7 Tdo 185/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 185/2025-211 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání obviněné G. L. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 9 To 218/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 72/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné G. L. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 7. 2024, č. j. 3 T 72/2024-167, byla obviněná G. L. uznána vinnou přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený přečin byla odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 25 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činila 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 25 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 9 To 218/2024-186, zrušil k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou G. L. uznal vinnou zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. 3. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudů dopustila obviněná v podstatě tím, že dne 28. 11. 2023 okolo 13:47 hod. v XY, jako řidička osobního motorového vozidla tovární značky Ford Fiesta, nejprve při jízdě v ulici XY za vozidlem tovární značky Dacia Logan, které řídil poškozený R. B., najížděla velice blízko k zadní části vozu poškozeného, svítila na něj (problikávala) dálkovými světly a používala bezdůvodně zvukové výstražné znamení, následně, se záměrem přinutit poškozeného, aby své vozidlo zastavil, jej ihned po projetí pravotočivé zatáčky a najetí do jednosměrné ulice XY u domu č. p. XY za současně používaného zvukového znamení předjela, ihned se zařadila do těsné blízkosti před něj a prudkým zabrzděním donutila poškozeného zastavit jeho vůz, načež vystoupila ze svého vozu, přešla k vozu poškozeného, kterému počala vulgárně nadávat, domáhala se, aby stáhl okénko u řidiče, přičemž opakovaně udeřila do dveří jeho vozu, načež při odchodu kopla do levého předního blatníku vozidla poškozeného, který tím promáčkla a způsobila tak poškozenému škodu ve výši 7 000 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná G. L. prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině i trestu, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť vyjádřila názor, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Obviněná především namítala, že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť v předmětném skutku absentovaly znaky násilí a jednání se zbraní. Uvedla, že znak násilí vyžaduje vyvolání obav či strachu u poškozeného, k čemuž však v daném případě nedošlo. Poukázala přitom na nízkou nebezpečnost svého manévru automobilem a na skutečnost, že tento nemohl být pro poškozeného překvapivý. Taktéž rozporovala zjištění odvolacího soudu, dle nějž zabrzdila před vozidlem poškozeného prudkým způsobem. Dále odmítla, že by použila automobil jako zbraň ve smyslu předmětného ustanovení, neboť s jeho pomocí nepůsobila na psychiku poškozeného. Zdůraznila přitom zachování poměru sil mezi svou osobou a poškozeným, který se taktéž nacházel v automobilu, a proto nemohl být jednáním obviněné reálně ohrožen. 6. Obviněná rovněž kritizovala napadené rozhodnutí pro nedostatečné zohlednění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž připomněla, že nalézací soud spatřoval v jejím jednání jen minimální společenskou škodlivost. Poukázala i na nízkou míru zasažení chráněného zájmu, když se jí nepodařilo poškozeného nikterak ovlivnit ani v něm vzbudit strach či obavy. Zdůraznila, že zastavila automobil poškozeného v době, kdy jejich vozidla jela v nízké rychlosti, čímž vyloučila ohrožení poškozeného, a po předchozích opakovaných výstrahách k zastavení. Činem vzniklou škodu pak označila za bagatelní. Dále upozornila na silné rozrušení, v němž se nacházela během celé situace, a to v důsledku předchozího ohrožujícího jednání poškozeného. Akcentovala též svou dosavadní trestní bezúhonnost i řádný způsob života, stejně jako projevenou lítost nad spáchaným skutkem a negativní dopady celé kauzy na vlastní psychiku. 7. Obviněná taktéž označila uložený trest za nepřiměřeně přísný a neadekvátní všem polehčujícím okolnostem, vyvstalým v jejím případě, i nízké míře společenské škodlivosti. Vyjádřila přitom názor, že v dané věci by jí měl být uložen některý z alternativních trestů. Závěrem proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze a tomuto věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí. 8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že v předmětném jednání obviněné spatřuje všechny znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněná užila násilí, když prudkým zabrzděním svého vozidla přinutila poškozeného, aby zastavil vlastní automobil a předešel tak srážce obou vozidel, při níž by mohl utrpět újmu na zdraví či škodu na majetku. Poukázal přitom na skutečnost, že obviněná popsaným způsobem překonala odpor poškozeného, který odmítal zastavit, navzdory jejím výstražným signálům. Státní zástupce rovněž vyjádřil přesvědčení, že automobil byl v daném případě použit jako zbraň, a to navzdory námitkám obviněné, přičemž na podporu tohoto svého závěru odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. 9. Státní zástupce rovněž odmítl výhrady obviněné vůči uloženému trestu, protože sama nepřiměřenost trestu není obecným dovolacím důvodem. Připomněl, že relevantní pro dovolací řízení by mohl být jen extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest, který však obviněné odvolací soud neuložil. Naopak poukázal na fakt, že uložený trest se nachází na samé dolní hranici zákonné sazby, jíž byla obviněná v dané věci ohrožena, pročež jej nelze považovat za nepřiměřený. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 11. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Z dovolání obviněné je přitom zjevné, že v souvislosti s výrokem o vině brojí toliko proti posouzení skutku jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv vůči jeho posouzení jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. 12. K námitce obviněné o absenci znaku násilí v jejím jednání považuje Nejvyšší soud za vhodné obecně předestřít, že násilí ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku představuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž se musí jednat o prostředek nátlaku na vůli poškozeného. Není přitom podstatné, zda je pachatel ochoten násilí stupňovat, popř. v něm pokračovat, pokud se mu poškozený nepodvolí. Násilí pak nemusí být užito jen proti osobě vydíraného, leč může směřovat i na jinou personu, popř. na věc, je-li touto cestou působeno na vůli vydíraného. Může se přitom jednat i o fyzickou sílu malé intenzity, s níž se nepojí opravdové riziko vzniku újmy na zdraví (srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2212-2213, 2187). 13. Nejvyšší soud musí konstatovat, že rozhodný skutek obviněné zahrnoval znak násilí ve výše popsaném smyslu, neboť obviněná použila fyzickou sílu, a to v podobě manévru s osobním automobilem, čímž směřovala k překonání odporu poškozeného, který odmítal zastavit vlast