.

Jednání obviněných podle něj nenaplnilo znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Nebyl zasažen objekt trestného činu, kterým je cizí majetek. Nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka trestného činu. Nebyl dán úmysl, neboť obvinění byli přesvědčeni, že obraz v důsledku vydržení není ve vztahu k obviněnému J. B. věcí cizí. Jednali ve skutkovém omylu pozitivním o okolnostech vylučujících protiprávnost, jimiž byl výkon vlastnického práva a svolení poškozeného.

Nebyl naplněn ani znak úsilí o ztížení nebo znemožnění zjištění původu věci. Fakt, že byl obraz v roce 1992 odcizen, neměli v úmyslu zatajovat a neprováděli s obrazem jakékoli utajené dispozice. Pokud jde o znak „věc získaná trestnou činností“, takový charakter musela věc vydržením nutně pozbýt, a to tím spíše, že od krádeže obrazu uplynulo více než patnáct let. To, jak daleko sahá trestněprávní ochrana poskytovaná dřívějšímu vlastníku věci, musí mít určité hranice. Ty by měly být určeny právě vydržením věci. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu dále nevyplývá, jaké přesvědčení se obvinění snažili ve třetích osobách vzbudit a v čem neodpovídalo skutečnosti. Nikdo nebyl klamán ohledně historie obrazu.

Podle dovolatele není jasné, v čem měl spočívat prospěch velkého rozsahu, který měli obvinění získat. Hodnota obrazu tento prospěch nemůže představovat, protože už před započetím jednání byl obraz ve vlastnictví obviněného J. B. Finanční kompenzace neměla představovat ekvivalent hodnoty obrazu, ale pouze zcela dobrovolné odčinění jakési blíže nespecifikované morální újmy způsobené poškozené třetími osobami odcizením obrazu. Formálně pak představovala odměnu za to, že poškozená poskytne součinnost při výmazu obrazu z registru odcizených děl a nebude nijak (z podstaty věci nedůvodně) zpochybňovat vlastnické právo obviněných. Soudy dále nepřihlédly ke skutečnosti, že částku 2 mil. Kč, již měla poškozená obdržet, by bylo nutno odečíst od hodnoty obrazu, která podle znaleckého posudku činila 5 mil. Kč. Jestliže podle soudu druhého stupně měl být prospěch velkého rozsahu dán subjektivními představami obviněných o potenciální budoucí hodnotě obrazu, přičemž hodnota v aukci mohla dosáhnout 10 až 12 mil. Kč, bylo by však podle dovolatele nutno odečíst náklady, které v textu dovolání podrobně rozepsal s tím, že celkem by činily více než 7 mil. Kč.

Trestnost pokusu trestného činu by podle názoru obviněného zanikla i v případě, že by posuzované jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Obvinění totiž poté, co poškození v červenci 2007 odmítli o uzavření dohody o finanční kompenzaci dále jednat, nečinili žádné kroky, jimiž by mohli naplnit znaky trestného činu. Stejná situace se opakovala po vyprovokované schůzce v červnu 2008. Žádné nebezpečí zákonem chráněnému zájmu přitom vzniknout nemohlo.

Stejně jako první dovolatel namítl i obviněný P. F. s odkazem na § 2 odst. 1 tr. zákoníku, že je třeba vzít v úvahu pozdější právní úpravu, podle níž stíhané jednání nemůže být trestné. V této souvislosti uvedl úpravy institutů držby (presumpce řádnosti, poctivosti a pravosti držby) a narovnání (výslovné zakotvení možnosti řešení sporných věcněprávních vztahů narovnáním) v novém občanském zákoníku a zejména v dovolání rozvedl, proč podle jeho názoru jednali obvinění v právním omylu podle § 19 tr. zákoníku.

I tento dovolatel poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že není dána vyžadovaná společenská škodlivost činu, přičemž poukázal například na dosavadní bezúhonnost všech obviněných a na to, že M. F. sami dobrovolně vyhledali a že když ona návrh dohody odmítla, nevyvíjeli sami žádné další kroky.

Jednání obviněných není podle dovolatele trestným činem i proto, že šlo o policejní provokaci. Policie od počátku usměrňovala jednání poškozených a podílela se tak na iniciaci jednání obviněných.

Jako podstatné vady řízení vytkl obviněný v zásadě v souladu s prvním dovolatelem porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti postupem dovolacího soudu při jeho předchozím rozhodování, porušení zásady presumpce neviny, nesprávnou interpretaci právních závěrů dovolacího soudu a jejich závaznosti ze strany soudů prvního a druhého stupně, užití nezákonných důkazů (odposlechy pořízené bez splnění materiálních podmínek jejich nařízení a na základě příkazů bez náležitého odůvodnění) a porušení práva obviněného na odvolání v trestních věcech (obviněný nebyl spokojen s odůvodněním, jak odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti jeho námitek).

K jednotlivým závěrům Nejvyššího soudu v této věci pak obviněný uvedl výňatky z vybrané judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které jsou podle něj s nimi v zásadním rozporu.

Se shodnou argumentací jako první dovolatel vytkl i obviněný P. F. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že výrok o vině v rozsudku je neúplný, neboť nevyjadřuje zasažení cizího majetku jako objektu daného trestného činu.

Uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., konkrétně že soud, který ve věci rozhodl, nebyl náležitě obsazen, obviněný opřel o výtku, že věc nebyla – právě pro zmíněné domnělé rozpory s judikaturou, zejména v otázkách, zda se lze žalovaného trestného činu dopustit i na věci vlastní a zda lze institut narovnání aplikovat i na věcněprávní vztahy – předložena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, v čemž obviněný spatřoval porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

Také tento dovolatel se domáhal toho, aby senát Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupil věc z výše uvedených důvodů k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia, a aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

V písemném doplnění dovolání obviněný P. F. pojednal o principu právní jistoty a zásadě ne bis in idem s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Zopakoval své výhrady vůči předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci s tím, že tímto rozhodnutím došlo k porušení zásady právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Porušeno bylo podle obviněného i jeho právo zaručené v čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech o zákazu opětovného trestního stíhání pro týž skutek, pro nějž byl obviněný již jednou osvobozen. Podrobně rozebral i zásadu nullum crimen sine lege a předvídatelnost trestního zákona a uzavřel, že s ohledem na předchozí judikaturu, s níž jsou závěry dovolacího soudu v rozporu, nemohl předvídat, že by jeho jednání mohlo být trestněprávně postižitelné jako uvedený trestný čin. „Retroaktivní použití“ nové, dosud nepředvídatelné judikatury představuje podle obviněného závažný zásah do jeho ústavních práv a porušení zákazu retroaktivity v neprospěch obviněného.

Obviněný P. Š. v rámci jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. vznesl zčásti obdobné námitky jako předchozí dovolatelé. Uvedl, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku není popsán skutkový děj, který by bylo možné podřadit pod skutkovou podstatu § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to ani ve stadiu pokusu. Zabýval se jednotlivými znaky tohoto trestného činu, které podle jeho názoru nebyly naplněny. Připomněl, že součástí jednání s poškozenou nebyl požadavek mlčenlivosti o původu obrazu. Cílem jednání obviněného nebylo zatajení či ztížení zjištění původu díla, nýbrž snaha vyjasnit otázku vlastnického práva k obrazu. Namítal dále, že sice věděl, že dílo bylo evidováno jako odcizené, avšak měl k dispozici doklad o nabytí vlastnictví J. B. a neměl důvod pochybovat o existenci jeho vlastnického práva. S těmito a dalšími námitkami se odvolací soud podle obviněného nevypořádal.

Obviněný ve shodě s ostatními dovolateli vznesl výše zmíněné výhrady proti předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, jež se týkaly konstatování skutkového stavu a zasažení objektu trestného činu (cizí majetek). Závěr Nejvyššího soudu, že pro naplnění uvedené skutkové podstaty není přímo právně relevantní, zda se ve vztahu k pachateli jedná o věc cizí, označil za odporující judikatuře a nesprávný i proto, že daný trestný čin u pachatele vyžaduje zvláštní pohnutku, kterou je cíl vzbudit zdání, že věc byla nabyta v souladu se zákonem, pročež se takového jednání lze dopustit pouze vůči věci cizí. Zopakoval argumenty, jimiž se obvinění snažili podpořit, že obviněný J. B. nabyl obraz do vlastnictví vydržením. Zdůraznil, že v rámci trestně právního posuzování není nutné, aby obviněný prokazoval nabytí vlastnictví vydržením, nýbrž platí zde zásady presumpce neviny a in dubio pro reo.

Zabýval se možností uzavření dohody o narovnání, kterou přinejmenším nový občanský zákoník připouští i pro věcná práva. Vyjádřil nesouhlas s výkladem této smlouvy o finanční kompenzaci podaným odvolacím soudem. Jejím účelem ve skutečnosti nebylo co nejlépe zpeněžit předmětný obraz, ale odstranit existenci dvojího vlastnického práva k němu a založit nepochybné vlastnické právo poskytovatele k obrazu za sjednanou finanční náhradu. Smluvní povinnost poškozené učinit u příslušných orgánů taková opatření, aby dílo bylo v příslušných registrech uvedeno jako nalezené, je pak pouze logickým důsledkem uzavření smlouvy, nikoli jejím hlavním účelem.

Dovolatel také namítl, že soudy nehodnotily podíl jednotlivých obviněných na celém jednání. On sám vycházel pouze z podkladů, které měl od spoluobviněného J. B. prostřednictvím spoluobviněného P. F., tj. znaleckého posudku ze dne 21. 12. 1995 a kupní smlouvy ze dne 8. 1. 1996. Pouhou náhodou se následně dozvěděl, že obraz měl být odcizen v roce 1992 poškozené M. F., což bylo novinkou i pro ostatní obviněné. Měl pak zájem o koupi obrazu pouze za současného morálního vyrovnání s poškozenou jako s původním vlastníkem. Při jednáních s poškozenou nevěděl, kde se předmětný obraz nachází, a nepovažoval to za podstatné. J. B. při jednání nezastupoval, a neviděl proto důvod sdělovat poškozené jeho identitu. Neuvádění identity vlastníka je při obchodování s uměleckými díly běžnou praxí. Původ obrazu se nesnažil zatajit. On sám jednal vlastním jménem, nijak netajil svou identitu.

Dále obviněný vznesl i výše již zmíněné námitky ohledně výše prospěchu, který měli obvinění činem získat, s tím, že při hodnotě obrazu 5 mil. Kč po odečtení navrhované kompenzace pro poškozenou by prospěch mohl činit nanejvýš 3 200 000 Kč.

Stejně jako ostatní dovolatelé uvedl, že jednali v právním omylu podle § 19 tr. zákoníku, přičemž k této příznivější pozdější úpravě bylo nutno přihlédnout. Navíc principy obsažené v trestním zákoníku v ustanoveních o skutkovém i právním omylu zastávala teorie i praxe trestního práva při posuzování subjektivní stránky trestného činu již za účinnosti dřívějšího trestního zákona. Pokud jde o uzavření dohody o narovnání, vyslovil názor, že jestliže je narovnání ohledně věcných práv nyní občanským zákoníkem výslovně připuštěno, byl vlastně odsouzen za jednání, které je nyní legální.

Obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podaným dovoláním písemně vyjádřila. Shrnula hlavní dovolací námitky z hlediska uplatněných důvodů dovolání a zaujala k nim stanovisko.

Uvedla, že smlouvou o finančním vyrovnání chtěli obvinění zabránit žalobě o určení vlastnictví díla, které bylo kradené a od roku 1992 se pohybovalo na černém trhu uměleckých děl. Zdůraznila, že malířka Toyen je významnou představitelkou postrealismu a je jedinečná tím, že společně s Jindřichem Štýrským rozvíjeli v Paříži i vlastní směr artificialismus. Její díla patří k nejvyhledávanějším obrazům českých sběratelů, spolu s díly Jindřicha Štýrského jsou nejlépe prodávanými obrazy českých surrealistů. Obraz „Geometrická kompozice“ z roku 1926 byl kupříkladu vydražen na 11 500 000 Kč, nejdráže prodaným obrazem Toyen na domácím trhu, resp. v tuzemských aukcích je obraz „Spící“, který se prodal za 20 000 000 Kč. Již několik let se tato malířka pohybuje v první pětce nejdráže prodaných děl na českých aukcích. Další čtyři díla našla v uplynulých letech kupce, kteří za ně byli ochotni zaplatit více než 10 000 000 Kč. Toyen sklízí úspěchy i na zahraničním trhu, zejména ve Francii, což je pro české umění výjimečné. Z uvedeného je zřejmé, že tvorba malířky Toyen je výjimečnou tvorbou a každý odborník věnující se výtvarnému umění má o ní představu.

Zrekapitulovala, že o vlastnictví obrazu nynější poškozené M. F. není pochyb, neboť jej získala jako svatební dar od své matky, která jej stejně tak jako svatební dar získala od svého bratra I. S., kterému obraz darovala samotná Toyen. Předmětný obraz byl v červnu 1992 odcizen, přičemž pachatelé L. N. a L. P. byli pravomocně za krádež obrazu odsouzeni. Z jejich výpovědí vešlo ve známost, že obraz byl prodán, buď do Maďarska, nebo na Slovensko. Obraz se poté vynořil na Slovensku u sběratele O. P., který nabídl svému věřiteli P. F., aby obraz prodal a on tak umořil svůj dluh. P. F. obraz bez smlouvy prodal za 200 000 Kč zřejmě v roce 1995 galeristovi a starožitníkovi J. A., který nechal dílo v prosinci 1995 restaurovat. Okamžitě po restaurování díla jej kupní smlouvou ze dne 8. 1. 1996, v níž nebyla ujednána kupní cena, prodal obviněnému J. B. Obraz byl v té době vybaven znaleckým posudkem, který však neřešil historii díla. Obviněný J. B. se pak snažil v roce 2007 dílo prodat, neboť se chtěl odstěhovat na Kypr, a prodejem pověřil spoluobviněné P. F. a P. Š., jenž sám měl zájem obraz odkoupit. Obvinění se snažili dohodnout s poškozenými F. finanční podmínky, aby nenárokovali jako původní majitelé vlastnictví předmětného obrazu.

Státní zástupkyně vyjádřila názor, že obraz „Severní krajina“ je bezpochyby dílem galerijního významu. S ohledem na jeho nezanedbatelný význam pro výtvarné umění a na podivné okolnosti a souvislosti, za jakých se pohyboval na černém trhu uměleckých děl, lze stěží přijmout závěr o tom, že J. B. řádně dílo vydržel s tím, že byl údajně nejméně po dobu tří let v dobré víře, že dílo nabyl řádně. Právě optikou těchto souvislostí je třeba nahlížet na veškeré výpovědi těch, kteří se v uměleckých kruzích s dílem setkali, pokud tvrdili, že neměli povědomost o tom, že jde o dílo kradené, které se ztratilo z dosahu dispozic jeho vlastníků krádeží, když současně bagatelizovali význam díla a tvrdili, že neměli povědomost o jeho výjimečnosti. Všichni tito svědci se totiž akceptováním uvedeného stavu podíleli na tom, že nevyplynula na povrch skutečnost, že obraz drží J. B., který jej veřejně neprezentoval, jak tvrdí, neboť dílo nebylo nikde veřejně vystaveno nebo zpřístupněno, bylo pouze součástí interiéru obviněného.

Dílo bylo jako kradené evidované jak v policejních registrech, tak v registrech uměleckých děl, a těžko lze proto přijmout verzi obviněného J. B., že v roce 1996 obraz koupil v dobré víře, když si žádným způsobem neověřil původ obrazu, ani to, jakým způsobem jej nabyl prodávající. Při prodeji byl obraz sice vybaven znaleckým posudkem JUDr. et PhDr. Jaromíra Stacha, který již nemohl být vyslechnut, neboť zemřel. Nešlo však o znalce se specializací na moderní umění a znalecký posudek se vůbec původu díla nevěnoval. Pokud znalec JUDr. et PhDr. Jaromír Stach vybavil takovýmto znaleckým posudkem předmětné dílo, je možné minimálně konstatovat jeho profesní selhání. Závěr o neexistenci dobré víry podporuje podle státní zástupkyně i fakt, že smlouva byla uzavřena bez údaje o výši kupní ceny. Přiznáním kupní ceny by totiž prodávající J. A. zcela zjevně připustil, že si uvědomuje význam díla, jehož původ mohl bez větších problémů dohledat, a J. B. by rovněž jako kupující uvedenou vědomost o významu vzal na vědomí a stvrdil by tak riziko jeho nejistého původu. U takového obrazu je rovněž zarážející způsob jeho prodeje, neboť díla galerijního významu jsou prodávána na aukcích uměleckých děl.

Státní zástupkyně se vyjádřila rovněž k objektu trestného činu s tím, že v posuzované věci došlo k zastření původu věci nepoctivým manévrováním nepoctivého držitele. Jestliže je tedy podstatu uvedeného trestného činu možné spatřovat v tom, že zastírání původu věci se děje prostřednictvím převodu vlastnictví, v tomto případě nepoctivou držbou, pak není možné obrátit uvedený princip a tvrdit, že předmětného trestného činu se pachatel dopustit nemohl, a to právě z toho důvodu, že je již na základě zastíracího jednání majitelem takové věci a nejde tudíž o věc cizí. I z uvedeného důvodu proto zákonná definice předmětného trestného činu pojem „cizí“ neobsahuje, i když pojmově je zřejmé, že objektem předmětného trestného činu je majetek cizí, který byl získán trestným činem, v tomto případě krádeží. Takové zastírací jednání, které tvoří podstatu trestné činnosti, nemůže být okolností vylučující protiprávnost. Protiprávnost je tedy v této trestní věci jednoznačně dána, a to pro rozpor s ustanovením § 252a tr. zák. Pro úplnost státní zástupkyně uvedla, že ani nová úprava držby v novém občanském zákoníku nevnáší na otázku vlastnictví obrazu jiný pohled.

Připomněla argumentaci Nejvyššího státního zástupce v dovolání podaném proti původnímu zprošťujícímu rozhodnutí soudů, že jednání obviněných by bylo trestné i v případě, pokud by bylo prokázáno, že u obviněného J. B. došlo k nabytí vlastnictví v důsledku kvalifikované držby, neboť zůstala prokázaná skutečnost, že i přesto se obvinění společně pokusili sjednat uvedenou dohodu o finančním vyrovnání, přičemž tak učinili z důvodu, že si byli vědomi pochybností o účincích držby obviněného J. B., a jednali tak, jako by zmíněná držba vydržení nezaložila, a proto jejich jednání i v tomto případě mohlo být posouzeno jako pokus trestného činu, neboť mylně předpokládali skutečnost, která zakládá odpovědnost za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a tr. zák.

Podrobně se dále státní zástupkyně vyjádřila i k dalším námitkám obviněných, tj. k otázce právního omylu, o který se jednat nemohlo, stejně jako se nejednalo o policejní provokaci. Vysvětlila také, proč nešlo o dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu. Pokud jde o charakter předmětné dohody a otázku, zda mohla či nemohla být uzavřena smlouva o finančním vyrovnání o absolutním právu a zda bylo možné uzavřít dohodu o narovnání za absence předchozího závazku, zdůraznila, že od takového posouzení se trestnost jednání obviněných neodvíjí. Uvedla, že není pochyb o tom, že získáním díla takového významu by se obviněným dostalo prospěchu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., a to s ohledem na mimořádný význam díla autorky, jejíž díla jsou nejdráže prodávanými díly na českých aukcích. Ohledně námitky příznivější pozdější právní úpravy se státní zástupkyně ztotožnila se závěrem soudů, že pro obviněné je příznivější trestní zákon ve znění do 30. 6. 2008. Odmítla rovněž námitku o porušení zásady subsidiarity trestní represe.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebyl podle státní zástupkyně relevantně naplněn, neboť ve skutečnosti obvinění nenamítli, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí, ani že určitý výrok byl sice učiněn, ale není úplný.

Dále uvedla, že nepřichází v úvahu postoupení věci velkému senátu, neboť závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v intencích ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, ale i sám dovolací soud, tedy kterýkoli další dovolací senát, pokud se tato věc stane znovu předmětem přezkumu.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání všech obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Obviněný P. Š. na vyjádření státní zástupkyně reagoval dalším obsáhlým podáním, v němž s tímto vyjádřením nesouhlasil a znovu polemizoval se závěry soudů prvního a druhého stupně i soudu dovolacího. Uvedl mimo jiné, že není pravda, že obvinění nabídli poškozeným uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, respektive o finanční kompenzaci. Ve skutečnosti šlo o to nabídnout poškozeným „nějakou sumu, se kterou by souhlasili, ohledně vyrovnání, pokud by vůbec s takovým postupem souhlasili.“ Obviněný se znovu vyslovil i k dalším otázkám v tom duchu, jak namítali obvinění v dovoláních, a znovu tyto názory podrobně rozvedl. Konkrétně šlo o to, že objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je cizí majetek, dále kdo musí prokazovat naplnění podmínek vydržení a zda na to má vliv úprava držby v novém občanském zákoníku. V této souvislosti uvedl myšlenku (opět v rozporu s již vysloveným názorem Nejvyššího soudu), že obviněný J. B. mohl obraz do vlastnictví nabýt jak kupní smlouvou, tak vydržením. Do tříleté vydržecí doby se započítává poctivá držba právních předchůdců a je dobře možné, že se vlastníkem obrazu stal již jiný z jeho předchozích držitelů (míněno od krádeže obrazu dne 2. 6. 1992 do 8. 1. 1996, kdy obraz měl zakoupit obviněný J. B.). V takovém případě by se jmenovaný stal vlastníkem obrazu jeho koupí.

Obviněný se ve vyjádření znovu zabýval i okolnostmi, jimiž byla zpochybněna dobrá víra spoluobviněného J. B. Připomněl, že do veřejně přístupné databáze kradených děl byl záznam o krádeži předmětného obrazu vložen až dne 17. 4. 2002. Uvedl, že od vlastníka nelze požadovat, aby v takové databázi kontroloval původ díla, které již několik let drží. Závěr soudů, že absence kupní ceny v písemné kupní smlouvě je důkazem nedostatku dobré víry, označil za ničím nepodloženou spekulaci. Argumentoval tím, že kupní smlouva na movitou věc může být uzavřena i ústně a že bylo prokázáno, že kupní cena sjednána byla. Tento prodej se podle dovolatele nevymykal běžné praxi při prodeji uměleckých děl.

Dále se zabýval subjektivní stránkou činu s tím, že ta měla být zkoumána odděleně u každého z obviněných. On sám podle informací, kterých se mu dostalo, neměl důvod pochybovat o dobré víře J. B. Podrobně se zabýval popisem skutku a znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, odůvodňoval, že dohoda o narovnání byla v souladu s právem, připomněl zásadu subsidiarity trestní represe i otázku výše prospěchu obviněných z předmětného činu. Prezentoval své názory na skutkový děj a jednání s poškozenými z hlediska naplnění znaků policejní provokace a znovu podal svůj výklad podstaty návrhů obviněných a smyslu jejich jednání. Závěrem uvedl, že trvá na své nevině a žádá dovolací soud, aby věnoval pozornost všem jeho námitkám uvedeným v dovolání i v tomto podání.

Obviněný P. F. ve svém dalším písemném vyjádření datovaném 1. 10. 2018 reagoval i na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 994/17, jímž byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná jeho ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1795/2016, jímž bylo rozhodnuto, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Petr Hrachovec a JUDr. Michal Mikláš nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v této trestní věci. Obviněný s tímto usnesením Ústavního soudu vyjádřil nesouhlas. Rozvedl, v čem i nadále spatřuje vyloučení členů senátu Nejvyššího soudu, který o věci rozhodoval dne 9. 4. 2014. Poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Zdůraznil, že usnesením Ústavního soudu a jeho skutkovými zjištěními není Nejvyšší soud vázán. Zabýval se rozsahem přezkumné pravomoci Ústavního soudu a formou tabulky shrnul 44 svých námitek, jimiž se – až na několik málo výjimek – Ústavní soud nezabýval.

Znovu podrobně rozvedl také kritiku předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014. Uvedl, že Nejvyšší soud tehdy vycházel ze sedmi skutkových okolností, které všechny jsou jeho vlastními skutkovými závěry bez opory v provedeném dokazování či skutkových závěrech soudů nižších stupňů, a naopak nezabýval se žádnou z dvou desítek skutkových okolností, na nichž soudy prvního a druhého stupně v původním řízení založily závěr o existenci dobré víry J. B. Tyto vybrané, uvedeným způsobem obviněným interpretované závěry soudů zpracoval obviněný do tabulky, v níž k nim přiřadil i to, co podle jeho názoru především bylo potvrzeno či vyvráceno v novém hlavním líčení. Znovu připomněl svou obhajobu, že spoluobviněný J. B. se v roce 1999 stal vlastníkem předmětného obrazu na základě vydržení, a stíhaným jednáním proto nebyl zasažen objekt trestného činu, jímž je cizí majetek.

Setrval na svém návrhu na předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu a uvedl výčet hmotně právních i procesních otázek, k nimž podle jeho mínění Nejvyšší soud v této věci zaujal názor, který je v rozporu s jeho ustálenou judikaturou (v podstatě tu jde o opětovné nastolení námitek, které obviněný uplatnil v předchozích podáních). Setrval rovněž na návrhu na zrušení napadeného usnesení a zproštění obžaloby.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.

Je namístě připomenout, že soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2010, byli všichni tři obvinění podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1297/2013, k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch jmenovaných obviněných uvedená rozhodnutí zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Benešově nové projednání a rozhodnutí věci. Okresní soud v Benešově po vrácení věci dovolacím soudem provedl z důvodu změny složení senátu hlavní líčení znovu a rozhodl o vině obviněných výše uvedeným rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, po němž následovalo napadené usnesení Krajského soudu v Praze. Po podání dovolání všemi obviněnými a přidělení věci do senátu č. 7 pod sp. zn. 7 Tdo 1795/2016 byla vznesena obviněným P. F. námitka podjatosti dvou výše jmenovaných členů senátu, kteří se podíleli na dřívějším kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1795/2016, bylo rozhodnuto, že tito soudci Nejvyššího soudu (JUDr. Petr Hrachovec a JUDr. Michal Mikláš) nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v této trestní věci. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný P. F. ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 994/17, jako zjevně neopodstatněná.

Věc byla po novém předložení spisu okresním soudem (v mezidobí došlo z procesních důvodů k prozatímnímu vrácení spisu tomuto soudu z důvodů pro toto rozhodnutí nepodstatných) zapsána u Nejvyššího soudu pod novou spisovou značkou 7 Tdo 1593/2017 a po změně složení senátu k 1. 1. 2019 byla věc přidělena jinému předsedovi senátu k vyřízení. Jen pro úplnost lze zmínit, že v senátu už jsou většinově zastoupeni jiní soudci, než kteří rozhodovali dne 9. 4. 2014. Z důvodů, které budou níže rozvedeny, senát Nejvyššího soudu nedospěl k závěru, že by bylo nutno věc předložit velkému senátu trestního kolegia. Za této situace přistoupil k rozhodnutí o dovoláních obviněných.

Nejvyšší soud nejprve připomíná, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje k tvorbě skutkových zjištění, k hodnocení důkazů, k rozsahu a způsobu dokazování apod. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolacím důvodem nejsou – s výjimkami taxativně uvedenými v § 265b tr. ř. – ani námitky týkající se procesních otázek, jako jsou zákonnost opatřování a provádění důkazů.

Nad rámec dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. může Nejvyšší soud do pravomocných rozhodnutí zasáhnout jen v těch případech, kdy je to nutné k zajištění základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Tehdy má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Důvody pro takový postup však v daném případě shledány nebyly.

K procesním námitkám odvolatelů

Jako námitky procesní povahy nespadající pod žádný z dovolacích důvodů lze chápat zpochybnění důkazu výstupy z provedených odposlechů telefonních hovorů, případně sledování osob a věcí. Tuto námitku vznesli dovolatelé spíše okrajově a blíže ji nekonkretizovali v tom směru, jaký vliv tato tvrzená procesní vada měla mít na skutková zjištění a rozhodnutí soudů. Nejpodrobněji se touto námitkou zabýval ve svém dovolání obviněný P. F. (odst. 294-305 dovolání). Lze shrnout, že příkazy, jimiž byly uvedené úkony nařízeny, nesplňovaly podle jeho názoru zákonné podmínky kladené na jejich odůvodnění, neboť v nich absentuje zdůvodnění jejich neodkladnosti a neopakovatelnosti, subsidiarity i proporcionality.

Nejvyšší soud k těmto v podstatě jen obecným výtkám obviněných pouze uvádí, že se s nimi neztotožnil, neboť ve skutečnosti byly dány materiální i formální předpoklady použitelnosti těchto procesních úkonů, jak je shrnul nalézací soud na str. 17-18 rozsudku. Obvinění (kteří ostatně na jiných místech právě na obsah odposlechů poukazovali v rámci své obhajoby) tuto procesní námitku zpochybňující odposlechy vznesli už v odvolacím řízení a odvolací soud ji odmítl (str. 10 napadeného usnesení).

Pokud jde o odposlechy, podle § 88 odst. 1 až 4 tr. ř. ve znění účinném v době namítaných úkonů platilo, že je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny skutečnosti významné pro trestní řízení. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Bez příkazu podle odstavce 1 může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nebo jej provést i sám, a to i tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin neuvedený v odstavci 1, pokud s tím účastník odposlouchávané stanice souhlasí. Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila.

Zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu upravovalo (a dosud upravuje) ustanovení § 88a tr. ř., podle něhož je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci, nebo policejnímu orgánu. Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Příkazu není třeba, pokud k poskytnutí údajů dá souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat.

Uvedená úprava z hlediska hodnocení dovolacích námitek nedoznala podstatných změn, což ani není podstatné, neboť pro posuzování procesních úkonů je nutno aplikovat zákon účinný v době jejich provádění. Ostatně jestliže v mezidobí došlo k určitému zpřísnění podmínek provádění odposlechů, například výslovným zakotvením zásady subsidiarity, nemělo by to na posuzování použitelnosti odposlechů vliv už proto, že tento princip bylo nutno v duchu zásady zdrženlivosti a základního práva obviněného na spravedlivý proces respektovat i v době provádění procesních úkonů v této věci, přičemž i tento princip respektován byl.

Sledováním osob a věcí (dále jen "sledování") podle § 158d tr. ř. (účinného v době předmětných úkonů) se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Podle odst. 2 citovaného ustanovení lze sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Podle odst. 3 pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. Uvedená povolení lze vydat jen na základě písemné žádosti, která musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců. Nesnese-li věc odkladu a nejde-li o případy uvedené v odstavci 3, lze sledování zahájit i bez povolení. Bez splnění podmínek podle odstavců 2 a 3 lze sledování provést, pokud s tím výslovně souhlasí ten, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno. Je-li takový souhlas dodatečně odvolán, sledování se neprodleně zastaví. Má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a 55a tr. ř.

V posuzované věci splňují namítané úkony veškeré zákonem požadované náležitosti. Ve spise jsou dokumentovány jednotlivé podněty, žádosti a vydané příkazy. Lze zejména zmínit podnět k podání návrhu na odposlechy ze dne 30. 7. 2007 (č. l. 522-525), příkazy soudců podle § 88 tr. ř. k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jejich prodloužení ze dne 2. 8. 2007 (č. l. 528), ze dne 1. 11. 2007 (č. l. 695), ze dne 24. 1. 2008 (č. l. 697), ze dne 23. 4. 2008 (č. l. 701). Protokoly o záznamu telekomunikačního provozu jsou založeny na č. l. 887 a násl. Příkazy ke zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a tr. ř. ze dne 2. 8. 2007 a ze dne 25. 1. 2008 jsou založeny na č. l. 526 a 705 spisu. Pokud jde o sledování osob a věcí, jsou založeny žádosti Policie České republiky o povolení ze dne 27. 6. 2007 (č. l. 766) a ze dne 19. 7. 2007 (č. l. 782). Příslušná povolení soudců a jejich prodloužení jsou založeny zejména na č. l. 769, 778, 784, 794 a 798 spisu, protokoly na č. l. 763 a násl. Spis obsahuje rovněž souhlasy poškozených P. F. a M. F. ve smyslu § 158d odst. 6 tr. ř. (č. l. 768, 799) a založeny jsou rovněž příslušné protokoly o provedených úkonech.

Věcné důvody pro vydání příkazů a povolení byly nepochybně dány a tyto byly s ohledem na procesní stadium jejich vydání adekvátně odůvodněny (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 To 510/2013, publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, aj.). Byly splněny i požadavky subsidiarity a proporcionality. Věcnou odůvodněnost a nezbytnost uvedených úkonů je třeba posuzovat materiálně a v kontextu procesní situace a všech vydaných příkazů a povolení a jejich odůvodnění. Základní věcné důvody, o které se tyto úkony opíraly, spočívaly především v tom, že bylo nutno ztotožnit držitele kradeného obrazu a vypátrat místo, kde se tento obraz nachází. Jednalo se přitom o obraz ojedinělé umělecké hodnoty i ceny.

Jiné možnosti vypátrání obrazu a spolupachatele se v dané době nenabízely, neboť obvinění P. F. a P. Š. odmítali tyto údaje poškozeným sdělit, a to právě z obavy před zásahem policie a zajištěním obrazu (ještě na schůzce dne 6. 6. 2008, kde se poškozená domáhala toho, aby jí byl obraz ukázán, se tomu oba jmenovaní obvinění bránili v obavě, že jim bude obraz zabaven). Přitom již v minulosti (v roce 1997, jak vyplývá z výpovědi svědkyně M. F. i svědka J. P.) se poškozená z okruhu informovaných osob dozvěděla, že obraz se objevil, snažila se podnikat určité kroky i ve spolupráci s policií, obraz však za blíže nevyjasněných okolností opět na deset let „zmizel“. Obava z podobného vývoje byla odůvodněna i v době po zahájení úkonů trestního řízení v této věci, a proto také nebylo z taktického hlediska vhodné zahájit ihned trestní stíhání obviněných P. F. a P. Š. Ani poměrně dlouhodobá neúspěšnost úkonů v této věci (ještě z vyhodnocení úkonů trestního řízení ze dne 10. 9. 2008 plyne, že se nepodařilo zjistit místo uložení obrazu a zajistit jej) na tom nic nemění, ba naopak odůvodněnost uvedených úkonů potvrzuje. Obraz nakonec vydal obviněný J. B. policejnímu orgánu až dne 7. 4. 2009 (viz protokol o vydání věci č. l. 199). Dalším důvodem nutnosti provádění uvedených úkonů zmiňovaným v příslušných dokumentech byla potřeba ztotožnění spolupachatele a zjištění podílu jednotlivých osob na prověřované trestné činnosti.

Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ani sledováním a jejich důkazním využitím nebylo do základního práva obviněných na spravedlivé řízení zasaženo.

Pokud jde o námitku policejní provokace, k této problematice se Nejvyšší soud vyjádřil ve stanovisku trestního kolegia ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněném pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr., kde uvedl, že za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla ke spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. Důkaz získaný na základě policejní provokace je absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě.

V usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněném pod č. 2/2015 – III. Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud uvedl, že za policejní provokaci nelze považovat postupy policejního orgánu, při nichž dochází ze zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu a použití agenta, tedy je-li obsahovou náplní jeho činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud policejní orgán před tím, než začne monitorovat nebo kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat příslušné procesní instituty, má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, přičemž informace, z níž vyplývá tento důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, musí být policejním orgánem zadokumentována ve spisovém materiálu. O policejní provokaci se proto nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami, netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod.

V posuzované trestní věci se o policejní provokaci zjevně nejednalo, neboť podle skutkových zjištění nalézacího soudu to byli obvinění, kteří jako první kontaktovali poškozenou M. F. s cílem uzavřít s ní zmíněnou dohodu a v tomto duchu s ní začali jednat. Prvotní vůle spáchat trestný čin v jeho jasně vymezených konturách proto byla dána bez zásahu policejního orgánu a obvinění ke svému jednání nebyli vyprovokováni. Obvinění mimo jiné připravili návrh předmětné smlouvy o finanční kompenzaci. To, že poškozená kontaktovala policii, která pak jednání monitorovala a snažila se i získat informaci, kde se kradený obraz nachází (což obvinění tajili), nečiní z postupu policie provokaci trestné činnosti, nýbrž jde o snahu o její objasnění a zdokumentování. V tomto rámci a s tímto cílem logicky mohli být poškozená a její syn instruováni například k postupu a chování při schůzkách s obviněnými, k prodlužování jednání atd. Jak zmínil nalézací soud, poškozená v rozhodujících fázích skutku, tedy v období schůzek a vyjednávání v roce 2007, nebyla aktivním či provokujícím činitelem.

Nejvyšší soud se nehodlá blíže zabývat výtkami obviněných vůči rozhodnutím Nejvyššího soudu a Ústavního soudu prve vydaným v této trestní věci, neboť správnost těchto rozhodnutí není oprávněn nijak revidovat, s výjimkou méně podstatných nedostatků, které vytkl Ústavní soud kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu.

To se týkalo dílčích tvrzení ohledně některých skutečností, např. o tom, že obraz byl tajně restaurován, která z dosavadních poznatků soudů nižších stupňů nevyplývala. Ústavní soud však dodal, že tato tvrzení nepředstavovala komplexní posouzení otázky viny obviněných, nýbrž hodnocení jedné z mnoha indicií nasvědčujících tomu, zda jeden ze spoluobviněných měl (nebo neměl) povědomí o tom, že obraz pochází z trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že jádro argumentace dovolacího soudu bylo vybudováno čistě na posouzení právní stránky věci, neshledal Ústavní soud toto pochybení za natolik závažné, aby opravňovalo kasaci rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž v tomto světle bylo třeba odlišit danou věc i od obviněným zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14.

Za ne zcela korektní označil Ústavní soud dále formulaci dovolacího soudu, že je zřejmé, že jsou všichni obvinění trestně odpovědní za spáchání žalovaného skutku. Na druhé straně Ústavní soud konstatoval, že i s ohledem na celkový kontext kasačního usnesení dovolacího soudu šlo o spíše nevhodnou než nesprávnou formulaci dovolacího soudu, neboť po celou dobu je v usnesení řešena otázka hmotněprávního posouzení skutku, již následně dovolací soud vyřešil v neprospěch obviněných. Přitom naplnění všech znaků skutkové podstaty určitého trestného činu v případě trestně odpovědného pachatele vede právě k založení jeho trestní odpovědnosti. Uvedené proto podle názoru Ústavního soudu nelze ztotožňovat s případy, kdy orgán veřejné moci konstatuje přesvědčení o vině určité osoby trestným činem ještě dříve, než je tato pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena.

Podstatné je, že Ústavní soud (po zvážení tohoto konkrétního případu a po komparaci s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva) dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ve zmíněném kasačním rozhodnutí nevykročil ze své zákonem vymezené pravomoci a že při své přezkumné činnosti nepřekročil hranici mezi posuzováním otázek právních a skutkových (přičemž tyto dvě oblasti jsou vzájemně propojené a komplementární).

S tím souvisí obviněnými zpochybňovaná vázanost soudů prvního a druhého stupně zmíněným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Ta vyplývá z ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., podle něhož byly soudy vázány právními názory, které vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Tato vázanost by nebyla dána tam, kde by došlo na základě nové důkazní situace k podstatné změně skutkových zjištění, a dále v případě vyslovení odlišného právního názoru Ústavním soudem. Soudy prvního a druhého stupně shodně konstatovaly, že ani po znovu provedeném hlavním líčení k podstatné změně skutkových zjištění nedošlo. Nalézací soud pouze konstatoval, že nepovažuje za prokázané, že se obraz v dílnách Národní galerie restauroval tajně (jde o jeden ze sedmi obviněným P. F. uváděných, údajně skutkových a nepodložených závěrů dovolacího soudu, čemuž lze pouze v případě tohoto závěru přitakat), a neztotožnil se ani s dovolacím soudem vyslovenou notorietou o informovanosti odborné veřejnosti o situaci významných obrazů.

K podstatné změně skutkových zjištění nedošlo. Právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem Ústavní soud nezpochybnil. Soudy tudíž jimi byly vázány. To akceptovaly a nalézací soud tuto vázanost vysvětlil na str. 24 – 25 svého rozsudku (s určitou nepřesností týkající se otázky vydržení) a zmínil v této souvislosti rovněž nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14.

V řízení nedošlo ani k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění napadeného usnesení. Odvolací soud se vypořádal se zásadními námitkami obviněných a s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). Je tu možno poukázat i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

Ke konkrétní výhradě obviněných k odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, především že vycházel z vlastní interpretace obsahu uskutečněných odposlechů, lze uvést, že odvolací soud skutečně obsah odposlechů zmiňuje na str. 10 usnesení. Nejde však o nějakou jejich novou, odlišnou interpretaci, tím méně o nová skutková zjištění, nýbrž o doplnění odůvodnění odsuzujícího rozsudku v logické návaznosti na ně. Odvolací soud nemůže měnit rozhodná skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by sám provedl odpovídající dokazování. Může však – v reakci na odvolací námitky – doplnit argumentaci nalézacího soudu a zmínit přitom i další aspekty obsahu provedených důkazů, jejich hodnocení a souvislostí. Opačný výklad by do značné míry popíral smysl odvolacího řízení a odkazoval by odvolací soud do mezí, v nichž by mohl – při zásadním souhlasu se skutkovými závěry soudu nalézacího – pouze opakovat jeho úvahy a závěry, popřípadě jen odkázat na jeho odůvodnění. Navíc v uvedeném případě není žádný zásadní rozdíl mezi interpretací obsahu odposlechů oběma soudy, které shodně zmiňují hovory obviněných týkající se hodnoty předmětného obrazu a možností jeho prodeje (viz str. 18 rozsudku, str. 10 usnesení).

Odmítnout je třeba i námitku obviněného P. F., že uznání obviněných vinnými je v rozporu s čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a se zásadou ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž). Především je třeba uvést, že dovolací důvod, jemuž by tato námitka obsahově odpovídala, tj. důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obviněný neuplatnil.

Kromě toho by výklad použitý obviněným znamenal, že s uvedeným ustanovením Paktu by byla v rozporu úprava všech mimořádných opravných prostředků v českém trestním řádu. Uvedené ustanovení Paktu, z něhož vychází i odpovídající úprava § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., odpovídá rovněž čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 dodatkového Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedené ustanovení Paktu uvádí, že trestní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obviněný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn. Hovoří se zde tedy pouze o zahájení trestního stíhání. Zmíněné ustanovení Listiny již upřesňuje, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, přičemž tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. Konečně citované ustanovení trestního řádu uvádí, že trestní stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Tímto „předepsaným řízením“ zákon míní – kromě řízení o ústavní stížnosti – zejména řízení o mimořádných opravných prostředcích, tj. také řízení o dovolání (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 205). Jestliže v daném případě došlo ke zrušení původního zprošťujícího rozsudku v řízení o dovolání a poté byli obvinění v novém řízení uznáni vinnými, nejde o rozpor se zásadou ne bis in idem ve smyslu citovaných dokumentů.

Z hlediska čl. 4 dodatkového Protokolu č. 7 Úmluvy lze dodat, že podle odst. 1 tohoto ustanovení nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Podle odst. 2 ovšem ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Pojem „obnova řízení“ je zde tedy třeba vykládat v obecném významu jako situaci, kdy již jednou skončené řízení je znovu otevřeno, nikoli úzce v tradičním právním vý